Scotus o transcendentálním dobru

V souvislosti se snahou o pochopení hodnot mě napadlo, že vzhledem k tomu, že hodnotné je to, co je pro mně důležité, jedná se o něco, co souvisí se středověkou naukou o transcendentálním dobru. Wolter k této nauce píše (viz také Scotus o transcendentáliích 24-04-2010 a násl.):

"Transcendentální dobro jakožto konvertibilní atribut bytí representuje reálnou dokonalost, formálně odlišnou od pravdy a jednoty, stejně tak jako od dokonalosti signifikované kvidditativním pojmem bytí. Je nicméně neoddělitelně spojeno s těmito dokonalostmi reálnou identitou v rámci jednoty fyzické přirozenosti." (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 119)

Tak to bychom měli skotistický žargon na úvod a nyní:

Univoční charakter transcendentálií vedou zde Scota k rozlišení, podobně jako v případě atributu pravdivý, mezi dobrem v přísném smyslu slova jakožto koextenzivním s bytím a všemi analogickými významy termínu. Každé akcidentální, vnější nebo morální dobro je tedy vyloučeno z této formy či typu transcendentálního dobra (goodness). To samozřejmě nebrání tomu, aby tyto formy dobra, nakolik vlastní reálnou a pozitivní jsoucnost (entity) neměly příslušné transcendentální dobro (goodness) či bonitas naturalis, jak ji nazývá Scotus [... praeter illam est triplex bonitas moralis; Oxon 2d7q1n11].

Když je takto transcendentální dobro jako univoční vlastnost bytí odloučeno od všeho, co k němu bylo přilepeno, ztratí mnoho ze svého významu, obzvláště ve srovnání se svým původním platónským významem. Není tedy překvapivé, že u Scota nenalezneme nic více než jen letmé zmínky tohoto atributu. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 120) 

Následuje výklad platónského pojetí dobra, které do Scota nebylo zcela explicitně formulováno, třebaže jej předpokládali myslitelé jako Albert či Tomáš. Podstata spočívá v tom, že:

Ontologické dobro není primárně žádoucnost jsoucna ani schopnost zdokonalit něco mimo sebe. Spíše je to aktualizace ideálu v samotném jsoucnu. (Ontologic goodness is not primarily the appetability of a being or its ability to perfect something beyond itself. It is rather the actualization of an ideal within being itself.) 

Pojem cíle čili  τέλοϛ je v platónském pojmu dobra fundamentálním. Nejenom racionální, ale i iracionální jsoucna mají tuto tendenci směřovat k cíli. Proto je pro scholastiky tak důležitý appetitus naturalis. Přirozenost (natura) jsoucen (tak jako řecká φύσις) je principem aktivity, usilování, činnosti. Přirozenost má v sobě potencialitu stát se tím, o co usiluje. ... Odtud známé dictum, které nalezneme u Filipa Kancléře ... že bonum et ens convertuntur. Základní význam zde není bonum alteri ale jednoduše bonum sibi. Pouze díky primárnímu dobru [v sobě] jsou věci žádoucí pro druhé. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 121)

K Tomášově pojetí dobra jako transcendentálie má článek Jan A. Aertsen. Obávám se ovšem, že z pedagogických důvodů potřebuji o hodnotách trochu "konkrétnější nauku".

Teorie hodnot 3

Schroeder uvažuje (SEP) nad vztahem čtyř typů hodnotících vět (viz ). Tyto úvahy mi ovšem připadají kontextuálně závislé na složité změti různých současných etických teorií. Za zmínku podle mne stojí jen toto:

Ad atributivní dobro: Podle Geache (říká Schroeder) jsou zdánlivé dobro-simpliciter-výroky eliptickými výroky-o-atributivním-dobru. V našem příkladu Je dobré, že jsi přišel by se tedy jednalo o jaké atributivní dobro? Schroeder nám k tomu nic neříká, ale mohlo by to např. v kontextu znamenat výrok o dobrém člověku, např. protože obětavě přichází, kdykoli je ho třeba. Podle Judith Jarvis Thomson jsou naopak zdánlivé dobro-simpliciter-výroky eliptickými výroky-o-blahu (good for).V našem příkladu Je dobré, že jsi přišel by se tedy jednalo o dobro pro příchozího.

Relační strategie: Podle Paul Ziffa (říká Schroeder) jsou dobro-simpliciter-výroky, výroky-o-blahu, i výroky-o-atributivním-dobru jen speciálními případy výroků o účelech (ends). Schroeder nám k tomu zase nedává žádný příklad, ale zdá se mi, že se jedná o aristotelsko-tomistickou intuici podle níž je morálně dobré to, co vede k poslednímu cíli člověka.

Schroederův článek zatím odložím, nedává moc konkrétních příkladů a je tedy poměrně obtížné využít jej jako úvod do teorie hodnot.

21. neděle v mezidobí (C)

Sir 3,19-21.30-31: Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.

Ž 68
 
Žid 12,18-19.22-24a: Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil.
 
Lk 14,1.7-14: Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl ... On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení ... 

(Na Ježíšovi mě v  této pasáži fascinujíce jeho (a) nekonvenčnost - stýká se nejen s různými hříšníky, ale i s "ultrapravicovými" farizeji; (b) situační výuka.)


