V souvislosti se snahou o pochopení hodnot mě napadlo, že vzhledem k tomu, že hodnotné je to, co je pro mně důležité, jedná se o něco, co souvisí se středověkou naukou o transcendentálním dobru. Wolter k této nauce píše (viz také Scotus o transcendentáliích 24-04-2010 a násl.):
"Transcendentální dobro jakožto konvertibilní atribut bytí representuje reálnou dokonalost, formálně odlišnou od pravdy a jednoty, stejně tak jako od dokonalosti signifikované kvidditativním pojmem bytí. Je nicméně neoddělitelně spojeno s těmito dokonalostmi reálnou identitou v rámci jednoty fyzické přirozenosti." (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 119)
Tak to bychom měli skotistický žargon na úvod a nyní:
Univoční charakter transcendentálií vedou zde Scota k rozlišení, podobně jako v případě atributu pravdivý, mezi dobrem v přísném smyslu slova jakožto koextenzivním s bytím a všemi analogickými významy termínu. Každé akcidentální, vnější nebo morální dobro je tedy vyloučeno z této formy či typu transcendentálního dobra (goodness). To samozřejmě nebrání tomu, aby tyto formy dobra, nakolik vlastní reálnou a pozitivní jsoucnost (entity) neměly příslušné transcendentální dobro (goodness) či bonitas naturalis, jak ji nazývá Scotus [... praeter illam est triplex bonitas moralis; Oxon 2d7q1n11].
Když je takto transcendentální dobro jako univoční vlastnost bytí odloučeno od všeho, co k němu bylo přilepeno, ztratí mnoho ze svého významu, obzvláště ve srovnání se svým původním platónským významem. Není tedy překvapivé, že u Scota nenalezneme nic více než jen letmé zmínky tohoto atributu. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 120)
Následuje výklad platónského pojetí dobra, které do Scota nebylo zcela explicitně formulováno, třebaže jej předpokládali myslitelé jako Albert či Tomáš. Podstata spočívá v tom, že:
Ontologické dobro není primárně žádoucnost jsoucna ani schopnost zdokonalit něco mimo sebe. Spíše je to aktualizace ideálu v samotném jsoucnu. (Ontologic goodness is not primarily the appetability of a being or its ability to perfect something beyond itself. It is rather the actualization of an ideal within being itself.)
Pojem cíle čili τέλοϛ je v platónském pojmu dobra fundamentálním. Nejenom racionální, ale i iracionální jsoucna mají tuto tendenci směřovat k cíli. Proto je pro scholastiky tak důležitý appetitus naturalis. Přirozenost (natura) jsoucen (tak jako řecká φύσις) je principem aktivity, usilování, činnosti. Přirozenost má v sobě potencialitu stát se tím, o co usiluje. ... Odtud známé dictum, které nalezneme u Filipa Kancléře ... že bonum et ens convertuntur. Základní význam zde není bonum alteri ale jednoduše bonum sibi. Pouze díky primárnímu dobru [v sobě] jsou věci žádoucí pro druhé. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 121)
K Tomášově pojetí dobra jako transcendentálie má článek Jan A. Aertsen. Obávám se ovšem, že z pedagogických důvodů potřebuji o hodnotách trochu "konkrétnější nauku".
Zobrazují se příspěvky se štítkemtranscendentálie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtranscendentálie. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 31. srpna 2010
středa 28. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 3
To [tj. že k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou jsoucna] je patrné také z toho, že jsoucno nemá pouze vlastnosti, jež s ním mají stejný rozsah, jako jsou jedno, pravdivé a dobré, ale má i některé vlastnosti, jež jsou vzájemně protikladné, jako např. nutné nebo možné, akt nebo potence, ap.
Tak jako jsou však vlastnosti, jež mají stejný rozsah jako jsoucno, transcendentní, protože plynou ze jsoucna, pokud toto není vymezeno nějakou kategorií, tak i disjunktní vlastnosti jsou transcendentní. A oba členy oné disjunkce jsou transcendentní, protože žádný nevymezuje vymezitelné tak, že by to náleželo do určité kategorie. Přece však jeden člen oné disjunkce náleží formálně pouze jednomu jsoucnu, jako např. nutné v oné disjunci nutné nebo možné a nekonečné v disjunkci konečné nebo nekonečné a podobně v jiných případech.
A tak tedy může být moudrost transcendentním pojmem, jakož i vše, co je společné Bohu a stvořeným věcem. Některé transcendentní pojmy se ovšem vypovídají pouze o Bohu, jiné zas o Bohu i o stvořených věcech. Není však nutné, aby se transcendentní vypovídalo o všech jsoucnech, leda v tom případě, že má stejný rozsah jako první z transcendentních určení, totiž jsoucno. [Ord 1d8p1q3nn18-19]
Komentář: Podle Scota je transcendentálií i akt nebo potence. Předpokládám, že aktem myslí Scotus Boha jakožto čistý akt a potencí všechna ostatní jsoucna jakožto "směs" aktu a potence. Protože aktivita je definována přechodem potence do aktu, předpokládám, že by Scotus uznal Ondokovu-Waissmahrovu tezi (24.4.2010), že mezi transcendentáliemi je i aktivita. Otázkou ovšem zůstává (a) zda je aktivita koextensivní transcendentálií (mající stejný rozsah), (b) co vůbec Ondok a Waissmahr myslí aktivitou.
----------
Latinský text (z Woltera):
Hoc patet ex illo: quia ens non tantum habet passiones (angl. attributes) simplices convertibiles, sicut sunt unum, verum et bonum, sed habet aliquas passiones ubi opposita distinguuntur contra se, sicut necesse vel possibile, actus vel potentia, et huiusmodi.
Sicut autem passiones convertibiles sunt transcendentales, quia consequuntur ens non inquantum determinatur ad aliquod genus (angl. because they pertain to being as undetermined to a definite genus), ita passiones disiunctae sunt trancendentales; et utcumque membrum illius disiuncti est transcendens, quia neutrun determinat suum determinable ad certum genus; et tamen unum membrum illius disiuncti formaliter est speciale non conveniens nisi uni enti, sicut necesse in ista divisione necesse vel possibile, et similiter infinitum in ista divisione finitum vel infinitum, et sic de aliis.
Ita etiam potest sapientia esse transcendens et quodcumque aliud quod est commune Deo et creaturae, licet aliquod tale dicatur de solo Deo, aliquod autem de Deo et creatura. Non oportet autem transcendens ut transcendens dici de quocumque ente, nisi sit convertibile cum primo transcendente, scilicet ente.
Tak jako jsou však vlastnosti, jež mají stejný rozsah jako jsoucno, transcendentní, protože plynou ze jsoucna, pokud toto není vymezeno nějakou kategorií, tak i disjunktní vlastnosti jsou transcendentní. A oba členy oné disjunkce jsou transcendentní, protože žádný nevymezuje vymezitelné tak, že by to náleželo do určité kategorie. Přece však jeden člen oné disjunkce náleží formálně pouze jednomu jsoucnu, jako např. nutné v oné disjunci nutné nebo možné a nekonečné v disjunkci konečné nebo nekonečné a podobně v jiných případech.
A tak tedy může být moudrost transcendentním pojmem, jakož i vše, co je společné Bohu a stvořeným věcem. Některé transcendentní pojmy se ovšem vypovídají pouze o Bohu, jiné zas o Bohu i o stvořených věcech. Není však nutné, aby se transcendentní vypovídalo o všech jsoucnech, leda v tom případě, že má stejný rozsah jako první z transcendentních určení, totiž jsoucno. [Ord 1d8p1q3nn18-19]
Komentář: Podle Scota je transcendentálií i akt nebo potence. Předpokládám, že aktem myslí Scotus Boha jakožto čistý akt a potencí všechna ostatní jsoucna jakožto "směs" aktu a potence. Protože aktivita je definována přechodem potence do aktu, předpokládám, že by Scotus uznal Ondokovu-Waissmahrovu tezi (24.4.2010), že mezi transcendentáliemi je i aktivita. Otázkou ovšem zůstává (a) zda je aktivita koextensivní transcendentálií (mající stejný rozsah), (b) co vůbec Ondok a Waissmahr myslí aktivitou.
----------
Latinský text (z Woltera):
Hoc patet ex illo: quia ens non tantum habet passiones (angl. attributes) simplices convertibiles, sicut sunt unum, verum et bonum, sed habet aliquas passiones ubi opposita distinguuntur contra se, sicut necesse vel possibile, actus vel potentia, et huiusmodi.
Sicut autem passiones convertibiles sunt transcendentales, quia consequuntur ens non inquantum determinatur ad aliquod genus (angl. because they pertain to being as undetermined to a definite genus), ita passiones disiunctae sunt trancendentales; et utcumque membrum illius disiuncti est transcendens, quia neutrun determinat suum determinable ad certum genus; et tamen unum membrum illius disiuncti formaliter est speciale non conveniens nisi uni enti, sicut necesse in ista divisione necesse vel possibile, et similiter infinitum in ista divisione finitum vel infinitum, et sic de aliis.
