Antropologie náboženství ZS 2010/11

Končí druhý běh antropologie náboženství na ČZU (viz úvod k LS 2009/10, 20.1.2010 a 21.1.2010). Na rozdíl od předchozího běhu nebyl tento semestr zkrácený a tudíž jsem více stihl mluvit o argumentech proti a pro boží existenci (ontologické, kosmologické, teleologické, mravní a z náboženské zkušenosti). Nejvíce času jsem věnoval náboženské zkušenosti, protože to je něco, co vesměs nejvíce studentů zaujme. Argumenty jsem zpracoval především podle Peter Cola (k němuž jsem stále více kritický), ovšem načetl jsem si něco málo i z úžasného Blackwell Companion to Natural Theology, který mi doporučil Vlasta V. (viz 30.3.2010).

K čemu je dnes filosof? (Anketa)

V závěrečném testu z Kvalitativních metod ve vědě/Metodologie vědy jsem položil svým studentům (4. ročník, Hospodářská a kulturní studia; věk: 23-25 let, sedm mužů, zbytek ženy) následující bonusové otázky k úvaze:

1. Jak byste popsali roli filosofa v dnešní společnosti?

• neodpovědělo asi šest respondentů 
• filosofie je dnes spíše přežitek;
• filosof "žije v úplně jiném světě" (dva respondenti)
• dnes už není čas nad něčím hloubat;
• filosof dnes působí staromódně;
• filosof se má zamýšlet nad otázkami nad kterými se ostatní lidé nezamýšlí;
• filosofové současnosti se zabývají globálními problémy;
• filosof má řešit aktuální problémy (např. terorismus, integrace EU);
• "když chceš studovat jakoukoli vědu, potřebuješ nejprve pochopit filosofii";
• filosofie je velmi důležitá, protože nám umožňuje pochopit naši společnost;
• dnes toho filosof moc nenadělá; 
• "filosof má ... určitým způsobem hledat cestu k pravdě a nahrazovat náboženství";
• "filosofie se zabývá nepochopitelnými věcmi ... dříve měla velkou roli, dnes už tomu tak není";
• filosofie má mnoho podob a často si lidé neuvědomují, že jde o filosofii (např. v knihovnictví, historii, atd.) , tj. má důležitou roli;
• filosofové přichází se zajímavými odpověďmi;
• filosofové řeší stále stejné otázky jako se řešily kdysi;
• filosofové poskytují východisko vědcům;
• role filosofů upadá;
• "filosofie to nemá jednoduché, je zastírán pokrokem ... málo lidí filosofii rozumí"
• "filosofii bych přidružila spíše k vědám jako je teologie či etika";
• filosofie se ptá na Boha a na jiné těžko řešitelné otázky;
• "Mnozí filosofové se dnes dotávají ve svých úvahách až do takových absurdit, že nemají pro většinu společnosti význam."
• filosofie se zabývá teoriemi se kterými přišli starší filosofové;
• filosofie to má těžké, dnes se dá skoro vše vysvětlit vědecky;
• "filosofie nás nutí o věcech přemýšlet a pomáhá odhalovat jádro problému";
• "otázky, které si většina lidé dnes klade směřuje spíše k empirickým vědám, na filosofii se obrací až když začnou přemýšlet sami o sobě";
• filosofie podněcuje zájem o náš svět;
• "na filosofa se pohlíží jako na blázna, který nemá nic jiného na práci, než přemýšlet o zbytečných věcech."
• filosofie dává širší rozhled;
• "V dnešní době se filosofie často chápe jako "nepraktická věda" a filosof jako člověk, který všechno rozebírá a nic neudělá. Je to možná také díky tomu, že filosofie se na středních školách učí formou dějepisu, kdo kdy žil, co řekl a co si myslel ..."

2. Co byste řekli na tento názor:

Myslím si, že je potřeba si uvědomit, že role filosofů ve společnosti není nijak výsadní. Já osobně se domnívám, že mnohem důležitější pro společnost jsou nejen vědci, kteří hledají léky na AIDS a podobné choroby, ale třeba i ti, kteří vymýšlejí nové, přírodě přátelštější formy výroby elektrické energie. Domnívám se, že filosofové jsou prostě jedni z mnoha profesionálů, kteří se snaží odpovídat na určité otázky, které si lidé kladou.

