Člověk a jeho hodnoty - závěr

Třebaže by bylo obtížné dokázat, že tento seznam základních lidských dober je úplný, zdá se, že ostatní lidská dobra (hodnoty) lze zařadit do jedné či do vícera z těchto základních skupin. Vezměme nějakou hodnotu, např. život v harmonii s přírodou. Čím se vyznačují život v harmonii s přírodou? Zde je příklad možné analýzy: Za prvé takový život zahrnuje úctu k vlastnímu zdraví a ke zdraví našich bližních. Za druhé potěšení z teoretického poznávání přírody a za třetí i z její krásy. Za čtvrté schopnost se v přírodě orientovat, rozdělat oheň i po dešti, atd. (hravost). Za páté životní styl, který není konzumně orientovaný, ale který je v souladu s okolím (celistvost). Za šesté zahrnuje život v harmonii s přírodou přátelský postoj vůči živým tvorům (např. zbytečně jim nezpůsobovat utrpení). Za sedmé se tento život projevuje i v životním stylu (praktická rozumnost). Konečně, život v harmonii s přírodou zahrnuje i vnímavost k tomu, že v přírodě se ukazuje něco, co přesahuje každého z nás, něco božského (náboženství).

Na závěr našeho zamyšlení se ještě v krátkosti obraťme k otázce morálního dobra. Doposud jsme totiž identifikovali dobra ve smyslu jakýchsi „motorů“, které člověka přitahují, tzn. motivují, na úrovni svobodného sebe-určení. Žít pro nějaké základní lidské dobro ale ještě samo o sobě neznamená žít morálně dobrý život. Naneštěstí známe případy, kdy lidé oddaní dobru přátelství si ničí svůj život či lidé oddaní dobru náboženství zanedbávají své zdraví či lidé oddaní dobru života a zdraví se nezajímají o nic jiného. V čem tedy spočívá morálně dobrý život? Tak jako zdraví znamená takovou funkci organismu, která zachovává a rozvíjí jeho další fungovaní, tak také morálně dobré jednání spočívá v uchování a rozvíjení schopnosti svobodně rozvíjet svou účast na všech základních lidských dobrech. Každý z nás je samozřejmě volán k jiným životním důrazům, nicméně žádný morálně dobrý a naplněný život nevede k zásadnímu potlačování účasti na nějakém základním lidském dobru.

Člověk a jeho hodnoty 7

Abych dokončil svou sérii úvah Člověk a jeho hodnoty:

C. Základní lidská dobra
Základní dobra jsou něčím, co naplňuje život jednolivců i společenství, jsou něčím, po čem toužíme a co chceme kvůli němu samému. Muž skočí do vody a zachrání topící se dítě, protože život je základním dobrem (a ne jen protože očekává pochvalné zmínky v novinách). Matematik řeší úlohu, protože poznání je základním dobrem (a ne jen protože mu za to grantová agentura zaplatí). Návštěvník koncertu poslouchá hudbu protože krása je základním dobrem (a ne jen protože chce být považován za kulturně gramotného). Všechny tyto příklady ukazují jednání, které nespočívá jen ve splnění nějakého cíle, např. vytažení topícího se dítěte z vody, ale v závazku, kterým se projevuje sebe-určení daného člověka. Pokud jsem člověk, jenž přijal hodnotu lidského života, jsem připraven pečovat o život, ať už se jedná o život můj či neznámého člověka, o ohrožení bezprostřední (jako je tonutí) či rozložené (jako je kouření). Plný závazek vůči životu je tedy sám o sobě nevyčerpatelný a spočívá v sebe-darování, ve vyjití ze sebe samého, k danému dobru. Matematik, který přijal závazek poznání nebude se svým poznáním nikdy hotov. V okamžiku, kdy by si řekl, „dál už nechci nic vědět“, svůj závazek vůči matematickému poznání ruší. Závazky nás orientují vůči dobrům, která jsou nevyčerpatelná a která nás přesahují. Pravé závazky v sobě také zahrnují odhodlání překonávat i problémy, které jsme v okamžiku, kdy jsme na sebe závazek přijali, nepředvídali.

