Metodologie vědy: případové studie

V letním semestru mám na České zemědělské univerzitě již třetí běh přednášek a seminářů k tematice kvalitativních metod ve vědě a metodologii vědy (LS 2008-09, LS 2009-10, LS 2010-11, viz wiki). Naštěstí z velké části po mně převzal výuku kamarád a kolega Mgr. Ondřej Kočnar. Navíc je v nové akreditaci název kurzu pozměněn z "Kvalitativní metody ve vědě" na "Metodologii vědy", což otevírá větší prostor pro fundamentální filosofickou práci. Strukturu kurzu jsme nicméně s kolegou zatím ponechali (viz popis s loňska, 3.3.2010).

Zítra budu mluvit o případové studii. Je zajímavé, že v současnosti existuje přinejmenší dvojí dost odlišné pojetí toho, jak postupovat v případových studiích (čím to je? filosofickým podhoubím, které lze z "měkkých věd" eliminovat méně snadno než z "tvrdých věd"?):

(1) Robert E. Stake, The Art of Case Study Research, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1995.
(2) Robert K. Yin, Case Study Research: Design and Methods. Fourth Edition. Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2009 [první edice 1994]

Odlišnosti lze schematicky shrnout takto:

Kvalitativní metody ve vědě: co dál

V kvalitativním metodách/metodologii vědy jsem dokončil na ČZU úvodíček do logiky (viz 3.3.2010). Logiku jsem zpracoval podle Úvodu do logiky aristotelské tradice od Lukáše Nováka, ovšem s vynecháním klíčových distinkcí mezi formálním a objektivním pojmem. Výsledkem je logika, která vypadá drasticky psychologistická. Mám ale dojem, že studenti by už další distinkce propozicemi/soudy, argumenty/úsudky, atd. nestrávili (chápu už, proč byl Bolzano považován svými kolegy za hnidopicha, když zavedl Sätze an sich).

Teď bych rád podobným super-zhuštěným způsobem probral ve dvou přednáškách (!) pojmy vědění (cognitio certa et evidens, true justified belief, Gettierovy příklady), rozdíly mezi fallibilismem a fundacionismem, internalismem a externalismem, a pojmy nutnosti/možnosti, analytičnosti/syntetičnosti, a priori/a posteriori.

Konference o Bernardu Bolzanovi

V Praze dnes začala konference Philosophy and Mathematics in the Work of Bernard Bolzano. Bernard Bolzano se narodil v Praze v r. 1781, zde také zemřel v 1848. Otec byl původem Ital, jeho mateřským jazykem ale byla němčina. Bolzano studoval na piaristickém gymnáziu, od mládí projevoval zájem o nejen o matematiku, ale i o filosofii. Nakonec se rozhodl (přes nechuť rodiny) ke studiu teologie a ke kněžství, vysvěcen byl v r. 1805. Podle článku Edgara Morschera (v SEP) byl Bolzano patrně největším logikem mezi Leibnizem a Fregem.

Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.

Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").

Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.

Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.

Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")

Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:

• A. C. Crombie (1969): The History of Science from Augustine to Galileo.
• William A. Wallace (1984) Galileo and His Sources: The Heritage of the Collegio Romano
• Paolo Mancosu (1996) Philosophy of Mathematics ... in the Seventeenth Century
• Paul Shore (2002) The Eagle and the Cross: Jesuits in Late Baroque Prague
• Edward Grant (2007) A History of the Natural Philosophy
  

pro začátek ...

Subjektivní vs. objektivní: obrana barev

Bertrand Russell ve své knize The Problems of Philosophy (1912; ch. 1) argumentuje, že věci, např. stůl, nemají žádnou barvu, protože z každého uhlu a za různých podmínek vidí každý člověk jinou barvou a žádný z daných zrakových vjemů není privilegovaný, ergo. Podobně i moji studenti (tedy vesměs studentky) se "učili už ve dvou předmětech (fyzika a psychologie), že barvy neexistují." V návaznosti na Anthony Kennyho (The Metaphysics of Mind) jsem hájil realitu barev následujícím způsobem:

OBJEKTIVITA VNĚJŠÍCH SMYSLŮ
Descartes a jiní moderní filosofové vzali rozlišení primárních a sekundárních kvalit, které zhruba odpovídá Aristotelskému rozlišení mezi vlastnostmi vnímatelnými vícero či pouze jedním smyslem, za východisko k tvrzení, že zatímco např. tvar je skutečně (objektivně) vlastnost věcí mimo naši mysl, barva, vůně, chuť, teplo, atd. jsou pouze (subjektivně) něčím v naší mysli.

