Kolik uživí Země lidí?

Podle výpočtů britského ekonoma Colina Clarka může v ideálních podmínkách uživit Země až 140 mld. vegetariánů a 45 mld. smíšeně se stravujících lidí. (Population Growth and Land Use, 1967; informace mám z knihy Ekologická syntéza od Paul Duvigneauda, česky v Akademii 1988, s. 270-3). V těchto výpočtech nejsou zahrnuty potentiálně možné zdroje stravy např. z mořských řas.

Pro zajímavost: "V roce 1961 FAO odhadovala, že ke krytí potřeb 6 miliard lidí v roce 2000 bude muset produkce obilí vzrůst o 100 procent a živočišná výroba o 200 procent, přičemž počet špatně živených lidí stoupne přesto z 1,5 miliardy na 3 miliardy." (Duvigneaud s. 272-3) Na Zemi v r. 2007 hladovělo 923 ml. lidí (navzdory tomu, že jídla se vyprodukuje dost pro všechny; problémy jsou s distribucí).

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (2. kapitola)

V druhé kapitole své encykliky se Benedikt XVI. zamýšlí nad tím, co se ve světě změnilo za čtyřicet let od vydání Populorum progressio. V této kapitole mne zaujaly tři témata: interkulturní dialog, úcta k lidskému životu a interdisciplinarita.

26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnost bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; ... Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami. Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje.

(Benedikt XVI. má zřejmě na mysli opozici mezi multikulturalismem a monokulturalismem; k tomuto velkém tématu viz např. přednáška Raimonda Panikkara Religion, Philosophy and Culture, EN, a Ratzingerova hongkongská přednáška Christ, Faith, and the Challenge of Cultures, EN)

28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. ... V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
... Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.

(Velmi zajímavé, že Benedikt XVI. zde nepoukazuje na fakt, že při potratech dochází k vraždění - to je každému víceméně jasné - ale na to, že permisivní postoj k potratům v posledku morálně ničí nás samotné jakožto společnost! Aristotelská úvaha, že zlo je sebe-mrzačení.)

30-31. Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ... Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. Vyžaduje to láska v pravdě. Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. ... morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má „důležitou interdisciplinární dimenzi“, může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. ... Přehnaná zlomkovitost vědění, uzavřenost humanitních věd před metafyzikou, obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích.

(Láska jako energie, viz poznámky ke Scottu Peckovi . Zde je zajímavá idea, že sociální učení církve je a má být jakousi celkovou - harmonicky interdisciplinární - moudrostí. Znamená to, že by sociální učení církve mělo být jakousi oficiální "filosofií" církve?)

__________
Poznámka: Díky strejdovi své manželky z Nového Vestce jsem přeci jen jel včera na setkání s Benediktem XVI. do Staré Boleslavi. Nelitoval jsem. Dnes jsem také úspěšně zahájil výuku filosofické antropologie na ČZU.

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (1. kapitola)

V první kapitole shrnuje Benedikt XVI. učení Pavla VI. z encykliky Populorum progressio (EN). Vybírám dvě zajímavé pasáže:

11. Koncil prohloubil to, co vždycky patřilo k pravdě víry, totiž to, že církev, která je ve službách Boha, tím slouží světu láskou a pravdou. Právě z této vize vychází Pavel VI., aby nám sdělil dvě velké pravdy. Tou první je, že celá církev, v celém svém bytí a konání, když zvěstuje, liturgicky slaví a jedná v lásce, usiluje o integrální rozvoj člověka. ... Druhou pravdou je, že autentický rozvoj člověka se týká úplného celku lidské osoby ve všech jejích dimenzích.

V integrálním rozvoji člověka ve všech jeho dimenzích spočívá fundament aristotelsky orinetované etiky. V čem ale přesně tento integrální rozvoj spočívá? O jaké dimenze se jedná? Benedikt XVI. tento fundament příliš nerozvíjí, nejlépe je toto téma zpracováno u Germaina Griseze (EN). Ještě se chci ke Grisezově teorii vrátit (mj. v rámci výuky filosofické antropologie).

