Suárez v kánonu filosofie náboženství

Graham Oppy a Nick Trakakis vydali impozantní pětidílnou sérii knih Historie západní filosofie náboženství (děkuji Vlastovi Vohánkovi za odkaz):

I. Starověk
II. Středověk
III. Raný novověk
IV. Devatenácté století
V. Dvacáté století

Potěšující je, že do "kánonu" třetího dílu se dostal i Francisco Suárez (v článku Bernardo J. Cantense).

_____________
Méně potěšující je, že jsem od GAČRu nedostal postdok na výzkum scholastiky (přesněji řečeno na téma historie kontroverzí o irrealitě od Parmenida k Ingardenovi). Dnes byly vyhlášeny výsledky.

Zbořit hradby mlčení

Od pátku 27.11. do neděle 29.11. se koná v synagoze v Hartmanicích seminář Zbořit hradby mlčení. Jedná se o čtvrté setkání v rámci série pořádané Pavlem a Irenou Neústupnými v rámci sdružení "Go East Mission" - více viz zde. Část účastníků zde byla již v srpnu v rámci vzpomínky na pochod smrti.

Zúčastnil jsem se jen zčásti. Mj. působivého svědectví německého rodáka z Brna Hugo Fritsche (s autorským čtením jeho knihy Zůstal jsem sám) a besedy a dokumentárního filmu Zdeňka a Jaroslavy Krejsových.

Trvale udržitelný život

Dnes jsem vyučoval ve sv. Jan p. Skalou (Filosofie - denní i dálkaři). Dr. Fellner dále pořádal workshop v rámci grantu MŠMT na ekologickou výchovu. Téma: „Trvale udržitelný život je když ...“

Příspěvky:

„Trvale udržitelný život je když se ví, co se má dělat a dělá se to“ (Ján Petrovič: přírodovědec, grafika, tč. ředitel MŠ)

Témata: vědecké koncepce, legislativní rámec, změna chování, hodnota dobra (vůči prostředí, budoucím generacím, morálce), zážitek jako cesta k vybudování si pozitivních vztahů (prožití názorných situací), reklama – ve prospěch trvalé udržitelnosti?

„Trvale udržitelný život a permakultura“ (Edita Matoušková: "venkovanka")

Témata: principy permakultury (pozorování přírodních zákonů a jejich respektování, šetrné a etické zacházení s energetickými zdroji, snaha o tvořivý a radostný život, atd.), LETS Systém (Local Exchange Trading Systems), permakulturní etika (péče o zemi, o lidi, spravedlivé podíly).

„Trvale udržitelný život a klimatické změny“ (Kateřina Husová: klimatolog)

Témata: skleníkový efekt, variace v teplotě zemského povrchu, dopady změn, globální koncentrace CO2, Kodaňská dohoda (prosinec 2009), pasivní domy.

„Trvale udržitelný život je, když jde život dál“ (ing. Psohlavcová: "matka")

Témata: Trvalá udržitelnost: pohled etický, ekologický, sociální, etický; Co mohu já jako rodič? Desatero domácí ekologie, „Člověk je ten, o koho tu především jde. Bez člověka by problematika trvalé udržitelnosti neexistovala.“

„Trvale udržitelný život a ekologie" (Pavla Hajdová: ekolog)

Témata: Tři pilíře trvale udržitelného života (enviromentální, etický, ekonomický); změna konzumního života: „stále větší pohodlí a uspokojování neomezených potřeb ...“, demografický vývoj, „Nejde o to, kolik nás je, ale jací jsme ...“

Jde to i jinak ... mnohem lépe

Scott Sullivan je nadaný tomistický filosof z Centra pro tomistická studia v Texasu (University of Houston). Jeho stránky jsou užitečné především díky řadě odkazů. Na rozdíl od kuriózního "povolání" geologa RNDr. Primase se Sullivan věnuje ušlechtilejším věcem:



(Stránky k jeho výuce bojových sportů jsou zde). Myslím, že Sullivanova καλοκαγαθία vykoná pro scholastickou filosofii více než mnoho tlustých knih.

Filosofická antropologie 8: Člověk smyslově snaživý 2

Tomáš Akvinský nám na základě včera uvedených principů formuloval geniální redukci našeho emotivního života na 11 základních:

Vášně dychtivosti (concupiscibilis)

	přítomné i nepřítomné	přítomné	nepřítomné
dobro (jednoduše)	láska	potěšení	touha
zlo (jednoduše)	nenávist	smutek	odpor

Vášně vznětlivosti (irascibilis)

	nepřítomné		přítomné
	přibližování	vzdalování
dobro nesnadné	naděje	zoufalství
zlo nesnadné	odvaha	strach	hněv

Tabulka je z úvodu dr. Šprunka, Tomáš o lásce.

Filosofická antropologie 8: Člověk smyslově snaživý

Podle Tomistů (a jiných scholastiků) je smyslová snaživost dvojí:

1. dychtivost (appetitus concupiscibilis), jejímž předmětem je dobro poznané jako smyslově příjemné;
2. vznětlivost (appetitus irascibilis), jejímž předmem je dobro poznané jako užitečné a nesnadné.

