Oboroh - filozofie hudby

V Kašperských Horách zorganizoval P. Vavřinec Skýpala festival křesťanské hudby. S manželkou jsme si byli poslechnout skupinu Oboroh.

Když už mám ve svém hartmanickém exilu možnost těšit se z návštěv koncertů, zůstaňme ještě na chvíli u filozofie hudby. Charakter a kriterum krásy není totiž vše, o čem lze v souvislosti s hudbou uvažovat. Jak si povšiml již Pythagoras (kterého Tomáš Akvinský spolu se Sókratem označuje za největšího filozofa, viz ST IIIq42a4) – hudba souvisí nejen s matematikou ale i s časem/věčností. Boethius rozlišuje ve svém spisu De musica čtyři druhy hudby:

1. hudba světa (musica mundana)
2. hudba zpívaná (musica humana)
3. instrumentální hudba (musica instrumentalis)
4. božská hudba (musica divina)

Hudba světa nebo-li hudba sfér je zdrojem veškeré přirozené harmonie. Je to hudba neslyšitelná, protože se neodehrává v čase, jako hudba lidská. Spočívá v božském řádu světa – část je kladena vedle části a ty jsou součástí celku. Hudbu světa lze „slyšet“ pouze naším intelektem. Nejlepším způsobem, jak pochopit tuto božskou harmonii je skrze matematiku jakožto studium vztahů mezi čísly. Hudba světa spočívá ve věčném a neměnném řádu věcí, který se zjevuje v matematice a filozofii. Podle Boethia se však tentýž řád zjevuje smyslům v hudbě: když slyším harmonii, mé ucho vnímá číselné vztahy které „znějí“ od věčnosti. Třebaže je hudba proces probíhající v čase, hudba tak poskytuje náhled nesmrtelnosti a odlesk věčnosti.

Boethiovu teorii (a spřízněnou teorii Schopenhauerovu) hodnotí Roger Scruton takto:

Boethiova teorie, tak jako teorie Schopenhauerova, je neudržitelná ... . Nicméně v tom, co se snaží říci, je snad pravdivé jádro. Když slyšíme melodii ... slyšíme rozlišitelný pohyb: melodie začíná v nějakém bodě (řekněme F), pohybuje se rychle nahoru, dolu trochu pomaleji, a vposledku končí na C. Když takto popisuji melodii, popisuji, co slyším: nicméně v materiálním světě zvuků není nic takového jako pohyb, pouze následnost. F potom G; nic, co by se hýbalo od F ke G. To, co slyším je pohyb, třebaže slyším pouze zvuky, které se nehýbou. Navíc mohu tuto melodii znovu identifikovat: ve stejné výšce anebo v jiné. Mohu ji rozpoznat i je-li hrána rychleji či pomaleji; ... Zkrátka, melodie pro mne získává charakter individua, které se vrací v různých formách, vždy oživené vnitřním pohybem. ... Třebaže zvuky v nichž slyším melodii jsou v čase a prostoru, zdá se, že melodie sama obývá svůj vlastní prostor a čas. Setkávám se s ní v „ideálním“ prostoru a čase, který není můj prostor a čas ... V hudbě tedy děláme krok z našeho času a prostoru do ideálního času a ideálního prostoru: času a prostoru, který se vyskytuje pouze v hudební zkušenosti. Z tohoto ideálního času je, abych tak řekl, již jen malý krůček do věčnosti. ... Neboť hudební entita – ať už melodie nebo harmonie – je ... emancipována z područí reálného času. Není tedy pro nás obtížné představit si ji jakožto individuum plně emancipované z [jakéhokoli] času. (Modern Philosophy, 1994, s. 380)

Melodie a harmonie mají opravdu zvláštní ontologický status - ostatně podobně jako čísla a geometrické tvary. Pro dnešek ale dost, poslechněme si raději Oboroh v Hradci Králové: