O víkendu jsme měli setkání Interpretace Dao De Jingu ve Sv. Janu p. Skalou. V sobotu dopoledne jsme si zopakovali 6. kapitolu a odpoledne měla přednášku Dr. Ľubica Obuchová: Čínské subtropy: Hospodářská zvířata v zhuangské kultuře (mj. jsem se dozvěděl, že Laozi nesedí na vodním buvolu, jak jsem měl doposud za to). V neděli jsme se věnovali kap. 14.
Zde je překlad Dao De Jingu podle tzv. wangbiovské textové verze (8.5.2010):
Jedná se o jednu z nejnepochopitelnějších kapitol Dao De Jingu. Pozdní tradice ji pojmenovala "成象" (Naplňování formy). Překlad podle B. Krebsové:
Duch hlubiny nikdy neumírá.
To je, co nazýváme tajemnou matkou zrodu.
Branou tajemného zrodu je to,
co nazýváme kořenem nebe a země.
Nepřetržitě a bez ustání trvá a působí bez úsilí.
Dává takovýto text nějaký smysl? Co si po přečtení takového textu představíme či jakou myšlenku z něho pojmeme? Srovnejme s překladem Dr. Fellnera (z r. 2005):
Když volání úžlabiny nebere konce,
řekne se: ulov si ženskou!
A když ulovíš ženskou a pronikneš k ní,
řekne se: takhle se na nebi a na zemi zapouští kořen!
Takhle to trvá neustále a funguje to,
aniž se o to kdo stará.
Obhajoba tohoto velmi rozdílného překladu by zabrala asi deseti-stránkový článek a to jsme zatím jen v překladu čínského textu podle verze "standardní" a nikoli podle verze starší (Mawangdui). Fellnerův alternativní překlad má přinejmenším jednu velkou výhodu patrnou hned na první pohled: dává konkrétní a názorný smysl.
Př 8,22-31: Toto praví Boží Moudrost: „Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. ... když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“
ŽALM 8: Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, – na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: – Co je člověk, že na něho myslíš, – co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, – ověnčils ho ctí a slávou, – dals mu vládnout nad dílem svých rukou, – položils mu k nohám všechno: Ovce i veškerý dobytek, – k tomu i polní zvířata, – ptáky na nebi a ryby v moři, – vše, co se hemží na stezkách moří.
Řím 5,1-5: ... Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Jan 16,12-15: Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy....
Ze Základů společenských věd (viz 14.4.2010), s. 349násl.:
Politické strany patří v současnosti k hlavním nástrojům parlamentní demokracie. Jejich vznik se klade do 17. století, kdy v Anglii vznikla strana whigů, která prosazovala parlament proti králi, později se transformovala ve stranu liberální. Proti ní byla r. 1707 založena strana toryů, která prosazovala zájmy šlechty a krále. V Čechách byla první strana založena r. 1848 (Národní strana). Dnes se prý rozlišují tyto základní typy stran:
konzervativní strany pravicové (např. KDU-ČSL, třebaže v otázkách trhu je sociálně orientovaná)
liberální strany pravicové (např. ODS)
sociálně-demokratické levicové (např. ČSSD)
ekologicko-civilizační (např. SZ)
postkomunistické strany - extrémně levicové či pravicové (KSČM)
nacionalistické strany
Scrutonova charakteristika politické strany:
- "dobrovolné sdružení jednotlivců"
- "spojené společenskými a politickými pouty"
- "z nichž někteří jí slibují svou podporu, jiní kandidují ve volbách"
- "a je-li strana úspěšná, někteří přebírají vládní funkce".
Mně připadá systém politických stran relativně špatný, protože "nutí" volbu celého balíku řešení, bez ohledu na to, zda s celým tímto balíkem volič souhlasí či ne. Je ale pravda, že existuje řada dobrých funkcí, které systém stran plní:
- politická strana prezentuje vyslovuje relativně jasně nějaké politické cíle,
- "zaškoluje" lidi do politické činnosti,
- zpřehledňuje spleť spřízněných politické zájmů a ideologií,
- mobilizuje občany k podpoře (nějakých) cílů.
----------
Dodatek, so 29.5. v 21.56
Volil jsem sice nakonec po dlouhém váhání KDU-ČSL, doporučuji ale dopis Lukáše Nováka (přečtený až po volbách). KDU-ČSL jsem volil z úcty k její tradici a z úcty k několika výborným lidem, kteří v ní kandidovali za Plzeňský kraj. Vyloučení z parlamentu si nicméně plně zaslouží (viz Lukášův dopis). Mám radost z toho, že moji spoluobčané v těchto volbách dali výrazně najevo svoje preference pro konstruktivní a zodpovědný přístup ke společnému dobru.
Disputace 2: O essenciálním pojmovém vymezení (ratio) neboli pojmu jsoucna
Sekce 1: Zda jsoucno jakožto jsoucno má v naší mysli jeden formální pojem společný všem jsoucnům.
Sekce 2: Zda má jsoucno jeden objektivní pojem neboli formální pojmové vymezení (ratio).
Sekce 3: Zda pojmové vymezení neboli pojem jsoucna je v samotné realitě a před [aktem] intelektu nějakým způsobem odloučen (praecisus) od podřazených jsoucen (inferiora).
Sekce 4: V čem spočívá pojmové vymezení jsoucna jakožto jsoucna a jakým způsobem přináleží (convenire) podřazeným jsoucnům.
Sekce 5: Zda pojmové vymezení jsoucna přesahuje všechna pojmová vymezení a difference podřazených jsoucen, takže je v nich intimně a essenciálně zahrnut.
Sekce 6: Jakým způsobem jsoucno jakožto jsoucno je kontrahováno („staženo“) či determinováno („určeno“).
Disputatio 2: De ratione essentiali seu conceptu entis
Sectio 1. Utrum ens in quantum ens habeat in mente nostra unum conceptum formalem omnibus entibus communem.
Sectio 2. Utrum ens habeat unum conceptum seu rationem formalem obiectivam.
Sectio 3. Utrum ratio seu conceptus entis re ipsa et ante intellectum sit aliquo modo praecisus ab inferioribus.
Sectio 4. In quo consistat ratio entis in quantum ens, et quomodo inferioribus entibus conveniat.
Sectio 5. Utrum ratio entis transcendat omnes rationes et differentias inferiorum entium, ita ut in eis intime et essentialiter includatur. Sectio 6. Quomodo ens in quantum ens ad inferiora contrahatur seu determinetur.