Descartův omyl spočívá ve dvou chybách:

1. V konfúzi pojmů subjektivity a vztažnosti (relativity, relačnosti). Některé vlastnosti jsou vztažné a zároveň objektivní. Př. být vyšší než či být jednovatý jsou vztažné vlastnosti protože výšku musím srovnávat s něčím a jedovatost se vtahuje na druh organismu. Ovšem fakt, zda někdo danou relační vlastnost má je objektivní: daný pesticid je jedovatý pro dané bakterie ať si myslím co chci.
2. V předpokladu, že sekundární kvality (zápach, chuť, zvuk,) jsou na rozdíl od primárních (váha, tvar) závislé na aktuálním vnímání těchto kvalit. Je zde záměna mezi vlastností jakožto aktuálním účinkem a vlastností jakožto dispozicí vyvolat nějaký účinek. Př. Vydá padající strom ránu, když jej nikdo neslyší? Samozřejmě, že vydá, protože rána je vlastnost kmitajícího stromu (předaná vzduchu) vyvolat sluchový vjem v daném organismu. Je cukr sladký, když jej nikdo neochutná? Samozřejmě, že ano: cukr má dispozici (potenci) vyvolat sladkost na jazyku příslušného tvora.
   

“Sekundární kvality věcí jsou relativní, to znamená antropocentrické – či lépe řečeno zoocentrické. Jinými slovy, jsou to dispozice (powers) vyvolat jisté dané účinky u lidí a jiných živočichů. Z toho ale nevyplývá vůbec nic o jejich pouhé subjektivitě. Bylo by chybou říci, že se nejedná o kvalitu daného objektu. Vztah mezi smyslově vnímatelnými vlasnostmi (sensibilia) a smysly je jako vztah mezi klíčem a zámkem. Schopnost klíče zapadnout do daného zámku je něco relativního, ale stejně tak objektivního jako je velikost či tvar klíče.” (Kenny, The Metaphysics of Mind, p. 104)

Poznámká:
Vzpomínám si, že Erazim Kohák při svých přednáškách (v r. 1995/96) prohlašoval "objektivitu" za "fuj" a hlásil se k subjektivitě. Na mysli ovšem měl subjektivitu ve smyslu různých antropocentrických vlastností vztažených k subjektu. Chápat slovo "subjektivita" v tomto smyslu je ovšem méně běžné než ve smyslu "nepodložený, iluzorní, předpojatý, jednostranný, zaujatý," atd. Už Searle rozlišil tyto různé významy, takže lze koherentně tvrdit, že existuje celá řada objektivních (ve smyslu reálných, položených, atd.) faktů o subjektivitě (ve smyslu: vztažnosti lidské mysli z perspektivy "já") (viz The Rediscovery of Mind, 1992).

Zásadní role “zdravého rozumu” ve vědě

Podle zajímavé knihy Lynd Forguson (Common sense, 1989) má “zdravý rozum” dvě fundamentální komponenty:

1. racionální psychologii: jednání (behavior) lidí je vysvětlitelné díky jejich míněním (beliefs) a přáním (desires);
2. elementární realismus: svět je jeden společný všem bytostem; věci existují nezávisle na nás.

Racionální psychologie “zdravého rozumu” je sofistikovaná a komplexní schopnost, která zahrnuje:

• meta-reprezentaci (schopnost reprezentovat vlastní representace)
  
• schopnost rozlišovat mezi: 1) realitou a zdáním (appearance), 2) diverzitou perspektiv (druzí mohou mít odlišnou mentální representaci stejného objektu, kterou já nemám), 3) změnami representací (“změnil názor”).

„Zdravý rozum“ je třeba vzít vážně. (Ať už jako teisté vycházíme z toho, že jsme boží obraz, nebo jako evolucionisté z toho, že nám “zdravý rozum” pomohl přežít.)