Mše sv. v kostele Sv. Jana Křitele v Jindřichově Hradci

Teorie hodnot 2: výchozí otázky

Hodnoty či hodnocení má co do činění s následujícími situacemi, postoji a tvrzeními:

• příjemnost je dobrá/špatná
• kdyby to udělal, bylo by to pro něho dobré/špatné
• není pro něho dost dobrá
• příliš mnoho cholesterolu není dobré pro zdaví (škodí zdraví)
• to je ale dobrý/špatný nůž
• je to dobrý/špatný zloděj 
• je to dobrý/špatný člověk
• to je dobře/špatně, že jsi přišel
• bylo by lepší/horší kdybys nepřišel
• salát je pro tebe lepší/horší než sušenky
• můj nový otvírák na konzervy je lepší/horší než ten starý
• Míša je lepší/horší zloděj než Ríša
• je lepší/horší s tím skončit teď než být později chycen
• lepší/horší by bylo, kdyby vyhráli Světový pohár a nechali si všechny své hráče pro příští rok
• celer je pro tvé zdraví nejlepší/nejhorší
• Míše je nejlepší/nejhorší zloděj široko daleko

V seznamu se sice nevyskytuje slovo 'hodnota' ovšem vyskytuje se zde hodnocení pomocí pojmů dobrý, lepší, nejlepší a špatný, horší, nejhorší. Podle Schroedera lze všechny tyto výroky lze rozdělit do čtyř základních typů:

1. Příjemnost je dobrá. 
2. Je dobré, že jsi přišel.
3. Je pro něho dobrá.
4. Toto je dobrý nůž.

Věty typu 1, kde se 'dobré' vypovídá o něčem látkovém (mass), tvoří prý centrální část tradiční axiologie, v níž šlo o to, najít odpověď na otázku, co je dobré - např. příjemnost (rozkoš), poznání, sláva, peníze. Schroeder nazývá tyto věty hodnotové výroky (value claims).

Věty typu 2 jsou (prý) centrální především pro tradiční utilitaristy. Schroeder je nazývá výroky dobra jako takovém (goodness simpliciter claims).

Věty typu 3 jsou vztažené k osobě a týkají se jejího blaha. Schroeder je nazývá výroky o blahu (claims about well-being or wellfare).

Věty typu 4 modifikují predikáty, jsou jejich "atributy", a proto je Schroeder nazývá attributivní (attributive uses of 'good' claims).

Jak se tyto různé typy výroků mají k sobě navzájem?

Teorie hodnot 1

Podle článku "Value Theory" Mark Schroedera na SEP:

Termín 'teorie hodnot' se ve filosofii užívá alespoň třemi různými způsoby. V nejširším smyslu slova je to nálepka, která zahrnuje všechny větve morální, sociální a politické filosofie, estetiky, příp. feministické filosofie a filosofie náboženství - prostě jakékoli oblasti filosofie, které zahrnují hodnocení. V užším smyslu slove je teorie hodnot teoretické zkoumání všeho toho, co se týká hodnot, tj. co jsou (např. zda to jsou subjektivní psychologické stavy či objektivní stavy světa), jaké máme hodnoty a dobra a jak se projevují (ať už v normativní etice či metaetice). V nejužším smyslu slova je "teorie hodnot" chápána jako speciální téma normativní etiky, také nazývané "axiologie". Ta se zabývá tím, které věci jsou hodnotné/dobré a jak mnoho.

Hodnoty (přijímací řízení)

Včera proběhl druhý termín přijímacích zkoušek na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou. Byl jsem členem komise "pro hodnoty a víru" (další kriteria pro přijetí: cizí jazyk, diktát, hudební výchova, výtvarná výchova, všeobecný přehled, pedagogika). Základní otázky, které jsme v této komisi kladli:

• Jaké hodnoty jsou pro Vás důležité?
• Jaké hodnoty pro Vás nejsou tak důležité?
• Jaké hodnoty jsou pro Vás záporné? (Co Vám vadí?)
• Přemýšlíte o svých hodnotách (uveďte příklad jak)?
• Domníváte se, že Bůh existuje či nikoli a (hlavně) proč?

Tyto otázky jsem potom rozvíjel podle odpovědí studentek, v podstatě "sokratovskou" metodou užívanou při filosofických konzultacích (jen času bylo méně než obvyklá hodina). "Vyzkoušeli" jsme tak asi patnáct studentů a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí:

• nejčastější hodnoty: rodina, zdraví, přátelství, práce, občas víra (např. nikdo neuvedl být krásná, což je pravděpodobně u žen dost důležitá hodnota), jednou i osobní rozvoj (sebe-kultivace);
• nejčastější málo-hodnoty: peníze, kariéra (velmi pravděpodobné u těch, kteří chtějí být učitelkami MŠ);
• nejčastější záporné hodnoty: lidské charakterové vlastnosti (podlost, lež, atd.);
• každá studentka měla dojem, že o hodnotách přemýšlí, ovšem až na výjimky neuměla vysvětlit jak či dokonce ani podat příklad;
• z patnácti asi jen tři či čtyři opravdu ani o píď nebyly schopny vykonat jednoduchý sebe-reflexivní úsudek (obrana proti úsudku: opakování svého slova jako mantry, odvolání na nepochopení, neschopnost zapamatovat si vlastní slova před chvílí vyřčená; upovídanost)
• několik studentek uvedlo, že jsou "ateisté" či "nevěřící" a přitom se v diskusi ukázalo, že "věří v něco nad" či dokonce v "někoho nad" a některé se dokonce k tomuto někomu modlí v nouzi či pravidelně; zdá se, že Češky mají tendenci užívat slovo "ateismus" ve smyslu "ne-plně-identifikována-s-křesťanskou-církví".
• ty, které se klonily k existenci Boží uváděly nejčastěji jako evidenci k tomuto názoru uspořádanost světa, osobní zkušenost (vyslyšení modlitby, souhru "náhod", vnímání posvátnosti v kostele či přírodě), autoritu inteligentnějších přátel, v jednom případě byla dokonce "ateistka" přesvědčena o Boží existenci díky zázrakům jako je Zmrtvýchvstání Krista; jediná skutečná ateistka uvedla jako argument zlo (v dalším jsme ale stejně narazili na spor, protože zároveň zastávala kosmickou spravedlnost, tj. zlo vlastně bude potrestáno).

