Descartovo pojetí idejí

V Descartově kauzálním argumentu (viz minulý záznam) - stejně tak jako v celé jeho filosofii - hraje velkou roli pojem ideje. Descartes užívá toto slovo jinak, než bylo v jeho době zvykem - ideje nejsou pro Descarta samotnou Boží essencí nakolik je napodobitelná stvořenými věcmi, ale různými objekty naší mysli. Podle standardního čtení je Descartes representacionalistou, což znamená, že prvotně poznáváme jn naše ideje a teprve druhotně možná i věci representované idejemi. Podle nestandardního čtení je Descartes přímým realistou, což známená, že alespoň v některých případech přímo poznáváme věci mimo naši mysl.

Zdá se, že u Descarta lze najít textovou podporu jak pro representacionalismus tak pro přímý realismus. Obě pozice jsou ale neslučitelné a je tedy záhadou, jak mohl Descartes tuto neslučitelnou přehlédnout. David Clemenson (který strávil nějaký čas i zde v Česku, v Praze a dokonce i v Hartmanicích!) přišel s tezí, že Descartes zastává oslabený representacionalismus a oslabený přímý realismus zároveň a že tuto pozici převzal Descartes od jezuitů jako je Fonseca, Toletus, Coimberští.

Podle oslabeného přímého realismu může být objekt v mé mysli zároveň i objektem mimo moji mysl. Mezi x-v-mé mysli a x-v-realitě je numerická identita navzdory reálné odlišnosti (protože x-v-mé mysli může existovat i pokud x-v-realitě zanikne a naopak; podle silného přímého realismu je nutné, že je-li x-v-mé mysli, je to jen díky x-v-realitě). (s. 3)

Podle oslabeného representacionalismu je cokoliv, co poznáváme, numericky identické s (nějakým) objektem-v-mysli, kdežto podle silného representacionalismu to musí být i reálně identické. Tyto definice závisí na rozdílu mezi numerickou a reálnou identitou: slunce-v-mysli je numericky identické se sluncem-na-obloze, třebaže obojí je reálně odlišné. (s. 4). Clemenson chce jinými slovy říci, že oslabený representacionalismus umožňuje přímé poznání věcí numericky identických a reálně odlišných (tj. jak slunce-v-mysli tak slunce-na-obloze), kdežto silný nikoliv: přímo poznáváme jen a pouze slunce-v-naší mysli.

Descartovo pojetí, že numericky jeden a týž objekt může být zároveň v realitě i v mysli (kde má objektivní bytí) nazývá Clemenson "dual-presence theory". Tuto teorii zastávali výše zmínění jezuité.

Odbočka: Jezuité totiž převzali od františkánů následující tři anti-Tomášovské teze:

1. je možné přímo a bezprostředně poznávat singulární objekty (nikoli jen univerzální);
2. je možné přímo a bezprostředně poznávat neexistující objekty;
3. objektivní a intencionální bytí je vnitřní vůči svému objektu (nikoli nutně vnější).

Z 2 vyplývá silný přímý realismus, tj. poznávám-li (přímo) nějaké x-v-mé-mysli, pak je to jen a pouze díky x-v-realitě.

Clemensova vynikající kniha Descartes' Theory of Ideas je zčásti přístupná na amazonu; užitečná je recenze Dana Kaufmana v Notre Dame Review.

Perská diskuse o empirismu, neexistenci a principu sporu

Íránský profesor filosofie Pirooz Fatoorchi mě kontaktoval ohledně západních diskusí o „nepostižitelnosti neexistence“ (inconceivability of nonexistence). Článek, na kterém pracuje, se týká diskuse dvou středověkých perských teologů, Raziho (Fakhr al-Din al-Razi; 1149-1209, EN) and Tusiho (Nasir al-Din al-Tusi; 1201-1274, EN). Je podivuhodné na jak vysoké úrovni se pěstovala filozofie v íránském středověku. Zde je citát z Fatoorchiho dopisu, kde popisuje argumentu z „nepostižitelnosti neexistence“:

"Razi zmiňuje třetí skupinu myslitelů podle nichž nám smysly poskytují jistotu a spolehlivý zdroj vědění, zatímco intelekt sám o sobě nikoli. V argumentu, který můžeme nazvat „z nepostižitelnosti neexistence“, tito myslitelé argumentují proti evidentnosti samo-sebou-evidentních (self-evident) propozic ... jako např. principu sporu, na který jsou ostatní samo-sebou-evidentní propozice redukovatelné. Argument zní takto: podle principu sporu nic nemůže být (pravdivě) zároveň tvrzeno a popíráno; anebo podle jiné verze nic nemůže zároveň existovat a neexistovat. Náš souhlas s tímto principem spočívá na našem pojmu neexistence. S tímto pojmem je ale spojena obtíž: Vše, co dokážeme (myšlenkově) postihnout, musí být rozlišeno od jiných věcí. Vše, co je rozlišitelné od jiných věcí, je individuováno. Vše, co je individuováno tak subsistuje (trvá). Tedy vše, co dokážeme postihnout, subsistuje. Neexistence, tj. nic, ale subsistovat nemůže – tudíž ani nemůže být (myšlenkově) postižena. Pokud ale nemůže být postižena, nemůže být postižen a myšlenkově přijat ani princip sporu. A pokud ani tento princip není samo-sebou-evidentní a přijatelný, pak jak můžeme spoléhat na svůj intelekt?"