Zdá se, že mezi vědou a „zdravým rozumem“ neexistuje ostrá dělící čára. Lze uvést například tyto společné vlastnosti vědy a „zdravého rozumu“:

• induktivní (jednotlivé→obecné) a deduktivní (obecné→jednotlivé) myšlení;
• kritériem je empirická úspěšnost, descriptivní adekvátnost, logická koherence, atd.,
  
• schopnost navrhovat hypotézy a (predikovat) budoucí jevy,
  
• schopnost komunikovat výsledky (slovem, textem),
  
• intersubjektivní orientace (záleží na tom, co si myslí ostatní).
  

Existují samozřejmě i rozdíly, které se týkají míry (a) systematizace, (b) koherence, (c) intersubjektivní přijatelnosti, atd. V případě, že dochází k radikální odlišnosti vědeckého a „naivního“ obrazu světa jedná se o revizionistickou metafyziku (často pojímanou implicitně). Jinak se jedna o metafyziku deskriptivní (viz Strawson). Platónsko-aristotelská tradice usiluje o vědecký rozvoj „zdravého rozumu“, jedná se tedy o metafyziku (převážně) deskriptivní.

Historická poznámka: termín “zdravý rozum” odpovídá anglickému “common sense”; moderní pojem zřejmě vznikl metamofózou z aristotelsko-scholastického “sensus communis” díky novověkým autorům jako Descartes, Berkeley, Locke a Hume (příp. Thomas Reid).

Kvalitativní a kvantitativní výzkumné metody

adaptováno z (Hendel 2005: 57)	Kvantitativní výzkum	Kvalitativní výzkum
intencionalita	často nebrána v úvahu	východisko výzkumu
perspektiva	„třetí osoby“ – objektivizující „oni“	„první osoby“– empatie do subjektu
vztah výzkumníka k subjektu	s odstupem	těsný
situace výzkumníka	vně situace	uvnitř situace
teorie a výzkumu	teorie je verifik. či falzifikována	teorie často vzniká v průběhu
výzkumná situace	silně strukturovaná a kontrolovaná	slabě strukturovaná a kontrolována
platnost výsledků	nalezen jeden přesný aspekt, často bez porozumnění	kontextuální porozumnění
data	„tvrdá“, chudá	„měkká“, bohatá
měřítko	makro	mikro

Definice kvalitativního výzkumu

Z učebnice J. Hendela jsem vybral některé názory na definici kvalitativního výzkumu:

1.“kvalitativní výzkum je proces hledání porozumnění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a prování zkoumání v přirozených podmínkách.” (Creswell v Hendel, s. 50)

2."kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který neuplatňuje statistické či jiné kvantifikační metody"

3. nelze definovat.

Kritika: ad 1: v definici jsou přimíšeny akcidentální charakteristiky (např. ne ke každému typu výzkumu jsou k dispozici texty) a jedná se spíše o nástin výsledné teorie než základní definice; ad 2: negativní definici je třeba uplatnit pouze “v případě nouze”; ad 3: příliš ukvapený postoj (hledání definice či rodiny analogicky spřízněných definic je zásadní pro naše porozumnění);

Můj pokus o definici:
Kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který předpokládá ontologickou (či alespoň metodologickou) neredukovatelnost intencionálních (mentálních, společenských) fenoménů na fenomény neintencionální a k průzkumu těchto intencionálních fenoménů bere v úvahu perspektivu “první osoby” (empatie).

Vznik kvalitativních výzkumných metod

Do sedmnáctého století byla kvantita (číslo, rozměr) jedna z vícera kategoriálních aspektů světa (vedle kvality, vztahu, činnosti, trpnosti, místa, času, atd.). V sedmnáctém století dochází k systematickému modelování pomocí kvantifikace (např. intensity kvalit, místa, času, atd.) a to nejprve v oblasti neživé přírody (Descartes, Galilei, Newton). Díky kvantifikaci došlo k dramatickému nárůstu přesnosti našeho myšlení o materiálním světě a k objevu celé řady netušených souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími vlastnostmi jsoucen. Úspěchy přírodních věd vedly ke snaze uplatnit kvantifikační metody i na člověka a společnost. Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku (viz např. Humeův projekt vědy o mysli, která byla inspirovaná Newtonovou mechanikou).

Reakce na “diktaturu” kvantitativních metod v rámci humanitních a sociálních disciplín přišla především ze strany etnografie (Bronisław Malinowski, 1884–1942) a sociologie (Chicagská škola). Později se kvalitativní výzkum začal v širokém měřítku uplatňovat i jinde (pedagogika, psychologie, pečovatelství, atd.)

