Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (třetí část)
Proč filosofická tradice zapomněla na svůj původně existenční impetus? Podle Hadota hrají roli tři důvody:

(1) Filosoficko-psychologický důvod: Člověk má tendenci spokojit se s teoretickým diskurzem odděleným od života či se za něj ukrýt, protože tím neriskuje sebe.

(2) Historický důvod: křesťanství nejprve přijalo antické pojetí filosofie a proto se např. mništví a vůbec křesťanství jako tako takové označovalo termínem 'philosophia'; později se význam tohoto termínu změnil - filosofie se začala považovat za pouhý přípravný teoretický nástroj ke studiu toho, co teprve stojí za to, tj. teologie; filosofie se stala ancilla theologiae, přičemž metody a existenční intence antické filosofie byly integrovány do křesťanské spirituality; konečným odtržení filosofie od spirituality a zrod filosofie jakožto systému nastal podle Hadota u Francisca Suáreze (s. 44 n. 200).

(3) Sociologický důvod: Filosofie se začala pěstovat na univerzitách, což jsou instituce profesorů-specialistů, produkující jiné profesory-specialisty. Filosofie už není určena všem lidem jakožto životní cesta, ale je určena především specialistům-profesionálům (v nejlepším případě je pak filosofie nabídnuta jako životní cesta pro profesora-specialistu).

"Teoretizace" filosofie a její odtržení od života nebylo nikdy úplné - Hadot poukazuje mj. na spirituální dimenzi filosofie u Abelarda, Erasma, Montaigneho, Descartesa, Spinozy a dokonce i u Kanta, dále Schopenhauera, Nietzscheho a Kierkegaarda, Marxe, Bergsona, Wittgensteina a Foucaulda.

Poznámka: Suárez a jiní barokní autoři kultivují nejen profesionální filosofii jako systém, ale i hlubokou křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu u nich de facto k odtržení filosofie od života nedošlo. De iure ale došlo k tomu, že byl striktně oddělen žánr "obsahové" filosofie a filosofie jako životního stylu (=spirituality). Toto oddělení má své výhody (např. Suárez byl takto stravitelnější pro luterány, kalvinisty a později i post-křesťany). Nemá ale toto striktní oddělování také své nevýhody?

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (druhá část)
Filosoficky žít je podle Hadota fundamentálním rysem antického pojetí filosofie - filosofický diskurz (tj. "obsah") byl v antice podle Hadota druhotný, byl pouhým instrumentem filosofického života. (Distinkce mezi žitou filosofií a filosofickým diskurzem byla prý učiněna explicitně až v helénismu, implicitně je ale přítomna již u Platóna a Aristotela). Jedním z mnoha dokladů toho, že filosofie byla v antice primárně určitým životním stylem je fakt, že se jako filosofové označovali i lidé, kteří ani nepsali ani nevyučovali. Byli tak označeni na základě svého existenčního postoje, na němž se zjevovala esence dané filosofické školy.

V antice existovalo šest základních filosofických škol:

1. platónská,
2. aristotelská,
3. stoická,
4. epikurejská,
5. skeptická (pyrrhónská),
6. cynická.

Nejvýznamnější škola byla platónská, obzvláště později skrze novoplatonismus. Kromě historického faktu existence těchto šesti antických škol, zastává Hadot i tezi, že tyto školy vyjadřují základní existenční zkušenosti a životní možnosti člověka (bez ohledu na historický kontext). Pro aristotelismus je charakteristickým rysem teoretická kontemplace; pro platonismus je to láska a duchovní výstup; pro stoicismus je to (a) vědomí spřízněnosti všech jsoucen v kosmu, (b) svoboda daná tím, že jediné opravdové zlo vychází zevnitř, z vlastní morální volby, (c) absolutní respekt vůči každé lidské bytosti, (d) soustředěnost na realitu přítomného okamžiku; pro epikureismus je to základní jednoduché potěšení z existence, pro skepticismus je to přijetí konvencí a vzdání se úsudků; a pro cynismus je to odmítnutí konvencí a klidné snášení všeho. Každá škola měla řadu spirituálních cvičení pro své pojetí pravého života mudrce (filosofa), tato cvičení byla ale různě přejímána a kombinována.

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (první část)
Hadot, tak jako jiní moderní historikové, byl nejprve přesvědčen, že antičtí filosofové usilovali o kompletní písemný záznam svých filosofických systémů. Nejrůznější nedostatky a kontradikce ovšem Hadota přivedli k tomu, že začal brát vážně orální tradici, která, jak později pochopil, je základem antické filosofie. Psané texty byly jen pomůckou pro mluvené slovo, jehož cílem nebylo jen předat informaci, ale zapůsobit na duši partnera. Hadot si oblíbil citát Victora Goldschmidta (původně vztažený na platónské dialogy), že antické texty mají "formovat spíše než informovat." Toto je zřetelné především u Sókrata a jeho mise "poznej sám sebe". Jedná se o duchovní cvičení skrze dialog, skrze autentickou "sebe-přítomnost a přítomnost-k-druhým" (authentic presence of the self to itself, and of the self to others):

"Na Sokratovských a Platónských dialozích je patrná autentická přítomnost - ukazují na to, že nejdůležitější není řešení partikulárního problému, ale cesta kterou společně projdeme na cestě k tomuto řešení." (s. 20)

