Antropologie náboženství ZS 2010/11

Končí druhý běh antropologie náboženství na ČZU (viz úvod k LS 2009/10, 20.1.2010 a 21.1.2010). Na rozdíl od předchozího běhu nebyl tento semestr zkrácený a tudíž jsem více stihl mluvit o argumentech proti a pro boží existenci (ontologické, kosmologické, teleologické, mravní a z náboženské zkušenosti). Nejvíce času jsem věnoval náboženské zkušenosti, protože to je něco, co vesměs nejvíce studentů zaujme. Argumenty jsem zpracoval především podle Peter Cola (k němuž jsem stále více kritický), ovšem načetl jsem si něco málo i z úžasného Blackwell Companion to Natural Theology, který mi doporučil Vlasta V. (viz 30.3.2010).

Turkmenistán 3

Dnes se mi konečně podařilo nalézt Apoštolskou nunciaturu v Ašchabádě,  jediném místě v Turkmenistánu, kde se slouží mše svatá. V Ašchabádě žije kromě cizinců i pár křesťanů turkmenského původu. Jinak zde naprosto převažuje islám (ovšem ve svérázném turkmenském provedení). Dnes v pátek byly obchody otevřeny, všude se pilně pracovalo a na trhu obchodovalo - den volna je až neděle. Nás už čekalo jen slavnostní zakončení konference, poděkování Presidentovi Berdymuhammedovi za záštitu nad konferencí, nějaká interview pro turkmenskou místní i národní TV a recepce.

Zítra ráno opouštím tuto úchvatnou i prapodivnou, chudičkou i pohádkově bohatou, uzavřenou i pohostinou zemi, rozprostírající se kolem pouště Kara-khum. Není snadné tuto zemi chválit, není snadné ji kritizovat. Ať už si o zdejší zemi člověk myslí cokoli, je to země, která vede našince k zamyšlení. Strávil jsem zde neuvěřitelné tři dny s velmi zajímavými lidmi a přinejměnším za to jsem této zemi velmi vděčný.

"Ruský bazar" v Ašchabádě: koberce jsou součástí zdejší národní identity

V pozadí patrně mešita (protože na ní nevisí turkmenská vlajka, která je jinak všude) 

Fotím samozřejmě tajně, v podstatě to zde není povoleno.

Hodnoty (přijímací řízení)

Včera proběhl druhý termín přijímacích zkoušek na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou. Byl jsem členem komise "pro hodnoty a víru" (další kriteria pro přijetí: cizí jazyk, diktát, hudební výchova, výtvarná výchova, všeobecný přehled, pedagogika). Základní otázky, které jsme v této komisi kladli:

• Jaké hodnoty jsou pro Vás důležité?
• Jaké hodnoty pro Vás nejsou tak důležité?
• Jaké hodnoty jsou pro Vás záporné? (Co Vám vadí?)
• Přemýšlíte o svých hodnotách (uveďte příklad jak)?
• Domníváte se, že Bůh existuje či nikoli a (hlavně) proč?

Tyto otázky jsem potom rozvíjel podle odpovědí studentek, v podstatě "sokratovskou" metodou užívanou při filosofických konzultacích (jen času bylo méně než obvyklá hodina). "Vyzkoušeli" jsme tak asi patnáct studentů a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí:

• nejčastější hodnoty: rodina, zdraví, přátelství, práce, občas víra (např. nikdo neuvedl být krásná, což je pravděpodobně u žen dost důležitá hodnota), jednou i osobní rozvoj (sebe-kultivace);
• nejčastější málo-hodnoty: peníze, kariéra (velmi pravděpodobné u těch, kteří chtějí být učitelkami MŠ);
• nejčastější záporné hodnoty: lidské charakterové vlastnosti (podlost, lež, atd.);
• každá studentka měla dojem, že o hodnotách přemýšlí, ovšem až na výjimky neuměla vysvětlit jak či dokonce ani podat příklad;
• z patnácti asi jen tři či čtyři opravdu ani o píď nebyly schopny vykonat jednoduchý sebe-reflexivní úsudek (obrana proti úsudku: opakování svého slova jako mantry, odvolání na nepochopení, neschopnost zapamatovat si vlastní slova před chvílí vyřčená; upovídanost)
• několik studentek uvedlo, že jsou "ateisté" či "nevěřící" a přitom se v diskusi ukázalo, že "věří v něco nad" či dokonce v "někoho nad" a některé se dokonce k tomuto někomu modlí v nouzi či pravidelně; zdá se, že Češky mají tendenci užívat slovo "ateismus" ve smyslu "ne-plně-identifikována-s-křesťanskou-církví".
• ty, které se klonily k existenci Boží uváděly nejčastěji jako evidenci k tomuto názoru uspořádanost světa, osobní zkušenost (vyslyšení modlitby, souhru "náhod", vnímání posvátnosti v kostele či přírodě), autoritu inteligentnějších přátel, v jednom případě byla dokonce "ateistka" přesvědčena o Boží existenci díky zázrakům jako je Zmrtvýchvstání Krista; jediná skutečná ateistka uvedla jako argument zlo (v dalším jsme ale stejně narazili na spor, protože zároveň zastávala kosmickou spravedlnost, tj. zlo vlastně bude potrestáno).