Druhá pasáž poukazuje na to, že technicky pokrok nejen nelze jednoznačně vyzdvihovat, ale ani zatracovat:

14. Idea světa bez rozvoje je výrazem nedůvěry v člověka i v Boha. Je proto závažným omylem opovrhovat lidskými schopnostmi kontroly nad deformacemi rozvoje nebo dokonce ignorovat, že člověk je svým ustrojením nasměrován k tomu, aby „byl více“. Ideologicky absolutizovat technický proces anebo se kochat utopií takového lidstva, které se navrátí do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby jak separovat rozvoj od jeho morálního hodnocení a tudíž od naší odpovědnosti.

________

Poznámka: Včera večer započal nejsvětější židovský svátek, Jom kipur (יום כיפור, EN), v synagoze jsme měli (alespoň zčásti před západem slunce) kytarový koncert Jana-Matěje Raka - nejen krásná hudba, ale i poutavé vyprávění o životě Jaroslava Ježka.

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (úvod)

Protože k nám dnes zavítal papež Benedikt XVI., vybral jsem několik myšlenek z jeho poslední encykliky Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009). Téma encykliky pro mne bylo trochu překvapující, protože po encyklice o lásce (2006) a o naději (2007) jsem čekal encykliku o víře; Benedikt XVI. se místo toho znovu vrátil k tématu lásky, tentokrát v její spojitosti s pravdou. Jedná se především o úvahy o sociálním učení církve (sociální etika).

Úvod
1. Láska (caritas) v pravdě ... je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. ... Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro přijetím plánu, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti realizoval. V tomto plánu totiž nachází svou pravdu a přijetím takovéto pravdy se stává svobodným.

2. Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve. ... Pro církev – vyučovanou evangeliem – je láska vším, protože, jak učí svatý Jan (srov. 1 Jan 4,8.16) a jak jsem ukázal ve své první encyklice, „Bůh je láska“ (Deus caritas est): z lásky Boží všechno pochází, od ní všechno nabývá formu a k ní všechno směřuje. .... Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu, kterým láska byla a je vystavována, i následného rizika, že nebude chápána ... Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejenom ve směru naznačeném svatým Pavlem, tedy životem podle „pravdy v lásce“ (»veritas in caritate«)( Ef 4,15), ale také v opačném a komplementárním směru, tedy „láskou v pravdě“ («caritas in veritate»). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, ale lásku je zase třeba chápat, doceňovat a praktikovat ve světle pravdy.

3. Pro své těsné spojení s pravdou může být láska považována za autentický výraz lidství a za prvek základní důležitosti v lidských vztazích, včetně těch, které mají veřejnou povahu. Pouze v pravdě láska zazáří a dá se autenticky žít. ... Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Stane se prázdnou skořápkou s možností libovolné náplně. To je osudové riziko lásky v kultuře bez pravdy. Stává se kořistí nahodilých emocí a mínění subjektu; slovem zneužívaným a zkreslovaným až do té míry, že znamená opak."

6-7. Caritas in veritate je princip, kolem něhož se rozvíjí sociální učení církve. Je to princip, který nabývá své účinné formy v kritériích orientujících morální jednání. Chtěl bych poukázat zejména na dvě z nich ... V prvé řadě spravedlnost. Ubi societas, ibi ius: každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému, co je jeho. ... Nemohu "darovat" druhému ze svého, aniž bych mu nejprve dal to, co mu podle spravedlnosti patří. Kdo miluje druhé láskou (charitas), je k nim v prvé řadě spravedlivý. Spravedlnost nejen že není cizí k lásce ... ale je nerozlučně spojena s láskou ... je její "minimální mírou." ... Vážně je třeba vzít v úvahu i obecné dobro. ... Každý křesťan je povolán k této lásce na způsob svého povolání a podle možností svého vlivu v polis. Toto je instituční - můžeme říci také politická - cesta lásky, jež je neméně způsobilá a vlivná než láska, se kterou se setkává bližní přímo bez zprostředkujících institucí polis.

9. ... Sociální učení církve je otevřené pravdě, ať již pochází odkudkoli, přijímá a spojuje do jednoty fragmenty, v nichž ji často nachází, a přináší ji do stále nových zkušeností společností, lidí a národů.