Metafyzika na německých barokních gymnáziích 2

Musolff (profesor pedagogiky ve vestfálském Bielefeldu) ze svých výzkumů vyvozuje mj. následující:

1. Metafyzika byla v druhé třetině 17. století společným jazykem napříč konfesemi. 

"es existierte im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts offenbar noch eine Sprache, die von allen Lehrern der untersuchten Kurse trotz konfessioneller Unterschiede gemeinsam gesprochen und verstanden wurde: die Sprache der Metaphysik." s. 172

2. Cílem výuky metafyziky bylo poskytnout takové pochopení světa, které by žákům osvětlilo správné sebeporozumnění. 

"das allgemeine Lernziel des Metaphysik-Unterrichts an den drei Gymnasien war, eine solche Verbindung zwischen dem Weltverständnis der Schüler und ihrem Selbstverständnis zu erzeugen, die ihre "wahre" Selbsidentität enthüllen würde." s. 173

3. Metoda výuky byla racionální a nepodléhala konfesijní zaujatosti.

"Was an den untersuchten Disputationen besticht, ist ihr wissenschaftlicher Stil des Denkens. ... Diese Disputationen zeigen die Offenheit dieses Unterrichts für rationale Kritik gemäß den Forderungen begrifflicher Klarheit und Bedeutungskonsistenz. Wenn die Argumente von Authoren anderer Konfessionen behandelt wurden, ging man davon aus, daß der andere gerade wie man selbst, die Wahrheit suchte." s. 173

4. Metafyzika poskytovala v 17. stol. organickou jednotu vzdělání o světě a o člověku (kterou dnes postrádáme).

Metafyzika na německých barokních gymnáziích 1

Ve sborníku Anfänge und Grundlegungen moderner Pädagogik im 16. und 17. Jahrhundert. (Musolff, Hans-Ulrich a Göing Anja-Silvia, eds. Köln: Böhlau Verlag, 2003) se nachází zajímavý článek od Hans-Ulricha Musolffa "Wiederkehr der Metaphysik und moderne Bildungstheorie: Zur Interpretation der Schulphilosophie in Curricula des 17. Jahrhunderts." (s. 139-188)

Musolff prozkoumal historické prameny německé gymnaziální výuky v období baroka (především tří vestfálských gymnázií: Arnoldina ve Steinfurtu, jezuitského Paulina v Münsteru a lutherského Archigymnasia v Soestu) a došel k závěru, že na rozdíl od běžné představy o novověkém konci hrála metafyzika v 17. století velkou společenskou roli. Z pedagogických metod se hojně používaly disputace, které při závěrečných zkouškách vyšly často i tiskem jakožto Theses.

Pár zajímavých údajů z článku:

• lutherské Gymnázium ve Stuttgartu vyučovalo v l. 1687-1724 v septimě 2h týdně metafyzice; nejednalo se přitom jen o přípravu na studium teologie, protože pouze 27,1 procent absolventů pokračovalo v teologii (např. 21,8 pokračovalo studiem práv)
• jezuitské Paulinum v Münsteru sledovalo tříletý Cursus philosophicus členěný na Logiku, Fyziku a Metafyziku; ani zde se nepočítalo s tím, že by se většina absolventů gymnázia stala teology
• k metafyzice se v knihovně Paulina v Münsteru nacházelo toto: (1) Disputatione metaphysicae od F. Suareze, vyd. Mainz 1614. (2) Komentář k Metafyzice od Ch. Javelli (z. 1538), vyd. Lugduni 1559. (3) od r. 1626 byl k dispozici i Komentář k Metafyzice Paula Sonciny (z. 1494), vyd. Köln 1622, (4) Komentáře k Metafyzice od P. da Fonsecy, vyd. Lugduni 1591 (I), Lugduni 1590 (II), Köln 1604 (III).
• na gymnáziu ve Steinfurtu se od r. 1656 (pod vedením Gottfrieda Spinaeuse) konaly disputace proti Descartovým Meditacím (později i v Münsteru)
• publikování metafyzických/fyzických disputací převažovalo nad etickými/politickými (např. ve Steinfurtu v 50tých letech: 5 ku 4; v 60tých 15 ku 4)
   

Konference o Bernardu Bolzanovi

V Praze dnes začala konference Philosophy and Mathematics in the Work of Bernard Bolzano. Bernard Bolzano se narodil v Praze v r. 1781, zde také zemřel v 1848. Otec byl původem Ital, jeho mateřským jazykem ale byla němčina. Bolzano studoval na piaristickém gymnáziu, od mládí projevoval zájem o nejen o matematiku, ale i o filosofii. Nakonec se rozhodl (přes nechuť rodiny) ke studiu teologie a ke kněžství, vysvěcen byl v r. 1805. Podle článku Edgara Morschera (v SEP) byl Bolzano patrně největším logikem mezi Leibnizem a Fregem.

Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.

Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").

Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.

Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.

Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")

Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:

• A. C. Crombie (1969): The History of Science from Augustine to Galileo.
• William A. Wallace (1984) Galileo and His Sources: The Heritage of the Collegio Romano
• Paolo Mancosu (1996) Philosophy of Mathematics ... in the Seventeenth Century
• Paul Shore (2002) The Eagle and the Cross: Jesuits in Late Baroque Prague
• Edward Grant (2007) A History of the Natural Philosophy
  

pro začátek ...

Francisco de Araújo

Na APA budu přednášet o pomyslných jsoucnech u barokního teologa Franscisca de Araújo. Podle předmluvy Jesúse Garcíi Lópeze (ES) ke knize El ente de razon en Francisco de Araujo (1972) od J. Luise Fernandeze Rodrigueze, "intelektuální velikost Františka de Araújo ... není o nic menší než jiných jeho současníků, např. Františka Suáreze či Jana od Sv. Tomáše; nicméně z nahodilých historických důvodů se stalo to, že tito jsou známější a více studovaní." (s. 11) Na internetu jsou k dispozici životopisné články P. Ramóna Hernándeze Martína OP, které vyšly tiskem v šedesátých letech (1 2 3). Snad se mi jimi podaří časem prokousat (španělštinu umím jen se slovníkem, pomalu a mizerně). První várka:

Francisco de Araújo se narodil v bohaté a urozené rodině v malém městečku Verín (ES) v Galicii (EN), u severních hranic s Portugalskem v r. 1580. (O svém rodišti podává zprávu sám Araújo tím, že svou první publikaci, Komentář k Aristotelově metafyzice, podepisuje autore Fratre Francisco de Araujo, Dominicano, Verinensi). Araújova láska k jeho rodné Galicii se projevuje po celý jeho život mj. tím, že věnuje svá díla významným galicijským rodákům:

• Antoniu de Sotomayor OP, zpovědníkovi Filipa IV., (Komentář k ST II-II, Salmanticae, 1635)
• Fernandovi de Andrada y Mendoza, arcibiskupovi z Burgos (Komentář k ST III, Salmanticae 1636)
• Baltasarovi de Moscoso De Sandoval OP, kardinálovi a arcibiskupovi toledskému (Komentář k ST I, tomus primus, Matriti 1647)

Do dominikánského kláštera San Esteban vstoupil Araújo po dokončení studií bakaláře svobodných umění 22. prosince 1597 v 10 hodin dopoledne. Studia teologie započal již jako dominikán. Mezi jeho učitele patřili slavní dominikánští teologové jako Domingo Bañez (na vrcholu svých sil, dominantní osobnost Salamanky), Pedro de Herrera a Pedro de Ledesma.