Metafyzické disputace: Disputace 14 (O materiální příčině akcidentů)

Disputace 14: O materiální příčině akcidentů   
Sekce 1: Zda se vyskytuje opravdová materiální příčina akcidentů
Sekce 2: Zda substance jako taková může být bezprostřední materiální příčinou akcidentů
Sekce 3: Jaká substance může být materiální příčinou akcidentů
Sekce 4: Zda jeden akcident může být nejbližší materiální příčinou jiného

Disputatio 14: De causa materiali accidentium
Sectio 1: Utrum detur vera causa materialis accidentium. 
Sectio 2: An substantia ut sic esse possit immediata causa materialis accedentium. 
Sectio 3: Quaenam substantia possit esse causa materialis accidentium.
Sectio 4: Utrum unum accidens possit esse proxima causa materialis alterius. 

Metafyzické disputace: Disputace 13 (O materiální příčině substance)

Disputace 13: O materiální příčině substance
Sekce 1: Zda je evidentní přirozeným rozumem, že ve jsoucnech je materiální příčina substancí, kterou nazýváme první látkou
Sekce 2: Zda je materiální příčina substancí, které mohou vznikat a zanikat, jedna či mnohá
Sekce 3: Zda první a jediná materiální příčina substancí, které mohou vznikat, je nějaké jednoduché těleso či celistvá substance
Sekce 4: Zda první látka má nějakou aktuální jsoucnost (entitatem), která nemůže ani vznikat ani zanikat
Sekce 5: Zda je látka čirá potence a v jakém smyslu je možné toto přijmout
Sekce 6: Jakým způsobem může být poznávána látka
Sekce 7: Co zapříčiňuje látka
Sekce 8: Skrze co působí látka
Sekce 9: Co je to příčinnost látky
Sekce 10: Zda se substanciální materiální příčina nachází v tělesech, která nemohou zaniknout
Sekce 11: Zda látka těles, která nemohou zaniknout, má stejné pojmové vymezení jako látka elementární
Sekce 12: Která látka, nebeská či elementární, je dokonalejší
Sekce 13: Jaká je kauzalita látky těles, která nemohou zanikat
Sekce 14: Zda ve věcech netělesných může být dána materiální příčina substanciální a jakým způsobem se srovnává kvantita k této materiální příčině

Disputatio 13: De materiali causa substantiae
Sectio 1: An sit evidens ratione naturali dari in entibus causam materialem substantiarum, quam materiam primam nominamus
Sectio 2: Utrum materialis causa substantiarum generabilium et corruptibilium sit una vel multiplex
Sectio 3: Utrum prima et unica causa materialis generabilium substantiarum sit aliquod corpus simplex vel substantia integra
Sectio 4: Utrum materia prima habeat aliquam entitatem actualem ingenerabilem et incorruptibile
Sectio 5: Utrum materia sit pura potentia et quo sensu id accipiendum sit
Sectio 6: Quomodo possit materia cognosci
Sectio 7: Quid causet materia
Sectio 8: Per quid causet materia
Sectio 9: Quid sit causalitas materiae
Sectio 10: Utrum materialis causa substantialis in corporibus incorruptibilibus inveniatur
Sectio 11: An materia incorruptibilium corporum sit eiusdem rationis cum elementari
Sectio 12: Utra materia, caelestisne an elementaris, perfectior sit
Sectio 13: Qualis causalitas materiae incorruptibilium corporum 
Sectio 14: Utrum in rebus incorporeis dari possit causa materialis substantialis et quomodo quantitas ad hanc materialem causam comparetur

Metafyzické disputace: Disputace 12 (O příčinách obecně)

Disputace 12: O příčinách obecně
Sekce 1: Zda příčina a princip jsou naprosto totéž
Sekce 2: Zda je nějaký společný charakter příčiny a který a jaký
Sekce 3: Kolikerá je příčina

Disputatio 12: De Causis entis in genere
Sectio 1: Utrum causa et principium idem omnino sint
Sectio 2: Utrum sit aliqua communis ratio causae et quaenam et qualis 
Sectio 3: Quotuplex sit causa

20. neděle v mezidobí (C)

Iz 66,18-21: Toto praví Hospodin: "Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky."

Ž117: Chvalte Hospodina, všichni lidé, – oslavujte ho, všechny národy.

Žid 12,5-7.11-13: Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: „Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.“ V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost."