Zatím jsme si lidská dobra uváděli pouze v příkladech, nyní se pokusme o systematický přehled těchto dober. Zdá se, že je lze rozdělit do osmi skupin:

1. ŽIVOT: První skupina dober je založena na skutečnosti, že jsme živé organismy. Jakožto živé organismy nám jde o zachování a předávání života. Do této kategorie náleží všechna dobra, která se týkají zdraví, tzn. i ta, která se týkají čistého životního prostředí (nakolik totiž ovlivňuje naše zdraví), bezpečnosti, plození dětí, atd.

2. (TEORETICKÉ) POZNÁNÍ: Druhá skupina dober odpovídá tomu, že jsme rozumové bytosti, které touží po poznání nejen pro přežití, ale i kvůli poznání pro poznání. Hledat poznání pro ně samo je charakteristické nejen pro učence a badatele, ale např. i pro dítě, které si čistě ze zvědavosti prohlíží žížalu či muchomůrku, aniž by to kvůli něčemu dalšímu potřebovalo.

3. KRÁSA: Třetí skupina dober vychází z naší rozumové a smyslové přirozenosti, naše lidská orientace k těmto dobrům se projevuje nejen v tom, že nás přitahuje západ slunce, vůně jahod či Vivaldiho hudba, ale např. i v tom, že se zájmem sledujeme neapolského kuchaře při připravě pizzy či televizní přenos mistrovství světa v hokeji.

4. HRAVOST: Čtvrtá skupina dober je dána tím, že jsme rozumoví živočichové, a spočívá v umné přeměně něčeho přírodního (např. našich vlastních těl) do dané formy. Tance, sporty, různé hry (vč. šachů) jsou příkladem hravosti. Příkladem hravosti je ale i zahrádkaření, vaření, apod.

Tyto čtyři druhy dober lze nazvat „podstatná“, protože je lze chápat a sledovat jednotlivě. Následující čtyři druhy dober jsou „vztažná“ dobra, protože se týkají vztahů mezi různými podstatnými dobry:

5. CELISTVOST (integrita): Tato skupina dober má co do činění s tím, co nazýváme „dát si život do pořádku“. Zahrnuje vyrovnání napětí mezi různými složkami naší osobnosti, uspořádání si našich vztahů k okolí, vyjasnění si „našeho životního stylu.“

6. (PRAKTICKÁ) ROZUMNOST: Mezi tím, co chceme a tím, co opravdu děláme je někdy rozpor. Šestá skupina dober se týká harmonie mezi našimi nejhlubšími záměry a našími činy, mezi našimi cíli (podstatnými dobry) a našimi prostředky. Pokud například chceme chránit život (cíl), pak je prakticky nerozumné kouřit (prostředek).

7. PŘÁTELSTVÍ: Sedmá skupina dober má co do činění se vztahy vůči lidem a vůči jiným živým tvorům. Výraz „přátelství“ zde znamená jakýkoli, byť povrchní, nicméně pozitivní a vstřícný, postoj. Dobro přátelství v tomto širokém smyslu slova může zahrnovat i jednoduchou slušnost např. v obchodě či dopravním prostředku.

8. NÁBOŽENSTVÍ: Osmá skupina dober nás orientuje k nejzažšímu, nad-lidskému, zdroji veškerého smyslu a bytí. Výraz „náboženství“ je zde chápán v širokém smyslu slova, nemusí se automaticky jednat o formu teistického náboženství, ale o jakoukoli snahu dostat se do kontaktu s více-než-lidským zrdojem bytí (některé typy marxismu či evolucionismus se dají počítat mezi náboženství v tomto širokém smyslu slova).