Za velmi užitečné rady k překladu těchto názvů sekcí děkuji Dr. Lukáši Novákovi.
Jak jsem již kdysi zmiňoval (3.8.2009) bude se na Strahově konat konference zabývající se souvislostmi mezi aristotelsko-scholastickou a analytickou metafyzikou. Doufejme, že zde již máme více méně definitivní program:
středa, 30. června 2010, 15.00-18.00 Substance
Michael Loux: Aristotelés a konstituentní tradice
Anne Peterson: První látka, trasformace elementů a Parmenidova hrozba
Jeffrey E. Brower: Metafyzika materiálních objektů Tomáše Akvinského: Nový typ substrátové teorie
Thomas Ward: Dělání části: Duns Scotus o látce a formě jakožto částech
Stefano Di Bella: Aristotelés a/nebo Leibniz? Renezance substance v analytické metafyzice a její dvojznačnost
V závěrečném testu z Kvalitativních metod ve vědě/Metodologie vědy jsem položil svým studentům (4. ročník, Hospodářská a kulturní studia; věk: 23-25 let, sedm mužů, zbytek ženy) následující bonusové otázky k úvaze:
1. Jak byste popsali roli filosofa v dnešní společnosti?
neodpovědělo asi šest respondentů
filosofie je dnes spíše přežitek;
filosof "žije v úplně jiném světě" (dva respondenti)
dnes už není čas nad něčím hloubat;
filosof dnes působí staromódně;
filosof se má zamýšlet nad otázkami nad kterými se ostatní lidé nezamýšlí;
filosofové současnosti se zabývají globálními problémy;
filosof má řešit aktuální problémy (např. terorismus, integrace EU);
"když chceš studovat jakoukoli vědu, potřebuješ nejprve pochopit filosofii";
filosofie je velmi důležitá, protože nám umožňuje pochopit naši společnost;
dnes toho filosof moc nenadělá;
"filosof má ... určitým způsobem hledat cestu k pravdě a nahrazovat náboženství";
"filosofie se zabývá nepochopitelnými věcmi ... dříve měla velkou roli, dnes už tomu tak není";
filosofie má mnoho podob a často si lidé neuvědomují, že jde o filosofii (např. v knihovnictví, historii, atd.) , tj. má důležitou roli;
filosofové přichází se zajímavými odpověďmi;
filosofové řeší stále stejné otázky jako se řešily kdysi;
filosofové poskytují východisko vědcům;
role filosofů upadá;
"filosofie to nemá jednoduché, je zastírán pokrokem ... málo lidí filosofii rozumí"
"filosofii bych přidružila spíše k vědám jako je teologie či etika";
filosofie se ptá na Boha a na jiné těžko řešitelné otázky;
"Mnozí filosofové se dnes dotávají ve svých úvahách až do takových absurdit, že nemají pro většinu společnosti význam."
filosofie se zabývá teoriemi se kterými přišli starší filosofové;
filosofie to má těžké, dnes se dá skoro vše vysvětlit vědecky;
"filosofie nás nutí o věcech přemýšlet a pomáhá odhalovat jádro problému";
"otázky, které si většina lidé dnes klade směřuje spíše k empirickým vědám, na filosofii se obrací až když začnou přemýšlet sami o sobě";
filosofie podněcuje zájem o náš svět;
"na filosofa se pohlíží jako na blázna, který nemá nic jiného na práci, než přemýšlet o zbytečných věcech."
filosofie dává širší rozhled;
"V dnešní době se filosofie často chápe jako "nepraktická věda" a filosof jako člověk, který všechno rozebírá a nic neudělá. Je to možná také díky tomu, že filosofie se na středních školách učí formou dějepisu, kdo kdy žil, co řekl a co si myslel ..."
2. Co byste řekli na tento názor:
Myslím si, že je potřeba si uvědomit, že role filosofů ve společnosti není nijak výsadní. Já osobně se domnívám, že mnohem důležitější pro společnost jsou nejen vědci, kteří hledají léky na AIDS a podobné choroby, ale třeba i ti, kteří vymýšlejí nové, přírodě přátelštější formy výroby elektrické energie. Domnívám se, že filosofové jsou prostě jedni z mnoha profesionálů, kteří se snaží odpovídat na určité otázky, které si lidé kladou.
Odpovědi na otázku kdo: nějaký "normální člověk", realista s praktickým pohledem na svět, nefilosoficky smýšlející vědec, nefilosof, Vy!, vědec (2x), praktik (2x),asi nějaký filosof, skeptik, praktický člověk a materialista, přírodovědec, asi současný filosof - možná Jan Sokol?, nefilosof - možná člen Strany zelených?, člověk, který se stará hlavně o "fyzickou" podstatu života.
Drtivá většina respondentů souhlasila (20x). Nesouhlas byl zdůvodněn takto:
filosofie je zrovna tak důležitá jako ostatní profese;
filosofie nahrazuje náboženství a může pomoci nalézt smysl života;
práce filosofa není často vidět, ale přesto je všudypřítomná;
"filosofové jsou stejně tak důležití jako vědci - ti jsou sice využitelnější a potřebnější co se týče zdraví apod. ale filosofové jsou potřební z hlediska odpovídání na otázky ... jako kdo jsme, co tu dělám, proč tu jsme, atd."
vědci jsou sice "veledůležití, ... ale filosofové dávají podklad či východisko vědcům";
"Nesouhlasím. Ne že by vědci hledající léky na AIDS či šetrnější elektrickou energii nebyli důležití. Ale člověk může být zdravý fyzicky a presto nebýt spokojen psychicky a nechápat proč je tady na světě. Zdravé tělo mu pak není k ničemu, ani ulehčení života elektrickou energií či jinými moderními vymoženostmi. Můžeme říci, že lidé žijící v přepychu moderních věcí jsou doopravdy šťastnější než lidé třeba v Africe? Kteří dokáží svůj život prožívat a žít? Proto je důležitá filosofie pro dnešní společnost a zvláště pro dnešní společnost, která je konzumní a nedokáže si vážit skutečných hodnot. K čemu nám bude dobrá lékařská péče, delší život, když nebudeme vědět proč a přemýšlet o životě ... a to by měla být role filosofie."
Disputace 1: O přirozenosti první filozofie neboli metafyziky
Sekce 1: Co je objektem metafyziky.
Sekce 2: Zda se metafyzika zabývá všemi věcmi co do jejich vlastního pojmového vymezení (ratio).
Sekce 3: Zda je metafyzika pouze jednou vědou.
