Metafyzicka konference na Strahově - další ohlasy

V res publica blogica jsou první ohlasy na konferenci. Tuomas Tahko, Fin, který spolupracuje s E.J.Lowem nám sice vytkul (zčásti opravněně) řadu věcí, celkově je to ale reakce pozitivní. (Tahko na svém blogu před konfrencí vyjádřil pochybnosti, že by katolická fakulta mohla organizovat něco dobrého k metafyzice, nalákal ho ale náš seznam hlavních řečníků). Tahko má na blogu také fotky (je výborný fotograf), má v úmyslu dát jich na web více. Jednu jsem přebral, ať není na mém blogu nuda.

(David Oderberg a Jonathan Lowe)

Edward Feser, jeden z našich dalších hlavních řečníků, zatím jen dorazil domů a odpočívá.

14. neděle v mezidobí (C) - strahovská konference 4

Iz 66,10-14c: ... Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším ...
ŽALM 66: Jásejte Bohu, všechny země!
Gal 6,14-18
Lk 10,1-12.17-20
----------------

Dnešní příspěvky z konference (viz 26.05.2010):

Sekce 9: Poznání Boha
Edvard Feser: Existenční netečnost
Michel Bastit: Otázka Boha v analytické metafyzice
David Twetten: "Ergo, Bůh existuje": Identifikační krok v argumentu pro neteistického "Boha".

Sekce 10: Základy metafyziky
Stephen Boulter: Aristoteles a možnost metafyziky
Tuomas E. Tahko: Co je to Aristotelská metafyzika?
Roman Cardal: K metodě metafyzického výzkumu u Aristotela
Michael Renemann: Reflexivita jako základ tradiční metafyziky a Kantovo kritické zhodnocení teoretického rozumu

Sekce 11: Jednání a svoboda
Petr Dvořák: Teologický determinismus, kontrafaktuály svobody a superkompozice
Peter Volek: Hylomorfiskus jako řešení svobody a diachronní identity
Jacob Tuttle: Struktura situací účinné kauzality v Suarezových Metafyzických disputacích

Konference na Strahově - Edward Feser, Gyula Klima

A konečně hlavní řečníci na sobotu, 3. července: 
Edward Feser: Existenční netečnost
Teze "existenční netečnosti" tvrdí, že přirozený svět, když už existuje, má tendenci existovat, aniž by bylo třeba božské udržující příčiny. V tomto článku argumentuji proti této tezi a hájím tradiční tomistickou nauku o božském udržování (conservatio). 

Gyula Klima: Tomáš Aquinský, Kenny a Buridan o esenci a existenci a souměřitelnost paradigmat
Článek analyzuje způsoby, jak se autoři zmínění v titulu prezentace míjejí, když mluví o Tomášově tezi, že mezi esencí a existencí je reálná distinkce v tvorech a identita v Bohu. Tuto otázku totiž formulují v paradigmaticky odlišných pojmových rámcích. Analýza se obzvláště zaměří na Kennyho a Buridanovy námitky proti Tomášově tzv. "intellectus essentiae" argumentu. V závěru článku poukážu na to, že navzdory těmto "paradigmatickým" rozdílům nejsou tvrzení těchto tří autorů "nesouměřitelné" v nějakém radikálním smyslu slova, protože je možné je posoudit v pojmovém rámci, který je přiměřený jim všem.

Konference na Strahově - Uwe Meixner, David Oderberg, Robert Pasnau

V pátek 2. července budeme mít následující tři hlavní řečníky:

Uwe Meixner: Od Platóna po Fregeho: Paradigmata Predikace
SHRNUTÍ: "Jedna z věčných filosofických otázek se týká jednoduchých výroků, ve kterých se objekt má (is) tak a tak anebo ve kterých takové a takové objekty jsou tak a tak vztažené: jednoduchých predikativních výroků. Mají tyto výroky ontologickou bázi a pokud ano, jakou? Odpověď na tuto otázku specificky určuje - anebo každobádně vyjadřuje - fundamentální pohled na svět. V průběhu dějin západní filosofie různí filosofové poskytly různé odpovědi na otázku predikace. Tento článek předkládá hlavní vlivné odpovědi: paradigmata a teorie predikace sofistů (a všech pozdějších radikálních relativistů), Platóna, Aristotela, Aristotelsky orientovaných ne-nominalistů, Leibnize a Fregeho. V tomto článku navíc sleduji (do určité míry) nejvlivnější aristotelské (či mereologické) paradigma predikace v její kontinuitě a modifikaci během mnoha staletí jejího užívání. Výsledkem je, podle mého názoru originální, motivačně propojená, panoramatická a přitom analyticky čistá krátká historie nejdůležitejších momentů této nenápadné a přitom stěžejní části filosofie. Článek se ovšem nespokojuje pouze s přijetím historického pohledu na věc, ale vznáší také otázku adekvace. Před Fregem neexistovala filosoficky adekvátní teorie predikace a v tomto článku poukazuji na nedostatky každé z pre-Fregovských teorií predikace výše zmíněných (kromě aspektů, které lze považovat i za přednosti těchto teorií). Frege sice přivedl teorii predikace v 19. století na správnou stopu, ovšem jeho vlastní teorie predikace trpí nedostatky. Tento článek nakonec předkládá teorii predikace, kterou považuji za adekvátní." 