(Jedná se o odpověď Jaroslava Peregrina v rozhovoru z r. 2007 pro Risk Managememnt, zdroj citátu jsem ale samozřejmě v otázce studentům neuvedl)

Kdo je mohl vyslovit? Proč? Souhlasíte?

asi šest respondentů neodpovědělo

Odpovědi na otázku kdo: nějaký "normální člověk", realista s praktickým pohledem na svět, nefilosoficky smýšlející vědec, nefilosof, Vy!, vědec (2x), praktik (2x),asi nějaký filosof, skeptik, praktický člověk a materialista, přírodovědec, asi současný filosof - možná Jan Sokol?, nefilosof - možná člen Strany zelených?, člověk, který se stará hlavně o "fyzickou" podstatu života.

Drtivá většina respondentů souhlasila (20x). Nesouhlas byl zdůvodněn takto:

• filosofie je zrovna tak důležitá jako ostatní profese;
• filosofie nahrazuje náboženství a může pomoci nalézt smysl života;
• práce filosofa není často vidět, ale přesto je všudypřítomná;
• "filosofové jsou stejně tak důležití jako vědci - ti jsou sice využitelnější a potřebnější co se týče zdraví apod. ale filosofové jsou potřební z hlediska odpovídání na otázky ... jako kdo jsme, co tu dělám, proč tu jsme, atd."
• vědci jsou sice "veledůležití, ... ale filosofové dávají podklad či východisko vědcům";
• "Nesouhlasím. Ne že by vědci hledající léky na AIDS či šetrnější elektrickou energii nebyli důležití. Ale člověk může být zdravý fyzicky a presto nebýt spokojen psychicky a nechápat proč je tady na světě. Zdravé tělo mu pak není k ničemu, ani ulehčení života elektrickou energií či jinými moderními vymoženostmi. Můžeme říci, že lidé žijící v přepychu moderních věcí jsou doopravdy šťastnější než lidé třeba v Africe? Kteří dokáží svůj život prožívat a žít? Proto je důležitá filosofie pro dnešní společnost a zvláště pro dnešní společnost, která je konzumní a nedokáže si vážit skutečných hodnot. K čemu nám bude dobrá lékařská péče, delší život, když nebudeme vědět proč a přemýšlet o životě ... a to by měla být role filosofie."

Aristotelova klasifikace věd 2

Potíže, které mám s Aristotelovým dělením věd (3.5.2010):

1. Teoretické vědění zahrnuje podle uvedených příkladů pouze vědění o přírodě (a o její Příčině). Cožpak ale neexistují různé sociální a humanitní vědy, jejichž cíl je také teoretický, tj. "pravdivé poznání pro ně samo"? Zdá se, že Aristotelés směšuje vědění o tom, jak jednat/vytvářet (cíl praktický/umělecký/užitkový) a vědění o samotném jednání/vytváření (cíl teoretický). Např. (ideálně vzato) politikovi jde o spravedlivé uspořádání státu, kdežto politologovi o poznání politické reality; hudebníkovi jde o složení a předvedení hudebního díla, kdežto muzikologovi o poznání hudební reality. Obojí se samozřejmě prolíná, nicméně cíle jsou různé.

2. Kam patří sport a sportovní vědění? Mezi produktivní vědění? Pokud ano, muselo by sportování splňovat dvě podmínky (a) hodnota sportování by spočívala ve výsledku; (b) výsledek by měl být krásný či užitečný. Zdá se, že ani jedna podmínka neplatí: hodnota sportování je často v samotné sportovní činnosti a (hlavním) cílem není často ani krása ani užitek. To ovšem znamená, že sportování je spíše praktické než produktivní vědění.

3. Třebaže ve sportu jde často o krásu, zdá se, že jeho hlavní motivací je zábavnost (hravost). Kromě poznání hledající morálně dobré jednání je tedy třeba uznat i poznání hledající zábavu (pobavení) či něco takového. Termín 'zábava' vyjadřuje naneštěstí v češtině nejrůznější pojmy, většinou s konotacemi, kterým se zde chci vyhnout. Zatím mě ale nenapadá lepší výraz a pravděpodobně půjde o to výraz ponechat a pokusit se jej lépe vystihnout (související pojmy: hra či hravost, viz např. 15.12.2009, a trochu specifičtěji: legrace/humor).

Problém klasifikace věd oživl v sedmnáctém století a byl živý až do století devatenáctého. V dvacátém století se ho chopilo knihovnictví (library science), ovšem s poměrně malou návazností na předchozí filosofickou reflexi (viz). Příkladem rozšířeného nešvaru v klasifikaci věd je řazení filosofie do společenských věd (14.4.2010).

Aristotelova klasifikace věd 1

Aristotelés nám zanechal řadu spisů, které se tradičně rozdělují do tří skupin, podle Aristotelova rozdělení věd/vědění (epistemai - pl. od vědění):

• teoretické
• praktické
• produktivní.
  

Toto dělení bere za své kriterium cíl.

• vědění teoretické usiluje o pravdivé poznání pro ně samo;
  
• vědění praktické usiluje o poznání, které by vedlo k dobrému jednání člověka individuálně i ve společnosti; hodnota spočívá v praktické činnosti samotné.
  
• vědění produktivní usiluje o poznání, které by vedlo k vytvoření krásných či užitečných objektů (umění a technika) [ODKAZY]; hodnota spočívá ve výsledku tvůrčí činnosti.
  

Věda/vědění pro Aristotela není, tak jak je to často chápáno dnes, záznam o probíhajících empirických výzkumech, ale spíše něco jako ideální výsledek výzkumu - organizované a souhrné poznání určité oblasti. Vědění se u něho samozřejmě týká nejen oblastí smyslové zkušenosti, ale i toho, co oblast smyslů přesahuje.

Aristotelovy příklady teoretických věd/vědění:

• první věda či teologie (později nazvaná metafyzika a ještě později ontologie);
• fyzika nebo-li přírodní filosofie (v širokém smyslu slova: zahrnuje i astronomii, biologii a dokonce i psychologii);
• matematika (nauka o kvantitě, tj. geometrie a aritmetika).
  

Aristotelovy příklady praktických věd/vědění:

• etika;
  
• politika;
• ekonomie.

Aristotelovy příklady produktivních věd/vědění:

• řemesla a technologie (truhlářství, kovářství, kamenictví, stavebnictví, loďařství, atd., ovšem také zemědělství, chovatelství a lékařsví);
• krásná umění (výtvarná jako např. sochařství či malířství, músická, jako např. hudba a divadlo, a literární, jako např. rétorika).

[ODKAZY] (ze SEP) Topiky kn. VI, 6, 145a15-16 (kn. 6 pojednávající o definici; vlastní relevantní citát); Phys. 192b8–12; DC 298a27–32, DA 403a27–b2; Met. 1025b25, 1026a18–19, 1064a16–19, b1–3; EN 1139a26–28, 1141b29–32).

Kvalitativní metody ve vědě: co dál

V kvalitativním metodách/metodologii vědy jsem dokončil na ČZU úvodíček do logiky (viz 3.3.2010). Logiku jsem zpracoval podle Úvodu do logiky aristotelské tradice od Lukáše Nováka, ovšem s vynecháním klíčových distinkcí mezi formálním a objektivním pojmem. Výsledkem je logika, která vypadá drasticky psychologistická. Mám ale dojem, že studenti by už další distinkce propozicemi/soudy, argumenty/úsudky, atd. nestrávili (chápu už, proč byl Bolzano považován svými kolegy za hnidopicha, když zavedl Sätze an sich).

Teď bych rád podobným super-zhuštěným způsobem probral ve dvou přednáškách (!) pojmy vědění (cognitio certa et evidens, true justified belief, Gettierovy příklady), rozdíly mezi fallibilismem a fundacionismem, internalismem a externalismem, a pojmy nutnosti/možnosti, analytičnosti/syntetičnosti, a priori/a posteriori.

Antropologie náboženství: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?

Minulý týden jsem uzavřel (zkrácený) semestr Antropologie náboženství. Svým studentům na ČZU jsem položil v závěrečném testu otázku: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?

Přínos:
překonání tíhy života, útěcha, pomoc nalézt pravdu, jistota, odpovědi na smysl života, opora, (v minulosti) vzdělání, pomoc rozvoji duchovní stránky člověka, (v minulosti) řád, pokoj, pomoc v tísni, motivace, synergizace lidí, společenství, pokoj, obohacuje duševní život, podněcuje k přemýšlení, učí poslušnosti ve společnosti.

Nebezpečí:
omezení svobody, omezení myšlení, zfantizování davů, špatný výklad, manipulace v sektách, možná radikální interpretace islámu, špatná interpretace světa, neochota církví přijmout moderní svět, fundamentalistická náboženství, nadřazování vl. náboženství a netolerance, zločiny a manipulace (v minulosti), zneužití k mocensko-politickým cílům, (někdy) iracionální setrvávání na svých názorech, (výjimečně) orientování mas nesprávným směrem, (někdy) slepá poslušnost vůči náboženské komunitě, odklon od prvotní dobré myšlenky, neschopnost přijmout jiný názor.

(Opakované odpovědi jsou tučně). Odpovědi byly dány 27 z 28 studentů na konci magisterského studia oboru Hospodářská a kulturní studia. Drtivá většina studentů mluvila o aktuálních přínosech a možných negativech náboženství (někdy studenti výslovně zdůrazňovali, že negativum je zneužití náboženství, které je samo o sobě pozitivní fenomén, jindy rozdělovali náboženství na pozitivní a negativní, např. v sektách).

Ekofilosofové: Freya Matthews

V učebnici Antropologie náboženství od Fiony Bowie, kterou užívám, je také kapitola "Náboženství, kultura, a životní prostředí". Bowie zde referuje o zajímavé australské filosofce Freya Matthews (homepage), která se zabývá mj. metafyzickými základy environmentální etiky (kniha The Ecological Self, 1991). Její kniha vypadá velmi zajímavě pro metafyzicky orientovaného čtenáře, nicméně Bowie se zaměřuje jakožto antropoložka spíš na neteoretické aspekty knihy:

1. Kosmologie ("obraz světa") je přítomná ve všech lidských společnostech;
2. Kosmologie má zásadní vliv na život lidí a společnosti (pokud je svět obývaný „duchy“, přistupujeme k němu jinak než když je to pouhý shluk atomů);
3. "Západní" atomizovaná a materialistická kosmologie, která považuje živé tvory a věci za nezávislé a materiální jednotky, je jednou z hlavních příčin environmentální krize.
4. Environmentálně přívětivá a trvale udržitelná společnost potřebuje novou metafyziku sounáležitosti a panpsychismu.
   

Souhlasím s 3 a zčásti i s 4: panspsychimus nicméně zachází příliš daleko (duši jakožto oživující princip mají pouze živé organismy).

„...kosmologie není jen nějaký průvodní jev; jakmile zaujala představivost celého společenství, může tomuto společenství sloužit, provést je obdobími hmotného nedostatku, nebo mu naopak může prokázat špatnou službu a podrýt jeho morálku, i když se hmotné podmínky zlepšují a umožňují celkový rozvoj. Jinými slovy, dobrá kosmologie je dobrá pro své zastánce, zato špatná kosmologie má podle očekávání účinek opačný.“ (Freya Matthews, 1991/94, s. 13)

Velikonoce 2010

Vzhledem k velikonočním svátkům jsem zařadil do přednášky z antropologie náboženství i povídání o nesmrtelnosti. Peter Cole nezmiňuje žádné deduktivní argumenty pro nesmrtelnost duše (např. z její jednoduchosti), uvádí jen argumenty induktivní:

• (A) "psychické doklady" jako je telepatie, psychokineze, spiritismus, mimotělní zkušenosti, atd.
  
• (B) Ježíšovo vzkříšení.

Tyto induktivní argumenty studenty většinou zaujmou, přeci jen jsou na ně zvyklí z různých disciplín. Argumentovat Ježíšovým vzkříšením jako dokladu pro nesmrtelnost jim nejprve připadalo absurdní, ovšem po probrání různých hypotéz a jejich možné pravděpodobnosti (zpráva je symbolická, z pozdější doby a tudíž nevěrohodná, založená na halucinaci, založená na omylu, atd.) snad přeci jen začali brát tento typ argumentace trochu vážněji.

Požehnané Velikonoce svým (teď už možná i dvěma) čtenářům a jejich rodinám!

Antropologie náboženství - ontologický důkaz

Dnes chci mluvit na hodině Antropologie náboženství o ontologickém důkazu/argumentu existence boží. Tento typ argumentu jsem již na blogu zmiňoval (1.10.09 a 30.10.09), ale nevysvětloval. Existuje řada verzí; pro jednoduchost studentům předkládám následující:

První Anselmova verze z Proslogionu k. 2 (verze byly odlišeny Normanem Malcolmem v r. 1960)

P1: Bůh je největším myslitelným jsoucnem (nic většího nelze myslet: id quo nihil maius cogitari possit)
P2: Bůh je buď pouze v mysli anebo v mysli i realitě.
P3: Pokud je Bůh pouze v mysli, Bůh není největším myslitelným jsoucnem.
Z: Bůh je v mysli i realitě, tj. existuje.

Hlavní problém: Neexistovat (být v mysli) či existovat (být v realitě) se netýká věcí. Slovy I. Kanta (1781): „Sto skutečných tolarů není nic víc než sto tolarů možných.“ Kantova intuice byla později (díky Fregeovi) precizována takto: Říkám-li, že Bůh je buď pouze v mysli anebo jak v mysli tak v realitě, nemluvím o Bohu a jeho vlastnostech, ale o pojmu „Bůh“, který je buď exemplifikován anebo ne. Tato exemplifikace sama není vlastností samotného Boha (a ani žádné jiné věci; prostě nelze srovnávat věci existující a neexistující; pokud se o to pokoušíme, bereme ty neexistující jakoby existovaly).

Druhá Anselmova verze z Proslogionu k. 3

P1: Bůh je největším myslitelným jsoucnem.
P2: Bůh je buď nutným jsoucnem (které nemůže nebýt) anebo kontingentním.
P3: Pokud je Bůh kontingentním jsoucnem, není největším myslitelným jsoucnem.
Z. Bůh je nutným jsoucnem, tj. existuje.

Jinými slovy, pokud Bůh není nemožný, je nutný. A popírat nemožnost největšího myslitelného jsoucna a jsoucna nutného, je velmi obtížné.

Hlavní problém: Nelze nadefinovat věci do existence - zdá se, že se zde jedná o nějaký "logický trik". Většína vynikajících filosofů důkaz odmítá, existují ale i zastánci (Plantinga, Malcolm, Gödel) a hlavně: záhadou zůstává, co přesně je na důkazu nesprávného.

Subjektivní vs. objektivní: obrana barev

Bertrand Russell ve své knize The Problems of Philosophy (1912; ch. 1) argumentuje, že věci, např. stůl, nemají žádnou barvu, protože z každého uhlu a za různých podmínek vidí každý člověk jinou barvou a žádný z daných zrakových vjemů není privilegovaný, ergo. Podobně i moji studenti (tedy vesměs studentky) se "učili už ve dvou předmětech (fyzika a psychologie), že barvy neexistují." V návaznosti na Anthony Kennyho (The Metaphysics of Mind) jsem hájil realitu barev následujícím způsobem:

OBJEKTIVITA VNĚJŠÍCH SMYSLŮ
Descartes a jiní moderní filosofové vzali rozlišení primárních a sekundárních kvalit, které zhruba odpovídá Aristotelskému rozlišení mezi vlastnostmi vnímatelnými vícero či pouze jedním smyslem, za východisko k tvrzení, že zatímco např. tvar je skutečně (objektivně) vlastnost věcí mimo naši mysl, barva, vůně, chuť, teplo, atd. jsou pouze (subjektivně) něčím v naší mysli.

Descartův omyl spočívá ve dvou chybách:

1. V konfúzi pojmů subjektivity a vztažnosti (relativity, relačnosti). Některé vlastnosti jsou vztažné a zároveň objektivní. Př. být vyšší než či být jednovatý jsou vztažné vlastnosti protože výšku musím srovnávat s něčím a jedovatost se vtahuje na druh organismu. Ovšem fakt, zda někdo danou relační vlastnost má je objektivní: daný pesticid je jedovatý pro dané bakterie ať si myslím co chci.
2. V předpokladu, že sekundární kvality (zápach, chuť, zvuk,) jsou na rozdíl od primárních (váha, tvar) závislé na aktuálním vnímání těchto kvalit. Je zde záměna mezi vlastností jakožto aktuálním účinkem a vlastností jakožto dispozicí vyvolat nějaký účinek. Př. Vydá padající strom ránu, když jej nikdo neslyší? Samozřejmě, že vydá, protože rána je vlastnost kmitajícího stromu (předaná vzduchu) vyvolat sluchový vjem v daném organismu. Je cukr sladký, když jej nikdo neochutná? Samozřejmě, že ano: cukr má dispozici (potenci) vyvolat sladkost na jazyku příslušného tvora.
   

“Sekundární kvality věcí jsou relativní, to znamená antropocentrické – či lépe řečeno zoocentrické. Jinými slovy, jsou to dispozice (powers) vyvolat jisté dané účinky u lidí a jiných živočichů. Z toho ale nevyplývá vůbec nic o jejich pouhé subjektivitě. Bylo by chybou říci, že se nejedná o kvalitu daného objektu. Vztah mezi smyslově vnímatelnými vlasnostmi (sensibilia) a smysly je jako vztah mezi klíčem a zámkem. Schopnost klíče zapadnout do daného zámku je něco relativního, ale stejně tak objektivního jako je velikost či tvar klíče.” (Kenny, The Metaphysics of Mind, p. 104)

Poznámká:
Vzpomínám si, že Erazim Kohák při svých přednáškách (v r. 1995/96) prohlašoval "objektivitu" za "fuj" a hlásil se k subjektivitě. Na mysli ovšem měl subjektivitu ve smyslu různých antropocentrických vlastností vztažených k subjektu. Chápat slovo "subjektivita" v tomto smyslu je ovšem méně běžné než ve smyslu "nepodložený, iluzorní, předpojatý, jednostranný, zaujatý," atd. Už Searle rozlišil tyto různé významy, takže lze koherentně tvrdit, že existuje celá řada objektivních (ve smyslu reálných, položených, atd.) faktů o subjektivitě (ve smyslu: vztažnosti lidské mysli z perspektivy "já") (viz The Rediscovery of Mind, 1992).

Zásadní role “zdravého rozumu” ve vědě

Podle zajímavé knihy Lynd Forguson (Common sense, 1989) má “zdravý rozum” dvě fundamentální komponenty:

1. racionální psychologii: jednání (behavior) lidí je vysvětlitelné díky jejich míněním (beliefs) a přáním (desires);
2. elementární realismus: svět je jeden společný všem bytostem; věci existují nezávisle na nás.

Racionální psychologie “zdravého rozumu” je sofistikovaná a komplexní schopnost, která zahrnuje:

• meta-reprezentaci (schopnost reprezentovat vlastní representace)
  
• schopnost rozlišovat mezi: 1) realitou a zdáním (appearance), 2) diverzitou perspektiv (druzí mohou mít odlišnou mentální representaci stejného objektu, kterou já nemám), 3) změnami representací (“změnil názor”).

„Zdravý rozum“ je třeba vzít vážně. (Ať už jako teisté vycházíme z toho, že jsme boží obraz, nebo jako evolucionisté z toho, že nám “zdravý rozum” pomohl přežít.)

Zdá se, že mezi vědou a „zdravým rozumem“ neexistuje ostrá dělící čára. Lze uvést například tyto společné vlastnosti vědy a „zdravého rozumu“:

• induktivní (jednotlivé→obecné) a deduktivní (obecné→jednotlivé) myšlení;
• kritériem je empirická úspěšnost, descriptivní adekvátnost, logická koherence, atd.,
  
• schopnost navrhovat hypotézy a (predikovat) budoucí jevy,
  
• schopnost komunikovat výsledky (slovem, textem),
  
• intersubjektivní orientace (záleží na tom, co si myslí ostatní).
  

Existují samozřejmě i rozdíly, které se týkají míry (a) systematizace, (b) koherence, (c) intersubjektivní přijatelnosti, atd. V případě, že dochází k radikální odlišnosti vědeckého a „naivního“ obrazu světa jedná se o revizionistickou metafyziku (často pojímanou implicitně). Jinak se jedna o metafyziku deskriptivní (viz Strawson). Platónsko-aristotelská tradice usiluje o vědecký rozvoj „zdravého rozumu“, jedná se tedy o metafyziku (převážně) deskriptivní.

