Scotus o transcendentálním dobru

V souvislosti se snahou o pochopení hodnot mě napadlo, že vzhledem k tomu, že hodnotné je to, co je pro mně důležité, jedná se o něco, co souvisí se středověkou naukou o transcendentálním dobru. Wolter k této nauce píše (viz také Scotus o transcendentáliích 24-04-2010 a násl.):

"Transcendentální dobro jakožto konvertibilní atribut bytí representuje reálnou dokonalost, formálně odlišnou od pravdy a jednoty, stejně tak jako od dokonalosti signifikované kvidditativním pojmem bytí. Je nicméně neoddělitelně spojeno s těmito dokonalostmi reálnou identitou v rámci jednoty fyzické přirozenosti." (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 119)

Tak to bychom měli skotistický žargon na úvod a nyní:

Univoční charakter transcendentálií vedou zde Scota k rozlišení, podobně jako v případě atributu pravdivý, mezi dobrem v přísném smyslu slova jakožto koextenzivním s bytím a všemi analogickými významy termínu. Každé akcidentální, vnější nebo morální dobro je tedy vyloučeno z této formy či typu transcendentálního dobra (goodness). To samozřejmě nebrání tomu, aby tyto formy dobra, nakolik vlastní reálnou a pozitivní jsoucnost (entity) neměly příslušné transcendentální dobro (goodness) či bonitas naturalis, jak ji nazývá Scotus [... praeter illam est triplex bonitas moralis; Oxon 2d7q1n11].

Když je takto transcendentální dobro jako univoční vlastnost bytí odloučeno od všeho, co k němu bylo přilepeno, ztratí mnoho ze svého významu, obzvláště ve srovnání se svým původním platónským významem. Není tedy překvapivé, že u Scota nenalezneme nic více než jen letmé zmínky tohoto atributu. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 120) 

Následuje výklad platónského pojetí dobra, které do Scota nebylo zcela explicitně formulováno, třebaže jej předpokládali myslitelé jako Albert či Tomáš. Podstata spočívá v tom, že:

Ontologické dobro není primárně žádoucnost jsoucna ani schopnost zdokonalit něco mimo sebe. Spíše je to aktualizace ideálu v samotném jsoucnu. (Ontologic goodness is not primarily the appetability of a being or its ability to perfect something beyond itself. It is rather the actualization of an ideal within being itself.) 

Pojem cíle čili  τέλοϛ je v platónském pojmu dobra fundamentálním. Nejenom racionální, ale i iracionální jsoucna mají tuto tendenci směřovat k cíli. Proto je pro scholastiky tak důležitý appetitus naturalis. Přirozenost (natura) jsoucen (tak jako řecká φύσις) je principem aktivity, usilování, činnosti. Přirozenost má v sobě potencialitu stát se tím, o co usiluje. ... Odtud známé dictum, které nalezneme u Filipa Kancléře ... že bonum et ens convertuntur. Základní význam zde není bonum alteri ale jednoduše bonum sibi. Pouze díky primárnímu dobru [v sobě] jsou věci žádoucí pro druhé. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 121)

K Tomášově pojetí dobra jako transcendentálie má článek Jan A. Aertsen. Obávám se ovšem, že z pedagogických důvodů potřebuji o hodnotách trochu "konkrétnější nauku".