David Oderberg: Esence a vlastnosti
SHRNUTÍ: "Rozlišení mezi esencí objektu a jeho vlastnostmi bylo v současných diskusích o esencialismu zatemněno. Podle Locka jsou vlastnostmi objektu pouze ty, které výlučně "plynou" z jeho esence. Locke zde sledoval aristotelskou teorii (ponecháme-li stranou jeho vlastní skepticismus vůči poznatelnosti esence). Hájím potřebu ostře odlišovat mezi esencí a vlastností: esence musí být daná formou ze které plynou vlastnosti. Poskytnu přesnou definici toho, co technický termín 'plynout' znamená a distinkci aplikuji na různé druhy taxonomických problémů."

Robert Pasnau: Části a celky
SHRNUTÍ: "Scholastičtí filosofové mají co říci mnoho zajímavých věcí o částech a celcích, přičemž většina z toho zatím neupoutala zaslouženou pozornost. V tomto článku se zaměřuji na dvě otázky, které jsou obzvláště významné pro dnešní filosofii. Za prvé je to otázka, zda jsou části dané věci aktuální či zda můžeme také hovořit o potenciálních částech. Za druhé je to otázka, zda je celek jednoduše identický součtu svých částí či zda je to něčím jdoucím za tyto své části."

Konference na Strahově - Peter van Inwagen, E.J.Lowe, Edmund Runggaldier

Ve čtvrtek (viz včera) budeme mít následující hlavní řečníky:

Peter van Inwagen: Co je to ontologická kategorie?
SHRNUTÍ: "Prozkoumám pojem přirozené třídy a navrhnu definici "ontologické kategorie" pomocí tohoto pojmu. Řekněme, že třída je "velká" jestliže členství v ní zahrnuje významnou část jsoucích věcí. Řekněme, že třída je "vysoká" jestliže není vlastní podtřídou žádné přirozené třídy. Přirozená třída je primární ontologická kategorie tehdy a jen tehdy jestliže (a) existují (there are) velké přirozené třídy; (b) je to vysoká třída. (Sekundární, terciární, atd. ontologické kategorie jsou definovány rozšířením této definice.) Tuto definici hájím, zvažuji různé způsoby jakými je možné ji modifikovat a aplikuji ji na problém konstrukce ontologií."

E.J.Lowe: Essence a Ontologie
SHRNUTÍ: "Cílem mého příspěvku je ukázat, že kombinací neoaristotelského pojetí esence a neoaristotelské čtyř-kategoriální ontologie (individuální substance, mody, substanční univerzálie a vlastnostní univerzálie) lze poskytnout zevrubný základ pro modální pravdy - aniž bychom apelovali na 'možné světy' a při zachování objektivity modálních pravd a jejich nezávislosti na mysli. Můj příspěvek bude také zahrnovat výklad toho, jak je poznání modální pravdy lidsky možné."

Edmund Runggaldier: "Potentia subjectiva" ve scholastice a současná debata o "schopnostech"
SHRNUTÍ: "Scholastičtí filosofové rozlišovali na jedné straně mezi potencemi v logickém smyslu slova (potentiae  objectivae) a potencemi ve smyslu schopností či aktivních dispozic živých bytostí či reálných věcí (potentiae subjektivae) na straně druhé. Byli dobře obeznámeni s různými výklady modalit, přičemž jedna z nich v určitém smyslu odpovídá přístupu skrze možné světy a další z nich mající svůj základ v každodenním životě, tj. v naší zkušenosti toho, že máme určité schopnosti podle nichž jednáme. Dnes najdeme podobnou dualitu přístupů k problému schopností a aktivních dispozic."

