Iz 50,4-7 Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. ...
ŽALM 22
Flp 2,6-11 Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Lk 23
Zobrazují se příspěvky se štítkemJežíš. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJežíš. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 27. března 2010
středa 3. února 2010
Ježíš v Nazaretě
Vlasta V. rozpoutal zajímavou diskusi nad mou "vnitrosvětskou" interpretací Ježíšova dramatického odmítnutí v Nazaretě, svého času maličké a zapadlé obci, dnes pětašedesátitisícového města, kde Ježíš strávil většinu svého pozemského života (viz 30.1.2010). V diskusi Vlasta vložil pasáže z komentáře Matthew Henryho (1622-1714), významného presbyteriánského biblisty (zatím netknutého rodící se biblickou kritikou). Inspirován jeho příkladem jsem po prvé v životě nahlédl do biblických komentářů mých oblíbených barokních autorů, jmenovitě Francisca de Toledo SJ (1532-1596), nejen významného filosofa a systematického teologa, ale právě i biblisty. K naší pasáži L 4, 30 ("on však prošel jejich středem a bral se dál.") píše toto:
"Quo modo Christus per medium illorum abiisse dictus sit investigant multi, quidam existimant invisibilem illis se reddidisse. Quidam alii eorum voluntates Christum mutasse ut eorum dimitterent liberum, in qua sententia sunt Ambrossius et Beda. Quidam alii Christum virtute sua eorum tenuisse manus ne illum apprehendere possent aut detinere. Hoc certum est, divina sua virtute eorum evasisse manus quo autem modo id factum sit ambiguum est cum modis multis fieri posset; puto tamen id factum sicut qui inter nos e media turba egreditur et a manibus aliorum se eripit robore aut virtute sua, hoc tamen discrimine quod apud nos est quaedam vis et violentia manifestas at in Christo prae virtutis et potentiae suae magnitudine nulla vis apparebat sed sicut nos per medium incendimus aerem nec vis apparet quia ratione virtutis motivae fere nihil resistentiae habet aer, ita Christus illorum manus evadens per medium eorundem transgressus est et abiit."
Mnozí se zabývali tím, jakým způsobem Kristus "prošel jejich středem". Někteří se domnívají, že se učinil neviditelným; jiní, že změnil jejich vůle tak, aby ho propustili na svobodu, což je názor Ambrože a Bedy. Někteří další se pak domnívají, že Kristus svou virtus zadržel jejich ruce, aby ho nemohli chytit a zajmout. Jedno je jisté, totiž že jejich rukám unikl svou božskou virtus; jakým však způsobem to bylo učiněno je nejisté, protože stát se to mohlo mnohými způsoby. Myslím si, že to bylo učiněno podobně jako když se u nás někdo dostane z prostředka davu a vytrhne se z jejich rukou fyzickou (robore) či mravní silou (virtute), ovšem s tím rozdílem, že v našem případě jsou síla (vis) a násilí zjevné, kdežto v případě Krista, díky mravní síle (virtute) a velikosti jeho moci (potestas), není tato síla (vis) zjevná. Podobně tak jako my procházíme středem vzduchu aniž by bylo zjevné jakékoli [naše] úsilí (vis) protože díky pohybové síle (virtus motiva) neklade vzduch téměř žádný odpor, tak i Kristus se vyhnul se jejich rukám, prošel jejich středem, a odešel.
Zdá se tedy, že Toledo zaznamenává (tak jako M. Henry) tradiční čtení pasáže jakožto zázračného úniku ("je jisté ... že jejich rukám unikl svou božskou virtus"). Zajímavé ovšem je, že se tu může jednat o jakýsi "vnitřní zázrak", tj. o Ježíšovo působení na vůle Nazareťanů. Další zajímavostí je pro men Toledův pojem virtus, což jakoby nebyla jen ctnost (habitus či kvalita mysli ke konání dobrých činů), ale i jakási navedek působící síla (v pův. etymologii od vir - muž, mužná síla). Podobnou konotaci, jakožto vnitřní síla působící i ven, má i pro Dao De Jing fundamentální pojem 德, který se poprvé vyskytuje v 10. kapitole. Tradičně je tento termín překládán jako ctnost, Dr. Fellner jej ovšem překládá jako přirozená autorita.