Sekce 4: Jaké má tato věda úkoly, jaký cíl a jakou užitečnost.
Sekce 5: Zda je metafyzika nejdokonalejší spekulativní věda a pravá moudrost.
Sekce 6: Zda člověk svou přirozenou touhou (appetitus) ze všech věd nejvíce touží po metafyzice.
Disputatio 1: De natura primae philosophiae seu metaphysicae
Sectio 1. Quod sit metaphysicae obiectum.
Sectio 2. Utrum metaphysica versetur circa res omnes secundum proprias rationes earum.
Sectio 3. Utrum metaphysica sit una tantum scientia.
Sectio 4. Quot sint huius scientiae munera, quis finis, quaeve utilitas.
Sectio 5. Utrum metaphysica sit perfectissima scientia speculativa veraque sapientia.
Sectio 6. Utrum inter omnes scientias metaphysica maxime ab homine appetatur appetitu naturali.
Aktualizace, 21.11.2013: Když už jsem zde ve Fribourgu tak jsem si prošel francouzský překlad Disputací 1-3 od Jean-Paul Coujou (Disputes Métaphysiques, Paris: J. Vrin, 1998). Úvodní "Suárez et la renaissance de la métaphysique" se mi zdá povrchní, s obvyklými klišé o Suarezově modernitě. Užitečné jsou nicméně identifikace Suarezových zdrojů v poznámkovém aparátu.
Sk 2,1-11: Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě.
1 Kor 12,3b-7.12-13: ... Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“
Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. ...
Jan 20,19-23: ... Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
---------------- Ještě pár zajímavostí ze včerejší a předvčerejší konference "Jaro v Českém krasu" (21.05.2010):
Petra Schnitzerová: V ČR se vyskytuje 26 druhů letounů (netopýrů a vrápenců), z nichž mnohé jsou kriticky ohrožené. Velká čast těchto druhů se stala synantropy – jsou vázány na úkryty v budovách. Jeskyně a jiné úkryty jsou pro ně v našich podmínkách příliš chladné. Dnes, paradoxně v souvislosti se zateplováním a “ekologizací” domů, své úkryty ztrácejí. Jednotlivé druhy se specializují na různé typy úkrytů (půdní, malé štěrbinové, stromové/skalní/“panelově-bytové”). Životní cyklus netopýrů mírného pásma je čtyřfázový: hibernace (prosince až únor), jarní přelety, letní kolonie s mláďaty (červen až červenec), podzimní přelety. Kritická je předeším první a třetí fáze. K jejich ochraně existuje celá řada postupů (více). Proč chráníme netopýry? “Netopýři jsou součástí naší kultury.”
Marcela Kovářová: ... světluška větší (lampyris noctiluca) má světélkující orgán nejvyšší světelné účinnosti (svíčka 0,04 procent, žárovka 100W 2 procenta, výbojka sodíková 24,5 procent, světluška 98 procent, jedná se o oxidaci luciferinu na oxiluciferin pomocí enzymu luciferázy).
Konference "Jaro v Českém Krasu"
Sv. Jan p. Skalou, 20. května 2010
Petra Schnitzerová: Naši sousedi netopýři
Marcela Kovářová: Reálie ve Sv. Janu p. Skalou (motýli, světluška, mravenci)
Štěpán Rak (Muzeum Beroun): Suchou nohou po mořském dně
Květa Černohlávková: Environmentální výchovné projekty (Junior Ranger Project)
21.5.2010
Jana Fellnerová: Metody EVVO vhodné pro mateřské školy a první stupeň ZŠ Bruner: “Kohokoli můžeme naučit cokoli, máme-li vhodnou metodu.” Metody (podle E. Svobodové) - založené na:
prožitku
vzoru,
hře,
pohybu,
manipulaci a experimentu,
komunikaci,
tvoření
fantazii a magičnu
myšlenkových operacích.
Metody v EVVO - pozorování - smyslové podněty - experimenty - narativní metoda - práce s knihou - exkurze - beseda - dramatická výchova - práce - slavnost - hra Dále: - průzkumný rozhovor (inquiry) - modlitba/meditace.
Pak se ještě konaly semináře, kterých jsem se ale kvůli výuce nezúčastnil (aplikuji na svých studentech metodu filosofického zkoumání).
1. Pavel Materna: Princip dvojhodnotovosti – “gaps” a “guts”
Přednáška zaměřená na "relativismus v logice", tj. parakonzistentní logiky. Parakonsistentní logiky mají různé verze, podle toho, zda tvrdí, že (některé) kontradikce (1) nejsou pravdivé, ale užitečné, (2) mohou být pravdivé, (3) jsou pravdivé (dialetheismus zastávaný Grahamem Priestem). Materna probíral argumenty kolem jednotlivých verzí. Mj. užitečně rozlišil dvojí formulaci principu dvojhodnotovosti:
PD1. Jsou právě dvě pravdivostní hodnoty: pravdivá a nepravdivá.
PD2. Každé tvrzení je buď pravdivá nebo nepravdivá.
Z PD2 vyplývá PD1, ale nikoli naopak. Jestliže má totiž nějaké tvrzení existenční presupozici a ta není naplněna, dané tvrzení není pravdivé ani nepravdivé. Nemáme zde třetí pravdivostní hodnotu (PD1 platí), ale její absenci (PD2 neplatí).
2. David Černý: Princip sporu: Aristotelský přístup
David nejprve probral různé historické formulace principu sporu: Kdosi spočítal, že jich je asi 240, lze je rozdělit do čtyř skupin (a) syntaktické, (b) logicko-sémantické, (c) metafyzické, (d) psychologicko-pragmatické. Mezi těmito formulacemi je podle Černého analogie, přičemž hlavním analogátem je metafyzický princip sporu. Dále hovořil Černý mj. o tom, že:
princip sporu vyjadřuje v transcendentní rovině identitu (Sv. Tomáš: fundatur supra rationem entis et non entis);
princip sporu je "trancendentální", zakládá veškeré další poznání, je nevytěsnitelný ze všech dimenzí lidského myšlení;
Aristotelovo zdůvodnění (elenchos) postupuje (v knize Γ) třemi cestami: sémantickou, syntaktickou a praktickou.
podle Terence Parsonse: předpokládejme, že tvrdíme B a Priest řekne "non-B". Zdálo by se, že s námi nesouhlasí, jenže je dialetheista, takže by podle něho mohlo platit B a non-B. Jak by tedy mohl Priest vyjádřit, že s námi opravdu nesouhlasí? Jedině tak, že poví, že B není pravdivý výrok, jenže to je kompatibilní s tím, že B je pravdivý. Dialetheista tedy nedokáže vyjádřit nesouhlas.
princip sporu lze nejlépe vyjádřit pomocí pojmu materiální inkompatibility: jestliže A je A, potom není B. Sympolicky: A ┴ B (Huw Price); inkompatibilita je primárnější než negace.
3. Roman Cardal: Princip sporu a kultura
Cardal rozvinul úvahy nad tím, co je to kultura a jak vzniká. Kultura je výsledkem specifické činnosti člověka (jeho rozumu a vůle). Člověk v ní působí na přirozeně daný stav skutečnosti za účelem její modifikace, čímž ji obohatí o nový rozměr. Cardal citoval Cicerona jako původce přeneseného smyslu slova 'kultura' (viz 23.4.2010). Kulturní činnost může být v zásadě obrácena dvojím směrem:
(a) mimo člověka, např. zemědělství, umění, technologie (artes serviles, transitivní činnost)
(b) do člověka (artes liberles, immanentní činnosti)
Ke kulturní činnosti člověka lze zaujmout tři základní postoje (moje formulace):
- kultura určuje přirozenost: člověk nemá danou přirozenost/esenci (sartovský existencialismus)
- přirozenost určuje kulturu (např. marxismus, kde je kultura výsledkem materiálně-výrobních sil)
- kultura je rozvinutím přirozenosti (terminologií tomistické metafyziky: druhé akcidentální akty určují první akt substanciální; kultura je druhá přirozenost zdokonalující první přirozenost; to, že myslíme a chceme je dané, ovšem to, jak myslíme a jak chceme, je ovlivněné kulturou).
K tématu Cardal doporučil několikasvazkovou knihu Wernera Jaegera Paideia. Die Formung des griechischen Menschen, kde Jaeger hovoří o kultuře jako zosobnění ideálu toho, jak být člověkem, a Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti.
4.Roman Joch: Princip sporu a politické ideologie
Joch nejprve doporučil knihu Jan Horníka Proč holokaust a shrnul argumentaci pro její hlavní tezi (nacismus je založen na dawinistické ideji, že jediným mechanismem evoluce je boj o přežití). Joch kromě nacismu rozebíral i marxistický komunismus a relativistický liberalismus. Vnitřní rozpornost těchto systému podle něho vede ke zničení těch cílů, o které i jim samým (zpočátku) jde.
---------- S prof. Sousedíkem, Maternou, a Davidem Černým jsme pak ještě diskutovali o TIL a aristotelismu. Otázky, které jsem si poznamenal z této diskuse:
Je princip sporu základním principem či je založen na základnějším principu: principu identity ( jsoucno je jedním, tj. něčím určitým)?
Jsou individua náhá či nějak chrakterizovaná? Např. essenciálními predikáty (člověk, živočich, těleso), nutnými akcidenty (rozlehlý, schopný přemýšlet), druhovými a rodovými rozdíly (rozumový)?
Je TIL logika kompatibilní s logikou tomistickou?
O čem je výrok v TILu (o intenzích či o reálných individuích)?
Existuje smysl ‘a priori’ v němž logika není a priori (že v nějakém smyslu je a priori není předmětem sporu)?
O čem je aristotelská věda (o reálných individuích či o objektivních pojmech)?
Co je to tomismus? (nauka Hervaea, Sonciny, Kajetana …)
"Z těchto tedy důvodů a také veden žádostmi mnohých rozhodl jsem se sepsat toto dílo, v němž bych všechny metafyzické disputace probral metodou výkladu vhodnější k pochopení samotných věcí, stručně, a ku prospěchu zjevené nauce. Nebude tedy nutné toto dílo rozčleňovat a rozdělovat do mnoha děl, neboť vše, co je vlastní této [metafyzické] nauce a co odpovídá jejímu subjektu z tohoto hlediska, ve kterém se zde o něm uvažuje, může být obsaženo a vyčerpáno v malém počtu disputací. Nakolik to bude možné, vypustíme zde vše, co se vztahuje k čisté filosofii či dialektice (u čehož mnozí metafyzikové zdlouhavě prodlévají) jako něco, co je této nauce cizí. Než ale začnu mluvit o látce této nauky, chci s boží ochranou přistoupit k samotné moudrosti a jejímu objektu, užitečnosti, nutnosti, vlastnostech a úkolech."
His igitur rationibus et multorum rogatu inductus, hoc opus praescribere decrevi, in quo metaphysicas omnes disputationes ea doctrinae methodo complecterer quae ad rerum ipsarum comprehensionem et ad brevitatem aptior sit, revelataeque sapientiae inserviat magis. Quapropter necessarium non erit in plures libros opus hoc distribuere seu partiri; nam brevi disputationum numero, ea omnia, quae huius doctrinae sunt propria, quaeve subiecto eius sub ea ratione, qua in ipsa consideratur conveniunt, comprehendi et exhauriri possunt; quae vero ad puram philosophiam aut dialecticam pertinent (in quibus alii metaphysici scriptores prolixe immorantur), ut aliena a praesenti doctrina, quoad fieri possit, resecabimus. Prius vero quam de materia huic doctrinae subiecta dicere incipiam, de ipsamet sapientia seu metaphysica eiusque obiecto, utilitate, necessitate, attributisque illius atque muneribus, Deo auspice, disserere aggrediar.
Od letního semestru 2008/09 vyučuji filosofii na Vyšší odborné škole pedagogické ve Sv. Janu p. Skalou. Moje studentky jsou či budou především učitelky mateřských škol. Doposud jsem byl zaměřen na rozvoj jakéhosi elementárního naukového základu (logika, přírodní filosofie, metafyzika, etika), který jsem se jim snažil (s rostoucím úspěchem) předat. Teď bych se rád zaměřil na filosofii pro děti, kterou by mohli přímo použít i ve svém povolání. Kdysi jsem si zběžně prohlédl knihu, kterou k tématu napsal vynikající americký filosof Garreth Matthews (setkal jsem se s ním jednou či dvakrát v Buffalu, je to velká osobnost), ale dále jsem se o téma nezajímal. Až nedávno jsem si všiml, že filosofie pro děti je rozvíjena i u nás v Česku, mj. dr. Petrem Baumanem a Mgr. Richardem Macků z katedry pedagogiky TF JČU. Dokonce máme v Česku i portál Filosofie pro děti, z kterého jsem se dozvědel, že na Kvildě, nedaleko od Hartmanic, se pořádá seminář o filosofii pro děti (či lépe: s dětmi) pořádaný norskými lektory Beate Børresen a Bo Malmhester. Seminář trvá od pondělí do čtvrtka, účastním se ovšem pouze do středy. Z přístupu Børresenové a Malmhestera jsem nadšen: zdůrazňují hluboký rozdíl mezi tím, filosofii dělat a o filosofii mluvit. Dalším zásadním principem je to, že filosofování znamená o podstatných tématech mluvit filosoficky, tzn. odůvodněně. Navíc mají zcela antirelativistický přístup k filosofování. Seminář je velmi užitečný, řadu podnětů chci využít nejen pro děti, učitelky mateřských škol, ale obecně i pro své další studenty.