Michael R. Saso (Nové otázky nad Starým mistrem)

Michael R. Saso, hlavní řečník našeho sympozia, sice kvůli operaci tinnitu nedorazí (viz 11.6.2010), poslal nám ale svůj příspěvek. Jedná se o výklad krásné a působivé taoistické liturgie, konkrétně rituálu Jiao (醮). V r. 1981 zachytil Saso tento rituál i na videu, viz zde. Na videu je zachceno celkem dvanáct fází obřadu, video samotné je ale rozděleno na šest částí:

Video 1:
1) Uvítání duchů
2) Očištění oltáře

Video 2:
3) Pět talismanů obnovujících kosmos

Video 3: 
4) Ranní audience
5) Polední audience
6) Polední dary
7) Noční audience
8) Zpěv Dao De Jingu kap. 42 (道生一。一生二。 二生三。三生萬物)

Video 4 a 5:
9) Přímluvy a osvobozování duší z očistce-pekla

Video 6:
10) Vyvrcholení (posvátné kroky Yu, tanec jednoty s Dao, atd.)
11) Závěrečná ceremonie
12) Rozloučení s duchy

Proč jsme si zvali Michaela R. Saso na naši konferenci?  Saso je totiž jeden z mála nečíňanů, kteří pronikli do autentické tradice současného živého taoismu. Tato tradice je předávána jen těm, kteří projdou velmi náročným (alespoň desetiletým) studiem u mistra. Tradice je z části ústní (口訣 kǒujué), případně víceméně šifrovaně předávaná v ručně psaných textech (秘诀 mìjué). Obtížné je mistra najít (tradičním taoistickým postojem je žít ve skrytosti, viz kap 67 - "zdaž není něco velké právě tím, že se to jeví nicotné?") a pak téměř nemožné přesvědčit jej, aby někoho vyučoval. A už vůbec není možné přesvědčit jej, aby vyzradil např. konkrétní postupy vnitřní alchymie (viz 9.2.2010). Taoismus je mnohovrstevnatý a komplexní fenomén, z něhož jsou známy různým lidem různé prvky. Od Sasa jsme tedy očekávali nějakou inspiraci k interpretaci Dao De Jingu (viz 16.11.2009) z hlediska esoterní taoistické tradice.

Antropologie náboženství: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?

Minulý týden jsem uzavřel (zkrácený) semestr Antropologie náboženství. Svým studentům na ČZU jsem položil v závěrečném testu otázku: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?

Přínos:
překonání tíhy života, útěcha, pomoc nalézt pravdu, jistota, odpovědi na smysl života, opora, (v minulosti) vzdělání, pomoc rozvoji duchovní stránky člověka, (v minulosti) řád, pokoj, pomoc v tísni, motivace, synergizace lidí, společenství, pokoj, obohacuje duševní život, podněcuje k přemýšlení, učí poslušnosti ve společnosti.

Nebezpečí:
omezení svobody, omezení myšlení, zfantizování davů, špatný výklad, manipulace v sektách, možná radikální interpretace islámu, špatná interpretace světa, neochota církví přijmout moderní svět, fundamentalistická náboženství, nadřazování vl. náboženství a netolerance, zločiny a manipulace (v minulosti), zneužití k mocensko-politickým cílům, (někdy) iracionální setrvávání na svých názorech, (výjimečně) orientování mas nesprávným směrem, (někdy) slepá poslušnost vůči náboženské komunitě, odklon od prvotní dobré myšlenky, neschopnost přijmout jiný názor.

(Opakované odpovědi jsou tučně). Odpovědi byly dány 27 z 28 studentů na konci magisterského studia oboru Hospodářská a kulturní studia. Drtivá většina studentů mluvila o aktuálních přínosech a možných negativech náboženství (někdy studenti výslovně zdůrazňovali, že negativum je zneužití náboženství, které je samo o sobě pozitivní fenomén, jindy rozdělovali náboženství na pozitivní a negativní, např. v sektách).

Ekofilosofové: Freya Matthews

V učebnici Antropologie náboženství od Fiony Bowie, kterou užívám, je také kapitola "Náboženství, kultura, a životní prostředí". Bowie zde referuje o zajímavé australské filosofce Freya Matthews (homepage), která se zabývá mj. metafyzickými základy environmentální etiky (kniha The Ecological Self, 1991). Její kniha vypadá velmi zajímavě pro metafyzicky orientovaného čtenáře, nicméně Bowie se zaměřuje jakožto antropoložka spíš na neteoretické aspekty knihy:

1. Kosmologie ("obraz světa") je přítomná ve všech lidských společnostech;
2. Kosmologie má zásadní vliv na život lidí a společnosti (pokud je svět obývaný „duchy“, přistupujeme k němu jinak než když je to pouhý shluk atomů);
3. "Západní" atomizovaná a materialistická kosmologie, která považuje živé tvory a věci za nezávislé a materiální jednotky, je jednou z hlavních příčin environmentální krize.
4. Environmentálně přívětivá a trvale udržitelná společnost potřebuje novou metafyziku sounáležitosti a panpsychismu.
   

Souhlasím s 3 a zčásti i s 4: panspsychimus nicméně zachází příliš daleko (duši jakožto oživující princip mají pouze živé organismy).

„...kosmologie není jen nějaký průvodní jev; jakmile zaujala představivost celého společenství, může tomuto společenství sloužit, provést je obdobími hmotného nedostatku, nebo mu naopak může prokázat špatnou službu a podrýt jeho morálku, i když se hmotné podmínky zlepšují a umožňují celkový rozvoj. Jinými slovy, dobrá kosmologie je dobrá pro své zastánce, zato špatná kosmologie má podle očekávání účinek opačný.“ (Freya Matthews, 1991/94, s. 13)

Velikonoce 2010

Vzhledem k velikonočním svátkům jsem zařadil do přednášky z antropologie náboženství i povídání o nesmrtelnosti. Peter Cole nezmiňuje žádné deduktivní argumenty pro nesmrtelnost duše (např. z její jednoduchosti), uvádí jen argumenty induktivní:

• (A) "psychické doklady" jako je telepatie, psychokineze, spiritismus, mimotělní zkušenosti, atd.
  
• (B) Ježíšovo vzkříšení.

Tyto induktivní argumenty studenty většinou zaujmou, přeci jen jsou na ně zvyklí z různých disciplín. Argumentovat Ježíšovým vzkříšením jako dokladu pro nesmrtelnost jim nejprve připadalo absurdní, ovšem po probrání různých hypotéz a jejich možné pravděpodobnosti (zpráva je symbolická, z pozdější doby a tudíž nevěrohodná, založená na halucinaci, založená na omylu, atd.) snad přeci jen začali brát tento typ argumentace trochu vážněji.

Požehnané Velikonoce svým (teď už možná i dvěma) čtenářům a jejich rodinám!

Antropologie náboženství - ontologický důkaz

Dnes chci mluvit na hodině Antropologie náboženství o ontologickém důkazu/argumentu existence boží. Tento typ argumentu jsem již na blogu zmiňoval (1.10.09 a 30.10.09), ale nevysvětloval. Existuje řada verzí; pro jednoduchost studentům předkládám následující:

První Anselmova verze z Proslogionu k. 2 (verze byly odlišeny Normanem Malcolmem v r. 1960)

P1: Bůh je největším myslitelným jsoucnem (nic většího nelze myslet: id quo nihil maius cogitari possit)
P2: Bůh je buď pouze v mysli anebo v mysli i realitě.
P3: Pokud je Bůh pouze v mysli, Bůh není největším myslitelným jsoucnem.
Z: Bůh je v mysli i realitě, tj. existuje.

Hlavní problém: Neexistovat (být v mysli) či existovat (být v realitě) se netýká věcí. Slovy I. Kanta (1781): „Sto skutečných tolarů není nic víc než sto tolarů možných.“ Kantova intuice byla později (díky Fregeovi) precizována takto: Říkám-li, že Bůh je buď pouze v mysli anebo jak v mysli tak v realitě, nemluvím o Bohu a jeho vlastnostech, ale o pojmu „Bůh“, který je buď exemplifikován anebo ne. Tato exemplifikace sama není vlastností samotného Boha (a ani žádné jiné věci; prostě nelze srovnávat věci existující a neexistující; pokud se o to pokoušíme, bereme ty neexistující jakoby existovaly).

Druhá Anselmova verze z Proslogionu k. 3

P1: Bůh je největším myslitelným jsoucnem.
P2: Bůh je buď nutným jsoucnem (které nemůže nebýt) anebo kontingentním.
P3: Pokud je Bůh kontingentním jsoucnem, není největším myslitelným jsoucnem.
Z. Bůh je nutným jsoucnem, tj. existuje.

Jinými slovy, pokud Bůh není nemožný, je nutný. A popírat nemožnost největšího myslitelného jsoucna a jsoucna nutného, je velmi obtížné.

Hlavní problém: Nelze nadefinovat věci do existence - zdá se, že se zde jedná o nějaký "logický trik". Většína vynikajících filosofů důkaz odmítá, existují ale i zastánci (Plantinga, Malcolm, Gödel) a hlavně: záhadou zůstává, co přesně je na důkazu nesprávného.

Pesach

Dnes o soumraku, 29.března 2010, (15. nisanu r. 5770 podle žid. kalendáře) začíná osmidenní židovský svátek Pesach (פֶּסַח‎), židovské velikonoce. Svátek se také nazývá Svátek nekvašených chlebů a řadí se mezi tři poutní svátky, spolu se svátky Šavu'ot (Svátek týdnů - připomíná darování Tóry) a Sukot (Svátek stánků - připomíná putování pouští). Pesach je svátkem osvobození židovského národa z tyranského zajetí a zároveň svátkem oslavujícím probouzení půdy a země. Příkaz slavit tento svátek byl dán ještě před darováním Tóry na Sinaji. (Více viz WikiCZ)

Letos poprvé jsem měl tu čest slavit židovský Pesach: spolu se svou manželkou, kolegou ze synagogy Mgr. Divišem a ing. Juklem, starostou Hartmanic, jsme byli pozváni Michaelem a jeho manželkou Victorii. Michael je druhý bratranec Sinaje Adlera, jehož otec Šimon má muzeum na Dobré vodě (viz také 7.8.2009). Michael žije nedaleko Tel Avivu a nyní přijel podruhé na návštěvu Hartmanic.

Taoismus - pár kritických postřehů

Co říci ke Kirklandově pojetí? Kirkland zásadním způsobem posunul můj vhled do staročínské filosofie. Jeho pojetí je velmi přesvědčivé a historicko-kritická metodologie vynikající. Kromě jednotlivostí ovšem Kirkland hájí, či spíš zmiňuje (bez adekvátní argumentace), celou řadu silných "globálních" tezí, mj.:

1. Laozi je fiktivní osoba
2. Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu a tudíž hromada moudrostí, nikoli dílo jednotné vize.
3. Taoismus jakožto identifikovatelné hnutí vznikl až v 5. stol. n.l.

Ad 1:
Pravděpodobná neexistence Laoziho je daná tím, že nemáme k dispozici žádnou přesvědčivou evidenci o jeho existenci, která by byla starší než je nekoherentní zpráva Sima Qiana o mnoho století později. Anebo máme? Slovenská sinoložka Marina Čarnogurská právě vydala knihu Lao c' a proces vzniku Tao Te Ťingu, kde se suverénně odvolává na řadu starších dokladů o Laozim, na jejichž základě ani nepochybuje o existenci Laoziho a jeho autorství Dao De Jingu (či De Dao Jingu). Jedním z těchto (údajných) dokladů je text Wenzi (文子), (údajného) učedníka Laoziho a autora hovorů s ním. Nakolik jsem ovšem (zatím) pochopil stav bádání, nikde není prokázána před-Qinská evidence o Laoziho existenci. (To je důležité, protože Qin provedl velkou "kulturní revoluci" v podobě "pálení knih a pohřbívání učenců", tj. velká část našich představ o čínském starověku je zpětná rekonstrukce). Část dnešního textu Wenzi je možná před-Qinská, ale je to zrovna ta část o Laozim? Čarnogurské knihu si chci ještě podrobněji prostudovat, zatím jsem ovšem vůči Laoziho existenci velmi skeptický.

Ad 2:
Souhlasím sice s Kirklandem, že Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu, ale nesouhlasím s tím, že by text nepředával jistou konzistentní myšlenkovou pozici. Alespoň zatím se nám při četbě Dao De Jingu s Dr. Fellenerem ve Sv. Janu p. Skalou vyplatila hypotéza "interpretativní integrity". (Je ovšem pravda, že tato jednota nemusela být nikým zcela jasně dohlédnuta - umělcům se často podaří vytvořit text, jehož jednota a myšlenkový náboj přesahují schopnosti a záměry umělců samých.) K tomuto tématu bych se rád ještě vrátil.

Ad 3:
Je pravda, že chápat taoistický kánon (Daozang) jako nejlepší vymezení toho, co je a co není taoismus, zní rozumě. Na základě tohoto kriteria nám potom vyjde, že taoismus vznikl v 5. stol. n.l. za Lu Xiujinga (viz 29.1) a nikoli za Zhang Daolinga (viz 27.1) v 2. stol. n.l. Na druhou stranu je ale historickým faktem, že nějací Nebeští mistři exitovali již v 2. stol. n.l. Třebaže nebylo jejich učení dáno do první verze taoistického kánonu - tak jako ani tam nebyl Dao De Jing - co vlastně tito Mistři byli? Kirkland bere Daozang za bernou minci, ale nelze autoritu první verze Daozangu zpochybnit? Navíc, proč by nebylo možné hovořit o "prototaoistickém sebevědomí" jdoucím daleko dále než k 5. stol. n.l.? Kirkland mi mluví z duše, když říká, že v mnoha ohledech můžeme sloučit "konfuciána" Mencia s "taoistou" Laozim a přiřadit "taoistu" Zhuangziho zase někam jinam a vyjde nám daleko lepší klasifikace klasické čínské filosofie než dnes běžně používáme. Nicméně o tom, že by se "taoistická identita" formovala až v 5. stol. n.l. zatím přesvědčen nejsem.

(Děkuji doc. Janu Slavíkovi, že mě při mé přednášce 20.2. podnítil ke kritičtějšímu přístupu ke Kirklandovi).

Taoismus podle Kirklanda 9

9. Co pozdější taoisté zdědili z klasické "taoistické" literatury?

Dao De Jing a Zhuangzi hrál v myšlení a životě taoistů (s výjimkami) relativně okrajovou roli.
Taoisté sice byli inspirováni těmito díly a projevovali jim úctu, ale svůj konkrétní životní model na těchto spisech nezakládali o nic méně než křesťané na Ježíšových podobenstvích (říká Kirkland). Dao De Jing sice sloužil jako taoistické „svaté písmo“, ale nebyl fundamentální tak jako bible pro křesťany. Představoval jen jeden z mnoha textů Daozangu.

K uctívání Laoziho říká Kirkland toto: apoteóza Laoziho předchází vlastní taoistickou tradici (ať už jsou její počátky v 2. stol. n. l. u Zhang Daolinga či v 5. stol. n. l. u Lu Xiujinga.) Tato apoteóza neměla kořeny v lidové zbožnosti – jak se často uvádí – ale na hanském dvoře. Pán Lao byl po staletí především bůh vládců Číny, což prokazuje nesmyslnost dojmu, že Číně vždy vládli konfuciáni. Je dost dobře možné, že taoisté si „půjčili“ Pána Lao od čínských císařů.

Taoismus podle Kirklanda 8

8. Laozi a Dao De Jing
Text Dao De Jingu je podle Kirklanda zcela jistě výsledkem komplexního redakčního procesu, nikoli prací jednotlivce (tak jím není ani např. Pentateuch). Evidence je následující:

• Byly nalezeny dvě "před-standardní" redakce Mawangdui a hromada citací v Guodianu;
• Sima Qian, první autor zmiňující Laoziho, si evidentně nebyl jistý tím, co o něm říká;
• Na rozdíl od Konfuciových Hovorů, který implikuje existenci Konfucia, Dao De Jing nikde nepředpokládá existenci jakéhosi Laoziho (nikde není text uveden slovy „Laozi řekl“).
  