Člověk a jeho hodnoty 6

Životní naplnění tedy nespočívá ani v příjemnostech (rozkoši), ani v uspokojení, ale v něčem jiném. V čem? Podle Aristotela spočívá životní naplnění v celistvém životě, v němž jsou rozvíjeny jedinečné lidské schopnosti dosáhnout teoretického poznání, z něhož dále vychází rozumné praktické jednání. Vidíme, že Aristotelés správně pochopil fakt, že životní naplnění nespočívá v rozkoši (která je lokalizovaná a soukromá) ani v uspokojení (které je krátkodobé a nemůže působit zpětně), ale v něčem, co dává smysl každému okamžiku života. Problematickým aspektem Aristotelova pojetí je ovšem jednostranný důraz na lidskou racionalitu. Ve skutečnosti všechny lidské dimenze, od schopnosti fyzického přežití a předávání života dalším generacím, až po smysl pro krásu, jsou neredukovatelnou součástí naplněného lidského života. Jakousi „korunou“ lidské jedinečnosti je pak možnost svobodného sebe-určení. Záleží na každém z nás pro jaké hodnoty, jaká dobra, se rozhodne ve svém životě žít. Opravená definice životního naplnění tedy zní, že je to celistvý život, v němž na základě svobody svého sebe-určení rozvíjím svou účast na základních lidských dobrech, jako např. život, poznání, krása, atd.

Než přejdeme k tématu základních lidských dober, zdůrazněme si ještě, že naše odmítnutí ztotožnit příjemnost a uspokojení s životním naplněním neznamená úplné odmítnutí příjemnosti a uspokojení z dosažených cílů v nějakém extrémním asketismu a anarchii. Není nic špatného na tom, vychutnat si jídlo či osvěžující lesní vánek, a už vůbec nelze žít řádný život bez kladení si a dosahování konkrétních cílů. Jak příjemnost, tak uspokojení z dosahování cílů, jsou důležitou součástí smysluplného života. To ovšem neznamená, že jsou pro naplněný život dostatečné.

Člověk a jeho hodnoty 5

... pokračování:

Podívejme se nejprve na nesprávná pojetí životního naplnění. Tato pojetí lze rozdělit do dvou základních typů. První typ hledá životní naplnění v rozkoši či v příjemnosti. Příjemnost si definujeme jako stav, který nastává v okamžiku dovršení nějaké fyzické činnosti – batole se doplazí ke své hračce, pes se napije vody z kaluže. Druhý typ hledá životní naplnění v uspokojení. Uspokojení si definujeme jako stav po dosažení nějakého cíle (na úrovni jednání, která odpovídá sociální svobodě). Student je např. uspokojen (má radost) z toho, že dodělal školu. Ředitel zoo je uspokojen z toho, že se po intenzivní trpělivé péči podařilo odchovat mládě vzácného druhu.

Spočívá životní naplnění v příjemnosti? Proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti hovoří za prvé to, že příjemnost je vždy lokalizovaná časově či prostorově; netýká se nás celých a celého našeho života. Můžeme se totiž cítit příjemně i při činnostech, které nám celkově vzato ničí život (např. kouřením si podkopáváme zdraví). Zkusme si také následující myšlenkový experiment: Představme si člověka, kterému je tajně odoperováno tělo, takže z něho zůstane pouze mozek. O tento mozek je ovšem „dobře“ postaráno – je vložen do laboratorní kádičky, pomocí přístrojů je v něm vytvářena dokonalá iluze světa a navíc je zásobován „hormonem štěstí“. Tento člověk-mozek žije tedy v nepřetržité rozkoši (příjemnosti). Řekli bychom ale, že tento člověk žije naplněný život?

Za druhé hovoří proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti fakt, že příjemnost je vždy soukromá. Zaměření na rozkoše a příjemnosti vede k sebe-střednosti. A pokud je pravdou to, že člověk je bytost společenská, pak příjemnost nás nemůže naplňovat, protože sama o sobě není něčím, co by mohlo společenství lidí vytvářet. (Zde by bylo možné namítnout, že např. partu alkoholiků spojuje rozkoš z požívání alkoholu; ve skutečnosti spojuje tuto partu jejich společný zájem o alkohol; vlastní pocit rozkoše i následnou kocovinu musí každý nést jen sám za sebe.)

Spočívá životní naplnění v (pocitu) uspokojení? Proti ztotožnění životního naplnění a uspokojení hovoří za prvé to, že každé uspokojení po dobře vykonané práci je pouze krátkodobé. Brzy si hledáme další cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Žijeme-li pouze pro konečné, uskutečnitelné, vize, pak se buď nacházíme ve fázi, kdy jsme je ještě neuskutečnili a nejsme tedy spokojení, anebo jsme je sice uskutečnili a jsme uspokojení, ovšem nikoli na dlouho. Za druhé, pokud by životní naplnění spočívalo v uspokojení, pak by celý život měl smysl pouze na základě dosažení nějakého výsledku – studium by mělo smyslu pouze, je-li dokončeno, život v harmonii s přírodou pouze v případě, že se nám podaří splnit nějaké vytčené cíle (zachovat čisté ovzduší). Co když by se nám nepodařilo splnit tyto cíle? Znamenalo by to, že náš život byl nesmyslný? Navíc i v případě, že se nám podaří dodělat nějaký plán, můžeme tím zpětně darovat naplnění svému životu? Zdá se zřejmé, že ať už dosáhneme vytčených cílů či nikoli, pokud bychom viděli nejvyšší smysl života jen na úrovni uspokojení z realizovaných plánů a vizí, alespoň část našeho života zůstane nesmyslá.

Člověk a jeho hodnoty 4

B. Životní naplnění

Člověk, nakolik je nám známo, je jediným organismem, jenž je sám sobě tajemstvím. Česnek ani brambory, bobři ani pavouci si nelámou hlavu nad tím, co jsou, co mají dělat a jaký postoj mají ke svému životu zaujmout. Jednání těchto mimo-lidských organismů je plně determinovano jejich instinkty a drezúrou. Jen člověk má možnost jednat na úrovni sebeurčení. Na této úrovni si volí dobra (hodnoty) pro něž chce žít a které tím pádem vyjadřují smysl jeho života. Jedná se o základní volby, které se týkají nejen toho či onoho činu, ale samého jádra daného člověka, jeho charakteru: každý člověk se stává tím, pro co žije.

Základní hodnoty, které určují charakter člověka, nejsou nic konečného, co bychom mohli do-cílit. Jsou něčím nevyčerpatelným, co před námi do nekonečna ustupuje jako horizont. Např. hodnota života v souladu s přírodou není cílem, který bych dosáhl v okamžiku, kdy recykluji veškerý svůj odpad, trávím denně několik hodin procházkou po lese a jím jako vegan. Život v souladu s přírodou je dobrem, které mě bude provázet životem ve stále nových a hlubších dimenzích: zvolím-li si toto dobro jako něco, co určuje můj život. Z pohledu sebe-určení pak není žádný čin ani myšlenka zanedbatelná, protože nás buď přibližuje anebo vzdaluje dobrům pro něž žijeme. V průběhu života se těmto dobrům stáváme podobni, prosvítají ve všem, co děláme a do velké míry i v tom, co cítíme. Život pro nekonečné hodnoty nás dobře připravuje na smrt, protože ať už nás zastihne kdykoli, zastihne nás v okamžiku růstu a účasti na našich hodnotách. Pokud se náš život naopak odehrává jen na úrovni konečných plánů a cílů, smrt nás téměř vždy zaskočí uprostřed „nedodělané práce“.

Doposud jsme uváděli za příklady nesporně dobré hodnoty, jako je poznávání či život v souladu s přírodou. Existují ovšem nejen dobré, ale i špatné hodnoty – peníze jako cíl či vlastní sláva. Na základě čeho si však troufáme definovat dobré a špatné hodnoty? Není rozdíl mezi dobrými a špatnými hodnotami relativní vůči jedinci či společnosti? Patrně každý, ať už slušný občan či zločinec, politik či poustevník, by souhlasil, že dobré je pro něho to, co vede k jeho životnímu naplnění (štěstí). Pokud se nám podaří ukázat, která pojetí životního naplnění jsou objektivně správná a která ne (např. pojetí zločincovo), podaří se nám vymezit prostor v němž můžeme objevit základní lidská dobra.