Konference na Strahově - Michael J. Loux

Prvním z hlavních řečníků na naší konferenci (a první z významných současných metafyziků, který nám řekl "ano") je Michael J. Loux z Univerzity Notre Dame. (Program viz 26.5.2010). Loux bude mít následující příspěvek:

Loux: Aristotelés a konstituentní tradice
SHRNUTÍ: "V tomto článku se zaměřím na jeden ze stylů ontologického vysvětlování, který nazývám konstituční strategie. Velmi zhruba řečeno, zastánce konstitučního přístupu se snaží vysvětlit charakter běžné jednotliviny pomocí neodvozených zdrojů tohoto charakteru, které fungují jako části, komponenty či konstituenty této jednotliviny. Proberu některé ze současných verzí konstitučního přístupu a zvážím námitky, které jsou proti nim často vznášené. Mojí tezí je, že tyto verze nejsou schopny vyrovnat se s určitými fakty: (1) že běžné jednotliviny trvají skrze změnu; (2) že běžné jednotliviny mají některé ze svých vlastností esenciálně a jiné pouze kontingentně; (3) že běžné jednotliviny jsou konkrétní jednotliviny; (4) že numericky diverzní jednotliviny mohou mít stejné všechny vlastnosti a nemít žádné jiné. Nakonec budu hovořit o Aristotelově verzi konstituentní ontologie a budu hájit tezi, že tato verze má uspokojivou odpověď na všechny čtyři námitky."

Loux je autorem a editorem řady knih vynikajících pečlivostí, jasností, hloubkou, pravdivostí, a rozsáhlou znalostí jak antických tak moderních analytických debat. Louxova práce může sloužit jako vzor kvalitního analytického aristotelismu. Z jeho knih bych zmínil alespoň tyto:

• Metaphysics, 3rd. ed. (2006)
• Oxford Handbook of Metaphysics, co-editor (2003)
• Metaphysics: Contemporary Readings (2001)
• Primary Ousia (1991)
• The Possible and the Actual (1980)
• Substance and Attribute (1978)
• Universals and Particulars (1970)

Metafyzika: Aristotelská, scholastická, analytická 1

Jak jsem již kdysi zmiňoval (3.8.2009) bude se na Strahově konat konference zabývající se souvislostmi mezi aristotelsko-scholastickou a analytickou metafyzikou. Doufejme, že zde již máme více méně definitivní program:


středa, 30. června 2010, 15.00-18.00
Substance 

• Michael Loux: Aristotelés a konstituentní tradice
• Anne Peterson: První látka, trasformace elementů a Parmenidova hrozba
  
• Jeffrey E. Brower: Metafyzika materiálních objektů Tomáše Akvinského: Nový typ substrátové teorie
• Thomas Ward: Dělání části: Duns Scotus o látce a formě jakožto částech
• Stefano Di Bella: Aristotelés a/nebo Leibniz? Renezance substance v analytické metafyzice a její dvojznačnost

čtvrtek, 1. července, 9.00-17.30
Alternativní Ontologie

• Peter van Inwagen: Co je to ontologická kategorie?
• Robert K. Garcia: O výhledech tropové teorie substance
• Eric M. Rubenstein: Aristotelés, tropy a logika predikace
• Lukáš Novák: Vyvrácení nahých jednotlivin

Základy modalit

• E.J.Lowe: Esence a ontologie
• Alex Steinberg: Pleonastické možné světy
• Mark Faller: Kompossibilita, kontingence a podmíněná nutnost: Leibniz o spektru nutnosti pro možné světy

Potentialita

• Edmund Runggaldier: "Potentia subjektiva" ve scholastice a v současné debatě o schopnostech
• David Peroutka: Dispoziční základy potenciality
• Derek von Barandy: Princip plnosti, Aristotelův plášť a Hintikkův posun k druhům

pátek, 2. července 2010, 9.00-18.00 
Predikace

• Uwe Meixner: Od Platóna k Fregemu: Paradigmata Predikace
• Giampaolo Abbate: Aristotelovy predikabilie, univerzalita a realismus
• Stanislav Sousedík: Identitní teorie predikace

Pravditelování (Truthmaking)

• David Clemenson: Extenze vět a paradox lháře
• Ross D. Inman: Esenciální závislost, pravditelování a mereologie: kdysi a dnes

Vlastnosti/akcidenty

• David Oderberg: Esence a vlastnosti
• Dustin Locke: Kvidditismus bez kviddit
• Prokop Sousedík/David Svoboda: Je číslo akcidentem?

