Metafyzické disputace 19 (O příčinách působících nutně a svobodně neboli kontingentně)

Disputace 19: O příčinách působících nutně a svobodně neboli kontingentně; také o osudu, štěstí a náhodě
Sekce 1: Zda mezi stvořenými účinnými příčinami jsou některé, které působí nutně a jaká je ona nutnost
Sekce 2: Zda mezi účinnými příčinami jsou některé, které působí bez nutnosti a svobodně
Sekce 3: Zda mezi účinnými příčinami může některá působit svobodně, jestliže první příčina působí z nutnosti; a obecně zda svoboda činu vyžaduje svobodu ve všech příčinách, které jí dávají „influx“ [tj. „vlévají se do ní“] anebo zda k tomu stačí jen jedna taková
Sekce 4: Jak je slučitelná svoboda a kontingence v činnosti druhé příčiny (nebrání-li součinnost první příčiny), a následně, v jakém smyslu je pravdou, že svobodná příčina je ta, která může činit i nečinit, je-li dáno vše, co je k činosti potřebné
Sekce 5: Jaká je to schopnost v níž se formálně nachází svoboda stvořené příčiny
Sekce 6: Jak je svobodná příčina vymezena [determinována] soudem rozumu
Sekce 7: Co je kořenem a původem poškození svobodné příčiny
Sekce 8: Ke kterým činům je ve svobodné příčině indifference
Sekce 9: Zda je příčina svobodná zatímco aktuálně koná
Sekce 10: Zda ze svobody účinných příčin vzniká  v účincích univerza kontingence anebo zda může být [univerzum kontingentní] i bez nich [tj. bez těchto svobodných příčin]
Sekce 11: Zda z nějakého pravého důvodu může být osud počítán mezi účinné příčiny univerza
Sekce 12: Zda je třeba náhodu a štěstí počítat mezi účinné příčiny

Disputatio 19: De causis necessario et libere seu contingenter agentibus; ubi etiam de fato, fortuna et casu
Sectio 1: Utrum in causis efficientibus creatis sint aliquae necessario agentes, et qualis sit illa necessitas
Sectio 2: Utrum inter efficientes causas sint aliquae absque necessitate et cum libertate operantes
Sectio 3: Utrum in causis efficientibus possit esse aliqua libere agens, si prima causa ex necessitate operetur; et in universum an libertas actionis requirat libertatem in omnibus causis in illam influentibus vel in una sufficiat
Sectio 4: Quomodo stet libertas vel contingentia in actione causae secundae, non obstante concursu primae, et consequenter quo sensu verum sit causam liberam esse quae, positis omnibus requisitis ad agendum, potest agere et non agere
Sectio 5: Quaenam sit facultas in qua formaliter residet libertas causae creatae
Sectio 6: Quomodo causa libera determinetur a iudicio rationis
Sectio 7: Quae sit radix et origo defectus causae liberae
Sectio 8: Ad quos actus sit indifferentia in causa libera
Sectio 9: An libertas causae sit dum actu operatur
Sectio 10: An ex libertate causarum efficientium oriatur contingentia in effectibus universi vel sine illa esse possit
Sectio 11: Utrum aliqua vera ratione possit fatum inter causas efficientes universi numerari
Sectio 12: Utrum casus et fortuna inter causas efficientes numerari debeant

Filosofická antropologie 9: Člověk svobodný

Další téma, které chci se studenty probrat nadcházející úterý je svoboda. Budu to brát velmi stručně:

Definice: "Svobodu volby lze tedy definovat jako vnitřní aktivní nedeterminovanost ... skrze níž má vůle panství nad svým úkonem, takže je-li dáno vše, co je třeba k jednání, může jednat i nejednat.“ (Gredt §465)

Determinismus: tvrzení, že vůle je nějak vymezena k jednomu.
- teologický determinismus: jsme vymezeni božím působením
- sociologický determinismus: jsme vymezeni druhými lidmi
- psychologický determinismus: jsme vymezeni silnějším motivem
- biologický či fyzikální determinismus: jsme vymezeni přírodními zákony (např. reflexy, geny, atd.)

Důkaz svobody vůle: obtížný, nicméně břemeno důkazu je na odpůrcích svobody.

Historie pojmu svobodné vůle:

• Platón (racionální determinismus): člověk chce, co se jeví jako nejlepší; žádostivost a vznětlivost jsou smyslové funkce, rozum je má zkrotit.
• Aristotelés: pojem „svobodné volby“(„proairesis“) jakožto „rozumové žádosti“ či „žádajícím rozumu“, sbou povahou žádostivost spíše smyslová, pouze rozumem pozvednutá ke schopnosti svobodné volby.
• Augustin: pojmem vůle jakožto speciální schopnosti odlišné od smyslové žádostivosti - obhajoba svobody vůle (a zároveň také účinnosti boží milosti).
• Duns Scotus: pravděpodobně první radikální obhajoba vůle jakožto nedeterminované: vůle není determinována ani rozumem; svoboda aktu vůle spočívá v synchronní možnosti opaku (vůle volíc A zároveň může volit ne-A)