Někteří představitelé či odchovanci některých filozofický směrů dvacátého století se angažovali v boji za legitimitu kvalitativních metod. Z těchto filozofických směrů si uveďme: fenomenologii (Edmund Husserl, Martin Heidegger), hermeneutiku (Friedrich Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Hans-Georg Gadamer), pragmatismus (Wiliam James, John Dewey, Charles Sanders Peirce), a frankfurtskou školu (Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Theodor W. Adorno). Všechny tyto směry vychází z velké části z nekriticky přijímaných předpokladů, argumentů, a metod novověké filozofie (Descartes, Locke, Kant) a většina sociálních vědců nachází svůj filozofický domov v některém z těchto směrů.

Z hlediska tradiční platónsko-aristotelské tradice, která tvořila základ evropského myšlení až do baroka je spor mezi kvantitativními a kvalitativními metodami “pseudoproblémem”. Realita má své kvantitativní charakteristiky a má své kvalitativní (či přesněji: ne-kvantitativní) charakteristiky. Z toho, že lze kvantitativně modelovat kvalitativní charakteristiky nevyplývá, že je lze ontologicky eliminovat či dokonce prohlásit za vědecky nepoznatelné.

Kvalitativni metody/Metodologie vědy

Popis: kurz se věnuje dvěma tematickým okruhům: (I) otázkám charakteru, průběhu, rozsahu, a spolehlivosti lidského poznání (dnes většinou zkoumaných pod hlavičkou epistemologie/teorie poznání, logiky a metodologie vědy); (II) kvalitativním metodám výzkumu, které jsou ve vědách o člověku a společnosti považovány za doplněk, případně protipól, postupů kvantitativních. Důraz bude teoretický, třebaže v seminářích je příležitost i k projektům terénního výzkumu. Orientační mapou v pozadí kurzu je především aristotelsko-scholastická tradice, v dialogu se současnou tradicí analytickou.

Přednášky okruhu I

Terminologie, pozice, historie
Aristotelské pojetí poznání, alternativy, kritiky
LOGIKA: pojem
LOGIKA: soud (propozice)
LOGIKA: úsudek (argument)
Smyslové vnímání
Pojmy vědění, teorie justifikace
Analytické a syntetické
A priori, a posteriori
Jistota (vědění, víra)
Noetika (pravda, jistota, princip, kruh)
Teorie vědy (aristotelské pojetí)
Teorie vědy (moderní empirické pojetí)

(Zde vycházím především z materiálů, které připravil Dr. Lukáš Novák)

Přednášky okruhu II

Kvalitativní vs. kvantitativní výzkum: filozofický problém
Základní přístupy výzkumu
Plán výzkumu
Metody získávání dat
Zobrazování dat
Vyhodnocování dat
Zpráva o výzkumu
Hodnocení kvality výzkumu

(Zpracováno především podle: Hendel, Jan (2005) Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál.)

Kvalitativní metody ve vědě a Aristotelés

Další, již třetí, úspěšně zvládnutý přednáškový den/týden na ČZU. Kromě předmětu Antropologie náboženství, do něhož "vpašovávám" filozofii náboženství, zde učím i předmět Kvalitativní metody ve vědě a terénní výzkum, do něhož "vpašovávám" epistemologii a logiku. (V nové akreditaci se předmět bude již výstižněji nazývat Metodologie vědy). Oba předměty jsou vyučovány pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia. Tvůrce tohoto oboru, etnograf a antropolog, Dr. Petr Kokaisl, zastává stanovisko, že sociální vědy jsou často implicitně či explicitně určovány různými dogmatickými a relativistickými filosofickými proudy a ideologiemi, což lze napravit právě jen filosofií solidní a kritickou (ve smyslu Jiřího Fuchse nikoli Kanta). Tímto svým přesvědčením vytvořil Dr. Kokaisl velkou příležitost a výzvu pro dnešní Aristoteliky (scholastiky): Jsem přesvědčen, že tak jako se Aristotelés zabýval poznáváním v celé své komplexitě, je jedním z úkolů dnešních Aristoteliků rozvíjet nejen vlastní "obecné filosofické jádro", ale i "aplikovanou filosofii" v nejrůznějších doménách věd partikulárních. Jen tak se může filosofii opět dostat jejího pravého místa - matky, královny a služebnice všech věd.