Je tomu již měsíc a jeden den, co odešel na věčnost kard. Špidlík. Mnoho jsem toho od něho zatím nečetl, nicméně, co jsem četl mě vždy inspirovalo. Vzpomínám si především na dvě knihy:
Spiritualita křesťanského východu II.: modlitba. (Refugium, 1999) - v paměti mně utkvěla především myšlenka, že západní křesťané často jednají a pak se modlí, aby jim Bůh požehnal, kdežto východní křesťané se modlí a z modlitby pak vychází jejich aktivita.
První věc, který jsem od kard. Špidlíka četl byl krátký článek v r. 1997 "Dialog s ideovými odpůrci v tradici církve." Přebral jsem z něho myšlenku, že hlavním kriteriem křesťanské orthodoxie není "správná logika", ale "správný duch" (byť osobně jsem přesvědčen, že správná logika je zásadně důležitým prvkem života, který v žádném smyslu není v rozporu s pravou teologií, mystikou a poezií).
Sk 7,55-60: Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ ...
ŽALM 97: ... ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, – svrchovaně vynikáš nade všemi bohy...
Zj 22,12 násl. ... kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. ...
Jan 17,20-26: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:„Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.
---------- Zde je v angličtině komentář Tomáše Akvinského k 17. kap. Janova evangelia (dnešní pasáž je v 5. přednášce, Tomáš postupuje velmi analyticky, dotýká se samozřejmě trinitární nauky, zmiňuje především Augustina (354-430), Hilaryho z Poitiers (300-368), a Chrysostoma (347-407)).
"Tedy z této příčiny, třebaže jsem byl zaneprázdněn důležitější prací na komentářích a disputacích posvátné teologie a jejich publikací, byl jsem nucen na krátký čas přerušit či spíše zpomalit postup této své práce, abych mohl se všemi a k veřejnému užitku sdílet to, co jsem před mnoha lety o této přirozené vědě [tj. metafyzice] jako mladík vypracoval a veřejně nadiktoval, abych text po letech alespoň znovu přehlédl a vypracoval. Když se totiž objevily mezi disputacemi o božských tajemstvích tyto metafyzické nauky (dogmata), bez jejichž poznání a pochopení stěží někdo anebo spíše vůbec nikdo nemůže ona hlubší [teologická] tajemství důstojně probrat, byl jsem nucen často do božských a nadpřirozených věcí zamíchat nižší otázky, což je pro čtenáře nežádoucí a málo užitečné. Jindy jsem také, abych se vyhnul tomuto problému, vyložil v těchto [metafyzických] otázkách svůj názor jen krátce a od čtenářů jsem vyžadoval jakoby nahou víru. Tento postup mi byl nepříjemný a jim by se právem mohl zdát nepřístojný.Tyto metafyzické principy a pravdy totiž s teologickými závěry a rozpravami souvisí do té míry, že když by se jejich vědění a dokonalé poznání odstranilo, vědění teologických závěrů by bylo nutně podlomeno."
Hanc igitur ob causam, quamvis gravioribus sacrae theologiae commentationibus ac disputationibus pertractandis et in lucem emittendis sim distentus, earum cursum paululum intermittere vel potius remittere sum coactus, ut quae de hac naturali sapientia ante plures annos iuvenis elaboraveram et publice dictaveram, saltem successivis temporibus recognoscerem et locupletarem, ut in publicam utilitatem omnibus communicari possent. Cum enim inter disputandum de divinis mysteriis haec metaphysica dogmata occurrerent, sine quorum cognitione et intelligentia vix, aut ne vix quidem, possunt altiora illa mysteria pro dignitate tractari, cogebar saepe aut divinis et supernaturalibus rebus inferiores quaestiones admiscere, quod legentibus ingratum est et parum utile; aut certe, ut hoc incommodum vitarem, in huiusmodi rebus sententiam meam breviter proponere et quasi nudam fidem in eis a legentibus postulare. Quod et mihi quidem molestum, et illis etiam importunum videri merito potuisset. Ita enim haec principia et veritates metaphysicae cum theologicis conclusionibus ac discursibus cohaerent ut si illorum scientia ac perfecta cognitio auferatur, horum etiam scientiam nimium labefactari necesse sit. ----------
Dnes měl v synagoze přednášku Thomas Graumann, jeden z 669 židovských dětí zachráněných Nicholasem Wintonem. Karel Schwarzenberg oficiálně nominoval Wintona na Nobelovu cenu míru. Dostal ji Barack Obama.
V r. 1597 vydal Francisco Suárez (1548-1617) zásadní dílo v dějinách metafyziky. Jednalo se o první vyčerpávající systematické dílo této filosofické disciplíny. Suárez ovšem nebyl v prvé řadě filosof, ale teolog. První část jeho předmluvy (vlastní překlad):
Božská a nadpřirozená teologie, třebaže se opírá o božské světlo a principy zjevené Bohem, pomáhá si taktéž pravdami známými světlem přirozenosti, protože se v lidské rozpravě a uvažování uskutečňuje. Těmito pravdami si slouží jako služebníky a nástroji k provozování své rozpravy a k osvětlení pravd božských. Nejvíce pak slouží nadpřirozené teologii mezi všemi přirozenými vědami ta, která je mezi všemi první a která dostala jméno první filosofie. Jak protože nejblíže dochází k poznání božských pravd, tak protože vysvětluje a potvrzuje přirozené principy, které zahrnují všechny věci a celou nauku podpírají a udržují na živu.