Abych se ale vrátil k Lukášově pasáži. Vzhledem k tomu, že uznávám princip držet se tradičních interpretací pokud nejsou dobré důvody k revizi, kloním se teď pod tíhou diskusí s Vlastou a Toledem k tomu, že Ježíšův únik Nazareťanům nebyl zcela jednoduchý a "přirozený". Kromě toho, že tradice trvá na působení "Ježíšovy božské virtus" jde i o to, že příhoda je zjevně dramatická a tato dramatičnost by byla mou původní "vnitrosvětskou" interpretací oslabena. Evidentně se tam stalo něco velmi zvláštního.
Dnes se již Nazareťané k Ježíšovi hlásí.
Zde jsou arabští katolíčci při katechezi nedaleko pravoslavné kaple Sv. Gabriela. Foto z 21. dubna 2009.
"Quo modo Christus per medium illorum abiisse dictus sit investigant multi, quidam existimant invisibilem illis se reddidisse. Quidam alii eorum voluntates Christum mutasse ut eorum dimitterent liberum, in qua sententia sunt Ambrossius et Beda. Quidam alii Christum virtute sua eorum tenuisse manus ne illum apprehendere possent aut detinere. Hoc certum est, divina sua virtute eorum evasisse manus quo autem modo id factum sit ambiguum est cum modis multis fieri posset; puto tamen id factum sicut qui inter nos e media turba egreditur et a manibus aliorum se eripit robore aut virtute sua, hoc tamen discrimine quod apud nos est quaedam vis et violentia manifestas at in Christo prae virtutis et potentiae suae magnitudine nulla vis apparebat sed sicut nos per medium incendimus aerem nec vis apparet quia ratione virtutis motivae fere nihil resistentiae habet aer, ita Christus illorum manus evadens per medium eorundem transgressus est et abiit."Mnozí se zabývali tím, jakým způsobem Kristus "prošel jejich středem". Někteří se domnívají, že se učinil neviditelným; jiní, že změnil jejich vůle tak, aby ho propustili na svobodu, což je názor Ambrože a Bedy. Někteří další se pak domnívají, že Kristus svou virtus zadržel jejich ruce, aby ho nemohli chytit a zajmout. Jedno je jisté, totiž že jejich rukám unikl svou božskou virtus; jakým však způsobem to bylo učiněno je nejisté, protože stát se to mohlo mnohými způsoby. Myslím si, že to bylo učiněno podobně jako když se u nás někdo dostane z prostředka davu a vytrhne se z jejich rukou fyzickou (robore) či mravní silou (virtute), ovšem s tím rozdílem, že v našem případě jsou síla (vis) a násilí zjevné, kdežto v případě Krista, díky mravní síle (virtute) a velikosti jeho moci (potestas), není tato síla (vis) zjevná. Podobně tak jako my procházíme středem vzduchu aniž by bylo zjevné jakékoli [naše] úsilí (vis) protože díky pohybové síle (virtus motiva) neklade vzduch téměř žádný odpor, tak i Kristus se vyhnul se jejich rukám, prošel jejich středem, a odešel.
Zdá se tedy, že Toledo zaznamenává (tak jako M. Henry) tradiční čtení pasáže jakožto zázračného úniku ("je jisté ... že jejich rukám unikl svou božskou virtus"). Zajímavé ovšem je, že se tu může jednat o jakýsi "vnitřní zázrak", tj. o Ježíšovo působení na vůle Nazareťanů. Další zajímavostí je pro men Toledův pojem virtus, což jakoby nebyla jen ctnost (habitus či kvalita mysli ke konání dobrých činů), ale i jakási navedek působící síla (v pův. etymologii od vir - muž, mužná síla). Podobnou konotaci, jakožto vnitřní síla působící i ven, má i pro Dao De Jing fundamentální pojem 德, který se poprvé vyskytuje v 10. kapitole. Tradičně je tento termín překládán jako ctnost, Dr. Fellner jej ovšem překládá jako přirozená autorita.
Abych se ale vrátil k Lukášově pasáži. Vzhledem k tomu, že uznávám princip držet se tradičních interpretací pokud nejsou dobré důvody k revizi, kloním se teď pod tíhou diskusí s Vlastou a Toledem k tomu, že Ježíšův únik Nazareťanům nebyl zcela jednoduchý a "přirozený". Kromě toho, že tradice trvá na působení "Ježíšovy božské virtus" jde i o to, že příhoda je zjevně dramatická a tato dramatičnost by byla mou původní "vnitrosvětskou" interpretací oslabena. Evidentně se tam stalo něco velmi zvláštního.