Metafyzická struktura

• Robert Pasnau: Části a Celky
• Joshua Blander: Formální distinkce Dunse Scota, oddělitelnost a podstata identity
• Helena Costa: Luis de Molina o univerzáliích

sobota, 3. července 2010, 9.00-17.00 
Vědění o Bohu

• Edward Feser: Existenční netečnost
• Michael Bastit: Otázka Boha v analytické filosofii
• David Twetten: "A tedy Bůh exituje": Identifikační stádium v argumentu pro neteistického "boha"

Základy metafyziky

• Stephen Boulter: Aristotelés a možnost metafyziky 
• Tuomas E. Tahko: Co je to aristotelská metafyzika?
• Roman Cardal: Metoda metafyzického bádání u Aristotela
• Michael Renemann: Reflexivita jakožto základ tradiční metafyziky a Kantovo kritické zhodnocení teoretického rozumu

Metafyzická řešení

• Gyula Klima: Akvinský, Kenny a Buridan o Esenci a Existenci a souměřitelnost paradigmat
• Peter Volek: Hylomorfismus jako řešení svobody a identity napříč časem
• Jacob Tuttle: Struktura situací účinné příčiny v Suárezových Metafyzických disputacích

Runggaldier: Deskriptivní směry 5

Hodnocení (Stawsonova) deskriptivního přístupu k metafyzice: Strawson si zachovává zdravou míru mezi asketickou ontologií Quineovou a hýřivou ontologií Chisholmovou, v tom se blíží Aristotelovi. Sympatická je i jeho metoda zůstat co nejblíže pojmovému rámci běžného jazyka a myšlení.

Mezi jednotlivé slabiny Strasonovy argumentace se ovšem uvádí:
1. Kruhovitost (čas a prostor jsou identifikovány pomocí materiálních těles a naopak)
2. Primitivita pojmu osoby (zdá se, že pojem osoby lze analyzovat)
3. Priorita věcí před událostmi (není tak snadné uhájit).

Oběcná slabina Strawsonovy pozice spočívá v častém kolapsu epistemické (lingvistické) a ontické roviny. Ne nadarmo se Strawson odvolává nejen na Aristotela ale i na Kanta.

Runggaldier: Deskriptivní směry 4

Osoby
Mezi materiálními věcmi se vyskytují některé, kterým připisujeme nejen fyzikální vlastnosti (umístění a pozici), ale i mentální vlastnosti (jednání, intence, vjemy, myšlenky, pocity, vnímání, paměť).

Co znamená tato „zvláštnost“? Podle Strawsona jsou tři možnosti (Individuals k.3):

1. Kartezianismus: vlastnosti se připisují dvěma odlišným věcem (res extensa, res cogitans)
2. „No-ownership view“: mentální vlastnosti se ničemu nepřipisují (Hume, možná Wittgenstein);
3. „Primitivita“: materiální věci s myslí jsou osobami, což je neredukovatelná, základní kategorie našeho pojmového schématu.

Podle Strawsona je třeba přijmout třetí teorii, protože jak první, tak druhá teorie jsou irracionální (pokud by byly pravdivé, nemohli bychom je zastávat). Tzv. problém mysl-tělo je podle Strawsona pseudo-problém.

Runggaldier: Deskriptivní směry 3

Materiální věci jako základní jednotliviny
Mezi jednotlivinami jsou některé základní a jiné odvozené. Strawson hají stanovisko, že těmi základními jsou materiální věci (Individuals, 1.3):

• Materiální věci jsou základními jednotlivinami, protože jen ony se hodí k „výstavbě“ časo-prostorového systému, jen ony jsou dostatečně „trvající a místo-zaujímající“.
• Závislou (odvozenou) kategorií jednotlivin jsou pak „soukromé zkušenosti“ (např. bolest zubů, vjem červeně, atd.), „teoretické konstrukty“ (např. elektrony), a procesy a události. Všechny jednotliviny závislých kategorií jsou identifikovatelné jen díky materiálním věcem.
  

Poznámka: závislost (_Z_) je asymetrická relace (xZy → ~yZx).

Runggaldier: Deskriptivní směry 2

Identifikace
Svůj projekt deskriptivní metafyziky počíná Strawson úvahou nad lingvistickým fenoménem intentifikace jednotliviny (Individuals, ch. 1.1. a 1.2) Jaké jsou podmínky toho, že když mluvčí o něčem mluví, posluchač mu rozumí? Základním lingvistickým prostředkem, který slouží k identifikaci, jsou ukazovací výrazy – lze je použít v případech, kdy jak mluvčí tak posluchač aktuálně vnímá danou jednotlivinu. Dalšími prostředky jsou jména a popisy (deskripce) – lze je použít i v případech, kdy jednotlivinu nevnímáme. Nicméně veškeré tyto případy jsou odvozené od základních ukazovacích indentifikací a ty se vposledku opírají o systém časo-prostorových relací. Mezi jednotlivinami jsou pak některé základní (identifikovatelné přímo v časo-prostoru) a jiné odvozené (identifikovatelné nepřímo, např. události).