Třebaže podle Hadota některá antická díla jsou "psanější" než jiná, všechna mají dimenzi dialekticko-pedagogickou a jejich cílem je především osobní transformace a nikoli komunikace "encyklopedického vědění ve formě systému propozic a pojmů, které by, lépe či hůře, odrážely systém světa." (s. 21). To platí podle Hadota i pro texty Aristotela a Plotina. Cílem antické filosofie byla kultivace celého života filosofa, nejen jeho intelektu, ale i vůle, smyslů a představivosti. Filosof měl nejen vyprodukovat dobrou logickou, fyzikální či etickou teorii, ale dobře mluvit, myslet a jednat. Filosofie spočívala v umění žít (a být připraven na smrt). Antické filosofické texty proto přechází snadno mezi teoretickými a exhortativními mody a neváhají užít hyperbol a jiných rétorických prvků. Hadot zdůrazňuje to, že filosofická duchovní cvičení se netýkají jen etiky (postoje k druhým lidem), ale stejně tak i logiky (postoje k myšlení) a fyziky (postoje ke kosmu). Tyto tři disciplíny jsou sice odlišné když o filosofii mluvíme (např. ve výuce), jsou ale jedním nerozděleným aktem moudrosti, když filosofii žijeme.

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta

Pierra Hadota (1922–2010) jsem řadu let míjel. Kdysi měl přednášku v Praze, na kterou jsem nešel, protože mě rozčilovala moje neznalost francouzštiny. Pak jsem si ofotil jeho knihu Philosophy as a Way of Life, ale nikdy jsem ji pořádně nečetl. Možná je to tím, že od filosofie jsem životní moudrost nečekal (tu jsem čerpal ze svého náboženského přesvědčení). V hnutí filosofické praxe (kde je tato kniha vřele doporučována) ovšem vidím snahu naplňovat to, co mnozí od filosofie očekávají: poskytnout životní orientaci. Podívejme se tedy na Hadotovu knihu. (1995).

Z úvodu A. I. Davidsona:


Metodika pro interpretaci historie antické filosofie
Hadot objevil důležitosdůležitost konkrétního kontextu daného antického textu, protože bez této znalosti velmi snadno text dezinterpretujeme. Např. Hovory k sobě od Marka Aurelia se zdály po staletí být jen nesourodými poznámkami. Hadot objevil v tomto textu inherentní stoickou strukturu duchovních cvičení (zaznamenanou u Epiktéta):

• cvičení úsudku (logika), 
• cvičení tužeb (fyzika), 
• cvičení jednání (etika);

Cílem těchto cvičení bylo zapůsobit na sebe, docílit klidu. V perspektivě tohoto cíle a této literární formy (hypomnemata) dává najednou Aureliův text velmi dobrý a koherentní smysl. Neznalost tohoto cíle a literární formy vedla k mnoha interpretačním chybám - např. v nepodložené psychologizaci, kdy je Aurelius identifikován jako pesimista. (Obdobně byl např. Augustin ve Vyznáních dezinterpretován jako moderní člověk mluvící čistě o sobě).

Hadot si jako jeden z prvních filosofů dobře povšiml např. Wittgensteinovy literární formy ve Filosofických zkoumáních. Jejích cílem je terapie, podobně jako tomu bylo u antických textů. Podle Hadota jde totiž v antických textech primárně o sebe-kultivaci a duchovní cvičení (spiritual exercises) a jen sekundárně i o teze a dogmata.

15. neděle v mezidobí (C) - Francie den 1

Dt 30,10-14: Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. ...
 
ŽALM 69

Kol 1,15-20: Ježíš Kristus je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm....

Lk 10,25-37: Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ ... 
---------------------
Zítra se vydávám na svou (zhruba vzato) třetí cestu do Francie. První poněkud dobrodružnou cestu jsem podnikl s jakousi studentskou cestovní kanceláří krátce po revoluci asi v r. 1990 či 1991, za pouhých 1000 Kč. Původně jsme měli jet autobusem do Beneluxu a místo toho jsme dojeli do Paříže. V letech 2004-05 jsem pak pracoval v IFOMISu v Saarbrückenu u hranic s Lotrinskem, čehož jsme s manželkou využili pro pár výletů (např. do Met, kde jsem v katedrále vzpomínal na svérázného středověkého humeovce Nicholase z Autrecourtu, z. 1369). Tentokrát se vydávám na seminář filosofické propedeutiky a "praxe" s Oscarem Brenifierem do malé vesničky La Chapelle-Saint-André v Burgunsku, 35 km východně od Cosne sur Loire, asi 160 km jižně od Paříže.


Zvětšit mapu

O Brenifierovi jsem se dozvěděl od norských lektorů při semináři Filosofie s dětmi na Kvildě (viz 18.5.2010). Od semináře si slibuji inspiraci pro mou výuku filosofie na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou a případnou diskusní metodiku k projektu Příroda, krajina a lidé pospolu (21.4.2010).

Platónova Obrana Sókrata jako motivace ke studiu filosofie

Dnes opět učím Filosofii ve Sv. Janu p. Skalou. Denní studenti mají pouze dva semestry výuky filosofie po 14. hodinách. Snažím se poskytnout jim přehled o čtyř základních filosofických disciplínách:

• logice,
  
• přírodní filosofii,
  
• metafyzice,
  
• etice.
  

Tímto rozdělením vpodstatě sleduji schéma barokních cursus philosophici. Ovšem kromě "filosofických dat" se snažím ve studentech probudit zájem o filosofické myšlení. Na základě doporučení Peter Kreefta (viz jeho kniha Philosophy 101 by Socrates: An Introduction to Philosophy z r. 2002) k tomu užívám seminární četby a výkladu Platónovy Obrany Sókrata. (K výuce tuto knihu používám i na ČZU pro předmět Filosofická antropologie).
Kromě Kreefta má k Obraně užitečný komentář i Mark Anderson - Andersonovy stránky Approaching Plato navíc poskytují obecný úvod ke studiu Platónových raných a středních dialogů.