APA Eastern - 3

Sekce IV, úterý 29. prosince 2009, 9.00-11.00

• Author Meets Critics: Jorge Gracia, Images of Thought: Philosophical Interpretations of Carlos Estévez’s Art (APA Committee Session on Hispanics)
  

a pokud možno bych rád od 10.00 přešel na přenášku, kterou mi doporučil Vlasta V.:

• Speaker: Howard Nye (University of Michigan) “The Doctrine of Double Effect as an Objective Principle"(komentátor: Michael Sullivan (Emory University)

Dále bych rád na další čínskou filosofii, jmenovitě na skupinové setkání International Society for Chinese Philosophy, 11.15-13.15, protože zde bude můj bývalý učitel Jiyuan Yu:

• Author Meets Critics: Bryan Van Norden’s Menzi with Selected Commentaries (Stephen Angle, Susan Blake, Jiyuan Yu, Bryan Van Norden)

No a pak přijde nejdůležitější sekce celého kongresu APA - tedy alespoň pro mne, 13.30-16.30:

• Philosophy of Mind in Historical Perspective (Arranged by the APA Committee on International Cooperation)

1. Daniel D. Novotny: "How to Make a Being of Reason? Some Post-Medieval Solutions"
2. Daniel Schmál “Visual Perception and the Cartesian Concept of Mind”
3. Gábor Boros "Conceiving and Perceiving the Ego in Spinoza”
   

Bohužel se naše setkání překrývá s (jiným) velmi zajímavým setkáním:

• Société Internationale pour l’Étude de la Philosophie Médiévale: What is Medieval Logic After All? Towards A Scientific Use of Natural Logic (Maarten Hoenen, Gyula Klima, Irène Rosier-Catach)

Večerní program různých skupin, 19.00-22.00 také zahrnuje několik zajímavých setkání

• Association of Chinese Philosophers in America: Classical Confucianism and Greek Philosophy
• Society for Iberian and Latin American Thought: The Development of Latin American Philosophy
• Society of Christian Philosophers: Presentism vs. Eternalism
  

Nakonec ale chci jít do sekce, kde bude přednášet můj hostitel, prof. Blum:

• Society for Medieval and Renaissance Philosophy: Dimensions of Knowing and Immortality
  

1. Jean-Luc Solère: “Intentionality and the Activity of the Cognitive Subject in Medieval Theories of Knowing”
2. Paul Blum (Loyola College–Maryland) “The Epistemology of Immortality: Ficino, Pomponazzi, Searle”
   

Tolik úterý, dá-li Bůh.

Yves Simon - Jan od Sv. Tomáše

Yves Simon (1903-1961) je francouzský tomistický filosof, který - podobně jako Etienne Gilson a Jacques Maritain - působil především v USA. Zdá se, že je známý a oceňovaný především pro svou práci v politické filosofii. Osobně jej obdivuji pro jeho překlad Materiální logiky od Jana od Sv. Tomáše (1589-1644) z r. 1955. Tímto překladem, jak Maritain poukazuje v předmluvě k tomuto dílu, poprvé vstoupili velcí scholastičtí komentátoři do současného filosofického prostředí. Od té doby se mnohé změnilo k lepšímu - alespoň co se týče překladů Františka Suáreze do angličtiny - nicméně, překladů je zatím velmi málo a ve srovnání se středověkou či novověkou nescholastickou filosofií je posttředověká scholastická filosofie stále zapomenutou Popelkou. Jak z hlediska historiografie, tak z hlediska věcného přínosu. A bez překladů se stěží může dostat tato filosofická kultura do širšího filosofického povědomí.

Sympatické na Simonovi je také fakt, že to je právě jeho syn, který pečuje o odkaz svého otce. Nedávno vydal velmi pěknou knihu Aquaintance with the Absolute (GOOGLE).