Runggaldier: Deskriptivní směry 1

Jako poslední, třetí, směr analytické ontologie identifikují Runggaldier a Kanzian deskriptivní směr Petera Strawsona (1919–2006), autora několika významných knih jako např.

Introduction to Logical Theory (1952).
Individuals: An Essay in Descriptive Metaphysics (1959)
Subject and Predicate in Logic and Grammar (1974)
Analysis and Metaphysics: An Introduction to Philosophy (1992)

Zde je třeba říci, že je trochu zvláštní, označovat jako "směr" myšlenkovou práci jednoho člověka. Navíc, proč byl takto vybrán Peter Strawson a ne např. David Armstrong, David Lewis, Saul Kripke či Peter van Inwagen, abychom jmenovali alespoň několik výrazných metafyziků 20. (a 21. století)? Nicméně, nechme tuto námitku stranou a podívejme se na aspekty Strawsonova myšlení, na které se sami Runggaldier/Kanzian zaměřili.

Deskriptivní vs. revisionistická metafyzika
Slavné Strawsonovo rozlišení jeho vlastními slovy:

Metafyzika byla často revizionistická a méně často deskriptivní. Deskriptivní metafyzika se spokojí s popisem aktuální struktury našeho myšlení o světě, revizionistická metafyzika se stará o to, aby vytvořila lepší strukturu. ... Žádný skutečný metafyzik asi nebyl, co do intence či výsledku, zcela jedním či druhým. Můžeme ale zhruba určit: Descartes, Leibniz, Berkeley jsou revizionisté, Aristotelés a Kant deskriptivisté. (Individuals, s. 9)

Runggaldier: Fenomenologické směry - Hodnocení

Stručné hodnocení
V čem spočívá přínos FAO (Fenomenologicky orientovaných analytických ontologií)?

1. Autoři FAO formulovali celou řady velmi kvalitních a precizních formalizací; i ti, kteří s jejich koncepcemi nesouhlasí, se mohou učit z jejich formálních postupů;
2. FAO autoři, obzvláště Chisholm, tvoří v mnoha ohledech kontrární protipól ke Quineovi, což je opět velmi užitečná inspiraci i pro ty, kteří se neztotožňují ani s Quinem ani s Chisholmem.

Kritické body (k Chisholmovi):

• v některých ohledech příliš bohatá ontologie: neexemplifikované objekty (platonismus)
• v některých ohledech příliš chudá ontologie: chybí např. individuální akcidenty (resp. vyskytují se pouze v zastoupení hranic)
• fundamentální pojem exemplifikace prohlášen za „primitivní“.

Někteří FAO se více než Chisholm „poaristotelštily“, např. v uznání jak individuálních tak i univerzálních substancí a akcidentů (Simons, Smith, Mulligan). Na druhou stranu, pokud vím, žádný FAO nezastává Aristotelovu teorii potence/aktu, což je pravděpodobně důvod, proč FAO standardně rozlišují mezi „kontinuanty“ a „occurenty“ a mnoho diskusí se vede nad problémem vzájemného vztahu těchto dvou typů entit.

Runggaldier: Fenomenologické směry 4

4. Závislé a nezávislé entity
U kontingentních individuí rozlišuje Chisholm mezi hranicemi (boundaries) a substancemi. Hranice jsou vždy hranicemi něčeho a jsou tedy závislými entitami - jejich existence předpokládá existenci substancí, což jsou entity nezávislé.

Nejen substance jako je člověk, ale i jejich části, jako např. ruka či ledvina jsou nezávislými entitami.

Jak hranice (závislé entity) tak části substancí (nezávislé entity) nazývá Chisholm konstituenty.

Runggaldier: Fenomenologické směry 3

Chisholmovy ontologické závazky, tj. jaké kategorie jsoucen uznává, lze nejlépe charakterizovat pomocí jeho vlastního diagramu (A Theory of Categories, s. 3) :


Jsoucna (entia) se dělí na kontingentní a nutná. Kontingentní jsoucna se dělí na stavy (states) a individua. Stavy mají jediný druh, události (events), kdežto individua se dělí na hranice a substance. Nutná jsoucna se dělí na stavy a ne-stavy. Ne-stavy se dělí na atributy a substance.