Divina et supernaturalis theologia, quamquam divino lumine principiisque a Deo revelatis nitatur, quia vero humano discursu et ratiocinatione perficitur, veritatibus etiam naturae lumine notis iuvatur, eisque ad suos discursus perficiendos, et divinas veritates illustrandas, tamquam ministris et quasi instrumentis utitur. Inter omnes autem naturales scientias, ea quae prima omnium est et nomen primae philosophiae obtinuit, sacrae ac supernaturali theologiae praecipue ministrat. Tum quia ad divinarum rerum cognitionem inter omnes proxime accedit, tum etiam quia ea naturalia principia explicat atque confirmat, quae res universas comprehendunt omnemque doctrinam quodammodo fulciunt atque sustentant.
Aplikace Aristotelova hylemorfismu nemusí být pro kameny zcela triviální (16.4.2010). Jakýkoli pokus o takovou aplikaci by měl vycházet z nesmírně zajímavých poznatků současné geologie (mineralogie a petrologie). Pár zajímavých citátů z velmi pěkné internetové publikace Stručně o minerálech od Dalibora Velebila (zvýraznění pasáží je ode mne):
"V přírodě se s horninami setkáváme v podobách, kterým obvykle říkáme „skály, balvany a kameny“. ... Horniny jsou tvořeny minerály, a to buď více druhy minerálů (jde o jakési směsi minerálů) nebo méně často jenom jedním minerálním druhem.
...
Minerály (nerosty) vznikají krystalizací z taveniny nebo z roztoku. Krystalizace je proces, při němž se molekuly chemických látek shlukují do uspořádané pravidelné pevné struktury (krystalu). Krystal vzniká (roste) postupným přikládáním atomů (molekul), tzn. že roste od středu ven, na jeho povrch se přikládají další a další vrstvy atomů. Krystalizací je i přeměna vody v led či sníh, přeměna tekoucího medu ve ztvrdlý, vznik námrazy na oknech, tvorba vinného kamene v lahvích a sudech s vínem anebo tuhnutí roztavené oceli.
...
Za krystal bývá obvykle považován pouze automorfně omezený jedinec minerálu – tzv. krystalový mnohostěn. Krystalový mnohostěn se vyznačuje tím, že má na svém povrchu rovné krystalové plochy různých geometrických tvarů. ... Ve skutečnosti jsou krystaly nejen krystalové mnohostěny, ale všichni jedinci minerálů, kteří v přírodě existují, tj. každé jednotlivé zrno, šupina či lupínek v hornině bez ohledu na jeho velikost a tvar. Obvykle jsou totiž zrna minerálů v horninách drobná a nepravidelná, tzn. že jsou to tzv. xenomorfně omezené krystaly, tedy krystaly bez vlastních krystalových ploch na povrchu. Xenomorfní krystaly neměly při svém růstu dost volného prostoru, aby na jejich povrchu mohly vzniknout volné krystalové plochy. Byly omezovány sousedními krystaly, tedy sousedními zrny minerálů, a proto jsou nepravidelná, nerovná, nicméně pořád jde o krystaly. ... Těsné shluky krystalů jednoho minerálu nazýváme krystalové agregáty. Agregát vzniká, pokud současně vznikne větší počet krystalizačních zárodků, které mají při následném růstu omezený prostor. Agregáty bývají uspořádány rozličnými způsoby, rozlišujeme různé typy agregátů: zrnité (jemnozrnné, střednězrnné, hrubozrnné), celistvé, zemité, sloupcovité, stébelnaté, jehlicovité, vláknité, paprsčité, plstnaté, deskovité, vějířovité, lupenité, šupinaté, lamelární, miskovité, atd. ...Minerály jsou přírodní krystalické látky."
Od Aristotela se nám dochovala řada větších i menších spisů. V nich lze nalézt víceméně jednotnou nauku, jejichž interpretace je poměrně jasná v základních obrysech, třebaže samozřejmě existují spory o jednotlivosti. Použijeme-li (3.5.2010) Aristotelovo trojčlenné dělení plus logiku (όργανον -nástroj), jeho dílo vypadá takto:
Organon - Kategorie (Cat.) - O vyjadřování - První analytiky - Druhé analytiky - Topiky - O sofistických důkazech
Teoretické vědy - Fyzika - O vzniku a zániku - O nebi - Metafyzika - O duši - Krátké přírodovědné spisky (Parva naturalia) - Zkoumání živočichů (Historia animalium) - Části živočichů - Pohyby živočichů - Meteorologie - Vývoj živočichů (Progressio animalium) - Generace živočichů
Praktické vědy - Etika Nikomachova - Etika Eudémova - Velká etika (Magna Moralia) - Politika
Číst texty, které se nám od Aristotela dochovaly, není zpočátku snadné. Aristoteles užívá specifickou terminologii a občas těžko průhlednou větnou strukturu. Některé kapitoly se zdají být sestaveny jen jakoby náhodně. Ve srovnání s Platónovým vytříbeným poetizujícím stylem působí Aristotelův styl hrubě a chaoticky. Zarážející tedy je Ciceronovo hodnocení Aristotelova stylu. Aristotelův text nazývá Cicero ve spise Academica Posteriora (XXXVIII) "zlatou řečnickou řekou" (flumen orationis aureum) a Aristotela chválí Cicero taktéž v krátkém spisku Topiky (I) a De oratore (odkaz jsem nenašel, má být prý 1.2.49). Cicero byl jeden z nejlepších latinských stylistů všech dob, který nešetřil kritikou různých řeckých a latinských stylů, proto je jeho hodnocení zarážející. Lze tedy předpokládat, že Cicero četl jinak stylizované spisy, než které se nám dochovaly. Z Aristotelových "stylizovaných" spisů se nám dochovalo jen pár fragmentů, kdežto to, co se nám dnes dochovalo pod Aristotelovým jménem, jsou pravděpodobně jen poznámky k přednáškám či dokonce jen zápisky jeho posluchačů. Naštěstí, navzdory na první pohled neutěšenému stavu Aristotelova textu, lze z dochovaných textů vyčíst fundamentální principy a argumenty jeho myšlení. A možná daleko lépe než by bylo bývalo možné z jeho spisů stylizovaných, které byly určeny širšímu publiku (zmínka je o nich v Pol. 1278b30; EE 1217b22, 1218b34). U Platóna je situace pravděpodobně opačná: dochovaly se nám jeho spisy stylizované (dialogy), přičemž podle některých platónských badatelů měl Platón i svou "reálnou nauku", o níž se nám ale přímé zprávy nedochovaly.