Historická poznámka: termín “zdravý rozum” odpovídá anglickému “common sense”; moderní pojem zřejmě vznikl metamofózou z aristotelsko-scholastického “sensus communis” díky novověkým autorům jako Descartes, Berkeley, Locke a Hume (příp. Thomas Reid).

Kvalitativní a kvantitativní výzkumné metody

adaptováno z (Hendel 2005: 57)	Kvantitativní výzkum	Kvalitativní výzkum
intencionalita	často nebrána v úvahu	východisko výzkumu
perspektiva	„třetí osoby“ – objektivizující „oni“	„první osoby“– empatie do subjektu
vztah výzkumníka k subjektu	s odstupem	těsný
situace výzkumníka	vně situace	uvnitř situace
teorie a výzkumu	teorie je verifik. či falzifikována	teorie často vzniká v průběhu
výzkumná situace	silně strukturovaná a kontrolovaná	slabě strukturovaná a kontrolována
platnost výsledků	nalezen jeden přesný aspekt, často bez porozumnění	kontextuální porozumnění
data	„tvrdá“, chudá	„měkká“, bohatá
měřítko	makro	mikro

Moudrost "starých" Římanů

Jakožto (nedostudovaného) latiníka mě potěšilo "Slovo rektora", odstupujícího prof. Jana Hrona, v lednovém zpravodaji ČZU, které je strukturované podle latinských přísloví:

• Nihil dictum, quod non dictum prius. (Neexistuje výrok, který by nebyl býval již vysloven.)
• Ad omne bonum opus parati. (Připraveni ke každému dobrému dílu.)
• Scientia est potentia. (Vědění je moc.)
• Qui proficit in literis et deficit in moribus plus deficit quam proficit. (Ti, kdo prospívají ve vědách a neprospívají v mravech, spíše neprospívají, než prospívají.)
• Non scholae, sed vitae discimus. (Ne pro školu, ale pro život se učíme.)
• Noli iurare in verba magistri. (Nepřísahej na slova učitelova.)
• Non datur ad Musas currere lata via. (K Můzám nelze běžet po široké cestě.)
• Felix, qui potuit rerum cognoscere causas. (Šťasten ten, kdo mohl poznat příčiny věcí.)
• Nil volenti difficile est. (Nic těžkého pro toho, kdo má pevnou vůli.)
  

Definice kvalitativního výzkumu

Z učebnice J. Hendela jsem vybral některé názory na definici kvalitativního výzkumu:

1.“kvalitativní výzkum je proces hledání porozumnění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a prování zkoumání v přirozených podmínkách.” (Creswell v Hendel, s. 50)

2."kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který neuplatňuje statistické či jiné kvantifikační metody"

3. nelze definovat.

Kritika: ad 1: v definici jsou přimíšeny akcidentální charakteristiky (např. ne ke každému typu výzkumu jsou k dispozici texty) a jedná se spíše o nástin výsledné teorie než základní definice; ad 2: negativní definici je třeba uplatnit pouze “v případě nouze”; ad 3: příliš ukvapený postoj (hledání definice či rodiny analogicky spřízněných definic je zásadní pro naše porozumnění);

Můj pokus o definici:
Kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který předpokládá ontologickou (či alespoň metodologickou) neredukovatelnost intencionálních (mentálních, společenských) fenoménů na fenomény neintencionální a k průzkumu těchto intencionálních fenoménů bere v úvahu perspektivu “první osoby” (empatie).

Kvalitativni metody/Metodologie vědy

Popis: kurz se věnuje dvěma tematickým okruhům: (I) otázkám charakteru, průběhu, rozsahu, a spolehlivosti lidského poznání (dnes většinou zkoumaných pod hlavičkou epistemologie/teorie poznání, logiky a metodologie vědy); (II) kvalitativním metodám výzkumu, které jsou ve vědách o člověku a společnosti považovány za doplněk, případně protipól, postupů kvantitativních. Důraz bude teoretický, třebaže v seminářích je příležitost i k projektům terénního výzkumu. Orientační mapou v pozadí kurzu je především aristotelsko-scholastická tradice, v dialogu se současnou tradicí analytickou.