Pro pochopení vzniku Dao De Jingu a obecně starověkého čínského myšlení považuje Kirkland za klíčovou Akademii Jixia - (稷下學宮 jìxià xuégōng), která pracovala "pod branou Ji". Tuto akademii vybudoval koncem 4. století př. n. l. král Xuan ve městě Linzi, hlavního města státu Qi (dnes Shandong), svého času nejmodernější město na světě. Král povolal ze všech končin Číny nejlepší myslitele, poskytl jim prostor a stravu a jejich jedinou povinností bylo přemýšlet, debatovat a psát o životě. Akademie fungovala asi 60 let, mezi první z 26 myslitelů Akademie patřili Mencius, Xunzi, yin-yang theoretik Zou Yan, a řada myslitelů, kteří "zkoumali dao and de". Mezi nimi byl i jakýsi Huan Yuan (環淵) o němž víme pouze to, že jeho dílo se skládalo ze dvou částí. Kirkland přichází s originální hypotézou, že je to on, kdo by mohl být hlavním redaktorem Dao De Jingu – veškeré okolnosti tomu nasvědčují: jeho dílo má dvě části a zabýval se dao a de. Proč doposud nikoho nenapadlo Huan Yuana „podezřívat“ z Dao De Jingu? Díky absurdně nekoherentní zprávě Sima Qiana, říká Kirkland.

Redakční úpravy Dao De Jingu si tedy Kirkland představuje nějak takto:

1. GD 1: pradávné výroky Chu-ských mudrců - před r. 300 př. n.l. (proto idea „starých mistrů“)
2. GD2: biospirituální učení o kultivaci neviditelné síly (氣) - pravděpodobně severní stát Qi kolem r. 300
3. GD 3: politicko-sociální dimenze - redakce v akademii Jixia (asi Huan Yuan) po r. 300
4. MWD 1: mateřská-femininní tradice (první osoba, introspektivní) – neznámý původ
5. MWD 2: finalizovaná redakce v Chu (víceméně náš standardní text)

Po MWD či paralelně s ním byl text upravován za Hanů (výměna tabuizovaných znaků apod.)

Taoismus podle Kirklanda 5

5. „Konfuciánství“ a jeho vliv

V rozporu s obecně rozšířenými představami není konfuciánství jedno náboženství či filosofie, ale několik volně spolu souvisejících systémů. Jeden z těchto systémů – starý alespoň dva tisíce let a stále živoucí – je liturgická tradice, v níž je Konfucius ctěn jako božská bytost. V chrámech v Qufu a jiných čínských městech zpívají kněží hymny na tuto božskou bytost, která „existovala dříve nežli slunce a měsíc.“

Konfuciův hrob v Qufu (převzato z blogu The Western Confucian)

Samozřejmě, aby poukázaly na svou pokrokovost, konfuciánští intelektuálové tajili tato fakta Západňanům a trvali na tom, že konfuciánství je vlastně jen humanistický hodnotový systém založený na Konfuciově učení (Kungzi, 551– 479 př. n.l.). Jak to tedy s tím konfucianismem vlastně je?

• Je pravda, že konfuciánství lze charakterizovat jako humanismus, ovšem teistický. Konfucius hovoří o 天, což je standardně překládáno neosobně jako "Nebesa", ovšem Kirkland trvá na tom, že z kontextu je zcela jisté, že je míněn "Bůh" (tvrzení, které podle Kirklanda dodnes mnozí sinologové odsoudí jako herezi).
  
• Konfuciánci po staletí praktikovali meditační techniky podobné budhistickému zenu (od nichž je pravděpodobně převzali)
• Není pravda, že by taoismus vznikl jako reakce vůči konfuciánství.

Taoisté s konfuciány sdíleli úsilí o sebekultivaci a o to, aby vládce byl veden vznešenými ideály. Rozdíl mezi nimi spočíval především v tom, že zatímco konfuciáni hledí na svět především skrze socio-politické principy, taoisté hledají návaznost na neviditelné dimenze reality.

Není tedy pravda, že by se taoisté od konfuciánů lišily v "následováním Dao" – k tomu vybízel i Konfucius. Stejně tak Konfucius vybízel jako „legisté“ k wuwei. Dělící linie vede v tom, že taoisté, na rozdíl od konfuciánů, mají přímý zájem o neviditelné neosobní duchovní principy reality, a že jsou přesvědčeni, že jen na základě těchto principů lze dosáhnout opravdové transformace vlastní osobnosti.

Primární cíl konfuciánů spočívá v tranformaci společnosti pomocí morálních ctností a snaze přesvědčit ostatní, aby činili totéž. Nejstarší “klasičtí taoisté“ usilovali jen o vlastní biospirituální kultivaci: nejstarší nálezy Dao De Jingu z Guodian (9.1.2010) neobsahují v podstatě žádný socio-politický program ani kritiku konfuciánství.

Taoismus podle Kirklanda 4

4. Spatřit neviditelné

Yijing je „samozřejmě“ také součástí Daozangu. Zdá se, že se myšlenkové prostředí kolem Yijingu bylo intelektuální a aristokratické, nikoli plebejsko-šamanské (žádné tance, uzdravování, atd.). Šlo o náhled do skrytého, objev procesů, které ve světě probíhají a na základě nich předvídat úspěch či selhání. Šlo o náhled trvalých principů v ustavičných změnách. Yijing je primárně textový věštebný text a je třeba zmínit, že pro taoisty byl náhled do budoucnosti vždy velmi podstatný na rozdíl od netaoistů.

