Svátek slavený v římskokatolické církvi 2. února. V Jeruzalémě se dnešní svátek slavil od 5. století, v Římě od 7. století. V liturgických knihách na Západě se svátek jmenoval Očišťování Panny Marie. Svátek se týká biblické události zaznamenané u Lukáše 2, 22n (a v radostném růženci jako čtvrté tajemství). Po narození Ježíška byla obřízka osmého dne a pak:
Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.
Vše probíhalo u svaté rodiny podle Levitiku 12:
„Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka.Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování. Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání.On je přinese jako oběť před Hospodina a vykoná za ni smírčí obřady ; tak bude očištěna od svého krvotoku. To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete.Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti za hřích. Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.
A Exodu 13, 12-15:
Všechno, co otvírá lůno, odevzdáš Hospodinu. Všichni samečci, které tvůj dobytek vrhne nejprve, budou patřit Hospodinu. Každého osla, který se narodil jako první, vyplatíš jehnětem. Kdybys jej nemohl vyplatit, zlomíš mu vaz. Také každého prvorozeného ze svých synů vyplatíš. Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: ‚Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.Když se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného z lidí až po prvorozené z dobytka. Proto obětuji Hospodinu všechny samce, kteří otvírají lůno, a každého prvorozeného ze svých synů vyplácím.‘
V chrámu při obětování Ježíše došlo navíc k setkání s prorokyní Annou a se Simenonem, jemuž se dostalo proroctví o Mesiáši. Lidový název "hromnice" dostal svátek podle dnešního svěcení svíček zapalovaných při bouřkách.
Záhadnou knihou Leviticus se zabývala mj. významná britská antropoložka Mary Douglas (1921–2007). Douglas dokonce aplikuje zajímavou distinkci historiků čínské filosofie mezi analogickým a racionálně-instrumentálním myšlení (viz např. kniha Jean-Paul Redinga a van Nordenova recenze; nevím kdo s distinkcí přišel, snad A. C. Graham?).
Zobrazují se příspěvky se štítkemkomparativní filosofie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkomparativní filosofie. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 2. února 2010
sobota 12. prosince 2009
Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba
Své obecné "analýzy" bytí Clarke dále aplikuje na osobu, která je nejvyšším projevem bytí (slovy Tomáše Akvinského: id quod est perfectissimum in tota natura).
Být osobou znamená překračovat omezení pouhého materiálnímu způsobu bytí:
V oblasti činnosti jde o naplněný život či v nějakém smyslu slova o "sebe-realizaci" (samozřejmě v jiném smyslu než je dnes běžné v pop-psychologii, viz série Člověk a jeho hodnoty). Ve své svobodě se totiž rozhodujeme nejen o svých konkrétních skutcích, ale také sami o sobě, o svém personálním charakteru, krátce řečeno o tom, „kdo“ jsme. Svými skutky, zvláště těmi opakovanými (habituálními), tedy postupně vytváříme trvalý autoportrét (podobně jako to dělají umělci). Tento autoportrét implicitně prohlašuje: „Takový jsem já“.
Být osobou znamená překračovat omezení pouhého materiálnímu způsobu bytí:
- v řádu poznání se to projevuje nejplněji jako vědomí sebe sama,
- v řádu činnosti jako schopnost sebeurčení.
V oblasti činnosti jde o naplněný život či v nějakém smyslu slova o "sebe-realizaci" (samozřejmě v jiném smyslu než je dnes běžné v pop-psychologii, viz série Člověk a jeho hodnoty). Ve své svobodě se totiž rozhodujeme nejen o svých konkrétních skutcích, ale také sami o sobě, o svém personálním charakteru, krátce řečeno o tom, „kdo“ jsme. Svými skutky, zvláště těmi opakovanými (habituálními), tedy postupně vytváříme trvalý autoportrét (podobně jako to dělají umělci). Tento autoportrét implicitně prohlašuje: „Takový jsem já“.
pátek 18. září 2009
Roš ha-šana
Židé dnes slaví Nový rok (roš hašana, ראש השנה). K tomuto svátku by bylo možné říci mnohé (viz EN), na počest tohoto dne ale uvedu jen milou midrašickou anekdotu, která ukazuje, že ani rabínské tradici není zcela cizí jakýsi elementární "důkaz" Boha jako První příčiny:
Abraham musel být brzy po narození ukryt, protože hvězdopravci varovali krále Nimroda, že se má narodit dítě, které svrhne jeho království, a radili, aby bylo zabito dokud je ještě dítětem. Tři roky žil proto Abraham s chůvou v jeskyni. ... Když vyšel z jeskyně, jeho srdce stále přemítalo o stvoření světa, i rozhodl se, že bude uctívat všechna nebeská tělesa, dokud nezjistí, které z nich je Bůh. Uviděl měsíc, jehož světlo ozařovalo noční temnotu z jednoho konce světa na druhý, a všiml si nesčetné družiny hvězd. "Toto je Bůh", zvolal a uctíval jej po celou noc. Ráno když uviděl východ slunce, před nímž měsíc potemněl a jeho síla ochabla zvolal: "Světlo měsíce se jistě odvozuje od světla slunce a svět existuje jen díky slunečním paprskům". A uctíval slunce po celý den. Večer slunce zapadlo za obzor, jeho moc pominula a znovu se objevil měsíc s hvězdami a planetami. Tu zvolal: "To všechno musí mít Pána a Boha!"
