pondělí 16. srpna 2010

Identita v analytické tradici

Jak jsem již zmiňoval (3.8.2010), kontinentální filosofická tradice se zabývá spíše slabou (konstruktivistickou) identitou, která je hlavním zájmem sociálních věd:
  1. soubor vlastností charakteristických pro danou osobu či sociální skupinu;
  2. sebe-pojetí dané osoby či sociální skupiny;
kdežto analytická tradice se zabývá spíš silnou (essencialistickou) identitou:
  1. naprostá neboli striktní totožnost: každá věc je sebe-identická;
  2. stejnost-navzdory-změnám-v-čase (tzv. diachronní identita).
Vzhledem k tomu, že jsme se doposud věnovali spíše identitě slabé, tak jak je tematizována v sociálních vědách a kontinentální filosofii, podívejme se nyní na identitu silnou, tak jak je tematizována v analytické filosofii.

Identita či stejnost je buď naprostá (striktní, silná) anebo nějakým způsobem oslabená. Oslabená identita či stejnost je také běžně nazývána podobnost. Jestliže Petr má stejné tričko jako Kamila neznamená to, že sdílí naprosto stejné tričko, ale že obě trička jsou si podobná co do svých vlastností. Jediným (viditelným) rozdílem je mezi nimi to, že jsou ve stejném čase na různých místech. Naprosto identická je tedy každá věc pouze sama se sebou. Někdy se této identitě také říká numerická či početní identita, protože podle ní můžeme věci počítat. Jsou-li čtyři trička v místnosti, znamená to, že čtyři trička jsou identická sama se sebou.
Analytičtí filosofové dále formulují dva zákony popisující identitu a odlišnost (rozlišitelnost):
  • Princip nerozlišitelnosti identických věcí : pro každé x, y platí, že je-li x identické s y, pak jsou nerozlišitelná (= mají všechny vlastnosti stejné); ∀x∀y [x=y → ∀F(Fx ↔ Fy)]
  • Princip identity nerozlišitelných věcí: pro každé x, y platí, že jsou-li nerozlišitelné (= mají všechny vlastnosti stejné), pak je x identické s y; ∀x∀y [∀F(Fx ↔ Fy) → x=y].
(Pozn.: podle SEP lze tyto principy formulovat pouze v jazyce druhého řádu)

Zatímco první princip je relativně nekontroverzní, druhý, který je připisovaný německému filosofovi Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi (1646–1716), je problematický. Jeho důsledkem je to, že každá věc je jedinečná v tom smyslu, že má nějakou vlastnost, kterou žádná jiná věc nemá.

4 komentáře:

  1. Filozoficky je mi to celkem jasné. Akorát jsem nepochopil, jestli Petr a Kamila mají stejná trička, nebo už zase sdílejí jedno tričko :-)
    Ale přece jenom: ten Leibniz by se dal obhájit časoprostorově, protože časoprostorově v těch a těch koordinátech nikdy nebudou dvě nijak neodlišitelné věci, i ty dvě stejné koule budou mít odlišitelné koordináty. Zároveň si tím ale zavařujeme na dost velký problém: co když dostaneš nějakým časoprostorovým posunem stejnou věc třeba do minulosti, kde byla, nebí spíš do budoucnosti, ale tak, že se tam zároveň přesune kontinuálně a skokem, takže tam bude dvakrát? U triček to asi nenastane, ale co třeba u člověka? Když vytvoříš stejný HW (tělo včetně mozku) a přesuneš do něj (nebo třeba ani nebudeš muset, pokud by to byla emergence toho HW) jeho SW a nezničíš původní nosič SW, budeš tu mít téhož člověka (rovná se totéž vědomí!) dvakrát? Skoro všechny úvahu tohoto druhu vedou k paradoxům. Nejjednodušší řešení je samozřejmě předpokládat nutnost kontinuální existence, ale vůbec není jasné, proč by tam měla býát, co ji vyžaduje. Objektivně je to prostě HW a tomu je jedno, kdy a kde a kolikrát ho složíš. Subjektivně máme zkušenost přerušení vědomí (spánku), a objektivně víme, že ke své kontinuitě SW nepotřebuje, aby HW byl pořád stejně přesně vyladěn.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám dojem, že pracuješ s určitým principem osobní identity - psychologickým, které zastával John Locke. Je ovšem kontroverzní, mj. z důvodu multiplikace osob.

    Další otázku, kterou tuším v pozadí Tvých úvah se pravděpodobně týká kontroverze endurantismus vs. perdurantismus.

    OdpovědětVymazat
  3. Jojo, je to přesně Endurant, Perdurant a fraucimor :-). Jinak řečeno to, do čeho strká nos Vlastík, David Lewis a taky Tomáš Machula v té své poslední knize o přírodovědě, trochu, jak jsem si všiml.
    Ad ten první odstavec: ten problém multiplikace osob je totéž, co tam považuju za problém, nebo něco jiného? Kdyžtak o tom můžeme někdy pokecat,jestli se ti to nechce psát.

    OdpovědětVymazat
  4. Samozřejmě pokud existuje jen JEDNO vědomí, které časoprostorově šněruje vesmír (asi jako Feymanův absorbér), tak nevzniká problém s multiplikací (furt to seš ty, ať už je ten HW jakýkoliv, tvá kopie nebo ne), ale vzniká problém s POSTUPEM, PROČ jde zrovna touhle cestou třeba od mě k tobě a ne naopak, protože podle všeho nějakou cestou jít musí (protože jsme časoprostorové bytosti a žijeme své životy pod knutou šipky času). Pak by musela existovat čirá náhodnost. A to se mi zrovna dvakrát nelíbí, ať už je to v kvantovce nebo jinde.

    OdpovědětVymazat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com