S taoismem neodlučně spojované yin-yangové myšlení pravděpodobně vzniklo mimo komunity, které zplodili klasické texty; o původních autorech tohoto myšlení jinak nevíme nic, jejich idea komplementárních sil yin-yang se postupně slila s tradicí, která život vysvětlovala pomocí pěti činitelů (teorie připisovaná Zōu Yǎnovi, jinak neznámému).

Taoismus podle Kirklanda 3

2. Mohismus a jeho vztah k taoismu

Mohisté jako jediní vytvořili v klasickém období soudržnou sociální organizaci. O zakladateli moismu Mo di (asi 470-400) nevíme témeř nic, kromě toho, že tak jako Konfucius pocházel ze státu Lu. Na rozdíl od Konfucia ovšem pohrdal aristorkracií z čehož můžeme usuzovat na jeho neurozený původ. Mo di věřil, že správná společnost je vedena mudrci, kteří činí dobro (spíše než že by jen byli dobří). Mo di si představoval správnou společnost poměrně prakticky: všichni mají co jíst, jsou v bezpečí a mají kde bydlet. Mo di zastával rovnou péči nesprávně překládanou jako univerzální lásku. Mo diho organizace byla velmi hierarchická a autoritářská, v jejím rámci se člen zříkal vlastních vztahů a slepě poslouchal. Mo di sice hovořil o Nebi ale jeho postoj k náboženství byl cynický – šlo o to přesvědčit obyčejné lidi, aby jednali podle jeho zásad. Mohismus neponechával prostor žádnému osobnímu vztahu k transcendentu, jeho hodnoty spočívaly v uspokojení základních fyzických potřeb. Zanikl v 2. stol př. n.l.

Dědictví:

• konfuciáni – nebo specifičtěji Mencius - se vůči mohismu profilovali;
• legisté převzali mohistické autoritářství
  
• skrze texty jako je Velký mír (2. stol.n.l.) je možné, že se mohistické ideje a hierarchické principy dostali až k sektě Nebeských Mistrů; šokující je fakt, že (dokonce i) Mozi byl přidán do Daozangu.

3. Legismus
Daozang obsahuje text známého legisty Han Fei (233 př.n.l). Jak je to možné? Han Fei jako první (tj. nikoli Konfucius či Zhuangzi) zná a komentuje ve dvou kapitolách myšlenky z Dao De Jingu; zdá se že měl k disposici spíše něco jako Guodianský text než Mawangdui či standardní text.

Za zmínku také stojí, že legisté užívají termínů jako je dao (ve smyslu metoda vlády) či wuwei (ve smyslu nezasahování panovníka do činnosti vlády).

Taoismus podle Kirklanda 2

1. Taoism a „sto škol“

Klasické období skončilo poražením státu Chu a sjednocení Číny císařem Qin. Podle standardních dějin čínské filosofie existovalo v tomto období „100 škol“. Tyto školy však přísně vzato nikdy neexistovaly: To co se nazývá konfucianismus zahrnovalo různé autory a naopak podobní autoři jsou rozděleni do různých škol. Např.: fakt, že někdo „kultivuje“ qi, což je požadavek prominentní pro mnoho taoistů, je významný také pro “konfuciána” Mencia. Není také pravda, že by „konfuciáni“ a „taoisté“ byly dvě exklusivní skupiny s esenciálně odlišnými názory.

Rozdělení na „školy“ bylo totiž arbitrárně vytvořeno až za Hanů (206 př.n.l.—221 n.l.). Rozdělení neodráží historická, kulturní, politická a ekonomická fakta. Abychom adekvátně interpretovali klasickou filosofii je třeba abychom se vzdali Hanských kategorií.

“Klasický taoismus” nikdy neexistoval, ani jako sociální entita, ani jako koherentní systém idejí a hodnot. Není tedy možná žádná rekonstrukce “klasických taoistických idejí”, protože žádné takové nikdy nebyly. Taoisté (zformovaní v 5. stol. n.l.) zdědili ze starověku určité způsoby jednání a matrix interpretativních rámců jak o těchto způsobech jednání přemýšlet. Mezi zděděné starověké elementy patřilo např.:

1. mohistická nábožensko-politická organizace;
2. ideje různých konfuciánských skupin;
3. ideje, které dnes charakterizujeme jako legistické;
4. nauky různých dalších skupin, např. jejich teorie yin/yang a pěti elementů.

Všechny tyto tradice vznikly nezávisle na textech Laozi a Zhuangzi a pouze postupem času se slily do jedné taoistické tradice. (Kirkland s. 23)

Taoismus podle Kirklanda 1

Co je a co není taoistické? Základní Kirkladnovo metodologické východisko: nedávat a priori odpověď, ale snažit se vzít v úvahu veškeré bohatství taoistických dat. Žádný individuální taoista či sekta by neměla mít monopol na (a priori) definici. Je třeba vzít v úvahu data a z nich se pokusit o vystižení podstaty, která třeba není zcela objektivní, ale není ani arbirární.

Která data lze tímto způsobem označit za taoistická?