(Abraham Cohen, Talmud pro každého, s. 36)
Abraham musel být brzy po narození ukryt, protože hvězdopravci varovali krále Nimroda, že se má narodit dítě, které svrhne jeho království, a radili, aby bylo zabito dokud je ještě dítětem. Tři roky žil proto Abraham s chůvou v jeskyni. ... Když vyšel z jeskyně, jeho srdce stále přemítalo o stvoření světa, i rozhodl se, že bude uctívat všechna nebeská tělesa, dokud nezjistí, které z nich je Bůh. Uviděl měsíc, jehož světlo ozařovalo noční temnotu z jednoho konce světa na druhý, a všiml si nesčetné družiny hvězd. "Toto je Bůh", zvolal a uctíval jej po celou noc. Ráno když uviděl východ slunce, před nímž měsíc potemněl a jeho síla ochabla zvolal: "Světlo měsíce se jistě odvozuje od světla slunce a svět existuje jen díky slunečním paprskům". A uctíval slunce po celý den. Večer slunce zapadlo za obzor, jeho moc pominula a znovu se objevil měsíc s hvězdami a planetami. Tu zvolal: "To všechno musí mít Pána a Boha!"
(Abraham Cohen, Talmud pro každého, s. 36)
לשנה טובה תכתבו
středa 9. září 2009
Maharal Konference 2009 - Aktualizace
(Modlitba účastníků konference u Maharalova hrobu)V programu došlo k různým změnám, takže nakonec na konferenci zazněly následující příspěvky:
(pondělí)
Blok 1: Úvod
Neriah Guttel: Maharalovo halachické učení
Jaroslav Pánek: Císař na pražském hradě - Společnost a kultura za Rudolfa II.
Binyamin Gross: Mezi racionalismem a mystikou: Maharalovo místo v žid. myšlení
(úterý)
Blok 2: Maharal a univerzální morálka
Yitzchok Adlerstein (EN): Obraz Nežidů v Maharalových spisech
Ben Zion Rosenfeld: Status žen v Maharalově myšlení
Blok 3: Maharal a halacha/agada
Neriah Guttel: Maharalovy pokračovatelé v agadických výkladech
Edri Yehuda: Maharaova originalita
Blok 4: Maharal jako inovátor
Meir Seidler: Maharalovo myšlení a výzva modernity
Giuseppe Veltri: Maharalův postoj k (přírodním) vědám
Blok 5: Maharalovo filozofické učení
Yoseph Elkouby: Láska a bázeň k B-hu v Maharalově učení
Binyamin Ish Shalom: Hermeneutika a filozofie v Maharalových spisech
(Středeční blok se nekonal.)
Z konference bych rád sepsal zprávu do odborného časopisu a nechám tedy zatím stranou obsah příspěvků. Na osobní rovině chci jen zmínit, že pro mne byla zážitkem modlitba ve Staronové synagoze a setkání s orthodoxním rabínem Adlersteinem (srv. např. jeho článek o Janu Pavlu II. EN). Konference, myslím, ukázala Maharala jako (v rámci rabínské tradice) pronikavého a originálního etického myslitele. Metafyziky se ale žel B-hu žádné konferenční příspěvky netýkaly. Metafyzika zcela jistě nebyla primárním Maharalovým zájmem - Maharal byl v prvé řadě pastýř. Z knihy André Nehera (Studně Exilu, česky 1993) sice vyplývá, že Maharal používal některé metafyzické pojmy (snad aristotelsko-scholastické), ovšem pochybuji, že měl nějakou rozvinutou metafyziku. Maharal navíc cituje téměř výlučně jen rabínské autority a tak není ani možné zjistit (na základě zběžného čtení) zda a co znal např. z tehdejší latinské scholastiky. V českých překladech Maharal vyniká pouze jako pronikavý rabínský učenec a etik ale nikoli jako filosof a metafyzik (ediční řada překladů ale není u konce a tak uvidíme).