Lk 13,22-30: Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci ... Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“

Metafyzické disputace: Disputace 11 (O zlu)

Disputace 11: O zlu
Sekce 1: Zda je zlo něco ve věcech a kolikeré je
Sekce 2: Kolikeré je zlo
Sekce 3: Kde a odkud je zlo neboli jaké má příčiny
Sekce 4: Proč se zlo nepočítá mezi attributy jsoucna

Disputatio 11: De malo
Sectio 1: Utrum malum sit aliquid in rebus et quotuplex sit
Sectio 2: Quotuplex sit malum
Sectio 3: Ubi et unde sit malum seu quas causas habeat
Sectio 4: Cur malum inter attributa entis non numeretur

Metafyzické disputace: Disputace 10 (O dobru neboli transcendentální dobrotě)

pokračování (29.6.2010)

Disputace 10: O dobru neboli transcendentální dobrotě
Sekce 1: Co je dobro neboli dobrota
Sekce 2: Kolikeré je dobro
Sekce 3: Co je dobro, které je konvertibilní se jsoucnem jakožto jeho attribut (passio)

Disputatio 10: De bono seu bonitate transcendentali
Sectio 1: Quid bonum seu bonitas sit
Sectio 2: Quotuplex sit bonum
Sectio 3: Quodnam bonum sit quod cum ente convertitur tamquam passio eius

Osobní identita

Největší pozornost samozřejmě přitahuje otázka identity nás samých, tj. - jak říkají policisté, právníci, filosofové a poťouchlíci - identita osob. Pod hlavičkami "identita osob" či "osobní identita" se ovšem, jak upozorňuje Eric Olson, skrývá řada různých problémů (viz SEP):

• Kdo jsem? (sebepojetí, jedinečné vlastnosti, atd. - to, o co se většinou zajímají sociální vědy)
• Co je to být osobou?
• Jak mohu trvat skrze změny v čase? (diachronní identita)
• Jakým způsobem znovu-identifikuji nějakou osobu? 
• Kolik osob se v daném okamžiku vyskytuje? (synchronní identia - souvisí s otázkou zda každý lidský organizmus je osobou či zda je jen jedna osoba v daném organizmu)
• Co jsme? (ontologická kategorizace: čistě materiální bytosti, imateriální, jaké máme hranice, atd.)
• Co bych mohl být? (možnosti změn, vč. svobody vůle)
• Na čem záleží v otázce osobní identity? (výměna mozku, teletransporty, atd.)

Podle Olsona tyto otázky jsou vzájemně provázané, ovšem je důležité neplést si je dohromady.

Relativní identita - kriteria diachronní a synchronní identity

Podle některých filosofů (Peter Geach) je striktní identita nepoužitelný pojem. Např. v oblasti běžných věcí je každá věc identická jakožto věc nějakého druhu, tj. relativně vůči druhu. Propozici “x je totéž A jako y” nelze rozdělit do “x je A” a “y je A” a “x=y”. Když např. Théseus vymnění součástky na své lodi, jedná se před výmněnou (x) i po výmněně (y) o identickou loď (A) a zároveň o neidentickou sumu dřevěných částí (B). Příklad s Théseovou lodí pracuje s časem a se změnou v čase. Identitě napříč časem se říká diachronní identita. Kritéria diachronní identity mají formu:

• x je totéž A v čase t jako y v čase t` tehdy a jen tehdy jestliže ... (např. „x je kontinuální s y“). 

Kromě diachronní identity se také hledají kritéria synchronní identity. Ty spočívají v hledání toho, co musí části x splňovat, aby byly částmi x a ne jiné celky či věci (zcela) odlišné od x.

Identita v analytické tradici

Jak jsem již zmiňoval (3.8.2010), kontinentální filosofická tradice se zabývá spíše slabou (konstruktivistickou) identitou, která je hlavním zájmem sociálních věd:

1. soubor vlastností charakteristických pro danou osobu či sociální skupinu;
2. sebe-pojetí dané osoby či sociální skupiny;

kdežto analytická tradice se zabývá spíš silnou (essencialistickou) identitou:

1. naprostá neboli striktní totožnost: každá věc je sebe-identická;
2. stejnost-navzdory-změnám-v-čase (tzv. diachronní identita).

Vzhledem k tomu, že jsme se doposud věnovali spíše identitě slabé, tak jak je tematizována v sociálních vědách a kontinentální filosofii, podívejme se nyní na identitu silnou, tak jak je tematizována v analytické filosofii.

Identita či stejnost je buď naprostá (striktní, silná) anebo nějakým způsobem oslabená. Oslabená identita či stejnost je také běžně nazývána podobnost. Jestliže Petr má stejné tričko jako Kamila neznamená to, že sdílí naprosto stejné tričko, ale že obě trička jsou si podobná co do svých vlastností. Jediným (viditelným) rozdílem je mezi nimi to, že jsou ve stejném čase na různých místech. Naprosto identická je tedy každá věc pouze sama se sebou. Někdy se této identitě také říká numerická či početní identita, protože podle ní můžeme věci počítat. Jsou-li čtyři trička v místnosti, znamená to, že čtyři trička jsou identická sama se sebou.
Analytičtí filosofové dále formulují dva zákony popisující identitu a odlišnost (rozlišitelnost):

• Princip nerozlišitelnosti identických věcí : pro každé x, y platí, že je-li x identické s y, pak jsou nerozlišitelná (= mají všechny vlastnosti stejné); ∀x∀y [x=y → ∀F(Fx ↔ Fy)]
• Princip identity nerozlišitelných věcí: pro každé x, y platí, že jsou-li nerozlišitelné (= mají všechny vlastnosti stejné), pak je x identické s y; ∀x∀y [∀F(Fx ↔ Fy) → x=y].