„Existují či existoali ideje a praktiky na kterých by se všichni či alespoň většna taoistů shodla? Data se kterými jsem doposud seznámen mě vedou k záporné odpovědi. ... Taoisté se obecně vzato nepovažovali za následovníky jedné náboženské komunity, která sdílí jednu množinu nauk a praktik. Na rozdíl od budhismu, konfuciánství či křesťanství, nezačal taoismus jako snaha nějaké komunity o praktikování učení velkého učitele. Protože neexistovalo žádné „původní učení“ a „původní komunita“, taoisté se nikdy necítili niceni přizpůsobovat své názory a praktiky nějakému původnímu standardu. Diverzita taoistických názorů a praktik nemůže být vysvětlena pomocí pojmů orthodoxie vs. neorthodoxie, orthopraxe vs. neorthopraxe. Dokonce by ani nebylo správné reifikovat tradiční terminologii a říci, že „taoisté jsou ti kteří „věří v Tao“. Tímto způsobem by totiž byl Konfucius učiněn raným taoistou a naopak by bylo vyloučeno mnoho ... můžů a žen, kteří se sami jako taoisté chápali a byli tak i chápání svými současníky (s. 12)

Kdo jsou tedy taoisté? Taoisté jsou ti, co pokračují v tradici Daozang. (s. 12-13) Komplilátoři Daozangu se jak sami identifikovali jako taoisté, tak byli identifikováni jako taoisté svým okolím.

Jak jsme si již (29.1.2010) řekli Daozang vznikl v patém století n.l. a teprve do tohoto období lze klást vlastní vznik taoismus jakožto identifikovatelného nábožensko-filosofického hnutí.

Co se to tedy vlastně dělo ve starověku? Kdo byl Laozi? Co je to Dao De Jing?

A znovu a znovu: Co je to taoismus?

V čem tedy taoismus spočívá? Tato otázka je uchopena různým způsobem.

"Tradiční" strategie

Podle ní je taoismus dvojí:

1. filosofický (道家), formulovaný Laozim a Zhuanzim asi ve 4. stol. př. n.l.
2. náboženský (道教), který vznikl z lidové zbožnosti asi ve 2. stol. n.l.

Tyto dva taoismy spolu vlastně téměř nesouvisí: ten první je pro intelektuály a týká se meditace o pěstování Cesty a Ctnosti, kdežto ten druhý je plný pověr, kněží, liturgie, atd.

Toto tradiční pojetí bylo převzato na Západě od čínských modernistů v devatenáctém století (příp. se vyskytuje ještě dříve u jezuitských misionářů 17. a 18. století, kteří taktéž vesměs protěžovali osvícenský konfucianismus na úkor taoismu; prý sice existuje překlad Dao De Jingu do latiny, ovšem zatím se mi jej nepodařilo lokalizovat).

Modifikovaná "tradiční" strategie
"Tradiční" pohled na taoismus přetrvává místy dodnes, třebaže mnozí (např. Ewa Wong, podle níž jsem zpracovával svou mini-historii taoismu) svůj pohled modifikovali: podle novější strategie není mezi filosofickým a náboženským taoismem zas tak hluboká propast. (Tento druhý pohled pomohl prosadit mj. Michael R. Saso svými fascinujícími průkopnickými pracemi o současném žitém taoismu, např. v knize Taoist Master Chuan, 1978).

Je toto poslední slovo k tématu? Zdá se, že se rodí další "změna paradigmatu":

Kontextuální-holistická strategie
Výsledky mnoha let špičkových taoistických badání jsou pravděpodobně poprvé synteticky představeny v knize Russella Kirklanda Taoism: The Enduring Tradition (2004). Kirkland ve své knize přesvědčivě vyvrací desítky běžně uváděných tvrzení o Laozim, Zhuanzim, poměru taoismu a konfucianismu, podstatě taoismu, atd. Podle Kirklanda:

… témeř do konce dvacátého století téměř všichni badatelé, asijští i západní, … zastávali definici “taoismu” která vylučovala téměř všechny taoistické myslitele posledních dvou tisíc let … Tato definice nikdy nebyla předložena k diskusi živým taoistům k úvaze. Můžeme si s úsměvem představit někoho, kdo “definuje křesťanství” striktně na základě kanonických evangelií ... aniž by vzal v úvahu Pavla nebo Nicejský konci nebo Augustina nebo Luthera, prostě žádného křesťana ať už minulosti či žijícího v současnosti" (Kirkland p. xvii)

Kirkland vytýká moderním badatelům to, že si narcisticky rozdělili taoismus na „dobrý“ (filosofický) a „špatný“ (náboženský), protože ten náboženský se příliš podobá katolictví a jiným tradičním náboženstvím. „Dobrý“ taoismus prý neobsahuje žádná specifická dogmata a znamená prostě „soulad s přírodou.“ Nikoho už pak nezajímá, že takto žádný taoista nikdy nedefinoval své náboženství. Kirkland apeluje na to, aby se nechala promluvit vlastní taoistická tradice. (s. 6-7)

Jak tedy přistupuje Kirkland k otázce co je taoistické a co nikoli?

Taoismus 5 (pro Antropologii náboženství)

5. Syntéza taoismu, buddhismu a konfucianismu (1000 n.l.–současnost)

V desátém století, během politického chaosu mezi pádem dynastie Tang a vzestupem dynastie Song, se celá řada konfuciánských učenců stala poustevníky. Tito učenci přijali různé prvky taoismu a zen-budhismu a zahájili syntézu "trojího učení". Cílem této syntézy je celková kultivace těla a mysli člověka.

Stěžejním myslitelem této fáze vývoje taoismu byl Wáng Chóngyáng (王重陽; 1113–1170), zakladatel školy Úplné reality (全真 quán zhēn), která trvá až do dneška (jedné z větví této školy patří např. slavný chrám Bílého mraku v Pekingu). Wang byl přesvědčen, že k pochopení nejzažší, tj. úplné reality je třeba:

1. zenové zkušenosti prázdnoty,
2. etiky konfucianismu,
   
3. taoistické metody zdraví a dlouhověkost.

