Svoboda sebe-určení spočívá v možnosti dát svému životu zvolenou formu či „tvar“. Tato svoboda nevyžaduje nepřítomnost fyzických či sociálních omezení. Navzdory různým vnějším tlakům totiž můžeme svobodně zaujmout vůči realitě ten či onen vnitřní postoj. Jedno z nejdramatičtějších vyjádření vnitřní svobody sebeurčení lze nalézt u lidí jako je Maxmilián Kolbe či Sinaj Adler, kteří prožili nepředstavitelné hrůzy koncentračního táboru a místo zoufalství a nenávisti si zvolili naděj a odpuštění. Svobodě sebeurčení odpovídá jednání, jehož smysl spočívá v účasti na nějaké přesahující hodnotě (dobru). Například studium kvůli samotnému poznávání a nikoli kvůli známce či zaměstnání. Nebo život v souladu s přírodou kvůli tomuto souladu samotnému. Poznávání nebo život v souladu s přírodou jsou dobra na nichž má člověk účast po celou dobu svého studia či života. Není to něco, co by se vyskytlo jen na konci studia či na konci života. A není to ani něco, co by bylo třeba dále využít, např. finančně či jinak. Poznávání, či život v souladu s přírodou, mají hodnotu sami o sobě.
Všimněme si, že stejná vnější činnost může být vedena různým vnitřním záměrem a tím se tedy i podstatně lišit. Změna záměru pak vede i trans-formaci této vnější činnosti. Např. žák se učí, aby dostal dobrou známku anebo ze strachu z rodičů. Změnou intence, totiž z učení se kvůli známce k učení se se zájmem o téma samotné, se činnost sociálně nesvobodná stane činností svobodnou na vyšší úrovni sebeurčení. Růst osobnosti spočívá v rozšiřování vnitřní svobody sebeurčení; veškerá činnost velkých osobností vychází s jejich svobodného sebeurčení.
Proti možnosti svobodného sebeurčení vystupují deterministé. Podle nich je život člověka plně determinován osudem (náboženský determinismus), přírodními zákony (fyzikální determinismus), dědičností (biologický determinismus), prostředím (sociální determinismus), anebo psychikou (psychologický determinismus). Nikdo nepochybuje o tom, že každý člověk má své meze dané dědičností či výchovou, deterministé ale jdou dále a popírají možnost jakékoli svobodné re-formy těchto omezení. Podle deterministů se lidé jako je Sinaj Adler vyrovnali s hrůzami svého života nikoli kvůli své svobodné volbě, ale např. protože „se narodili s tak odolnou psychikou“. Determinismus v posledku popírá jakoukoli osobní zodpovědnost. „Za všechno, co se děje v mém životě, můžou buď moji prarodiče a jejich geny, anebo moji rodiče a jejich výchova, anebo prostředí ve kterém žiji.“ V dalších úvahách necháme deterministy jejich osudu a přijmeme možnost svobody sebeurčení. O této svobodě svědčí svědectví mnoha lidí a jen s perspektivou této svobody má výchova k objektivním hodnotám smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat