Pánek o Evropě

Přední český historik Jaroslav Pánek přednesl a publikoval v časopise Vesmír vynikající zamyšlení "Mezi minulostí a budoucností našeho domova: Malá úvaha nad Evropou" (děkuji Tomašovi M. za odkaz). Článek střízlivě a výstižně popisuje současný stav Evropy v historickém kontextu a na závěr dává rady co s tím, mj.:

"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."  

Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)

V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi: 

"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."

Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).

"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."

Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".

Scotus o transcendentálním dobru

V souvislosti se snahou o pochopení hodnot mě napadlo, že vzhledem k tomu, že hodnotné je to, co je pro mně důležité, jedná se o něco, co souvisí se středověkou naukou o transcendentálním dobru. Wolter k této nauce píše (viz také Scotus o transcendentáliích 24-04-2010 a násl.):

"Transcendentální dobro jakožto konvertibilní atribut bytí representuje reálnou dokonalost, formálně odlišnou od pravdy a jednoty, stejně tak jako od dokonalosti signifikované kvidditativním pojmem bytí. Je nicméně neoddělitelně spojeno s těmito dokonalostmi reálnou identitou v rámci jednoty fyzické přirozenosti." (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 119)

Tak to bychom měli skotistický žargon na úvod a nyní:

Univoční charakter transcendentálií vedou zde Scota k rozlišení, podobně jako v případě atributu pravdivý, mezi dobrem v přísném smyslu slova jakožto koextenzivním s bytím a všemi analogickými významy termínu. Každé akcidentální, vnější nebo morální dobro je tedy vyloučeno z této formy či typu transcendentálního dobra (goodness). To samozřejmě nebrání tomu, aby tyto formy dobra, nakolik vlastní reálnou a pozitivní jsoucnost (entity) neměly příslušné transcendentální dobro (goodness) či bonitas naturalis, jak ji nazývá Scotus [... praeter illam est triplex bonitas moralis; Oxon 2d7q1n11].

Když je takto transcendentální dobro jako univoční vlastnost bytí odloučeno od všeho, co k němu bylo přilepeno, ztratí mnoho ze svého významu, obzvláště ve srovnání se svým původním platónským významem. Není tedy překvapivé, že u Scota nenalezneme nic více než jen letmé zmínky tohoto atributu. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 120) 

Následuje výklad platónského pojetí dobra, které do Scota nebylo zcela explicitně formulováno, třebaže jej předpokládali myslitelé jako Albert či Tomáš. Podstata spočívá v tom, že:

Ontologické dobro není primárně žádoucnost jsoucna ani schopnost zdokonalit něco mimo sebe. Spíše je to aktualizace ideálu v samotném jsoucnu. (Ontologic goodness is not primarily the appetability of a being or its ability to perfect something beyond itself. It is rather the actualization of an ideal within being itself.) 

Pojem cíle čili  τέλοϛ je v platónském pojmu dobra fundamentálním. Nejenom racionální, ale i iracionální jsoucna mají tuto tendenci směřovat k cíli. Proto je pro scholastiky tak důležitý appetitus naturalis. Přirozenost (natura) jsoucen (tak jako řecká φύσις) je principem aktivity, usilování, činnosti. Přirozenost má v sobě potencialitu stát se tím, o co usiluje. ... Odtud známé dictum, které nalezneme u Filipa Kancléře ... že bonum et ens convertuntur. Základní význam zde není bonum alteri ale jednoduše bonum sibi. Pouze díky primárnímu dobru [v sobě] jsou věci žádoucí pro druhé. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 121)

K Tomášově pojetí dobra jako transcendentálie má článek Jan A. Aertsen. Obávám se ovšem, že z pedagogických důvodů potřebuji o hodnotách trochu "konkrétnější nauku".

Teorie hodnot 3

Schroeder uvažuje (SEP) nad vztahem čtyř typů hodnotících vět (viz ). Tyto úvahy mi ovšem připadají kontextuálně závislé na složité změti různých současných etických teorií. Za zmínku podle mne stojí jen toto:

Ad atributivní dobro: Podle Geache (říká Schroeder) jsou zdánlivé dobro-simpliciter-výroky eliptickými výroky-o-atributivním-dobru. V našem příkladu Je dobré, že jsi přišel by se tedy jednalo o jaké atributivní dobro? Schroeder nám k tomu nic neříká, ale mohlo by to např. v kontextu znamenat výrok o dobrém člověku, např. protože obětavě přichází, kdykoli je ho třeba. Podle Judith Jarvis Thomson jsou naopak zdánlivé dobro-simpliciter-výroky eliptickými výroky-o-blahu (good for).V našem příkladu Je dobré, že jsi přišel by se tedy jednalo o dobro pro příchozího.

Relační strategie: Podle Paul Ziffa (říká Schroeder) jsou dobro-simpliciter-výroky, výroky-o-blahu, i výroky-o-atributivním-dobru jen speciálními případy výroků o účelech (ends). Schroeder nám k tomu zase nedává žádný příklad, ale zdá se mi, že se jedná o aristotelsko-tomistickou intuici podle níž je morálně dobré to, co vede k poslednímu cíli člověka.

Schroederův článek zatím odložím, nedává moc konkrétních příkladů a je tedy poměrně obtížné využít jej jako úvod do teorie hodnot.

Teorie hodnot 2: výchozí otázky

Hodnoty či hodnocení má co do činění s následujícími situacemi, postoji a tvrzeními:

• příjemnost je dobrá/špatná
• kdyby to udělal, bylo by to pro něho dobré/špatné
• není pro něho dost dobrá
• příliš mnoho cholesterolu není dobré pro zdaví (škodí zdraví)
• to je ale dobrý/špatný nůž
• je to dobrý/špatný zloděj 
• je to dobrý/špatný člověk
• to je dobře/špatně, že jsi přišel
• bylo by lepší/horší kdybys nepřišel
• salát je pro tebe lepší/horší než sušenky
• můj nový otvírák na konzervy je lepší/horší než ten starý
• Míša je lepší/horší zloděj než Ríša
• je lepší/horší s tím skončit teď než být později chycen
• lepší/horší by bylo, kdyby vyhráli Světový pohár a nechali si všechny své hráče pro příští rok
• celer je pro tvé zdraví nejlepší/nejhorší
• Míše je nejlepší/nejhorší zloděj široko daleko

V seznamu se sice nevyskytuje slovo 'hodnota' ovšem vyskytuje se zde hodnocení pomocí pojmů dobrý, lepší, nejlepší a špatný, horší, nejhorší. Podle Schroedera lze všechny tyto výroky lze rozdělit do čtyř základních typů:

1. Příjemnost je dobrá. 
2. Je dobré, že jsi přišel.
3. Je pro něho dobrá.
4. Toto je dobrý nůž.

Věty typu 1, kde se 'dobré' vypovídá o něčem látkovém (mass), tvoří prý centrální část tradiční axiologie, v níž šlo o to, najít odpověď na otázku, co je dobré - např. příjemnost (rozkoš), poznání, sláva, peníze. Schroeder nazývá tyto věty hodnotové výroky (value claims).

Věty typu 2 jsou (prý) centrální především pro tradiční utilitaristy. Schroeder je nazývá výroky dobra jako takovém (goodness simpliciter claims).

Věty typu 3 jsou vztažené k osobě a týkají se jejího blaha. Schroeder je nazývá výroky o blahu (claims about well-being or wellfare).

Věty typu 4 modifikují predikáty, jsou jejich "atributy", a proto je Schroeder nazývá attributivní (attributive uses of 'good' claims).

Jak se tyto různé typy výroků mají k sobě navzájem?

Teorie hodnot 1

Podle článku "Value Theory" Mark Schroedera na SEP:

Termín 'teorie hodnot' se ve filosofii užívá alespoň třemi různými způsoby. V nejširším smyslu slova je to nálepka, která zahrnuje všechny větve morální, sociální a politické filosofie, estetiky, příp. feministické filosofie a filosofie náboženství - prostě jakékoli oblasti filosofie, které zahrnují hodnocení. V užším smyslu slove je teorie hodnot teoretické zkoumání všeho toho, co se týká hodnot, tj. co jsou (např. zda to jsou subjektivní psychologické stavy či objektivní stavy světa), jaké máme hodnoty a dobra a jak se projevují (ať už v normativní etice či metaetice). V nejužším smyslu slova je "teorie hodnot" chápána jako speciální téma normativní etiky, také nazývané "axiologie". Ta se zabývá tím, které věci jsou hodnotné/dobré a jak mnoho.

Hodnoty (přijímací řízení)

Včera proběhl druhý termín přijímacích zkoušek na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou. Byl jsem členem komise "pro hodnoty a víru" (další kriteria pro přijetí: cizí jazyk, diktát, hudební výchova, výtvarná výchova, všeobecný přehled, pedagogika). Základní otázky, které jsme v této komisi kladli:

• Jaké hodnoty jsou pro Vás důležité?
• Jaké hodnoty pro Vás nejsou tak důležité?
• Jaké hodnoty jsou pro Vás záporné? (Co Vám vadí?)
• Přemýšlíte o svých hodnotách (uveďte příklad jak)?
• Domníváte se, že Bůh existuje či nikoli a (hlavně) proč?

Tyto otázky jsem potom rozvíjel podle odpovědí studentek, v podstatě "sokratovskou" metodou užívanou při filosofických konzultacích (jen času bylo méně než obvyklá hodina). "Vyzkoušeli" jsme tak asi patnáct studentů a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí:

• nejčastější hodnoty: rodina, zdraví, přátelství, práce, občas víra (např. nikdo neuvedl být krásná, což je pravděpodobně u žen dost důležitá hodnota), jednou i osobní rozvoj (sebe-kultivace);
• nejčastější málo-hodnoty: peníze, kariéra (velmi pravděpodobné u těch, kteří chtějí být učitelkami MŠ);
• nejčastější záporné hodnoty: lidské charakterové vlastnosti (podlost, lež, atd.);
• každá studentka měla dojem, že o hodnotách přemýšlí, ovšem až na výjimky neuměla vysvětlit jak či dokonce ani podat příklad;
• z patnácti asi jen tři či čtyři opravdu ani o píď nebyly schopny vykonat jednoduchý sebe-reflexivní úsudek (obrana proti úsudku: opakování svého slova jako mantry, odvolání na nepochopení, neschopnost zapamatovat si vlastní slova před chvílí vyřčená; upovídanost)
• několik studentek uvedlo, že jsou "ateisté" či "nevěřící" a přitom se v diskusi ukázalo, že "věří v něco nad" či dokonce v "někoho nad" a některé se dokonce k tomuto někomu modlí v nouzi či pravidelně; zdá se, že Češky mají tendenci užívat slovo "ateismus" ve smyslu "ne-plně-identifikována-s-křesťanskou-církví".
• ty, které se klonily k existenci Boží uváděly nejčastěji jako evidenci k tomuto názoru uspořádanost světa, osobní zkušenost (vyslyšení modlitby, souhru "náhod", vnímání posvátnosti v kostele či přírodě), autoritu inteligentnějších přátel, v jednom případě byla dokonce "ateistka" přesvědčena o Boží existenci díky zázrakům jako je Zmrtvýchvstání Krista; jediná skutečná ateistka uvedla jako argument zlo (v dalším jsme ale stejně narazili na spor, protože zároveň zastávala kosmickou spravedlnost, tj. zlo vlastně bude potrestáno).

Aristotelova klasifikace věd 1

Aristotelés nám zanechal řadu spisů, které se tradičně rozdělují do tří skupin, podle Aristotelova rozdělení věd/vědění (epistemai - pl. od vědění):

• teoretické
• praktické
• produktivní.
  

Toto dělení bere za své kriterium cíl.

• vědění teoretické usiluje o pravdivé poznání pro ně samo;
  
• vědění praktické usiluje o poznání, které by vedlo k dobrému jednání člověka individuálně i ve společnosti; hodnota spočívá v praktické činnosti samotné.
  
• vědění produktivní usiluje o poznání, které by vedlo k vytvoření krásných či užitečných objektů (umění a technika) [ODKAZY]; hodnota spočívá ve výsledku tvůrčí činnosti.
  

Věda/vědění pro Aristotela není, tak jak je to často chápáno dnes, záznam o probíhajících empirických výzkumech, ale spíše něco jako ideální výsledek výzkumu - organizované a souhrné poznání určité oblasti. Vědění se u něho samozřejmě týká nejen oblastí smyslové zkušenosti, ale i toho, co oblast smyslů přesahuje.

Aristotelovy příklady teoretických věd/vědění:

• první věda či teologie (později nazvaná metafyzika a ještě později ontologie);
• fyzika nebo-li přírodní filosofie (v širokém smyslu slova: zahrnuje i astronomii, biologii a dokonce i psychologii);
• matematika (nauka o kvantitě, tj. geometrie a aritmetika).
  

Aristotelovy příklady praktických věd/vědění:

• etika;
  
• politika;
• ekonomie.

Aristotelovy příklady produktivních věd/vědění:

• řemesla a technologie (truhlářství, kovářství, kamenictví, stavebnictví, loďařství, atd., ovšem také zemědělství, chovatelství a lékařsví);
• krásná umění (výtvarná jako např. sochařství či malířství, músická, jako např. hudba a divadlo, a literární, jako např. rétorika).

[ODKAZY] (ze SEP) Topiky kn. VI, 6, 145a15-16 (kn. 6 pojednávající o definici; vlastní relevantní citát); Phys. 192b8–12; DC 298a27–32, DA 403a27–b2; Met. 1025b25, 1026a18–19, 1064a16–19, b1–3; EN 1139a26–28, 1141b29–32).

Člověk a jeho hodnoty - závěr

Třebaže by bylo obtížné dokázat, že tento seznam základních lidských dober je úplný, zdá se, že ostatní lidská dobra (hodnoty) lze zařadit do jedné či do vícera z těchto základních skupin. Vezměme nějakou hodnotu, např. život v harmonii s přírodou. Čím se vyznačují život v harmonii s přírodou? Zde je příklad možné analýzy: Za prvé takový život zahrnuje úctu k vlastnímu zdraví a ke zdraví našich bližních. Za druhé potěšení z teoretického poznávání přírody a za třetí i z její krásy. Za čtvrté schopnost se v přírodě orientovat, rozdělat oheň i po dešti, atd. (hravost). Za páté životní styl, který není konzumně orientovaný, ale který je v souladu s okolím (celistvost). Za šesté zahrnuje život v harmonii s přírodou přátelský postoj vůči živým tvorům (např. zbytečně jim nezpůsobovat utrpení). Za sedmé se tento život projevuje i v životním stylu (praktická rozumnost). Konečně, život v harmonii s přírodou zahrnuje i vnímavost k tomu, že v přírodě se ukazuje něco, co přesahuje každého z nás, něco božského (náboženství).

Na závěr našeho zamyšlení se ještě v krátkosti obraťme k otázce morálního dobra. Doposud jsme totiž identifikovali dobra ve smyslu jakýchsi „motorů“, které člověka přitahují, tzn. motivují, na úrovni svobodného sebe-určení. Žít pro nějaké základní lidské dobro ale ještě samo o sobě neznamená žít morálně dobrý život. Naneštěstí známe případy, kdy lidé oddaní dobru přátelství si ničí svůj život či lidé oddaní dobru náboženství zanedbávají své zdraví či lidé oddaní dobru života a zdraví se nezajímají o nic jiného. V čem tedy spočívá morálně dobrý život? Tak jako zdraví znamená takovou funkci organismu, která zachovává a rozvíjí jeho další fungovaní, tak také morálně dobré jednání spočívá v uchování a rozvíjení schopnosti svobodně rozvíjet svou účast na všech základních lidských dobrech. Každý z nás je samozřejmě volán k jiným životním důrazům, nicméně žádný morálně dobrý a naplněný život nevede k zásadnímu potlačování účasti na nějakém základním lidském dobru.

Člověk a jeho hodnoty 7

Abych dokončil svou sérii úvah Člověk a jeho hodnoty:

C. Základní lidská dobra
Základní dobra jsou něčím, co naplňuje život jednolivců i společenství, jsou něčím, po čem toužíme a co chceme kvůli němu samému. Muž skočí do vody a zachrání topící se dítě, protože život je základním dobrem (a ne jen protože očekává pochvalné zmínky v novinách). Matematik řeší úlohu, protože poznání je základním dobrem (a ne jen protože mu za to grantová agentura zaplatí). Návštěvník koncertu poslouchá hudbu protože krása je základním dobrem (a ne jen protože chce být považován za kulturně gramotného). Všechny tyto příklady ukazují jednání, které nespočívá jen ve splnění nějakého cíle, např. vytažení topícího se dítěte z vody, ale v závazku, kterým se projevuje sebe-určení daného člověka. Pokud jsem člověk, jenž přijal hodnotu lidského života, jsem připraven pečovat o život, ať už se jedná o život můj či neznámého člověka, o ohrožení bezprostřední (jako je tonutí) či rozložené (jako je kouření). Plný závazek vůči životu je tedy sám o sobě nevyčerpatelný a spočívá v sebe-darování, ve vyjití ze sebe samého, k danému dobru. Matematik, který přijal závazek poznání nebude se svým poznáním nikdy hotov. V okamžiku, kdy by si řekl, „dál už nechci nic vědět“, svůj závazek vůči matematickému poznání ruší. Závazky nás orientují vůči dobrům, která jsou nevyčerpatelná a která nás přesahují. Pravé závazky v sobě také zahrnují odhodlání překonávat i problémy, které jsme v okamžiku, kdy jsme na sebe závazek přijali, nepředvídali.

Zatím jsme si lidská dobra uváděli pouze v příkladech, nyní se pokusme o systematický přehled těchto dober. Zdá se, že je lze rozdělit do osmi skupin:

1. ŽIVOT: První skupina dober je založena na skutečnosti, že jsme živé organismy. Jakožto živé organismy nám jde o zachování a předávání života. Do této kategorie náleží všechna dobra, která se týkají zdraví, tzn. i ta, která se týkají čistého životního prostředí (nakolik totiž ovlivňuje naše zdraví), bezpečnosti, plození dětí, atd.

2. (TEORETICKÉ) POZNÁNÍ: Druhá skupina dober odpovídá tomu, že jsme rozumové bytosti, které touží po poznání nejen pro přežití, ale i kvůli poznání pro poznání. Hledat poznání pro ně samo je charakteristické nejen pro učence a badatele, ale např. i pro dítě, které si čistě ze zvědavosti prohlíží žížalu či muchomůrku, aniž by to kvůli něčemu dalšímu potřebovalo.

3. KRÁSA: Třetí skupina dober vychází z naší rozumové a smyslové přirozenosti, naše lidská orientace k těmto dobrům se projevuje nejen v tom, že nás přitahuje západ slunce, vůně jahod či Vivaldiho hudba, ale např. i v tom, že se zájmem sledujeme neapolského kuchaře při připravě pizzy či televizní přenos mistrovství světa v hokeji.

4. HRAVOST: Čtvrtá skupina dober je dána tím, že jsme rozumoví živočichové, a spočívá v umné přeměně něčeho přírodního (např. našich vlastních těl) do dané formy. Tance, sporty, různé hry (vč. šachů) jsou příkladem hravosti. Příkladem hravosti je ale i zahrádkaření, vaření, apod.

Tyto čtyři druhy dober lze nazvat „podstatná“, protože je lze chápat a sledovat jednotlivě. Následující čtyři druhy dober jsou „vztažná“ dobra, protože se týkají vztahů mezi různými podstatnými dobry:

5. CELISTVOST (integrita): Tato skupina dober má co do činění s tím, co nazýváme „dát si život do pořádku“. Zahrnuje vyrovnání napětí mezi různými složkami naší osobnosti, uspořádání si našich vztahů k okolí, vyjasnění si „našeho životního stylu.“

6. (PRAKTICKÁ) ROZUMNOST: Mezi tím, co chceme a tím, co opravdu děláme je někdy rozpor. Šestá skupina dober se týká harmonie mezi našimi nejhlubšími záměry a našími činy, mezi našimi cíli (podstatnými dobry) a našimi prostředky. Pokud například chceme chránit život (cíl), pak je prakticky nerozumné kouřit (prostředek).

7. PŘÁTELSTVÍ: Sedmá skupina dober má co do činění se vztahy vůči lidem a vůči jiným živým tvorům. Výraz „přátelství“ zde znamená jakýkoli, byť povrchní, nicméně pozitivní a vstřícný, postoj. Dobro přátelství v tomto širokém smyslu slova může zahrnovat i jednoduchou slušnost např. v obchodě či dopravním prostředku.

8. NÁBOŽENSTVÍ: Osmá skupina dober nás orientuje k nejzažšímu, nad-lidskému, zdroji veškerého smyslu a bytí. Výraz „náboženství“ je zde chápán v širokém smyslu slova, nemusí se automaticky jednat o formu teistického náboženství, ale o jakoukoli snahu dostat se do kontaktu s více-než-lidským zrdojem bytí (některé typy marxismu či evolucionismus se dají počítat mezi náboženství v tomto širokém smyslu slova).

Člověk a jeho hodnoty 5

... pokračování:

Podívejme se nejprve na nesprávná pojetí životního naplnění. Tato pojetí lze rozdělit do dvou základních typů. První typ hledá životní naplnění v rozkoši či v příjemnosti. Příjemnost si definujeme jako stav, který nastává v okamžiku dovršení nějaké fyzické činnosti – batole se doplazí ke své hračce, pes se napije vody z kaluže. Druhý typ hledá životní naplnění v uspokojení. Uspokojení si definujeme jako stav po dosažení nějakého cíle (na úrovni jednání, která odpovídá sociální svobodě). Student je např. uspokojen (má radost) z toho, že dodělal školu. Ředitel zoo je uspokojen z toho, že se po intenzivní trpělivé péči podařilo odchovat mládě vzácného druhu.

Spočívá životní naplnění v příjemnosti? Proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti hovoří za prvé to, že příjemnost je vždy lokalizovaná časově či prostorově; netýká se nás celých a celého našeho života. Můžeme se totiž cítit příjemně i při činnostech, které nám celkově vzato ničí život (např. kouřením si podkopáváme zdraví). Zkusme si také následující myšlenkový experiment: Představme si člověka, kterému je tajně odoperováno tělo, takže z něho zůstane pouze mozek. O tento mozek je ovšem „dobře“ postaráno – je vložen do laboratorní kádičky, pomocí přístrojů je v něm vytvářena dokonalá iluze světa a navíc je zásobován „hormonem štěstí“. Tento člověk-mozek žije tedy v nepřetržité rozkoši (příjemnosti). Řekli bychom ale, že tento člověk žije naplněný život?

Za druhé hovoří proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti fakt, že příjemnost je vždy soukromá. Zaměření na rozkoše a příjemnosti vede k sebe-střednosti. A pokud je pravdou to, že člověk je bytost společenská, pak příjemnost nás nemůže naplňovat, protože sama o sobě není něčím, co by mohlo společenství lidí vytvářet. (Zde by bylo možné namítnout, že např. partu alkoholiků spojuje rozkoš z požívání alkoholu; ve skutečnosti spojuje tuto partu jejich společný zájem o alkohol; vlastní pocit rozkoše i následnou kocovinu musí každý nést jen sám za sebe.)

Spočívá životní naplnění v (pocitu) uspokojení? Proti ztotožnění životního naplnění a uspokojení hovoří za prvé to, že každé uspokojení po dobře vykonané práci je pouze krátkodobé. Brzy si hledáme další cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Žijeme-li pouze pro konečné, uskutečnitelné, vize, pak se buď nacházíme ve fázi, kdy jsme je ještě neuskutečnili a nejsme tedy spokojení, anebo jsme je sice uskutečnili a jsme uspokojení, ovšem nikoli na dlouho. Za druhé, pokud by životní naplnění spočívalo v uspokojení, pak by celý život měl smysl pouze na základě dosažení nějakého výsledku – studium by mělo smyslu pouze, je-li dokončeno, život v harmonii s přírodou pouze v případě, že se nám podaří splnit nějaké vytčené cíle (zachovat čisté ovzduší). Co když by se nám nepodařilo splnit tyto cíle? Znamenalo by to, že náš život byl nesmyslný? Navíc i v případě, že se nám podaří dodělat nějaký plán, můžeme tím zpětně darovat naplnění svému životu? Zdá se zřejmé, že ať už dosáhneme vytčených cílů či nikoli, pokud bychom viděli nejvyšší smysl života jen na úrovni uspokojení z realizovaných plánů a vizí, alespoň část našeho života zůstane nesmyslá.

Člověk a jeho hodnoty 4

B. Životní naplnění

Člověk, nakolik je nám známo, je jediným organismem, jenž je sám sobě tajemstvím. Česnek ani brambory, bobři ani pavouci si nelámou hlavu nad tím, co jsou, co mají dělat a jaký postoj mají ke svému životu zaujmout. Jednání těchto mimo-lidských organismů je plně determinovano jejich instinkty a drezúrou. Jen člověk má možnost jednat na úrovni sebeurčení. Na této úrovni si volí dobra (hodnoty) pro něž chce žít a které tím pádem vyjadřují smysl jeho života. Jedná se o základní volby, které se týkají nejen toho či onoho činu, ale samého jádra daného člověka, jeho charakteru: každý člověk se stává tím, pro co žije.

Základní hodnoty, které určují charakter člověka, nejsou nic konečného, co bychom mohli do-cílit. Jsou něčím nevyčerpatelným, co před námi do nekonečna ustupuje jako horizont. Např. hodnota života v souladu s přírodou není cílem, který bych dosáhl v okamžiku, kdy recykluji veškerý svůj odpad, trávím denně několik hodin procházkou po lese a jím jako vegan. Život v souladu s přírodou je dobrem, které mě bude provázet životem ve stále nových a hlubších dimenzích: zvolím-li si toto dobro jako něco, co určuje můj život. Z pohledu sebe-určení pak není žádný čin ani myšlenka zanedbatelná, protože nás buď přibližuje anebo vzdaluje dobrům pro něž žijeme. V průběhu života se těmto dobrům stáváme podobni, prosvítají ve všem, co děláme a do velké míry i v tom, co cítíme. Život pro nekonečné hodnoty nás dobře připravuje na smrt, protože ať už nás zastihne kdykoli, zastihne nás v okamžiku růstu a účasti na našich hodnotách. Pokud se náš život naopak odehrává jen na úrovni konečných plánů a cílů, smrt nás téměř vždy zaskočí uprostřed „nedodělané práce“.

Doposud jsme uváděli za příklady nesporně dobré hodnoty, jako je poznávání či život v souladu s přírodou. Existují ovšem nejen dobré, ale i špatné hodnoty – peníze jako cíl či vlastní sláva. Na základě čeho si však troufáme definovat dobré a špatné hodnoty? Není rozdíl mezi dobrými a špatnými hodnotami relativní vůči jedinci či společnosti? Patrně každý, ať už slušný občan či zločinec, politik či poustevník, by souhlasil, že dobré je pro něho to, co vede k jeho životnímu naplnění (štěstí). Pokud se nám podaří ukázat, která pojetí životního naplnění jsou objektivně správná a která ne (např. pojetí zločincovo), podaří se nám vymezit prostor v němž můžeme objevit základní lidská dobra.

Člověk a jeho hodnoty 3

Svoboda sebe-určení spočívá v možnosti dát svému životu zvolenou formu či „tvar“. Tato svoboda nevyžaduje nepřítomnost fyzických či sociálních omezení. Navzdory různým vnějším tlakům totiž můžeme svobodně zaujmout vůči realitě ten či onen vnitřní postoj. Jedno z nejdramatičtějších vyjádření vnitřní svobody sebeurčení lze nalézt u lidí jako je Maxmilián Kolbe či Sinaj Adler, kteří prožili nepředstavitelné hrůzy koncentračního táboru a místo zoufalství a nenávisti si zvolili naděj a odpuštění. Svobodě sebeurčení odpovídá jednání, jehož smysl spočívá v účasti na nějaké přesahující hodnotě (dobru). Například studium kvůli samotnému poznávání a nikoli kvůli známce či zaměstnání. Nebo život v souladu s přírodou kvůli tomuto souladu samotnému. Poznávání nebo život v souladu s přírodou jsou dobra na nichž má člověk účast po celou dobu svého studia či života. Není to něco, co by se vyskytlo jen na konci studia či na konci života. A není to ani něco, co by bylo třeba dále využít, např. finančně či jinak. Poznávání, či život v souladu s přírodou, mají hodnotu sami o sobě.

Všimněme si, že stejná vnější činnost může být vedena různým vnitřním záměrem a tím se tedy i podstatně lišit. Změna záměru pak vede i trans-formaci této vnější činnosti. Např. žák se učí, aby dostal dobrou známku anebo ze strachu z rodičů. Změnou intence, totiž z učení se kvůli známce k učení se se zájmem o téma samotné, se činnost sociálně nesvobodná stane činností svobodnou na vyšší úrovni sebeurčení. Růst osobnosti spočívá v rozšiřování vnitřní svobody sebeurčení; veškerá činnost velkých osobností vychází s jejich svobodného sebeurčení.

Proti možnosti svobodného sebeurčení vystupují deterministé. Podle nich je život člověka plně determinován osudem (náboženský determinismus), přírodními zákony (fyzikální determinismus), dědičností (biologický determinismus), prostředím (sociální determinismus), anebo psychikou (psychologický determinismus). Nikdo nepochybuje o tom, že každý člověk má své meze dané dědičností či výchovou, deterministé ale jdou dále a popírají možnost jakékoli svobodné re-formy těchto omezení. Podle deterministů se lidé jako je Sinaj Adler vyrovnali s hrůzami svého života nikoli kvůli své svobodné volbě, ale např. protože „se narodili s tak odolnou psychikou“. Determinismus v posledku popírá jakoukoli osobní zodpovědnost. „Za všechno, co se děje v mém životě, můžou buď moji prarodiče a jejich geny, anebo moji rodiče a jejich výchova, anebo prostředí ve kterém žiji.“ V dalších úvahách necháme deterministy jejich osudu a přijmeme možnost svobody sebeurčení. O této svobodě svědčí svědectví mnoha lidí a jen s perspektivou této svobody má výchova k objektivním hodnotám smysl.