Duchovní cvičení (druhá část)
Filosoficky žít je podle Hadota fundamentálním rysem antického pojetí filosofie -
filosofický diskurz (tj. "obsah") byl v antice podle Hadota druhotný, byl pouhým instrumentem filosofického života. (Distinkce mezi žitou filosofií a filosofickým diskurzem byla prý učiněna explicitně až v helénismu, implicitně je ale přítomna již u Platóna a Aristotela). Jedním z mnoha dokladů toho, že filosofie byla v antice primárně určitým životním stylem je fakt, že se jako filosofové označovali i lidé, kteří ani nepsali ani nevyučovali. Byli tak označeni na základě svého existenčního postoje, na němž se zjevovala esence dané filosofické školy.
V antice existovalo šest základních filosofických škol:
- platónská,
- aristotelská,
- stoická,
- epikurejská,
- skeptická (pyrrhónská),
- cynická.
Nejvýznamnější škola byla platónská, obzvláště později skrze novoplatonismus. Kromě historického faktu existence těchto šesti antických škol, zastává Hadot i tezi, že tyto školy vyjadřují základní existenční zkušenosti a životní možnosti člověka (bez ohledu na historický kontext). Pro
aristotelismus je charakteristickým rysem teoretická kontemplace; pro
platonismus je to láska a duchovní výstup; pro
stoicismus je to (a) vědomí spřízněnosti všech jsoucen v kosmu, (b) svoboda daná tím, že jediné opravdové zlo vychází zevnitř, z vlastní morální volby, (c) absolutní respekt vůči každé lidské bytosti, (d) soustředěnost na realitu přítomného okamžiku; pro
epikureismus je to základní jednoduché potěšení z existence, pro
skepticismus je to přijetí konvencí a vzdání se úsudků; a pro
cynismus je to odmítnutí konvencí a klidné snášení všeho. Každá škola měla řadu spirituálních cvičení pro své pojetí pravého života mudrce (filosofa), tato cvičení byla ale různě přejímána a kombinována.