Setkání po téměř dvou měsících (12.3.2010 a 15.3.2010). Dnes jsme překládali kapitolu 5 a 12, zítra půjdeme na kapitolu 13. Kapitola 5:
天地不仁 以萬物為芻狗
聖人不仁 以百姓為芻狗
天地之間 其猶橐籥乎
虛而不屈 動而愈出
多言數窮 不如守中
Překlad podle verze Wang Biho:
[Pokud] nebesa a země neznají humanitu,
tak celé tvorstvo není než slaměný pes.
[Pokud] mudrc nezná humanitu,
tak sto rodin není než slaměný pes.
Prostor mezi nebem a zemí - není jak kovářský měch?
Vyprazdňuje se a nezhroutí se, čím více se hýbe, tím víc se vydává.
Mnoho slov přijde v niveč, není lépe chránit si nitro?
Všimněme si, že tři části kapitoly na sebe nenavazují. Nalézt mezi nimi souvislost je (snad) možné až na základě verze Mawangdui. ----------
Liturgie jsem se zúčastnil ve Sv. Janu p. Skalou: Sk 15,1-2.22-29 poukazuje na zásadní důležitost apoštolského sboru (biskupů); u Zj 21,10-14.22-23 mě zaujal "křištálově průhledný jaspis" - jedná se o nějakou překladatelskou chybu, protože jaspis je neprůhledný:
u Jan 14,23-29 je pro mne zásadní tvrzení, že "Duch svatý... vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já."
V dnešní době fragmentovaného vědění je gymnázium, zdá se, posledním vzdělávacím stupněm, kde se předává relativně celistvé poznání. Náplň výuky je dána Rámcovým vzdělávacím programem (RVP-G, viz také Bílá kniha) - tento rámcový program je pak konkretizován ve Školních vzdělávacích programech (viz také 8.3.2010). Rámcové vzdělávací programy vycházejí z nové strategie vzdělávání, která:
• zdůrazňuje klíčové kompetence, • jejich provázanost se vzdělávacím obsahem, • uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě; • vychází z koncepce celoživotního učení.
„Smyslem vzdělávání na gymnáziu není předat žákům co největší objem dílčích poznatků, fakt a dat, ale vybavit je systematickou a vyváženou strukturou vědění, naučit je zařazovat informace do smysluplného kontextu životní praxe a motivovat je k tomu, aby chtěli své vědomosti a dovednosti po celý život dále rozvíjet. To předpokládá uplatňovat ve vzdělávání postupy a metody podporující tvořivé myšlení, pohotovost a samostatnost žáků, využívat způsoby diferencované výuky, nové organizační formy, zařazovat integrované předměty apod.“ (RVP pro gymnázia 3.1)
Cíle vzdělávání: - vybavit žáky klíčovými kompetencemi; - vybavit žáky širokým vzdělanostním základem; - připravit žáky k celoživotnímu učení, profesnímu, občanskému i osobnímu uplatnění.
Klíčové kompetence jsou definovány jako "souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti“ (s. 96). Rozdělení:
kompetenci k učení, kompetenci k řešení problémů, kompetenci komunikativní, kompetenci sociální a personální, kompetenci občanskou, kompetenci k podnikavosti.
RVP dále rozlišuje několik vzdělávacích oblastí a průřezových témat:
Vzdělávací oblasti: - Jazyk a jazyková komunikace - Matematika a její aplikace - Člověk a příroda (Fyzika, Chemie, Biologie, Geografie, Geologie) - Člověk a společnost (Občanský a společenskovědní základ, Dějepis; Geografie) - Člověk a svět práce - Umění a kultura - Člověk a zdraví - Informatika a informační a komunikační technologie.
Průřezová témata: - Osobnostní a sociální výchova - Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech - Multikulturní výchova - Environmentální výchova - Mediální výchova.
Ve Svatém Janu p. Skalou se připravuje mezinárodní pedagogická konference Vzdělání a trvale udržitelný život (22-26. června 2010). Můj plánovaný příspěvek se jmenuje "Příroda jako kulturní problém: Multikulturní podstata environmentální výchovy."
Zatím mám úvod:
Současná západní společnost patří k jedné z nejšťastlivějším společnostem v dějinách lidstva. Žijeme v období mimořádně velkého rozšíření vzdělanosti, svobody a blahobytu. Negramotnost prakticky vymizela, roste počet absolventů středních i vysokých škol, politické, ekonomické a náboženské svobody se po roce 1989 dostaly i do střední a východní Evropy a co se týče množsví a pestrosti zboží a služeb dostupných dnešnímu západnímu člověku, o blahobytu taktéž nelze pochybovat - obzvláště pokud srovnáme dnešní situaci se situací našich rodičů a prarodičů či lidí z chudých zemí.
Na druhou stranu však také čelíme řadě problémů a výzev. Vzdělanost je fragmentována do nepřehledného labyrintu specializací a komunikace mezi rostoucím množstvím oborů se stává čím dál tím obtížnější. Svoboda a pluralita jsou často nejen obohacením, ale i zdrojem napětí a konfliktů. Neúcta a „zlá krev“ se projevuje mezi politickými stranami, etnickými menšinami, lidmi různých náboženských a etických stanovisek a navíc se jakékoli hádce a neurvalosti dostane většinou daleko větší publicity než projevu solidarity a přátelství. Blahobyt vede mnoho lidí k rostoucí a stěží uhasitelné žízni po stále větším množství zboží a požitků. A cenu tohoto blahobytu platí alespoň z části krajina, diverzita přírodních druhů, zásoby neobnovitelných přírodních zdrojů a zdraví lidí, v regionálním i globálním měřítku.
Žádný ze zmíněných problémů nelze odstanit z našeho života jednou provždy, tak jako si nemůžeme uchovat jednou provždy své zdraví a svůj život. Můžeme ale v dlouhodobé perspektivě přispět ke zmírnění jmenovaných problémů či naopak k uspíšení jejich nárůstu do společenské katastrofy. Klíčovými činitely v dlouhodobé péči o udržitelný život a zdraví společnosti jsou funkční rodiny, rozvinutá občanská společnost, spravedlivé politické a ekonomické uspořádání, ohleduplný přístup k životnímu prostředí, kvalitní média a v neposlední řadě vzdělání. V této práci se chci věnovat poslední jmenované obasti, tj. oblasti vzdělání, a to konkrétně multikulturní a environmentální výchově. Přestože na první pohled tyto dvě vzdělávací oblasti spolu téměř nesouvisí, chtěl bych poukázat na to, že péče o přírodu je v prvé řadě kulturním problémem a že je tudíž pedagogicky výhodné propojovat vzdělávání v obou těchto oblastech.