Dnes se již Nazareťané k Ježíšovi hlásí.Zde jsou arabští katolíčci při katechezi nedaleko pravoslavné kaple Sv. Gabriela. Foto z 21. dubna 2009.
sobota 30. ledna 2010
4. neděle v mezidobí (C)
Jer 1,4-5.17-19
Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. ...
ŽALM 71, v.12 ... Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti ...
Zajímavé, že jedna z písní Karla Kryla se nazývá Žalm 71. Proč? Krylův nápěv a biblický text se v ničem neshodují:
Že by pojítkem bylo právě vyznání "má ústa budou vyprávět o Tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy ..." ?
1 Kor 12,31 – 13,13
... A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Bez pochyby jedna z nejúchvatnějších biblických pasáží. Jedna z prvních, která ke mne ještě jako k nekřesťanovi promluvila.
Lk 4,21-30
[1] Ježíš promluvil v synagoze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" [2] Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." [3] Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Toto evangelium se zdá být poměrně nesrozumitelné: Zdá se, jakoby byl Ježíš nejprve mile a obdivně přijat, třebaže s určitými rozpaky - vždyť je to syn tesaře, ne nějakého slavného rabína [1]. Pak ale začne Ježíš bezdůvodně provokovat: "Vy jste tak problematické město, že tady nemám šanci udělat to, co v Kafarnaum" [3]. Tato provokace tedy nazaretské občany tak rozčílí, že z okouzlení najednou z ničeho nic přejdou do vražedného hněvu.
Není to divné?
Klíčem k pochopení této pasáže bude interpretace obratu "všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům z jeho úst" (καὶ πάντες ἐμαρτύρουν αὐτῷ καὶ ἐθαύμαζον ἐπὶ τοῖς λόγοις τῆς χάριτος τοῖς ἐκπορευομένοις ἐκ τοῦ στόματος αὐτοῦ). Možná to totiž neznamená, že se Nazareťanům Ježíš zpočátku zamlouval. Možná to znamená jen to, že jim Jažíš poskytl jasné svědectví-evidenci (ἐμαρτύρουν αὐτῷ) a nad tím užasli (ἐθαύμαζον). To ještě neznamená, že pozitivně. A ta "milá slova" znamenají spíš "slova o milosti" (λόγοι τῆς χάριτος) namísto Nazareťany očekávaných slov soudu. Jak upozorňují komentátoři, Ježíš právě dočetl pasáž z Izájáše 61,1-2:
"Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." Pak Ježíš zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli.
Ježíš totiž nepřečetl z Izaiáše celou pasáž, která dodává "[abych vyhlásil milostivé léto Páně] a den pomsty našeho Boha." Nazareťany tedy asi nezarazilo tolik to, že by Ježíš mohl být pomazaný-mesiáš (takových aspirací znali židé řadu - viz možné mesiášské podtóny Šimona bar Kochby či jasný mesianismus Šabtaje Cvi). Nazareťany zarazilo to, že by mohl někdo být mesiáš, a přitom nemít v plánu "dát Římanům co proto". K čemu mesiáš, co bude vyhlašovat radost a ne pomstu? Dále si zřejmě Nazareťané říkali "No dobrá, když už není ten Ježíš dobrý ke svržení Římanů, tak alespoň ať tu nadělá nějaké to uzdravování."
Ježíš dobře znal své spoluobčany a příbuzné a tak se je snažil vyvést z jejich omezených představ a očekávání. Jeho slova tedy nebyla provokace, ale jasná (židovská) argumentace. Mohl jim to snad vysvětlit trochu více "polopaticky", ale ve své moudrosti zvolil metodu "stručně a jasně" (zcela běžnou u izraelských proroků). S odvoláním na Písmo jim řekl, že tak jako ostatní proroci, mluví i on primárně o reformě a obrácení Izraele (bojovat s Římany je sekundární). A navíc, tak jako u Eliáše a Eliezera, uzdravování není dáno Izraelcům "automaticky", ale pouze na základě čistoty jejich víry a života. Může se dokonce stát, že ne-Izraelci dostanou více milostí než Izraelci.
Proto ta hysterie. Nakonec však Nazareťané pochopili, že to asi přehnali, proto Ježíše nechali odejít. Ježíš po tomto incidentu změnil adresu trvalého bydliště z Nazareta do nedalekého Kafarnaum (což mu pravděpodobně zařídil tamní občan sv. Petr - tyto změny podléhaly schvalování městskou radou).