Tommaso de Vio (alias kardinál Kajetán)

Hledal jsem na internetu komentáře kardinála Kajetána (1469-1534) k Teologické sumě Tomáše Akvinského. Komentáře jsou přetištěny v leoninské edici Teologické sumy. Bibliothèque nationale de France v Paříži sice velkoryse poskytuje k náhledu i ke stáhnutí několik svazků této edice, ovšem nikoli právě svazky IV až XII, kde se komentáře nacházejí:

Tomus XII: Tertia pars Summae Theologiae
Tomus XII: Tertia pars Summae Theologiae
Tomus XXII: Quaestiones disputae de malo
Tomus XXII, vol.1: Quaestiones disputatae de veritate
Tomus XXII, vol.2: Quaestiones disputatae de veritate
Tomus XXII, vol.2,fasc.1: Quaestiones disputatae de veritate
Tomus XXII, vol.3: Quaestiones disputatae de veritate
Tomus XXII, vol.3, fasc.2: Quaestiones disputatae de veritate
Tomus XV, C-D: De substantiis separatis, Super decretalem
Tomus XXVI: Expositio Super Iob ad litteram
Tomus XXVI (textus): Expositio Super Iob ad litteram
Tomus XXVIII: Expositio Super Isaiam ad litteram
Tomus XL, A: Contra errores Graecorum
Tomus XLI, B-C: De perfectione spiritualis vitae, Contra doctrinam retrahentium a religione
Tomus XLII: různé drobnější spisy jako např. Compendium Theologiae
Tomus XLIII: různé drobnější spisy jako např. De principiis naturae, De unitate intellectus, De ente et essentia, atd.
Tomus XLV,1: Sentencia libri "De anima"
Tomus XLV,2: Sentencia libri "De sensu et sensato"
Tomus XLVII,1: Sentencia libri "Ethicorum"
Tomus XLVII,2: Sentencia libri "Ethicorum"

Zde je z jiného zdroje Kajetánův komentář k De ente et essentia.

Martin Luther a Kajetán (nevím ale jistě který je který) (zdroj)

Maharal a baroko

U Maharala lze nalézt spíše renezanční než barokní charakteristiky:

1. důraz kladl na rané rabínské spisy spíše než na pozdější středověké komentáře (ad fontes);
2. byl odpůrce kodexů jako je Šulchan aruch (שולחן ערוך, „Prostřený stůl“), dával přednost autentické četbě Talmudu.

Další historiografický postřeh ohledně baroka: Podle judaistů (např. Pavel Sládek, Malá encyklopedie rabínského judaismu) lze Sefardy a Aškenáze charakterizovat odlišnou "mentalitou". Sefardé mají smysl pro systematičnost a ne náhodou to tedy byli oni, kdo začali tvořit halachické kodexy. Aškenázové naopak dávají přednost diskusím a k podobným kodexům se zprvu stavěli rezervovaně až odmítavě. Zdá se mi, že systematičnost charakteristická pro Sefardy byla výrazem i ne-židovské španělské kultury, která dala zrod dílům jako jsou Disputationes metaphysicae (1597) a později celé řadě Cursus philosophici a theologici. Tato systematičnost byla podle mého názoru obzvlášť výraznou charakteristikou barokní scholastiky, čímž se tato epocha odlišovala od renezance - přes veškerou kontinuitu, která zde jinak byla.

Židé byli ze Španělska a Portugalska vyhnáni, tyto země se staly anti-judaistické až anti-semitské, ale jakýsi reziduální společný "étos" zůstával. A nejen étos: František Suárez, Terezie z Avily a celá řada dalších významných křesťanských osobností měla židovský původ.

Descartovo pojetí idejí

V Descartově kauzálním argumentu (viz minulý záznam) - stejně tak jako v celé jeho filosofii - hraje velkou roli pojem ideje. Descartes užívá toto slovo jinak, než bylo v jeho době zvykem - ideje nejsou pro Descarta samotnou Boží essencí nakolik je napodobitelná stvořenými věcmi, ale různými objekty naší mysli. Podle standardního čtení je Descartes representacionalistou, což znamená, že prvotně poznáváme jn naše ideje a teprve druhotně možná i věci representované idejemi. Podle nestandardního čtení je Descartes přímým realistou, což známená, že alespoň v některých případech přímo poznáváme věci mimo naši mysl.