Ita etiam potest sapientia esse transcendens et quodcumque aliud quod est commune Deo et creaturae, licet aliquod tale dicatur de solo Deo, aliquod autem de Deo et creatura. Non oportet autem transcendens ut transcendens dici de quocumque ente, nisi sit convertibile cum primo transcendente, scilicet ente.
úterý 27. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 2
Pokračování ze včerejška:
Ale tu vzniká jiná otázka: Jak je možné klást pojem moudrosti mezi transcendentní určení, když moudrost není společná všem jsoucnům? O transcendentních pojmech se totiž zdá, že jsou všem jsoucnům společné.
Odpovídám: Tak jako k pojmu nejvyššího rodu nenáleží mít pod sebou více druhů, nýbrž nemít nad sebou nějaký vyšší rod (jako např. kategorie kdy, protože nemá vyšší rod, je nejvyšším rodem, třebaže má jen málo nebo spíše nemá vůbec žádné druhy), tak i každý transcendentní pojem nemá žádný rod, do něhož by náležel. A tak tedy k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou pojmu jsoucna. Že je však společný mnoha podřazeným entitám, to je něco, co mu připadá jen nahodile. [Ord 1d8p1q3]
Ale tu vzniká jiná otázka: Jak je možné klást pojem moudrosti mezi transcendentní určení, když moudrost není společná všem jsoucnům? O transcendentních pojmech se totiž zdá, že jsou všem jsoucnům společné.
Odpovídám: Tak jako k pojmu nejvyššího rodu nenáleží mít pod sebou více druhů, nýbrž nemít nad sebou nějaký vyšší rod (jako např. kategorie kdy, protože nemá vyšší rod, je nejvyšším rodem, třebaže má jen málo nebo spíše nemá vůbec žádné druhy), tak i každý transcendentní pojem nemá žádný rod, do něhož by náležel. A tak tedy k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou pojmu jsoucna. Že je však společný mnoha podřazeným entitám, to je něco, co mu připadá jen nahodile. [Ord 1d8p1q3]
pondělí 26. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 1
V sobotu jsem zmiňoval problematiku transcendentálií, dnes bych rád šel přímo ke zdroji - k bl. Janu Dunsi Scotovi (c. 1265/66-1308). Scotus mluví o trancendentáliích v rámci svého komentáře k Sentencím Petra Lombardského (c. 1100-1160). Sentence jsou gigantickou sbírkou citátů z církevních otců uspořádaných do tematických okruhů:
I. kniha: De mysterio Trinitatis (O tajemství Trojice; 48 distinkcí)
II. kniha: De rerum creatione (O stvoření věcí, 44 distinkcí)
III. kniha: De incarnatione Verbi (O vtělení Slova, 40 distincí)
IV. kniha: De doctrina Signorum (O nauce o znacích, 50 distincí)
Sentence byly knihou kterou od r. 1220 komentoval každý středověký doktor teologie v rámci svého studia a tudíž se jedná o jednu z nejkomentovanějsích knih na světě.
Scotus se dostane k transcendentáliím v rámci "řádného" komentáře k Lombardově I. knize, distinkce 8., která pojednává o pravdě, nesdělitelnosti a jednoduchosti jako božích vlastnostech (veritas sive proprietas, incommunicabilitas, simplicitas). Přesnější odkaz: Ordinatio 1d8p1q3.
V překladu Stanislava Sousedíka (Jan Duns Scotus a jeho čeští žáci, 1989, s. 209) zní pasáž takto:
Tu však vzniká otázka, jaké jsou ony predikáty, které se vypovídají formálně o Bohu, jako např. moudrý, dobrý, atd. [*]
Odpovídám: Dříve než na deset kategorií se jsoucno dělí na konečné a nekonečné, protože pouze o jednom z obou členů tohoto rozdělení, totiž o konečném jsoucnu, platí, že je to pojem společný deseti kategoriím. Tudíž cokoli náleží pojmu jsoucna, pokud je bereme jako indiferentní vůči určení konečné a nekonečné, nebo co je vlastní pouze jsoucnu nekonečnému, to vše náleží jsoucnu nikoli pokud je vymezeno tou kterou kategorií, nýbrž jako něco dřívější a tudíž jako něco transcendentní a co je mimo jakoukoli kategorii. Veškerá pojmová určení, jež jsou společná Bohu a stvořeným věcem, mají tu povahu, že náležejí jsoucnu, pokud je indiferentní vůči tomu být konečným nebo nekonečným. Náležejí-li tato určení Bohu, jsou nekonečná, náležejí-li stvořené věci, jsou konečná. Tato určení náležejí tedy jsoucnu dříe, než se jsoucno dělí na deset kategorií a jsou tedy transcendentní.