Přednášky okruhu I

Terminologie, pozice, historie
Aristotelské pojetí poznání, alternativy, kritiky
LOGIKA: pojem
LOGIKA: soud (propozice)
LOGIKA: úsudek (argument)
Smyslové vnímání
Pojmy vědění, teorie justifikace
Analytické a syntetické
A priori, a posteriori
Jistota (vědění, víra)
Noetika (pravda, jistota, princip, kruh)
Teorie vědy (aristotelské pojetí)
Teorie vědy (moderní empirické pojetí)

(Zde vycházím především z materiálů, které připravil Dr. Lukáš Novák)

Přednášky okruhu II

Kvalitativní vs. kvantitativní výzkum: filozofický problém
Základní přístupy výzkumu
Plán výzkumu
Metody získávání dat
Zobrazování dat
Vyhodnocování dat
Zpráva o výzkumu
Hodnocení kvality výzkumu

(Zpracováno především podle: Hendel, Jan (2005) Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál.)

Antropologie náboženství 0 (témata)

Můj základní postup v přednáškách bude sledovat témata z učebnice Antropologie náboženství od Fiony Bowie a Filosofie náboženství od Petera Cola. (Pravděpodobně se nedostane na všechna témata, záleží na tom, jak vše půjde).

Bowie probírá následující témata:

1. Teorie (metodologická východiska a dále původ, vymezení a charakteritika náboženství)
2. Tělo
3. Uchovávání a změna hranic
4. Pohlaví a gender
5. Životní prostředí
6. Rituály a násilí
7. Šamanismus
8. Čarodějnictví
9. Pouť
10. Mýtus

Bowie nezahrnula do svého zkoumání náboženství

• reflexi a sebe-reflexi „velkých náboženství“,
  
• duchovní disciplínu (modlitba, meditace, atd.).
  

Reflexi náboženství (především teistického) si doplníme podle učebnice Peter Cola. Cole probírá následující témata:

1. Pracovní nástroje (logika)
2. Ontologický důkaz Boží existence
3. Kosmologický důkaz Boží existence
4. Teleologický důkaz Boží existence
5. Mravní důkaz Boží existence
6. Důkazy Boží existence z náboženské zkušenosti
7. Hodnocení důkazů Boží existence
8. Zlo
9. Duše a tělo
10. Posmrtný život
11. Náboženský jazyk

Pokud bude zájem a čas, mohl bych případně vyzkoušet i výuku duchovní disciplíny (asi především neteistické) např. podle knihy Sadhana od Anthonyho de Mello.

Antropologie náboženství - 0 (popis kurzu)

Série přednášek na ČZU:

Antropologie náboženství (z řeckého ἄνθρωπος, člověk) je disciplína, která zkoumá náboženské projevy člověka. Tato disciplína v sobě zahrnuje jak antropologii kulturní (sociální) tak antropologii filosofickou. Kulturní antropologie je vědou spíše deskriptivní, kdežto v antropologii filosofické převažuje složka kriticko-analytická. Důraz našeho kurzu bude filosofický, tj. půjde nám primárně o otázky filosofie náboženství (základy kulturní antropologie náboženství probírají studenti mj. v předmětu Geografie náboženství). V rámci monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství, islám) půjde např. o otázky dokazatelnosti a atributů Boha, o problém zla, posmrtného života, vztahu duše a těla, náboženské zkušenosti, náboženského jazyka, atd. Zabývat se ale budeme i otázkami řešenými v rámci ne-monoteistických náboženství (hinduismus, budhismus, čínská náboženství), např. otázkami reinkarnace, osobní identity, ateismu a atributů nejzažší reality, jednání v souladu s Dao, psychofyzickými duchovními praktikami, atd. Cílem tohoto kurzu je reflektovat nad těmito a podobnými otázkami v dialogu s velkými mysliteli minulosti i současnosti.

Základní literatura, ze které chci vycházet:

• Bowie, Fionia (1975120052/2008) Antropologie náboženství: Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví, z angl. přel. Vladimír Petkevič, Praha: Portál.
• Cole, Peter (1999/2003) Filosofie náboženství, z angl. přel. Ondřej Fischer, Praha: Portál.
• Quinn, Philip L., Taliaferro, Charles, ed. A Companion to Philosophy of Religion. Malden, MA: Blackwell Publishing.