Analytický tomismus v Polsku

Kromě přírody a památek jsem v Polsku také navštívil katolické knihkupectví u Archikatedrali św. Jana Chrzciciela a prohlédl si nabídku knih. K filozofii ani k teologii toho tam moc nebylo. Nové vydání časopisu Znak se věnuje v Británii vzniklému fenoménu radikální orthodoxie. Koupil jsem dokonce dvě učebnice, zdají se být elementární, ale pedagogicky dobré:

• Stanislaw Wszolek: Elementy metafizyki (2008)
• Michal Heller, Tadeusz Pabjan: Elementy filozofii przyrody (2007)

Všichni tři autoři těchto knih jsou členy výzkumného centra na Univerzitě Jana Pavla II. v Krakově (Ośrodek Badań Interdyscyplinarnych). Heller je i aktivní fyzik a jeho knihy se zdají být obzvláště dobré (píše např. knihu o kvantové fyzice pro filozofy).

Historicky významná je v Polsku Lwów–Warsawská škola založená Kazimierzem Twardowskim (1866-1938) (viz článek Jana Woleńského na SEP a zde; Woleński je vynikající filosof, ovšem reprezentuje dost odlišnou metafyziku a zklamal mě svou podporou Stowarzyszenie Ateistów i Wolnomyślicielu).

V návaznosti na Twardowského se několik polských filosofů snažilo před druhou světovou válkou vytvořit to, co se dnes díky Johnu Haldanovi nazývá analytický tomismus. Jednalo se o hnutí tzv. krakovského kruhu, jehož členy byl především dominikán Józef Innocenty Maria Bocheński (1902-1995), spolu s Janem Salamuchou (1903-1944), Janem F. Drewnowskim (1896-1978) a několika dalšími (viz článek o Salamuchovi od Rogera Pouiveta). Z různých důvodů (tragická vražda Salamuchy, malý zájem polských katolických kruhů, komunismus) se tato idea neujala, opět ožila nezávisle na krakowském kruhu až u britských (Anscombe, Geach, Kenny) a nyní i amerických autorů. V Česku je podobný program rozvíjen Stanislavem Sousedíkem a několika dalšími lidmi kolem časopisu Studia Neoaristotelica. Pro českou skupinu je specifický důraz na pozdní (renezanční a barokní) scholastiku a také větší zájem o ne-tomistickou scholastiku. Jedná se tedy spíše o analytickou scholastiku než o analytický tomismus.

Když už chválíme polskou filosofii: Janusz Salomon SJ dal dohromady evropský časopis pro filosofii náboženství (European Journal for Philosophy of Religion) a dále Central European Society for Philosophy of Religion. V červnu se připravuje kongres této společnosti v Krakówě. Možná je tedy pro českého filozofa užitečné znát alespoň pasivně polsky.

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (třetí část)
Proč filosofická tradice zapomněla na svůj původně existenční impetus? Podle Hadota hrají roli tři důvody:

(1) Filosoficko-psychologický důvod: Člověk má tendenci spokojit se s teoretickým diskurzem odděleným od života či se za něj ukrýt, protože tím neriskuje sebe.

(2) Historický důvod: křesťanství nejprve přijalo antické pojetí filosofie a proto se např. mništví a vůbec křesťanství jako tako takové označovalo termínem 'philosophia'; později se význam tohoto termínu změnil - filosofie se začala považovat za pouhý přípravný teoretický nástroj ke studiu toho, co teprve stojí za to, tj. teologie; filosofie se stala ancilla theologiae, přičemž metody a existenční intence antické filosofie byly integrovány do křesťanské spirituality; konečným odtržení filosofie od spirituality a zrod filosofie jakožto systému nastal podle Hadota u Francisca Suáreze (s. 44 n. 200).

(3) Sociologický důvod: Filosofie se začala pěstovat na univerzitách, což jsou instituce profesorů-specialistů, produkující jiné profesory-specialisty. Filosofie už není určena všem lidem jakožto životní cesta, ale je určena především specialistům-profesionálům (v nejlepším případě je pak filosofie nabídnuta jako životní cesta pro profesora-specialistu).

"Teoretizace" filosofie a její odtržení od života nebylo nikdy úplné - Hadot poukazuje mj. na spirituální dimenzi filosofie u Abelarda, Erasma, Montaigneho, Descartesa, Spinozy a dokonce i u Kanta, dále Schopenhauera, Nietzscheho a Kierkegaarda, Marxe, Bergsona, Wittgensteina a Foucaulda.

Poznámka: Suárez a jiní barokní autoři kultivují nejen profesionální filosofii jako systém, ale i hlubokou křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu u nich de facto k odtržení filosofie od života nedošlo. De iure ale došlo k tomu, že byl striktně oddělen žánr "obsahové" filosofie a filosofie jako životního stylu (=spirituality). Toto oddělení má své výhody (např. Suárez byl takto stravitelnější pro luterány, kalvinisty a později i post-křesťany). Nemá ale toto striktní oddělování také své nevýhody?