Ke smyslové snaživosti náleží:
- směřování k nepřítomnému dobru: touha
- prchání před nepřítomným zlem: strach
- spočinutí v přítomném dobru: radost
- odmítání přítomného zla: smutek

Člověk a jeho hodnoty 6

Životní naplnění tedy nespočívá ani v příjemnostech (rozkoši), ani v uspokojení, ale v něčem jiném. V čem? Podle Aristotela spočívá životní naplnění v celistvém životě, v němž jsou rozvíjeny jedinečné lidské schopnosti dosáhnout teoretického poznání, z něhož dále vychází rozumné praktické jednání. Vidíme, že Aristotelés správně pochopil fakt, že životní naplnění nespočívá v rozkoši (která je lokalizovaná a soukromá) ani v uspokojení (které je krátkodobé a nemůže působit zpětně), ale v něčem, co dává smysl každému okamžiku života. Problematickým aspektem Aristotelova pojetí je ovšem jednostranný důraz na lidskou racionalitu. Ve skutečnosti všechny lidské dimenze, od schopnosti fyzického přežití a předávání života dalším generacím, až po smysl pro krásu, jsou neredukovatelnou součástí naplněného lidského života. Jakousi „korunou“ lidské jedinečnosti je pak možnost svobodného sebe-určení. Záleží na každém z nás pro jaké hodnoty, jaká dobra, se rozhodne ve svém životě žít. Opravená definice životního naplnění tedy zní, že je to celistvý život, v němž na základě svobody svého sebe-určení rozvíjím svou účast na základních lidských dobrech, jako např. život, poznání, krása, atd.

Než přejdeme k tématu základních lidských dober, zdůrazněme si ještě, že naše odmítnutí ztotožnit příjemnost a uspokojení s životním naplněním neznamená úplné odmítnutí příjemnosti a uspokojení z dosažených cílů v nějakém extrémním asketismu a anarchii. Není nic špatného na tom, vychutnat si jídlo či osvěžující lesní vánek, a už vůbec nelze žít řádný život bez kladení si a dosahování konkrétních cílů. Jak příjemnost, tak uspokojení z dosahování cílů, jsou důležitou součástí smysluplného života. To ovšem neznamená, že jsou pro naplněný život dostatečné.

Člověk a jeho hodnoty 5

... pokračování:

Podívejme se nejprve na nesprávná pojetí životního naplnění. Tato pojetí lze rozdělit do dvou základních typů. První typ hledá životní naplnění v rozkoši či v příjemnosti. Příjemnost si definujeme jako stav, který nastává v okamžiku dovršení nějaké fyzické činnosti – batole se doplazí ke své hračce, pes se napije vody z kaluže. Druhý typ hledá životní naplnění v uspokojení. Uspokojení si definujeme jako stav po dosažení nějakého cíle (na úrovni jednání, která odpovídá sociální svobodě). Student je např. uspokojen (má radost) z toho, že dodělal školu. Ředitel zoo je uspokojen z toho, že se po intenzivní trpělivé péči podařilo odchovat mládě vzácného druhu.

Spočívá životní naplnění v příjemnosti? Proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti hovoří za prvé to, že příjemnost je vždy lokalizovaná časově či prostorově; netýká se nás celých a celého našeho života. Můžeme se totiž cítit příjemně i při činnostech, které nám celkově vzato ničí život (např. kouřením si podkopáváme zdraví). Zkusme si také následující myšlenkový experiment: Představme si člověka, kterému je tajně odoperováno tělo, takže z něho zůstane pouze mozek. O tento mozek je ovšem „dobře“ postaráno – je vložen do laboratorní kádičky, pomocí přístrojů je v něm vytvářena dokonalá iluze světa a navíc je zásobován „hormonem štěstí“. Tento člověk-mozek žije tedy v nepřetržité rozkoši (příjemnosti). Řekli bychom ale, že tento člověk žije naplněný život?

Za druhé hovoří proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti fakt, že příjemnost je vždy soukromá. Zaměření na rozkoše a příjemnosti vede k sebe-střednosti. A pokud je pravdou to, že člověk je bytost společenská, pak příjemnost nás nemůže naplňovat, protože sama o sobě není něčím, co by mohlo společenství lidí vytvářet. (Zde by bylo možné namítnout, že např. partu alkoholiků spojuje rozkoš z požívání alkoholu; ve skutečnosti spojuje tuto partu jejich společný zájem o alkohol; vlastní pocit rozkoše i následnou kocovinu musí každý nést jen sám za sebe.)

Spočívá životní naplnění v (pocitu) uspokojení? Proti ztotožnění životního naplnění a uspokojení hovoří za prvé to, že každé uspokojení po dobře vykonané práci je pouze krátkodobé. Brzy si hledáme další cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Žijeme-li pouze pro konečné, uskutečnitelné, vize, pak se buď nacházíme ve fázi, kdy jsme je ještě neuskutečnili a nejsme tedy spokojení, anebo jsme je sice uskutečnili a jsme uspokojení, ovšem nikoli na dlouho. Za druhé, pokud by životní naplnění spočívalo v uspokojení, pak by celý život měl smysl pouze na základě dosažení nějakého výsledku – studium by mělo smyslu pouze, je-li dokončeno, život v harmonii s přírodou pouze v případě, že se nám podaří splnit nějaké vytčené cíle (zachovat čisté ovzduší). Co když by se nám nepodařilo splnit tyto cíle? Znamenalo by to, že náš život byl nesmyslný? Navíc i v případě, že se nám podaří dodělat nějaký plán, můžeme tím zpětně darovat naplnění svému životu? Zdá se zřejmé, že ať už dosáhneme vytčených cílů či nikoli, pokud bychom viděli nejvyšší smysl života jen na úrovni uspokojení z realizovaných plánů a vizí, alespoň část našeho života zůstane nesmyslá.