(Pozn.: podle SEP lze tyto principy formulovat pouze v jazyce druhého řádu)

Zatímco první princip je relativně nekontroverzní, druhý, který je připisovaný německému filosofovi Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi (1646–1716), je problematický. Jeho důsledkem je to, že každá věc je jedinečná v tom smyslu, že má nějakou vlastnost, kterou žádná jiná věc nemá.

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie (C)

Zj 11 a 12: Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy ...

Ž 45: Po své pravici máš královnu, – ozdobenou ofirským zlatem. Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, – sám král touží po tvé kráse.

1 Kor 15,20-27: ... Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. ...

Lk 1,39-56 (Mariina návštěva u Alžběty v Ein Kerem, עין כרם‎) ...  Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. ... (viz 14.1.2010).

---------- 

Pro inspiraci: Jak vypadá moudrý člověk? 

Nick Vujicic, Australan srbského původ, se narodil s tetra-amelickým postižením. 

Zde je ukázka z jeho videa Bez rukou, bez nohou, bez starostí.

Analytický tomismus v Polsku

Kromě přírody a památek jsem v Polsku také navštívil katolické knihkupectví u Archikatedrali św. Jana Chrzciciela a prohlédl si nabídku knih. K filozofii ani k teologii toho tam moc nebylo. Nové vydání časopisu Znak se věnuje v Británii vzniklému fenoménu radikální orthodoxie. Koupil jsem dokonce dvě učebnice, zdají se být elementární, ale pedagogicky dobré:

• Stanislaw Wszolek: Elementy metafizyki (2008)
• Michal Heller, Tadeusz Pabjan: Elementy filozofii przyrody (2007)

Všichni tři autoři těchto knih jsou členy výzkumného centra na Univerzitě Jana Pavla II. v Krakově (Ośrodek Badań Interdyscyplinarnych). Heller je i aktivní fyzik a jeho knihy se zdají být obzvláště dobré (píše např. knihu o kvantové fyzice pro filozofy).

Historicky významná je v Polsku Lwów–Warsawská škola založená Kazimierzem Twardowskim (1866-1938) (viz článek Jana Woleńského na SEP a zde; Woleński je vynikající filosof, ovšem reprezentuje dost odlišnou metafyziku a zklamal mě svou podporou Stowarzyszenie Ateistów i Wolnomyślicielu).

V návaznosti na Twardowského se několik polských filosofů snažilo před druhou světovou válkou vytvořit to, co se dnes díky Johnu Haldanovi nazývá analytický tomismus. Jednalo se o hnutí tzv. krakovského kruhu, jehož členy byl především dominikán Józef Innocenty Maria Bocheński (1902-1995), spolu s Janem Salamuchou (1903-1944), Janem F. Drewnowskim (1896-1978) a několika dalšími (viz článek o Salamuchovi od Rogera Pouiveta). Z různých důvodů (tragická vražda Salamuchy, malý zájem polských katolických kruhů, komunismus) se tato idea neujala, opět ožila nezávisle na krakowském kruhu až u britských (Anscombe, Geach, Kenny) a nyní i amerických autorů. V Česku je podobný program rozvíjen Stanislavem Sousedíkem a několika dalšími lidmi kolem časopisu Studia Neoaristotelica. Pro českou skupinu je specifický důraz na pozdní (renezanční a barokní) scholastiku a také větší zájem o ne-tomistickou scholastiku. Jedná se tedy spíše o analytickou scholastiku než o analytický tomismus.

Když už chválíme polskou filosofii: Janusz Salomon SJ dal dohromady evropský časopis pro filosofii náboženství (European Journal for Philosophy of Religion) a dále Central European Society for Philosophy of Religion. V červnu se připravuje kongres této společnosti v Krakówě. Možná je tedy pro českého filozofa užitečné znát alespoň pasivně polsky.

Výlet do Polska - Góry Stołowe

Ve Wrocławi na náměstí byla fotografická výstava o přírodních krásách Polska. O nich jsme s manželkou doposud vůbec nic netušili. Na více než 30 procentech Polska je chráněné přírodní území, nachází se zde 23 národních parků a další se připravují. Jeden z nich národní park Gór Stołowych je hned u hranic s Českem, 1h20 minut jízdy od mého rodiště Chlumce n. Cidlinou a nikdy jsem o něm neslyšel! Snad všichni lidé z chlumecka již byli na nákupu v Kłodzku a Kudowa-Zdróji, ale o Stolových horách nic nevědí.

Výlet do Polska - Wrocław

Do Vratislavi jsme dorazili přes překrásné poutní místo Bardo a město Nysa (vč. příšerně zeleného jezera)

Pochází odtud řada významných osobností:
   * Angelus Silesius
   * Dietrich Bonhoeffer
   * Edith Steinová
   * Ján Jesenský (Jessenius)

Výlet do Polska - Kłodzko

--------

Můj otec momentálně diskutuje s člověkem, který zastává Advaitu (SEP) v podobě reprezentované indickým myslitelem Maharádžou Nisargadattem (1897-1981). Třebaže můj otec má od mládí k této metafyzické teorii velké sympatie, přeci jen se mu všechny důsledky této teorie nezdají. Moje filosofické konzultace s ním teď spočívají v aplikaci kritického (logicky-analytického) přístupu k těmto otázkám. Z konzultace nám vyšel velmi hezký argument pro tezi, že Atman (já) nejsem nic a tedy že Absolutno (Brahman) je vše (tedy i Atman):

P1. Z něčeho se skládám.

P2. Nejsem nic víc, než z čeho se skládám.