Člověk a jeho hodnoty 3

Svoboda sebe-určení spočívá v možnosti dát svému životu zvolenou formu či „tvar“. Tato svoboda nevyžaduje nepřítomnost fyzických či sociálních omezení. Navzdory různým vnějším tlakům totiž můžeme svobodně zaujmout vůči realitě ten či onen vnitřní postoj. Jedno z nejdramatičtějších vyjádření vnitřní svobody sebeurčení lze nalézt u lidí jako je Maxmilián Kolbe či Sinaj Adler, kteří prožili nepředstavitelné hrůzy koncentračního táboru a místo zoufalství a nenávisti si zvolili naděj a odpuštění. Svobodě sebeurčení odpovídá jednání, jehož smysl spočívá v účasti na nějaké přesahující hodnotě (dobru). Například studium kvůli samotnému poznávání a nikoli kvůli známce či zaměstnání. Nebo život v souladu s přírodou kvůli tomuto souladu samotnému. Poznávání nebo život v souladu s přírodou jsou dobra na nichž má člověk účast po celou dobu svého studia či života. Není to něco, co by se vyskytlo jen na konci studia či na konci života. A není to ani něco, co by bylo třeba dále využít, např. finančně či jinak. Poznávání, či život v souladu s přírodou, mají hodnotu sami o sobě.

Všimněme si, že stejná vnější činnost může být vedena různým vnitřním záměrem a tím se tedy i podstatně lišit. Změna záměru pak vede i trans-formaci této vnější činnosti. Např. žák se učí, aby dostal dobrou známku anebo ze strachu z rodičů. Změnou intence, totiž z učení se kvůli známce k učení se se zájmem o téma samotné, se činnost sociálně nesvobodná stane činností svobodnou na vyšší úrovni sebeurčení. Růst osobnosti spočívá v rozšiřování vnitřní svobody sebeurčení; veškerá činnost velkých osobností vychází s jejich svobodného sebeurčení.

Proti možnosti svobodného sebeurčení vystupují deterministé. Podle nich je život člověka plně determinován osudem (náboženský determinismus), přírodními zákony (fyzikální determinismus), dědičností (biologický determinismus), prostředím (sociální determinismus), anebo psychikou (psychologický determinismus). Nikdo nepochybuje o tom, že každý člověk má své meze dané dědičností či výchovou, deterministé ale jdou dále a popírají možnost jakékoli svobodné re-formy těchto omezení. Podle deterministů se lidé jako je Sinaj Adler vyrovnali s hrůzami svého života nikoli kvůli své svobodné volbě, ale např. protože „se narodili s tak odolnou psychikou“. Determinismus v posledku popírá jakoukoli osobní zodpovědnost. „Za všechno, co se děje v mém životě, můžou buď moji prarodiče a jejich geny, anebo moji rodiče a jejich výchova, anebo prostředí ve kterém žiji.“ V dalších úvahách necháme deterministy jejich osudu a přijmeme možnost svobody sebeurčení. O této svobodě svědčí svědectví mnoha lidí a jen s perspektivou této svobody má výchova k objektivním hodnotám smysl.

Člověk a jeho hodnoty 2

A. Svobodné jednání

Člověk je bytost, která se projevuje mnohým způsobem – jako jiná hmotná tělesa, jako jiné živé organismy, jako jiné smyslově vnímající bytosti, a konečně i svým specificky lidským způsobem. Specificky lidským způsobem se člověk projevuje především ve svém myšlení a svobodném jednání. Mluvíme-li však o svobodě, můžeme mít na mysli různé typy svobody. Zamyslíme se nad třemi základními.

Fyzická svoboda je nejjednodušší typ svobody spočívající v nepřítomnosti fyzického nucení či omezení. I neživé věci mají tento typ svobody: težké těleso volně (tj. svobodně) padá k zemi, pokud mu v tom nic nebrání. Také zvířata jsou fyzicky svobodná, žijí-li ve volné přírodě a ne v zoo či v domácím chovu. Naopak vězeň nemá fyzickou svobodu, protože je omezen v pohybu svou celou. Fyzické svobodě odpovídá typ jednání, které mohou vykonávat i živočichové či malé děti: pes honí králíka (nic mu v tom nebrání); batole se plazí ke své hračce, atd. Smysl jednání na úrovni fyzické svobody je dán “automaticky” tím, že dosáhne svého cíle: pes chytí králíka; dítě uchopí svou hračku.

Pokročilejší typ sociální svobody spočívá v možnosti „dělat si co chci“, protože mi v tom nebrání společenské konvence. Plné sociální svobody se těší pouze lidé jako je Robinson Crusoe, nejmenší sociální (a někdy i fyzické svobody) se těší otroci. My ostatní bereme větší či menší ohled na druhé lidi a tím je naše sociální svoboda omezena, ovšem není zcela potlačena jako je tomu u otroků. Sociální svobodě odpovídá typ jednání v němž odlišujeme prostředky a cíle: chceme bezpečnost na silnicích (cíl) a proto se necháme pokutovat policií (prostředek); chceme zdravé životní prostředí (cíl) a proto třídíme odpad a doplácíme na šetrná energetická, čistící, a recyklační opatření (prostředek). Někteří lidé se domnívají, že sociální svoboda je nejvyšší typ svobody. Existuje ovšem ještě vyšší typ svobody.