Pohled na dům Sv. Petra z kafarnaumské synagogy (ten létající talíř nad vykopávkami je kostel)
V kafarnaumské synagoze. 13. ledna 2010.
Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. ...
ŽALM 71, v.12 ... Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti ...
Zajímavé, že jedna z písní Karla Kryla se nazývá Žalm 71. Proč? Krylův nápěv a biblický text se v ničem neshodují:
Že by pojítkem bylo právě vyznání "má ústa budou vyprávět o Tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy ..." ?
1 Kor 12,31 – 13,13
... A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Bez pochyby jedna z nejúchvatnějších biblických pasáží. Jedna z prvních, která ke mne ještě jako k nekřesťanovi promluvila.
Lk 4,21-30
[1] Ježíš promluvil v synagoze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" [2] Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." [3] Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Toto evangelium se zdá být poměrně nesrozumitelné: Zdá se, jakoby byl Ježíš nejprve mile a obdivně přijat, třebaže s určitými rozpaky - vždyť je to syn tesaře, ne nějakého slavného rabína [1]. Pak ale začne Ježíš bezdůvodně provokovat: "Vy jste tak problematické město, že tady nemám šanci udělat to, co v Kafarnaum" [3]. Tato provokace tedy nazaretské občany tak rozčílí, že z okouzlení najednou z ničeho nic přejdou do vražedného hněvu.
Není to divné?
Klíčem k pochopení této pasáže bude interpretace obratu "všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům z jeho úst" (καὶ πάντες ἐμαρτύρουν αὐτῷ καὶ ἐθαύμαζον ἐπὶ τοῖς λόγοις τῆς χάριτος τοῖς ἐκπορευομένοις ἐκ τοῦ στόματος αὐτοῦ). Možná to totiž neznamená, že se Nazareťanům Ježíš zpočátku zamlouval. Možná to znamená jen to, že jim Jažíš poskytl jasné svědectví-evidenci (ἐμαρτύρουν αὐτῷ) a nad tím užasli (ἐθαύμαζον). To ještě neznamená, že pozitivně. A ta "milá slova" znamenají spíš "slova o milosti" (λόγοι τῆς χάριτος) namísto Nazareťany očekávaných slov soudu. Jak upozorňují komentátoři, Ježíš právě dočetl pasáž z Izájáše 61,1-2:
"Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." Pak Ježíš zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli.
Ježíš totiž nepřečetl z Izaiáše celou pasáž, která dodává "[abych vyhlásil milostivé léto Páně] a den pomsty našeho Boha." Nazareťany tedy asi nezarazilo tolik to, že by Ježíš mohl být pomazaný-mesiáš (takových aspirací znali židé řadu - viz možné mesiášské podtóny Šimona bar Kochby či jasný mesianismus Šabtaje Cvi). Nazareťany zarazilo to, že by mohl někdo být mesiáš, a přitom nemít v plánu "dát Římanům co proto". K čemu mesiáš, co bude vyhlašovat radost a ne pomstu? Dále si zřejmě Nazareťané říkali "No dobrá, když už není ten Ježíš dobrý ke svržení Římanů, tak alespoň ať tu nadělá nějaké to uzdravování."
Ježíš dobře znal své spoluobčany a příbuzné a tak se je snažil vyvést z jejich omezených představ a očekávání. Jeho slova tedy nebyla provokace, ale jasná (židovská) argumentace. Mohl jim to snad vysvětlit trochu více "polopaticky", ale ve své moudrosti zvolil metodu "stručně a jasně" (zcela běžnou u izraelských proroků). S odvoláním na Písmo jim řekl, že tak jako ostatní proroci, mluví i on primárně o reformě a obrácení Izraele (bojovat s Římany je sekundární). A navíc, tak jako u Eliáše a Eliezera, uzdravování není dáno Izraelcům "automaticky", ale pouze na základě čistoty jejich víry a života. Může se dokonce stát, že ne-Izraelci dostanou více milostí než Izraelci.
Proto ta hysterie. Nakonec však Nazareťané pochopili, že to asi přehnali, proto Ježíše nechali odejít. Ježíš po tomto incidentu změnil adresu trvalého bydliště z Nazareta do nedalekého Kafarnaum (což mu pravděpodobně zařídil tamní občan sv. Petr - tyto změny podléhaly schvalování městskou radou).
Pohled na dům Sv. Petra z kafarnaumské synagogy (ten létající talíř nad vykopávkami je kostel)
V kafarnaumské synagoze. 13. ledna 2010.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)