P3. To, z čeho se skládám, lze dělit.

P4: To, co lze dělit, lze dělit do nekonečna.

P5. To, co je nekonečně rozděleno, je nic.

Z: Jsem nic.

Dalším krokem bude zhodnotit jednotlivé teze.

Ekofilosofové: Aldo Leopold

Po dlouhé době (viz. 12.4.2010) opět něco k ekofilosofům.


Aldo Leopold (1887–1948) byl americký lesník a enviromentalista, tvůrce řady klíčových idejí („myslet jako hora“, ekologické svědomí, zdraví země, atd.). Známý svou knihou A Sand County Almanac (1949), v češtině jako Zápisky z chatrče. Jeho vizí je etika Země, kterou Kohák charakterizuje jako tu, v níž "nejde již jen o úctu k životu samému, nýbrž o úctu k přepokladům života, k celému společenství všeho života a k podmínkám jeho udržitelnosti." (Zelená svatozář, s. 92)

Leopoldovy citáty jsou k mému potěšení na rozhledně Poledník (1315 m n.m.), kam jsme si dnes s Petrem Dvořákem a Kamilou Pacovskou udělali výlet. 

"Divočina je surovina z níž člověk vytesal umělý produkt označovaný jako civilizace. Divočina nikdy nebyla surovým materiálem stejných forem. Byla velmi rozmanitá a z ní vzniklé umělé produkty jsou velmi různorodé, nazývají se kultury. Bohatá různorodost kultur celého světa odráží odpovídající mnohotvárnost divočiny z níž vznikly." 

Při návštěvě Šumavy v. r. 1935 "V celé střední Evropě neznám jinou krajinu, jež by byla tak krásná, ekologicky tak bohatá, tak mnohotvárná a tak zajímavá." Všimnul si nicméně místní smrkománie ("spruce mania") a "nadšení pro nepotřebnou geometričnost krajiny, jež by sloužila ke cti každému kubistovi."

Známá je tato Leopoldova definice: 

"A thing is right when it tends to preserve the integrity, stability, and beauty of the biotic community. It is wrong when it tends otherwise." (A Sand Country Almanach, p.240)

19. neděle v mezidobí (C)

Mdr 18,6-9: Ta noc, v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů, byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli... 
Ž 33: Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost 
Žid 11,1-2.8-19: Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. ... 
Lk 12,32-48: ...Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“

Identita v antropologii (zhodnocení)

Místo ‘identity’ navrhují Brubacker/Cooper pro sociální vědy následující termíny:

Identifikace a kategorizace
Identifikovat/kategorizovat znamená charakterizovat, situovat v nějakém příběhu, umístit v daném kontextu do nějaké kategorie. Identifikace/kategorizace může být buď:

• relační (např. v síti příbuzných či přátel) anebo třídní (např. příslušník nějaké rasy, národnosti, státu, sexuální orientace, atd.)
• vlastní (sebe-identifikace) či vnější (daná někým jiným);

Vlastní identifikace/kategorizece může nabývat i tzv. „psychodynamické“ podoby, kdy se emočně identifikujeme s nějakou osobou či skupinou. Vnější identifikace je výrazná u silných institucí, např. u moderních států se svými kodifikovanými a formalizovanými systémy, opírajícími se o legislativní, soudní a exekutivní moc.

Sebe-pojetí a sociální umístění
Sebe-pojetí může být jak kognitivní a založené na objektivních faktech, tak afektivní/podvědomé a založené na subjektivních představách. Může se jednat o něco stálého a jasného, ale také o něco poměrně nejasného a nestálého.

Stejnost, spojení, skupinovost (commonality, connectedness, groupness)
Mít něco s někým společného ještě neznamená, že tvoříme skupinu s jasnou identitou odlišitelnou od jiné skupiny. Kromě toho lze být i odlišný (nemít něco společného) a přesto být nějak spojen. Existuje tedy řada různých stupňů a forem jak vznikají sociální skupiny. 

Zhodnocení: 
Brubacker/Cooper správně poukázali na pojmové zmatky panující ohledně identity v sociální antropologii a dalších sociálních disciplínách. Nicméně, samo o sobě je esencialistické a konstruktivistické pojetí identity kompatibilní, pokud je aplikujeme v různých doménách: např. člověk by mohl vykazovat jakožto přírodní jsoucno esenciální identitu, zatímco např. etnikum identitu konstruktivistickou. Co je to však ona konstruktivistická identita? Základní elementy s jejichž pomocí by bylo možné přijít s nějakou teorií konstruktivistické identity vypočítávají sami Brubacker/Cooper: identifikace, kategorizace, sebe-pojetí, sociální umístění, stejnost, spojení, skupinovost, atd.

Přesnější definice konstruktivistického pojmu identity ovšem pro logiky a filosofy zůstává výzvou.