Podle Wanga má každý v sobě jiskru Dao, ale bezmyšlenkovitost a tužby brání této jiskře ve vývoji. Metody zenu nám umožní zklidnění a vykořenění tužeb, čímž umožní této jiskře, aby se projevila. S konfuciány je Wang zajedno v tom, že původní mysl není jen prázdná, ale má sklon ke konání dobra, vyznačuje se laskavostí a jinými ctnostmi.

Wangovi žáci se rozdělili do sedmi větví školy Úplné reality. Další bouřlivý rozvoj taoismu v syntéze s budhismem a konfucianismem nastal v období dynastie Ming (1368-1644), kdy vznikly stovky různých větších či menších sekt. Za mandžuské dynastie Qing (1644-1912) naopak převládl ke všemu mingskému kritický postoj, což vedlo k rozvoji spíše intelektuálně-kontemplativnímu taoismu a k taoismu založenému na symbolické interpretaci alchymie (výrazy jako olovo, rtuť, nektar, vzít kotlík, atd. byly chápany jako označení pro psychické procesy).

Taoismus je živý i dnes, Wong rozlišuje pět základních sytémů současného taoismu:

1. Magický taoismus: cesta síly – praktikovaná velmi uzavřenou sektou Maoshan, Nebeskými mistry, a sektou Kunlun (silně ovlivněnou tibetskou tantrou);
2. Věštecký taoismus: cesta vidění – praktikovaný individuálně taoisty i netaoisty;
3. Obřadní taoismus: cesta zbožnosti – praktikovaná především Nebeskými mistry;
4. Taoismus vnitřní alchymie: cesta proměny – praktikovaná různými sektami;
5. Taoismus Jednání a karmy: cesta správného jednání –iniciační základ většiny taoistických škol; jedná se o morální kód, metody kultivace a zdraví, apod.; tuto formu taoismu je možné čerpat i z knih, jedná se o formu na Západě nejpopulárnější

----------
Přes nádech exotičnosti je současný žitý taoismus na Taiwanu (na rozdíl od "taoismu" zkonstruovaného západními fanoušky) v mnoha ohledech podobný katolictví/pravoslaví.
Zde je příklad taoistické ranní/večerní modlitby:

Taoismus 4 (pro Antropologii náboženství)

... pokračování seriálu z 29.1.2010:

4. Vznik mystického taoismu (300 n.l.–600 n.l.) a vývoj alchymistického taoismu (200 n.l.–1200 n.l.)

Jako „mystický taoismus“ se označuje škola Nejvyššího Jasnosti (上清, Shangqing), která se formovala behem dynastie Západní Jin (česky: Ťin). Školu založila paní Wei Huacun (251-334) na základě zjevení jakýchsi "Strážců Dao". Wei napsala několi knih (podle Needhama zcela jistě pod vlivem marihuany). Vlastní kánon a systém této škole dodal Tao Hongjing (陶弘景; 456-536). Tao meditoval na hoře Maoshan nedaleko Nanjingu; doposud je tato hora střediskem školy.

Shangqing používají vizualizační a dechové meditační postupy, fyzická cvičení a neuznávají amulety jakožto cestu ke zdraví a dlouhověkosti. Amulety mají pouze pomáhat k meditaci. Důležitým prvkem je v této škole recitace posvátných textů. Důraz je kladen na individuální meditaci (oproti kolektivnímu přístupu Nebeských mistrů). Během dynastie Tang byla Shangqing hlavní školou, ke konci dynastie Song všk její význam upadal. Dnes je škola Shangqing známá především pod označením Maoshan. Zdůrazňuje

1. soustředění na "Jediné",
2. víru ve strážné duchy v těle (dobré či zlé).
   

Badatelé poukazují na to, že kořeny Shangqing jsou daleko starší než je vlastní škola. Již Heshang Gong (河上公, asi 150 př.n.l.) píše ve svém komentáři:

Kultivují-li lidé ducha (tj. Jediné), pak nezemřou. Duchem mám na mysli duchy pěti vnitřností. V játrech je lidský duch, v plících duše, v srdci sémě nesmrtelného ducha, ve slezině úmysl a v ledvinách rozmnožovací energie. Je-li pět vnitřností poraněno, pak pět duchů odejde.

Fakt, že toto pojetí je uvedeno v raném komentáři k textu „filosofického“ taoismu je bráno jako doklad toho, že náboženský (道教) a filosofický taoismus (道家) nelze přísně vzato rozlišovat. Dědictví Shangqing žije ve většině současných taoistických sekt, mj. z něho čerpá Qigong (氣功).

Paralelně s mystickým taoismem se rozvíjí „alchymistický“ taoismus, který usiluje o proměnu těla a mysli alchymisty. Byly rozlišovány vnější a vnitřní metody. Vnitřní usilovali o proměnu bez pomoci vnějších látek, kdežto vnější s jejich pomocí. Vnější alchymie zanikla během dynastie Tang protože celá řada taoistů a jejich klientů (císařů) zemřela při pojídání různých pilulek, které vesměs obsahovaly olovo, rtuť, rumělku, sírany, a jiné hrozné jedy.

_____________

Tchán se mě ptá: "Ty věříš na nějaké Qi"?

Že existují neuvěřitelné manifestace Qi nelze zpochybnit. Otázka však zní, co je vlastně Qi? Není jen to jen organická adaptace na soustředěné cvičení, jak se zdá napovídat následující dokument?