Zdá se, že u Descarta lze najít textovou podporu jak pro representacionalismus tak pro přímý realismus. Obě pozice jsou ale neslučitelné a je tedy záhadou, jak mohl Descartes tuto neslučitelnou přehlédnout. David Clemenson (který strávil nějaký čas i zde v Česku, v Praze a dokonce i v Hartmanicích!) přišel s tezí, že Descartes zastává oslabený representacionalismus a oslabený přímý realismus zároveň a že tuto pozici převzal Descartes od jezuitů jako je Fonseca, Toletus, Coimberští.

Podle oslabeného přímého realismu může být objekt v mé mysli zároveň i objektem mimo moji mysl. Mezi x-v-mé mysli a x-v-realitě je numerická identita navzdory reálné odlišnosti (protože x-v-mé mysli může existovat i pokud x-v-realitě zanikne a naopak; podle silného přímého realismu je nutné, že je-li x-v-mé mysli, je to jen díky x-v-realitě). (s. 3)

Podle oslabeného representacionalismu je cokoliv, co poznáváme, numericky identické s (nějakým) objektem-v-mysli, kdežto podle silného representacionalismu to musí být i reálně identické. Tyto definice závisí na rozdílu mezi numerickou a reálnou identitou: slunce-v-mysli je numericky identické se sluncem-na-obloze, třebaže obojí je reálně odlišné. (s. 4). Clemenson chce jinými slovy říci, že oslabený representacionalismus umožňuje přímé poznání věcí numericky identických a reálně odlišných (tj. jak slunce-v-mysli tak slunce-na-obloze), kdežto silný nikoliv: přímo poznáváme jen a pouze slunce-v-naší mysli.

Descartovo pojetí, že numericky jeden a týž objekt může být zároveň v realitě i v mysli (kde má objektivní bytí) nazývá Clemenson "dual-presence theory". Tuto teorii zastávali výše zmínění jezuité.

Odbočka: Jezuité totiž převzali od františkánů následující tři anti-Tomášovské teze:

1. je možné přímo a bezprostředně poznávat singulární objekty (nikoli jen univerzální);
2. je možné přímo a bezprostředně poznávat neexistující objekty;
3. objektivní a intencionální bytí je vnitřní vůči svému objektu (nikoli nutně vnější).

Z 2 vyplývá silný přímý realismus, tj. poznávám-li (přímo) nějaké x-v-mé-mysli, pak je to jen a pouze díky x-v-realitě.

Clemensova vynikající kniha Descartes' Theory of Ideas je zčásti přístupná na amazonu; užitečná je recenze Dana Kaufmana v Notre Dame Review.

Maharal Konference 2009 - Aktualizace

(Modlitba účastníků konference u Maharalova hrobu)

V programu došlo k různým změnám, takže nakonec na konferenci zazněly následující příspěvky:

(pondělí)
Blok 1: Úvod
Neriah Guttel: Maharalovo halachické učení
Jaroslav Pánek: Císař na pražském hradě - Společnost a kultura za Rudolfa II.
Binyamin Gross: Mezi racionalismem a mystikou: Maharalovo místo v žid. myšlení

(úterý)
Blok 2: Maharal a univerzální morálka
Yitzchok Adlerstein (EN): Obraz Nežidů v Maharalových spisech
Ben Zion Rosenfeld: Status žen v Maharalově myšlení

Blok 3: Maharal a halacha/agada
Neriah Guttel: Maharalovy pokračovatelé v agadických výkladech
Edri Yehuda: Maharaova originalita

Blok 4: Maharal jako inovátor
Meir Seidler: Maharalovo myšlení a výzva modernity
Giuseppe Veltri: Maharalův postoj k (přírodním) vědám

Blok 5: Maharalovo filozofické učení
Yoseph Elkouby: Láska a bázeň k B-hu v Maharalově učení
Binyamin Ish Shalom: Hermeneutika a filozofie v Maharalových spisech

(Středeční blok se nekonal.)