Identita v antropologii (kritický pohled)

V návaznosti na psychologii a sociologii začali s výrazem ‘identita’ či ‘kulturní identita’ pracovat i kulturní antropologové. Antropologické diskuse o kulturní identitě rostli na popularitě od 60. let, v současnosti se ovšem řada antropologů začíná na tyto diskuse dívat skepticky. Co se vlastně míní výrazem ‘kulturní identita’? Američtí antropologové Rogers Brubaker a Frederick Cooper ve svém článku Beyond Identity (2000) analyzovali různá užití tohoto výrazu, přičemž došli k závěru, že se užívá zhruba vzato v pěti základních významech :

1. Základ sociálně-politického jednání: v další konkretizaci je tento základ-jednání chápán jako (a) vedený nějakým sebe-pojetím (self-understanding) či sebe-zájmem (self-interest), (b) svébytný (particular) či obecný (universal), a (c) daný sociálním umístěním (social location); tím míní někteří teoretikové kategorizaci podle rasy, etnicity, národnosti, genderu, sexuální orientace, atd., jiní příslušnost k socioekonomické třídě.
2. Stejnost členů nějaké skupiny: objektivní či subjektivní (cítěná, zakoušená, vnímaná) stejnost mezi lidmi nějaké rasy, etnika, národnosti, atd.
3. Fundamentální jádro: hluboký a trvalý princip z něhož vyrůstá individuální či kolektivní sebe-pojetí.
4. (Reálný) produkt sociálně-politického jednání: výsledek nějakého individuálního či skupinového jednání; tento výsledek pak může sloužit jako základ k dalšímu jednání.
5. (Prchlivý) produkt jazykového diskurzu: nestálé, mnohotvárné, prchavé, fragmentováné a kolísající moderní a postmoderní „já“ (self).

Podle Brubaker/Coopera spolu uvedené významy termínu ‘identita’ souvisí. Např. 2 je spřízněné s 3 a 4 je spřízněné s 5. V zásadě lze potom významy redukovat na dvojí základní pojetí identity: essencialistické a konstruktivistické.

Silné (essencialistické) pojetí identity:
1. Každý člověk má anebo by měl mít svou identitu.
2. Každá skupina určitého typu (např. rasová, etnická, či národní) má anebo by měla mít svou identitu.
3. Lidé a skupiny mohou mít svou identitu aniž o tom vědí; identita je něco, co objevujeme.
4. Osobní či skupinová identita nás jasně odlišuje od jiných osob či skupin.

Slabé (konstruktivistické) pojetí identity:
Lidé a skupiny si svout identitu (pokud chtějí) sami konstruují neboli vytváří.

Dále Brubaker/Cooper uvažují takto: silné pojetí identity dnes (téměř) žádný sociální vědec (jakožto vědec) nezastává. Znamená to, že sociální vědci pracují s pojmem slabé identity? Podle Brubaker/Coopera nikoli: (a) Neustálé zdůrazňování mnohotvárnosti, fluxu, fragmentace, nestálosti, atd. osobních či skupinových identit je pouze povinné cliché; (b) důraz na promněnlivost je charakteristický pro ne-identitu nikoli pro identitu; (c) flexibilita pojmu slabé identity ji vyprazdňuje od jakéhokoli teoreticky užitečného smyslu.

Současná víceznačnost termínu ‘identita’ je tedy podle Brubaker/Coopera tak beznadějná a matoucí, že navrhují eliminovat tento termín z teoretického (sociálně-vědeckého) diskurzu.

Identita v sociální psychologii a sociologii

Identita je v současné sociologii a sociální psychologii pojmem, jehož význam den ode dne stoupá. Stále výce výzkumných projektů se zabývá tématy jako je „sociální identita“ či „krize identity“ a v posledních letech dokonce došlo i k založení několika odborných časopisů se slovem ‘identita’ ve svém názvu. Velký zájem, který je formaci identity v současnosti věnován, je dán tím, že v naší společnosti existuje nepřeberné množství sociálních rolí, které si člověk nejen může zvolit, ale dokonce si je sám může definovat. Touto šíří možností se naše současná západní společnost liší od tradičních společností, kde budoucí společenská role daného člověka či process jejího osvojení byl do velké míry předurčen sociálními konvencemi. Někteří lidé tuto sociální svobodu vítají, pro mnohé jiné se jedná o velkou výzvu, jiní ji nezvládají, což se projevuje různými, někdy až patologickými následky: Americká Psychiatrická Associace dokonce zavedla termín pro specifickou formu poruchy osobnosti, tzv. Identitní problém (Identity Problem, pův. Identity Disorder).

Sociálních psychologové jako J. Côté a Ch. G. Levine rozlišují pět základních postojů k identitní formaci, které parafrázuji takto:

	Psychologické rysy	Osobnostní rysy	Sociální rysy
Odmítač (Refuser)	nepřijímá zodpovědné dospělé role	vykazuje dětinské smýšlení a  jednání	je nepatřičně závislý na druhých, není členem žádného společenství dospělých
Flákač (Drifter)	přijímá zodpovědné dospělé role jen velmi krátkodobě a nesystematicky	nesnaží se nějak výrazněji něčeho docílit a uplatnit své schopnosti	není plným členem žádného společenství dospělých
Hledač (Searcher)	je s životem nespokojený kvůli vysokým nárokům na sebe a okolí	pohrdá nedokonalostmi, které se projevují v jeho komunitě	stává se členem nějakého společenství dospělých, ale pouze částečně a dočasně
Ochránce (Guardian)	má jasně dané osobní hodnoty, ale také hluboký strach ze změn	podřizuje svou osobní identitu své identitě sociální	plně a naprosto se identifikuje se svým společenstvím dospělých
Řešitel (Resolver)	vědomě pracuje na svém osobním růstu (sebe-kultivaci)	přijímá a aktivně užívá schopností svých i svých spolupracovníků	stává se členem těch společenství dospělých, které dávají prostor k sebe-kultivaci

Identita v psychologii (Erik Erikson)

