Klatovské klarinetové kvarteto - koncert

(Dnes nám v hartmanické synagoze zahrálo Klatovské klarinetové kvarteto. Na programu byl pestrý výběr skladeb od Hugo Grotia - ano toho scholastického právníka - přes Bernsteina až po ragtime)

V minulém zápise k filosofii hudby jsme si řekli, že je třeba řešit otázku vztahu mezi hudební skladbou jako typem (univerzálií) a konkrétním provedením této skladby. Otázka tohoto vztahu vzniká nejen pro platoniky (jako jsou např. zastánci Tichého TIL), kteří považují univerzálie za odděleně subsistující mimo tento časoprostorový svět, ale i umírněnější realisty a dokonce i pro konceptualisty (tj. pro všechny, kteří univerzálie v jakémkoli smyslu akceptují).

Řekli jsme si také, že vztah mezi typem a provedením hudební skladby je tzv. problémem autentičnosti. Stručný přehled názorů na autentičnost odložím o ještě jeden zápis dále, nyní si pouze zdůrazněme následující dvě skutečnosti:

1. Autentičnost není jednoduchá vlastnost, ale spíše vícedimenzionální vztah; určité provedení hudební skladby může být např. autentické více či méně co do přesnosti tónů, co do kvality hudebních nástrojů, co do tempa, atd.
2. Autentičnost neznamená automaticky „lepší uměleckou kvalitu“. Díky neustálemu technickému zdokonalování hudebních nástrojů (i metod výuky) jsou dnešní umělci schopni zahrát např. barokní skladby daleko lépe než byli schopni sami barokní autoři a interpreti. Autenticky barokní provedení barokní skladby tedy nemusí znamenat lepší provedení než provedení zmodernizované.

Hudba v synagogách plzeňského kraje - filozofie hudby

V rámci VIII. ročníku koncertní řady Hudba v synagogách plzeňského kraje, pořádaného Židovskou obcí v Plzni, zazněl v Hartmanicích včera v neděli koncert Jitky Hosprové (viola) a Kateřiny Englichové (harfa). Program byl opravdu vybraný:

• Marin Marais: Čtyři francouzské tance (L'Agreabla, La Provencale, La Matelotte, La Basque)
• Bedřich Smetana/J. H. Trneček: Vltava
• Felix Mendelssohn-Bartholdy: Preludium pro violu a harfu
• Zdeněk Lukáš: Duo Hosprenglico
• Alessandro Rolla: Capriccio
• Arnold Edward Trevor Bax: Sonáta pro violu a harfu
• Maurice Ravel
  

Duo Hosprenglico - jak název napovídá - byl dokonce složen Z. Lukášem speciálně pro J. Hosprovou a K. Englichovou.

Vraťme se ale k našim úvahám nad filosofií hudby (podle SEP). V předchozích částech jsme se věnovali sporu o univerzálie v ontologii hudby - debatě, které se někdy říka "fundamentální debata".

Další okruh témat ve filozofii hudby lze nazvat "ontologické problémy vyšších řádů" (tj. ontologické problémy, které zůstávají i po vyřešení základního ontologického statusu hudebních entit). Do této kategorie spadají otázky jako např.:

1. Otázky autenticity
2. Komparativní ontologie (zda samo pojetí hudebního díla a jeho instanciace není rozdílné např. v rocku a klasické hudbě)
3. Složení hudebních elementů (melodie, rytmu, harmonie, etc.) v hudební celky
   

Krátce k otázkám autenticity: Hudební entity jsou multiplikovatelné. I v případě, že bychom vyřešili otázku ontologického statusu hudebních entit, zůstává zde otázka vztahu mezi hudebním dílem a jeho instancemi. Řekněme, že je jakási "ideální" Vltava vytvořená či objevená Smetanou a zapsaná v jeho notovém zápise. Jaký je vztah mezi touto "ideální" Vltavou a Vltavou hranou tehdy a tehdy tam a tam? A jaký je vztah mezi Vltavou symfonickou a Vltavou upravenou pro harfu? Která instance je "autentických předvedením" daného díla?

Na tyto otázky existuje několik základních názorů.

Koncert PSBU - filozofie hudby

Dnes, opět po roce, tu byl koncert Pěveckého sboru benešovských učitelek - zazpívaly nám zajímavý výběr (Zelenka, Mozart, Schubert, židovské písně a nakonec dva černošké spirituály). Nuže, pokračuji v úvahách o filosofii hudby zpracovaných podle článku v SEP ...

Ontologie hudby - spor o univerzálie

Ontologie hudby je studium "hudebních věcí", tj. všemu co patří k hudebním skladbám a relacím mezi skladbami a různými prvky těchto skladeb. Jedním z hlavních témat ontologie hudby je otázka po povaze hudebních skladeb. Hudební skladby jsou totiž entity, které přes svou jednotu mají vícero provedení či dokonce interpretací. Debata o metafyzice hudebních skladeb tedy do velké míry kopíruje debatu známou jako "problém univerzálií".

Podle nominalistů jsou hudební díla sbírky konkrétních jednotlivin, jako jsou hudební notové zápisy a jednotlivá představení. Hlavním problémem pro toto pojetí představují díla, která (pravděpodobně) nelze provést bez alespoň několika chybných tónů, což je (prý) např. případ Stravinského hudby k baletu Svěcení jara z r. 1913 (youtube: 1 2 3). Zdálo by se tedy, že je nutné referovat k dílu i nezávisle na konkrétních, jednotlivých, představeních, což je ovšem pro nominalisty nemožné.

Podle idealistů jsou hudební díla mentální entity, jako jsou představy a zkušenosti. Mezi hlavní problémy tohoto pojetí se počítá: (a) jak vysvětlit intersubjektivitu díla, představy se liší od člověka k člověku, (b) medium díla se zdá podle tohoto pojetí irrelevantní pro vlastní dílo (což ve skutečnosti není pravda).

Mezi další názory na metafyziku hudebních děl se počítá: fikcionalismus, podle něhož jsou hudební díla fiktivní entity (což je ale sám o sobě dost problematický a kontroverzní pojem), a eliminativismus, podle něhož žádná hudební díla nejsou - vše, co tvrdíme o hudebních dílech lze říci, aniž bychom nějak předpokládali jejich existenci. Striktní eliminativismus je pravděpodobně nepřijatelný, protože v nějakém smyslu slova hudební díla přeci jen jsou.

Podle "aktivistů" (action theorists) jsou veškerá umělecká díla, tj. i hudební, určité kompoziční akce jejich tvůrců. Podle této teorie tedy Beethovenova Devátá není dílo, ale to, co Beethoven dělal, když skládal. Velmi obtížně hájitelná pozice.

Konečně zde máme realismus, podlě něhož jsou hudební díla abstraktní objekty. Otázkou ale zůstává, co jsou to ony abstraktní objekty. Podle platonistů jsou to věčné, od našeho světa odtržené věci, které umělci zahlédnou a "stáhnou" do našeho světa. Podle kreacionistů se o věčné objekty nejedná, jsou výsledem lidské činnosti v určitém čase.

Někteří autoři dokonce považují hudební a jiná umělecká díla za natolik svérázná, že je považují za neredukovatelnou metafyzickou kategorii - jsou to "historická individua vtělena ale nikoli konstituována fyzickými entitami jako jsou zápisy a představení." Umělecká díla prý potřebují novou formu specielní metafyziky, vymykající se dosavadní obecné metafyzice.

Myslím, že i v ontologii hudby je potřeba umírněného realismu jako soli ...

Carl Petersson - filozofie hudby

Carl Petersson je vynikající mladý švédský klavírista. V synagoze měl dnes fenomenální koncert, který zahrnoval následující skladby:

• Fryderyk Chopin: Sonáta pro klavír No.2 b-moll, Op. 35
• Fryderyk Chopin: Grande valse brillante
• Franz Liszt: Uherská rapsodie No.2
• Camille Saint-Saens: Danse Macabre
• Domenico Scarlatti: Sonáta pro klavír E dur

Malý obrázek o tom, jak asi takový koncert vypadá si člověk může udělat např. podle následující interpretace Uherské rapsodie 2 (náhodně nalezený klavírista na youtube):



Při příležitosti různých koncertů, které jsme tu od konce července měli, jsem se zamýšlel nad různými tématy filozofie hudby: krátce jsem se vyjádřil k jejímu význam, shrnul jsem Boethiovu a Scrutonovu úvahu nad hudbou a nesmrtelností, a poukázal na filozofickou prioritu čisté hudby před hudbou zpívanou. Pokračujme v této mini-sérii o filozofii hudby.

Patrně nejlepším úvodem do současné "analytické" filozofie hudby je článek Andrew Kanii ve špičkové Stanford Encyclopedia of Philosophy (EN). V (případných) dalších úvahách o filozofii hudby budu čerpat především z tohoto zdroje. První otázku, kterou si Kania klade je:

Co je to hudba?
V prvním přiblížení je hudba organizovaný zvuk. Tato charakteristika je příliš široká, neboť mezi organizované zvuky lze řadit i lidskou řeč, či zvuky živočichů i strojů. Proto se dodává, že zvuk je hudební pokud existuje v hudebním "silovém poli," přičemž hudební pole je strukturováno pomocí stupnic. I tento pokus o definici má své potíže, protože z této definice vypadnou např. bicí nástroje. Tuto potíž by snad bylo možno obejít tím, že v rámci hudební skladby ne všechny zvuky musí být v definovaném smyslu hudební (navíc ke skladbě patří i ticho jako pozadí ke zvukům).

Mezním případem pro jakoukoli definici hudby je skladba Čtyři a půl minuty ticha (přesněji:4'33", tj. 273 sekund odpovídajících nedosažitelné teplotě absolutní nuly -273°C) amerického skladatele Johna Cage (EN CZ stručně). Jedná se o třívětou kompozici, skládající se z trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích. Za celou dobu není zahrán jediný tón. Třebaže se někteří snaží zahrnou Cagovu "skladbu" do hudby, myslím si, že pravdu mají ti, kteří tuto "sklabu" za hudbu nepovažují. Je to spíše případ (avantgardního) uměleckého představení. Nicméně, vyloučit tuto "skladbu" z hudby není úplně snadné - zde je např. jedna obzvláště přesvědčivá interpretace s celým orchestrem:



"Skladba" opravdu stojí za poslech: tak jako u všech skladeb je velký rozdíl mezi pouhým popisem a vlastním poslechem.

POSTSKRIPTUM:
A: "Cageova skladba není hudba."
B: "Proč myslíš?"
A: "To by přeci dokázal složit kdokoli."
B: "To ano, ale byl by to plagiát."

Lenka Baarová - filozofie hudby

Dnes jsme tu měli koncert sólové flétnistky Lenky Baarové, v doprovodu klavíristy Jana Neiderleho. Na programu byl:

Jan Křtitel Vaňhal: Sonata choralis G dur
František Benda: Sonata choralis G dur
Johann Sebastian Bach: Chorální preludia
Charles Maria Widor: Sacred suite, op. 34
Gioacchini Rossini: Messe Solennelle

Hudební hodnocení nechám na povolanějších (sám se zmohu maximálně na epiteta "úchvatné" a "překrásné"). Pokračujme raději v úvahách nad filozofií hudby. Mé předchozí zápisy o filozofii hudby byly inspirovány hudbou zpívanou. Píseň (ať už folková, rocková, rapová, atd.) je skutečně v současnosti nejrozšířenější hudební formou, se kterou je obeznámen téměř každý člověk, jakéhokoli povolání, vzdělání a kultury. Filozofie hudby se ale primárně zabývá hudbou intrumentální ("čistou" či "absolutní"). Proč? Protože je lépe postupovat od případu jednoduchého k případu složenému: zpívaná hudba působí na člověka pomocí textu a pomocí čisté hudby, primárním úkolem je tedy porozumnět těmto složkám a pak se teprve zabývat jejich složeninou. Existuje ale i hlubší důvod, proč se filozofové hudby zabývají převážně hudbou čistou. Je totiž překvapivé, že čistá hudba vyvolává emotivní odezvu, jakoby něco sdělovala. Že zpívaná hudba působí a něco sdílí, na tom není nic divného, to může být dáno zpívaným textem, jak je ale možné, že emoce vzbuzuje i hudba čistá? A jak je možné, že i čistá hudba "něco říká", i když, zdá se, nemá žádný objekt, téma, o němž by "hovořila"?

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 2

"Překonání" metafyziky
Naturalistické směry analytické ontologie jsou prvorozeným dítětem logického pozitivismu. Logický pozitivismus, tak jak je prezentován např. v brilantní Carnapově eseji z r. 1931 "Překonání metafyziky skrze logickou analýzu jazyka" (EN CZ shrnutí), byl radikální výzvou veškerým "normálním" formám metafyziky/ontologie. Carnap uvažuje takto: logika má jako svůj cíl vyjasnění smyslu vět v nichž jsou vyjádřeny vědecké poznatky. Zatímco u empirických vět vede proces vyjasňování k úspěchu, věty metafyzické (jakožto věty domnělé vědy) jsou beznadějně nesmyslné, jsou to pouze "zdánlivé věty" (Scheinsätze; pseudo-statemements). Za prvé se v nich vyskytují bezesmyslné výrazy a za druhé porušují logickou syntax.

Jaké výrazy jsou podle Carnapa smyslupné? Pouze ty, o nichž v rámci výskytu ve větě lze nalézt možnost verifikace této věty, nebo-li její pravdivostní podmínky. 'Prší' je smysluplný výraz, protože víme jak si verifikovat (což pro Carnapa znamená zkušenostně ověřit), že venku prší. Výrazy jako 'princip' či 'Bůh' pak smysluplné nejsou. Jaké věty porušují logickou syntax? Ty, které nejsou srávně utvořeny, např. 'Caesar je a' [spojka po kopule být], či ty, které nesprávně zařazují typy objektů, např. 'Caesar je prvočíslo' (věta není ani pravdivá, ani nepravdivá, ale bezesmyslná, protože lidé a čísla a jejich vlastnosti jsou různé typy objektů).

Carnap se výslovně obrací především proti metafyzickým výrokům vzatým z Heideggerova spisu Co je metafyzika? (1926) - 'Co je to Nic?' 'Nic nicuje', atd. - ale svůj útok myslí zcela obecně nejen proti veškeré metafyzice, ale i proti etice a estetice. Je zajímavé, že k anglickému překladu svého článku Carnap v r. 1959 připojil charakteristiku toho, co myslí metafyzikou: "domnělé poznání essencí věcí, které přesahuje oblast induktivních věd, tj. toho, co je empiricky založeno". Kromě Heideggera, Carnap výslovně jmenuje jako metafyziky Fichteho, Schellinga, Hegela a Bergsona (nezmiňuje tedy Platóna ani Aristotela).

Proč se tolik úctyhodných myslitelů všech dob, ptá se dále Carnap, zabývalo metafyzikou, jde-li o pouhá nesmyslná slova, nesmyslně kladená vedle sebe? Odpověď zní, že metafyzika sice nemá teoretický obsah, jistý obsah však přeci jen má. Jedná se o "vyjádření obecného postoje nějaké osoby vůči životu". Tento postoj je od nepaměti vyjadřován v mytologiích, kde má svůj původ poezie, teologie, a metafyzika. Na rozdíl od poezie je ale metafyzika neadekvátním vyjádřením postoje k životu. Metafyzikové totiž na rozdíl od umělců nevědí co dělají (metafyzický spor je absurdní tak jako spor básně s básní). Carnap uzavírá svou stať úvahou o hudbě:

Hudba je asi nejčistčím způsobem jak vyjádřit životní postoj, neboť je osvobozená od jakéhokoli zaměření na nějaký objekt. Pocit či postoj harmonie, který se metafyzik snaží vyjádřit v monistickém systému, je mnohem jasněji vyjádřen v Mozartově hudbě. A když se metafyzik snaží verbalizovat dualisticko-heroický postoj k životu v dualistickém systému, není to snad tím, že nemá Beethovenovu schopnost vyjádřit tento postoj přiměřenějším způsobem? Metafyzikové jsou hudebníci bez hudebního nadání. ... Místo aby aktivovali svůj sklon [pracovat s pojmy a myšlenkami] ve vědě a uspokojili svou potřebu vyjádření [životního postoje] v umění, obojí směšují a produkují strukturu, která nepřináší nic pro poznání a nestačí ani na adekvátní vyjádření životního postoje. Naše domněnka, že metafyzika je nedostatečnou náhražkou za umění ... je dále potvrzena tím, že metafyzik, který byl patrně v nejvyšší míře obdařen uměleckým talentem, totiž Nietzsche, se téměř vždy vyhýbal omylu obojí směšovat. Velká část jeho díla má empirický obsah ... Nicméně v díle, kde nejsilněji vyjádřil to, co ostatní vyjadřují pomocí metafyziky nebo etiky, totiž v Tak pravil Zarathuštra, Nietzsche nezvolil zavádějící teoretickou formu, ale formu otevřeně uměleckou, poetickou.

Oboroh - filozofie hudby

V Kašperských Horách zorganizoval P. Vavřinec Skýpala festival křesťanské hudby. S manželkou jsme si byli poslechnout skupinu Oboroh.

Když už mám ve svém hartmanickém exilu možnost těšit se z návštěv koncertů, zůstaňme ještě na chvíli u filozofie hudby. Charakter a kriterum krásy není totiž vše, o čem lze v souvislosti s hudbou uvažovat. Jak si povšiml již Pythagoras (kterého Tomáš Akvinský spolu se Sókratem označuje za největšího filozofa, viz ST IIIq42a4) – hudba souvisí nejen s matematikou ale i s časem/věčností. Boethius rozlišuje ve svém spisu De musica čtyři druhy hudby:

1. hudba světa (musica mundana)
2. hudba zpívaná (musica humana)
3. instrumentální hudba (musica instrumentalis)
4. božská hudba (musica divina)

Hudba světa nebo-li hudba sfér je zdrojem veškeré přirozené harmonie. Je to hudba neslyšitelná, protože se neodehrává v čase, jako hudba lidská. Spočívá v božském řádu světa – část je kladena vedle části a ty jsou součástí celku. Hudbu světa lze „slyšet“ pouze naším intelektem. Nejlepším způsobem, jak pochopit tuto božskou harmonii je skrze matematiku jakožto studium vztahů mezi čísly. Hudba světa spočívá ve věčném a neměnném řádu věcí, který se zjevuje v matematice a filozofii. Podle Boethia se však tentýž řád zjevuje smyslům v hudbě: když slyším harmonii, mé ucho vnímá číselné vztahy které „znějí“ od věčnosti. Třebaže je hudba proces probíhající v čase, hudba tak poskytuje náhled nesmrtelnosti a odlesk věčnosti.

Boethiovu teorii (a spřízněnou teorii Schopenhauerovu) hodnotí Roger Scruton takto:

Boethiova teorie, tak jako teorie Schopenhauerova, je neudržitelná ... . Nicméně v tom, co se snaží říci, je snad pravdivé jádro. Když slyšíme melodii ... slyšíme rozlišitelný pohyb: melodie začíná v nějakém bodě (řekněme F), pohybuje se rychle nahoru, dolu trochu pomaleji, a vposledku končí na C. Když takto popisuji melodii, popisuji, co slyším: nicméně v materiálním světě zvuků není nic takového jako pohyb, pouze následnost. F potom G; nic, co by se hýbalo od F ke G. To, co slyším je pohyb, třebaže slyším pouze zvuky, které se nehýbou. Navíc mohu tuto melodii znovu identifikovat: ve stejné výšce anebo v jiné. Mohu ji rozpoznat i je-li hrána rychleji či pomaleji; ... Zkrátka, melodie pro mne získává charakter individua, které se vrací v různých formách, vždy oživené vnitřním pohybem. ... Třebaže zvuky v nichž slyším melodii jsou v čase a prostoru, zdá se, že melodie sama obývá svůj vlastní prostor a čas. Setkávám se s ní v „ideálním“ prostoru a čase, který není můj prostor a čas ... V hudbě tedy děláme krok z našeho času a prostoru do ideálního času a ideálního prostoru: času a prostoru, který se vyskytuje pouze v hudební zkušenosti. Z tohoto ideálního času je, abych tak řekl, již jen malý krůček do věčnosti. ... Neboť hudební entita – ať už melodie nebo harmonie – je ... emancipována z područí reálného času. Není tedy pro nás obtížné představit si ji jakožto individuum plně emancipované z [jakéhokoli] času. (Modern Philosophy, 1994, s. 380)

Melodie a harmonie mají opravdu zvláštní ontologický status - ostatně podobně jako čísla a geometrické tvary. Pro dnešek ale dost, poslechněme si raději Oboroh v Hradci Králové:

Věra Klásková - Irské balady - filozofie hudby

Rok se sešel s rokem a máme zde opět kytarový koncert irských balad "Písně ze Smaragdového ostrova" Věry Kláskové.

Hudba je filozoficky zajímavý fenomén (ostatně, co není?). Tradiční filozofové, jako např. Tomáš Akvinský, o hudbě ani o estetice příliš neuvažovali (ovšem viz studie U. Eca). Slavná je krátká zmínka o kráse v kontextu Tomášových úvah o Nejsvětější Trojici z Teologické summy:

... k tomu, aby něco bylo krásné, je třeba trojí. Za prvé, celistvost neboli dokonalost (integritas sive perfectio). Pokud je toto umenšeno, věc se tím stává ošklivá. Dále, náležitá úměrnost neboli soulad (proportio sive consonantia). A nakonec jasnost: proto se krásnými nazývají ty věci, které mají zářivou barvu (habent colorem nitidum). ST Iq39a8.

Hudba hrála a hraje poměrně velkou roli v myšlení kontinentálním (viz např. Friedrich Nietzsche) a téma hudby je populární i v současné analytické filozofii.