Z konference bych rád sepsal zprávu do odborného časopisu a nechám tedy zatím stranou obsah příspěvků. Na osobní rovině chci jen zmínit, že pro mne byla zážitkem modlitba ve Staronové synagoze a setkání s orthodoxním rabínem Adlersteinem (srv. např. jeho článek o Janu Pavlu II. EN). Konference, myslím, ukázala Maharala jako (v rámci rabínské tradice) pronikavého a originálního etického myslitele. Metafyziky se ale žel B-hu žádné konferenční příspěvky netýkaly. Metafyzika zcela jistě nebyla primárním Maharalovým zájmem - Maharal byl v prvé řadě pastýř. Z knihy André Nehera (Studně Exilu, česky 1993) sice vyplývá, že Maharal používal některé metafyzické pojmy (snad aristotelsko-scholastické), ovšem pochybuji, že měl nějakou rozvinutou metafyziku. Maharal navíc cituje téměř výlučně jen rabínské autority a tak není ani možné zjistit (na základě zběžného čtení) zda a co znal např. z tehdejší latinské scholastiky. V českých překladech Maharal vyniká pouze jako pronikavý rabínský učenec a etik ale nikoli jako filosof a metafyzik (ediční řada překladů ale není u konce a tak uvidíme).

(Místo ve staronové synagoze, kde Maharal sedával)

P.S. V Císařské konírně na Pražském hradě probíhá o Maharalovi výstava, vřele doporučuji. Kniha, která je vydána skromně jako katalog k výstavě, je ve skutečnosti významným badatelským příspěvkem.

Maharal Konference 2009

V neděli, 17. elulu 5769 židovského kalendáře, byla zahájena v Praze mezinárodní konference o rabbi Löwovi (EN), plným jménem Jehuda Liva ben Becalel, známému v židovském světě jako Pražský Maharal (מהר״ל מפראג). Jméno Maharal je zkratkou za Morenu Ha-(gadol) Rabi Liva, náš (velký) učitel rabbi Liva. Mezi praktikujícími (aškenázkými) židy je Maharal velmi ctěn - na konferenci v Leedsu v r. 2008 (EN) mi dokonce jeden účastník z Izraele řekl, že je pro něho osobně Maharal nejvýznamnější rabínskou autoritou.

Konferenci provází řada doprovodných akcí (úvodní a závěrečná recepce, společné studium textů, uctění Maharalova hrobu, bohoslužby). Vlastní přednášková část je rozdělena do pěti bloků:

(pondělí)
Blok 1: Úvod
R. Prof. Neriah Gutel: Maharalovo halachické učení
Prof. Jaroslav Pánek: Císař na pražském hradě - Společnost a kultura za Rudolfa II.
Prof. Binyamin Gross: Mezi rationalismem a mystikou: Maharalovo místo v žid. myšlení

(úterý)
Blok 2: Maharal a univerzální morálka
R. Dr. Yitzchak Adlerstein: Obraz nežidů v Maharalových spisech
Prof. David Banon: Byl Maharal humanistou?
R. Prof. Ben Zion Rosenfeld: Status žen v Maharalově myšlení

Blok 3: Maharal a halacha/agada
R. Prof. Neriah Gutel: Maharalovy pokračovatelé v agadických výkladech
R. Jehoshua Hartman: Maharal a agada

Blok 4: Maharal jako inovátor
Prof. Klaus Samuel Davidowicz: Maharal a mýtus o Golemovi
Dr. Meir Seidler: Maharalovo myšlení a výzva modernity
Prof. Giuseppe Veltri: Maharalův postoj k (přírodním) vědám

Blok 5: Maharalovo filozofické učení
R. Binyamin Ish Shalom: Hermeneutika a filozofie v Maharalových spisech
Prof. Yoseph Elkouby: Láska a bázeň k B-hu v Maharalově učení

(středa)
Blok 6: Jádro Maharalova učení pro dnešní generaci
R. Gutel, R. Rosenfeld, R. Sidon