Za jeden z prvních důležitých příspěvků k poznání vývoje identity (ego, self, jáství, bytostného já) v moderní psychologii je považována teorie Erika Eriksona (1902-1994). Podle této teorie se naše identita (sebe-pojetí) vyvíjí v osmi etapách (v závorkách jsou ctnosti, které nám umožní překonat danou "krizi identity"):

1. Důvěra vs. nedůvěra u kojence (0-1 r.): dítě získává pocit životní důvěry, která ovšem naráží na svá první zklamání  (ctnost: naděje)
2. Autonomie vs. stud/pochybnost u batolete (1-3 r.): vznik rozporu mezi pocitem autonomie a závislosti na požadavcích okolí (ctnost: vůle)
3. Iniciativa vs. vina u předškoláků (3-6 l.): konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny při neúspěších této iniciativy (ctnost: vytrvalý záměr)
4. Píle vs. méněcennost u dětí před pubertou (6-12 l.): dítě se srovnává s ostatními, čímž se učí píli, ale na druhou stranu vzniká i pocit méněcennosti (ctnost: zodpovědnost)
5. Identita vs. zmatení-rolí u dospívajících (12-19 l.): hledání "vlastního já" (self) neboli identity v konfliktu se strachem či nejistotou ohledně své role mezi druhými lidmi (ctnost: věrnost)
6. Intimita vs. izolace u mladých dospělých (19-25 l. příp. déle u studentů): jedinec se připravuje na "usazení", hledá své místo, objevuje své hranice (ctnost: láska)
7. Plodnost vs. stagnace u dospělých (25-50 l., tj. do "krize středního věku"): snaha něčeho dosáhnout a pomoci mladší generaci, konflikt s pocitem osobní stagnace či zbytečnosti (ctnost: péče).
8. Vyrovnanost vs. zoufalství ve stáří: přijetí vlastního života, smíření s minulosti, v konfliktu s případným pocitem zoufalství a strachu ze smrti (ctnost: moudrost).

Identita v kontinentální a analytické tradici

V PKL přecházíme do fáze 1B: Člověk a jeho identita. 

Co je to identita? Jako v angloamerickém prostředí odchovaný filosof mám samozřejmě nutkání sáhnout hned po "svém" pojmu (např. v SEP 1 a 2). V tomto smyslu se ale slova 'identita' běžně neužívá. Zdá se, že je třeba rozlišit přinejmenším čtyři různé pojmy identity:

Identita, z lat., shoda, stejnost, totožnost:

1. soubor vlastností (biologických, psychologických či sociálních) charakteristických pro danou osobu či sociální skupinu (v běžném jazyce a v různých humanitních a sociálních vědách); 
2. sebe-pojetí dané osoby či sociální skupiny  (v běžném jazyce a v různých humanitních a sociálních vědách)
3. naprostá neboli striktní totožnost: každá věc je sebe-identická (v logice); 
4. stejnost-navzdory-změnám-v-čase (tzv. diachronní identita v metafyzice/filosofii přírody).

Zatímco analytická filosofická tradice pracuje s "hloubkovými" pojmy identity 3 a 4 (v logice a metafyzice), kontinentální filosofická tradice se zabývá spíše identitou ve smyslu 1 a 2, tak jak se užívá v běžném jazyce ("krize identity", "ohrožená národní identita", atd.): viz např. Paul Ricouer (Oneself as Another, 1994) či Charles Taylor (The Sources of the Self: The Making of the Modern Identity, 1992).

James F. Ross - R.I.P

James F. Ross (1931-2010) odešel  (pro mě nečekaně) na věčnost. Ross byl brilantní a velmi plodný křesťanský filosof o jehož pozvání jsem uvažoval pro pražskou metafyzickou konferenci. Znal Suáreze i Tomáše, byl ale systematickým filosofem. Jeho knihu o analogii mám v plánu k podrobnějšímu přečtení.

V úvodu zmiňuje Ross několik důvodů, proč považuje tradiční nauku analogii za nedostatečnou:

"Stejné slovo má často rozdílné byť spřízněné významy (např. chytit/rybu, chytit/míč). Někteří filosofové přišli s tím, že druhy a odstíny těchto rozdílů lze systematicky vysvětlit. Aristotelés a Tomáš Akvinský vyvinuli teorie analogie ... které aplikovali ve filosofii jazyka, metafyzice, filosofii vědy, filosofii přírody, teologii a etice ... Poté, co jsem probádal historické doktríny o analogii ... jsem začal zkoumat otázku, zda "klasická teorie", rozvíjená od Platóna a Aristotela skrze Tomáše Akvinského a Kajetána, se blíží pravdě a vykazuje na pravdu o významu (meaning) s podobně obsáhlými důsledky pro současnou filosofii.

V r. 1970 již vyplulo na povrch, že fenomény analogie musí být obsáhlým způsobem znovu-popsány, protože klasická teorie je zatížena omezeným rozsahem a perspektivou a je založena na nepravdivých premisách, především: (1) že významy slov jsou ideje- (pojmy-, myšlenky-) v-mysli-vyjádřené-konvenčními-zvuky; (2) že význam věty je molekulárním součtem (spočítaným synkategorematicky) atomických významů dílčích slov; (3) že různé významy stejného slova jsou formálně zapříčiněné rozdíly v referentech, rozdílech, které jsou reflektovány v abstrakcí získaných koncepcích, které jsou významy slov; (4) že pouze některá slova jsou analogická, víceznačná a podobně." (Úvod)

----------

Eward Feser (s dalšími odkazy): James F. Ross (1931 – 2010)