[POKR.]
[*] POZN. Vypouštím dvojité uvozovky při zmínce predikátů, protože je většinou užívám jako jmen formálních pojmů; jako jmen objektivních pojmů používám kurzívu.
I. kniha: De mysterio Trinitatis (O tajemství Trojice; 48 distinkcí)
II. kniha: De rerum creatione (O stvoření věcí, 44 distinkcí)
III. kniha: De incarnatione Verbi (O vtělení Slova, 40 distincí)
IV. kniha: De doctrina Signorum (O nauce o znacích, 50 distincí)
Sentence byly knihou kterou od r. 1220 komentoval každý středověký doktor teologie v rámci svého studia a tudíž se jedná o jednu z nejkomentovanějsích knih na světě.
Scotus se dostane k transcendentáliím v rámci "řádného" komentáře k Lombardově I. knize, distinkce 8., která pojednává o pravdě, nesdělitelnosti a jednoduchosti jako božích vlastnostech (veritas sive proprietas, incommunicabilitas, simplicitas). Přesnější odkaz: Ordinatio 1d8p1q3.
V překladu Stanislava Sousedíka (Jan Duns Scotus a jeho čeští žáci, 1989, s. 209) zní pasáž takto:
Tu však vzniká otázka, jaké jsou ony predikáty, které se vypovídají formálně o Bohu, jako např. moudrý, dobrý, atd. [*]
Odpovídám: Dříve než na deset kategorií se jsoucno dělí na konečné a nekonečné, protože pouze o jednom z obou členů tohoto rozdělení, totiž o konečném jsoucnu, platí, že je to pojem společný deseti kategoriím. Tudíž cokoli náleží pojmu jsoucna, pokud je bereme jako indiferentní vůči určení konečné a nekonečné, nebo co je vlastní pouze jsoucnu nekonečnému, to vše náleží jsoucnu nikoli pokud je vymezeno tou kterou kategorií, nýbrž jako něco dřívější a tudíž jako něco transcendentní a co je mimo jakoukoli kategorii. Veškerá pojmová určení, jež jsou společná Bohu a stvořeným věcem, mají tu povahu, že náležejí jsoucnu, pokud je indiferentní vůči tomu být konečným nebo nekonečným. Náležejí-li tato určení Bohu, jsou nekonečná, náležejí-li stvořené věci, jsou konečná. Tato určení náležejí tedy jsoucnu dříe, než se jsoucno dělí na deset kategorií a jsou tedy transcendentní.
[POKR.]
[*] POZN. Vypouštím dvojité uvozovky při zmínce predikátů, protože je většinou užívám jako jmen formálních pojmů; jako jmen objektivních pojmů používám kurzívu.
sobota 24. dubna 2010
4. neděle velikonoční (C) - transcendentálie
Sk 13,14.43-52: Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. ...
Ž 100
Zj 7,9.14b-17: ... A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Jan 10,27-30: Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. ...
----------
Otázka k transcendentáliím (transcendentálie neboli "přesažné pojmy" jsou pojmy, které lze vypovídat o individuích ve vícero kategoriích): Josef Petr Ondok (v knize Člověk a příroda, 1998) připisuje maďarskému jezuitovi Bélu Weissmahrovi tezi, že mezi transcendentálie by se mělo počítat - kromě tradičního unum (jedno), verum (pravda), bonum (dobro) - i activum (aktivita): omne ens est activum. Není mi jasné, proč by nemělo (viz 8.12.2009), ale je mi jasné, že k tomu asi nějaké důvody a diskuse mezi scholastiky byly. Už kdysi jsem narazil na otázku, proč např. duratio (trvání) není u Suáreze transcendentálií.
Ž 100
Zj 7,9.14b-17: ... A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Jan 10,27-30: Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. ...
----------
Otázka k transcendentáliím (transcendentálie neboli "přesažné pojmy" jsou pojmy, které lze vypovídat o individuích ve vícero kategoriích): Josef Petr Ondok (v knize Člověk a příroda, 1998) připisuje maďarskému jezuitovi Bélu Weissmahrovi tezi, že mezi transcendentálie by se mělo počítat - kromě tradičního unum (jedno), verum (pravda), bonum (dobro) - i activum (aktivita): omne ens est activum. Není mi jasné, proč by nemělo (viz 8.12.2009), ale je mi jasné, že k tomu asi nějaké důvody a diskuse mezi scholastiky byly. Už kdysi jsem narazil na otázku, proč např. duratio (trvání) není u Suáreze transcendentálií.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)