3. Kontingentní a nutné entity
Nutná jsoucna jsou podle Chisholma až na jednu výjimku (ens necessarium - nutná substance - Bůh) abstrakta. Abstrakta jsou pro Chisholma entity, které se nachází mimo prostor (nemají místo) a mimo čas (nezačínají, nezanikají). Jsou mezi nimi jak individua (např. množiny a třídy), tak univerzálie (např. vlastnosti).

Paradigmatickým příkladem abstraktního, tj. nutného jsoucna, jsou vlastnosti. Zde by mohl člověk namítnout: ale vždyť vlastnosti jsou součástí našeho časoprostorového světa. Na to Chisholm odpovídá: příklad neexempliplifikovaných vlastností ukazuje, že ne všechny vlastnosti jsou součástí našeho časoprostorového světa. A tak jako nejsou součástí tohoto světa vlastnosti neexemplifikované, nejsou jimi ani vlastnosti exemplifikované, pokud je bereme jako takové. (Tradiční obhajoba platonismu, v ČR předkládá podobné argumenty Tichého TIL).

Rundggaldier: Fenomenologické směry 2

2. Ontologické závazky
Chisholm operuje podobně jako Quine s pojmem ontologických závazků, chápe je ovšem odlišně (viz pozn. z 12.8). Quineovi jde o to, co musí být (jaká musí být realita), aby naše výroky byly nejenom smysluplné, ale pravdivé. Chisholmovi jde o to, co musí být, aby platila jeho teorie intencionality.

Jeden z důsledků Chisholmovy teorie intencionality je, že každý intencionální akt se vztahuje k nějakému intencionálnímu objektu. Za normálních okolností se naše intencionální stavy (myšlení, mínění, doufání, atd.) vztahují na běžné konkrétní předměty jako auta, počítače, lidi, rostliny, atd. ovšem stává se také, že "spekulujeme" o věcech, které se nevyskytují v (časoprostorové) realitě, jako např. zelení jednorožci či víly. I tyto čistě intencionální objekty je třeba přimout, podle Chisholma, do naší ontologie.

Tento důsledek je možné nazvat platonismem či extrémním realismem (sám Chisholm užívá tohoto označení, viz On Metaphysics, p. 142):

... mezi vlastnostmi některé jsou exemplifikovány a jiné nikoli. (... there are properties, some of which are exemplified and some of which are not exemplified)

Být zeleným jednorožcem či být vílou jsou tedy podle Chisholma (nakolik víme) neexemplifikované vlastnosti, které navzdory tomu, že nejsou exemplifikované, nějak jsou.

Runggaldier: Fenomenologické směry 1

Následující záznamy navazují na předchozí sérii záznamů o analytické ontologii. První série se týkala směrů naturalistických.

Dalšími směry současné analytické ontologie jsou směry fenomenologické. Tímto označením se vyjadřuje historická návaznost těchto směrů na Franze Brentana, Alexia Meinonga, Edmunda Husserla a příp. na některé další rané fenomenology. (Fenomenologicky orientovaní analytičtí ontologové se distancují od pozdních fenomenologů jako je Heidegger či Gadamer).

Fenomenologicky orientovaní analytičtí ontologové (FAO) se proslavili několika tématy:

1. Mereologií, tj. (formální) teorií částí a celků;
2. Primátem intencionality (jazyk či dokonce realitu je třeba chápat na základě intencionality naší mysli a nikoli naopak);
3. Anti-redukcionistickými systémy ontologických kategorií.

Ani jedno z těchto témat není jednotlivě či spolu s ostatními výlučné pro FAO, jedná se jen o důrazy. V rámci tohoto směru navíc různí autoři zdůrazňují různá témata. Peter Simons, Kevin Mulligan a Barry Smith (můj učitel) se např. proslavili svými pracemi v mereologii, Roderick Chisholm svým důsledným rozpracováním primátu intencionality, Gustav Bergmann, Reinhardt Grossman a Erwin Tegtmeier svými kategoriálními systémy.

Podívejme se blíže na filosofickou pozici jednoho z nejvýznamnějších FAO, Rodericka Chisholma (1916-1999; SEP):

1. Primát intencionality
"Nejzažším kategoriím reality porozumíme nejlépe reflexí nad naší vlastní podstatou" (By reflecting on the nature of ourselves, we can best understand the ultimate categories of reality), píše Chisholm v knize Realistická teorie kategorií (1996, EN s. 35). Význam slov (sémantika) je závislá na intencionální struktuře naší mysli (která je taktéž klíčem k ontologii):

Např. slovo 'kůň' odkazuje (refers) ke koním nakolik je užito k vyjádření myšlenek, které jsou zaměřeny (directed) ke koním. [cit. Runggaldier/Kanzian s. 35]

________
Pokračování příště. Dnes byly nešpory na Dobré Vodě (DE), v předvečer svátku Sv. Vintíře (DE). Zítra se na Dobré Vodě koná česko-německá pouť.