(zatím nejvzdálenější známá galaxie IOK-1, vzdálená 12.88 mld světelných let, asi 750 ml. let od velkého třesku)
Je toto příroda?
A zde se ani nemusím ptát - toto je všeobecně chápáno jako příroda:
Pokus o vystižení pojmů vyjadřovaných termínem 'příroda':
z ř. φύσις, lat. natura, pův. ve významu to, co se rodí; v dějinách kladeno do různých protikladů, např. k zákonům (jakožto sféra nezávislá na lidské dohodě), k věcem pomyslným (jakožto něco reálného), k myslícímu subjektu (jakožto něco mechanického a neživého); dnes se jako příroda označuje v širším smyslu slova celý hmotný svět, v užším živý hmotný svět, a v nejužším tu část živého světa, která je člověkem nedotčena.
Potíže, které mám s Aristotelovým dělením věd (3.5.2010):
1. Teoretické vědění zahrnuje podle uvedených příkladů pouze vědění o přírodě (a o její Příčině). Cožpak ale neexistují různé sociální a humanitní vědy, jejichž cíl je také teoretický, tj. "pravdivé poznání pro ně samo"? Zdá se, že Aristotelés směšuje vědění o tom, jak jednat/vytvářet (cíl praktický/umělecký/užitkový) a vědění o samotném jednání/vytváření (cíl teoretický). Např. (ideálně vzato) politikovi jde o spravedlivé uspořádání státu, kdežto politologovi o poznání politické reality; hudebníkovi jde o složení a předvedení hudebního díla, kdežto muzikologovi o poznání hudební reality. Obojí se samozřejmě prolíná, nicméně cíle jsou různé.
2. Kam patří sport a sportovní vědění? Mezi produktivní vědění? Pokud ano, muselo by sportování splňovat dvě podmínky (a) hodnota sportování by spočívala ve výsledku; (b) výsledek by měl být krásný či užitečný. Zdá se, že ani jedna podmínka neplatí: hodnota sportování je často v samotné sportovní činnosti a (hlavním) cílem není často ani krása ani užitek. To ovšem znamená, že sportování je spíše praktické než produktivní vědění.
3. Třebaže ve sportu jde často o krásu, zdá se, že jeho hlavní motivací je zábavnost (hravost). Kromě poznání hledající morálně dobré jednání je tedy třeba uznat i poznání hledající zábavu (pobavení) či něco takového. Termín 'zábava' vyjadřuje naneštěstí v češtině nejrůznější pojmy, většinou s konotacemi, kterým se zde chci vyhnout. Zatím mě ale nenapadá lepší výraz a pravděpodobně půjde o to výraz ponechat a pokusit se jej lépe vystihnout (související pojmy: hra či hravost, viz např. 15.12.2009,a trochu specifičtěji: legrace/humor).
Problém klasifikace věd oživl v sedmnáctém století a byl živý až do století devatenáctého. V dvacátém století se ho chopilo knihovnictví (library science), ovšem s poměrně malou návazností na předchozí filosofickou reflexi (viz). Příkladem rozšířeného nešvaru v klasifikaci věd je řazení filosofie do společenských věd (14.4.2010).
Aristotelés nám zanechal řadu spisů, které se tradičně rozdělují do tří skupin, podle Aristotelova rozdělení věd/vědění (epistemai - pl. od vědění):
teoretické
praktické
produktivní.
Toto dělení bere za své kriterium cíl.
vědění teoretické usiluje o pravdivé poznání pro ně samo;
vědění praktické usiluje o poznání, které by vedlo k dobrému jednání člověka individuálně i ve společnosti; hodnota spočívá v praktické činnosti samotné.
vědění produktivní usiluje o poznání, které by vedlo k vytvoření krásných či užitečných objektů (umění a technika) [ODKAZY]; hodnota spočívá ve výsledku tvůrčí činnosti.
Věda/vědění pro Aristotela není, tak jak je to často chápáno dnes, záznam o probíhajících empirických výzkumech, ale spíše něco jako ideální výsledek výzkumu - organizované a souhrné poznání určité oblasti. Vědění se u něho samozřejmě týká nejen oblastí smyslové zkušenosti, ale i toho, co oblast smyslů přesahuje.
Aristotelovy příklady teoretických věd/vědění:
první věda či teologie (později nazvaná metafyzika a ještě později ontologie);
fyzika nebo-li přírodní filosofie (v širokém smyslu slova: zahrnuje i astronomii, biologii a dokonce i psychologii);
matematika (nauka o kvantitě, tj. geometrie a aritmetika).
Aristotelovy příklady praktických věd/vědění:
etika;
politika;
ekonomie.
Aristotelovy příklady produktivních věd/vědění:
řemesla a technologie (truhlářství, kovářství, kamenictví, stavebnictví, loďařství, atd., ovšem také zemědělství, chovatelství a lékařsví);
krásná umění (výtvarná jako např. sochařství či malířství, músická, jako např. hudba a divadlo, a literární, jako např. rétorika).
Sk 14,21b-27: Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.
ŽALM 145: ... Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory.
Zj 21,1-5a: „Hle – všechno tvořím nové!“
Jan 13,31-33a.34-35: ... Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“
Cesta směrem k Solvayovým lomům započala po 7. hodině, ovšem s několika studenty jsme se oddělili v 8.30 a provedli experiment "kráčející filosofie": zkusili jsme výuku formou dialogu po cestě. V 9.00 jsme dorazili do učebny a asi půl hodiny jsme si z naší paměti dialog zapisovali a pak jej půl hodiny prodiskutovávali. Jak za časů Sókrata ... Zajímavé je, že spontánně (měl jsem připravené jiné téma) bylo nastoleno téma zda stojí za žití život o kterém nepřemýšlíme ...
Obrana 38a: "Snad by tedy někdo řekl: "Sókrate, což nedovedeš odejít od nás a žít v tichu a pokoji?" To je právě to, o čem velmi nesnadno některé z vás přesvědčit. Neboť jestliže řeknu, že by to znamenalo neposlouchat boha a proto, že mi není možno žít v nečinnosti, neuvěříte mi a budete si myslit, že mluvím záludně. Jestliže zase řeknu, že toto je dokonce největší dobro pro člověka každý den vésti hovory o ctnosti a o ostatních věcech, o kterých vy mne slyšíte rozmlouvati a sebe samého i jiné zkoušet a že život bez zkoušení není člověku hoden žíti, jistě mi uvěříte ještě méně."