Koncert PSBU - filozofie hudby

Dnes, opět po roce, tu byl koncert Pěveckého sboru benešovských učitelek - zazpívaly nám zajímavý výběr (Zelenka, Mozart, Schubert, židovské písně a nakonec dva černošké spirituály). Nuže, pokračuji v úvahách o filosofii hudby zpracovaných podle článku v SEP ...

Ontologie hudby - spor o univerzálie

Ontologie hudby je studium "hudebních věcí", tj. všemu co patří k hudebním skladbám a relacím mezi skladbami a různými prvky těchto skladeb. Jedním z hlavních témat ontologie hudby je otázka po povaze hudebních skladeb. Hudební skladby jsou totiž entity, které přes svou jednotu mají vícero provedení či dokonce interpretací. Debata o metafyzice hudebních skladeb tedy do velké míry kopíruje debatu známou jako "problém univerzálií".

Podle nominalistů jsou hudební díla sbírky konkrétních jednotlivin, jako jsou hudební notové zápisy a jednotlivá představení. Hlavním problémem pro toto pojetí představují díla, která (pravděpodobně) nelze provést bez alespoň několika chybných tónů, což je (prý) např. případ Stravinského hudby k baletu Svěcení jara z r. 1913 (youtube: 1 2 3). Zdálo by se tedy, že je nutné referovat k dílu i nezávisle na konkrétních, jednotlivých, představeních, což je ovšem pro nominalisty nemožné.

Podle idealistů jsou hudební díla mentální entity, jako jsou představy a zkušenosti. Mezi hlavní problémy tohoto pojetí se počítá: (a) jak vysvětlit intersubjektivitu díla, představy se liší od člověka k člověku, (b) medium díla se zdá podle tohoto pojetí irrelevantní pro vlastní dílo (což ve skutečnosti není pravda).

Mezi další názory na metafyziku hudebních děl se počítá: fikcionalismus, podle něhož jsou hudební díla fiktivní entity (což je ale sám o sobě dost problematický a kontroverzní pojem), a eliminativismus, podle něhož žádná hudební díla nejsou - vše, co tvrdíme o hudebních dílech lze říci, aniž bychom nějak předpokládali jejich existenci. Striktní eliminativismus je pravděpodobně nepřijatelný, protože v nějakém smyslu slova hudební díla přeci jen jsou.

Podle "aktivistů" (action theorists) jsou veškerá umělecká díla, tj. i hudební, určité kompoziční akce jejich tvůrců. Podle této teorie tedy Beethovenova Devátá není dílo, ale to, co Beethoven dělal, když skládal. Velmi obtížně hájitelná pozice.

Konečně zde máme realismus, podlě něhož jsou hudební díla abstraktní objekty. Otázkou ale zůstává, co jsou to ony abstraktní objekty. Podle platonistů jsou to věčné, od našeho světa odtržené věci, které umělci zahlédnou a "stáhnou" do našeho světa. Podle kreacionistů se o věčné objekty nejedná, jsou výsledem lidské činnosti v určitém čase.

Někteří autoři dokonce považují hudební a jiná umělecká díla za natolik svérázná, že je považují za neredukovatelnou metafyzickou kategorii - jsou to "historická individua vtělena ale nikoli konstituována fyzickými entitami jako jsou zápisy a představení." Umělecká díla prý potřebují novou formu specielní metafyziky, vymykající se dosavadní obecné metafyzice.

Myslím, že i v ontologii hudby je potřeba umírněného realismu jako soli ...

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Hodnocení naturalistických směrů

Skončil náš "seriál" o naturalistické ontologii, která se vyvinula díky Carnapovi, Quineovi a mnoha dalším autorům, z původně radikálně anti-metafyzického logického pozitivismu (LP). Co k tomuto filozofickému směru říci?

LP výrazným způsobem zvýšil nároky na pojmovou jasnost a argumentační kvalitu. LP je trvalou výzvou pro ty, kteří snadno hází slovy, které nedokážou vysvětlit. Ne nadarmo spatřují logičtí positivisté svůj vzor v Sókratovi. LP sám sebe podrobil detailní kritice a překonal své překonání metafyziky: Carnap nejprve chápal ontologické otázky jako quasi-hudební záliby, později jako pragmatické externí otázky. Quine sice pragmatickou povahu těchto otázek také zastává, ale stírá se u něho rozdělení mezi otázkami vědy ("ňam") a otázkami metafyziky ("fuj"). Quine tedy nezužuje jako Carnap to, co se počítá jako interní, teoretická otázka. Teoretické otázky jsou i ty, které se týkají lepšího pojmového rámce s jeho ontologickými závazky. Předměty však nejsou nic jiného než užitečné "postuláty", Quine se počítá mezi tzv. anti-realisty.

Kritika současných naturalistických směrů v ontologii není snadná vzhledem k tomu, jak brilantní má zastánce a jak subtilní, "barokní", diskuse se vedou i o těch nejmenších podrobnostech. Uveďme si jen některé na první pohled patrné slabiny:

• přeložit běžné pravdy do kanonické firmy čistě fyzikálního jazyka je nejspíše nemožné (jeden problém za všechny: indexikální výrazy jako "já", "on", "nyní", "zde")
• čtyř-dimenzionální jazyk je užitečná fikce ve fyzice, ale neodpovídá naší každodenní zkušenosti
• fyzikalistický jazyk je lákavý asi jen pro vrstvičku amerických intelektuálů; pokud chce být někdo ateistou (naturalistou, fyzikalistou) měl by svůj světonázor opřít o silnější argumenty než o různé pragmatické úvahy a dogmatické výroky o tom, jak "všichni víme, že svět se skládá z atomů a různých silových polí ... a vše se evolučně vyvíjí".
• "fyzikalismus" a "naturalismus", přestože se o nich neustále hovoří, jsou velmi obtížně definovatelné; skoro se zdá, jakoby to byla mystéria (na rozdíl od křesťanských tajemství ale většina naturalistů není ochotna tajuplnou podstatu naturalismu připustit).
  

Quineova ontologie a jiné naturalistické směry v analytické ontologii nejsou adekvátní pro etiku, umění, a vposledku možná ani pro přírodní a zejména společenské vědy. Nemusím jistě zdůrazňovat, jak málo vhodné jsou tyto směry pro teismus.

(Na druhou stranu nelze říci, že by tyto směry byly teismu zásadně nepřátelské. Byly např. učiněny pokusy o "quineistický teismus" (EN). Zajímavé také je, že jeden z Quineových žáků, Dagfinn Føllesdal (EN) se hlásí ke katolicismu; radikální empiricistickou cestou se vydal jiný katolík, Bas van Fraassen (EN)).

Na slibnější formy analytické ontologie (fenomenologické, deskriptivní, a neoaristotelské) se snad časem také podíváme.

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 6

Fyzikalismus

V posledních dvou záznamech (předměty jako "postuláty", ontologické závazky) jsme velice stručně nastínili Quineův ontologický rámec a metodiku. Zatím jsme si ale neřekli nic o obsahu Quineovy ontologie, tj. jak vlastně "Quine vidí svět." Víme, že ontologie je dána pojmovým rámcem určitého jazyka. Která jazyková forma je ale podle Quinea fundamentální? Je to naše každodenní mluva o fyzických objektech:

Byť nejsme omezeni v tom, kde skončíme, jsme omezeni v tom, jak začneme. ... Ať už analyzujeme stavbu naší teorie jakkoli, musíme začít uprostřed. Naše pojmové prvotiny jsou středně-velké, středně-vzdálené objekty a naše seznámení se s nimi a se vším ostatním v kulturní evoluci naší rasy pochází z tohoto středu. (Word and Object, 1960, 4-5)

Fyzikálních objekty jsou tedy časo-prostorové jednotky, např. stoly, počítače, auta, rostliny, zvířata, a osoby. Nejsou to tedy jakási fundamentální smyslová data, jak měli za to tradiční empiricisté.

Doposud nic převratného pro aristoteliky a jiné filozofy, kteří se necítí vázáni empiricismem. Quine nicméně tyto fyzikální objekty chápe jako čtyř-rozměrné. Stůl je tedy časoprostorová "žížala", z níž v každém okamžiku vidím jen jeden časový úsek. Není rozdílu mezi trvajícím-stolem ("objekt") a výrobou-stolu (proces):

Fyzické objekty, chápány takto čtyř-dimenzionálně v časo-prostoru, nelze rozlišit od událostí ... a procesů. (Word and Object, 1960, 171)

Quine navíc v rámci svého behaviorismu redukuje veškeré mentální objekty na fyzikální události. Tím tedy jedinou kategorií Quineovy ontologie zůstávají fyzikální čtyřdimenzionální objekt-procesy. Vše ostatní jsou "entia non grata" (nežádoucí entity), které lze redukovat na objekty jediné základní kategorie.

Vpravdě pouštní krajina.