(Místo ve staronové synagoze, kde Maharal sedával)
P.S. V Císařské konírně na Pražském hradě probíhá o Maharalovi výstava, vřele doporučuji. Kniha, která je vydána skromně jako katalog k výstavě, je ve skutečnosti významným badatelským příspěvkem.
pátek 4. září 2009
Exupéryho Citadela - Částek
Třebaže je hartmanická synagoga na konci světa (bráno z hlediska vnitro-českého; evropsky vzato je to kousek do Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Řezna, Pasova a pěkné spoje jsou i do Mnichova a Vídně) a třebaže místní obyvatelé nejeví o kulturu téměř žádný zájem, z nějakého mysteriózního důvodu sem přesto přicházejí velmi zajímaví lidé. Dnes tu vystoupil Miroslav Častek a jeho "divadlo jednoho herce". Částek zpracoval obtížnou filosoficko-literární knihu Antoina de Saint-Exupéryho Citadela.
Citadela nemá ucelený děj a zatím nevím, co si o této knize mám myslet, kromě toho, že je psána nádherným, místy fantaskním, stylem a že často přináší překvapivý (někdo by řekl "paradoxní") pohled na věc. Připomíná mi v těchto dvou rysech Zhuang zi-ho (莊子), i když Exupéry vychází z teismu. Vezměme např. úvodní motto:
"Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho."
Nebo:
"Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč. V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ"
Zda vředové onemocnění je zlem je Exupérym relativizováno. Podobně relativizuje zlo i Zhuang zi, když popisuje nemocného člověka, který právě pro svou nemoc byl zachráněn před službou ve válce ...
Divím se, že (pokud vím) nebyl Exupéry vtažen do filosofie tak jako někteří jiní spisovatelé.
P.S. Částek ve svém pořadu uvedl celou řadu jiných Exupéryho myšlenek než ty, které jsem zde uvedl, ale zatím je nemám vyhledány v textu Citadely. Třeba se k tomu časem dostanu.
středa 19. srpna 2009
Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 2
C. Oddanost realitě
"Náš pohled na realitu je jako mapa, s jejíž pomocí se pohybujeme po terénu života. Je-li tato mapa pravdivá a přesná, pa obvykle víme, kde právě jsme, a když se rozhodneme, kam se chceme vydat, bývá nám více méně jasné, jak se tam dostat. Je-li mapa nepravdivá a nepřesná, nejspíš se ztratíme. (s. 35)
"To vše je zjevné, ale většina lidí si to do větší či menší míry odmítá připustit. To proto, že cesta k realitě není snadná. S mapami se totiž nerodíme; musíme si je vytvořit, což vyžaduje úsilí. ... Mnozí z nás je ovšem vynaložit nechtějí. Někteří se přestávají snažit na konci dopívání; ... Na konci středního věku už toto úsilí vzdává většina lidí. ... Málo je těch šťastných jedinců, kteří dál, až do okamžiku smrti, zkoumají mystérium skutečnosti, zpřesňují a přehodnocují své chápání světa a pravdy.“ (s. 36)
"Největším problémem při vytváření map však není to, že musíme začít od nuly, ale fakt, že je musíme neustále opravovat, mají-li zůstat přesné" (s. 36).
"Co znamená žít v úplné oddanosti pravdě? Především jde o život v trvalém, nekonečném a přísném sebezpytování. Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy jen zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama." (s. 41)
"Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map." (s. 42)
"Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristických vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi." (s. 44)
"Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách. ... Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu můsí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: [musíme být] vedeni skutečnou láskou ... Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je jeho schopnost využít pravdu pro svůj duchovní růst. [Za sedmé], bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat." (s. 52)
D. Vyrovnání extrémů
"Doufám, že z dosud řečeného vysvítá, jak náročným a komplikovaným úkolem je ukáznění sebe sama. Je to úkol, jenž vyžaduje dobrý úsudek i pružnost. Odvážný člověk se musí snažit o úplnou upřímnost, ale musí být také schopen nechat si část pravdy pro sebe, jestliže je to na místě. Člověk, chce-li být svobodný, musí převzít naprostou zodpovědnost za svůj osud; musí však být schopen odmítnout tu, která mu plně nenáleží. Chce-li člověk žít moudře, mít v životě pořádek a být úspěšný, musí denně odkládat uspokojení a myslet na budoucnost; aby však jeho život byl radostný, musí být schopen žít plně přítomností a jednat spontánně, pokud to není destruktivní. Jinými slovy, kázeň sama musí být ukázněná. Technika, která je k tomu zapotřebí, se nazývá hledání rovnováhy; je tou čtvrtou a poslední, o které bych se rád zmínil." (s. 53)
"Pro úplné duševní zdraví a vyspělost je ... nezbytné, abychom dokázali pohotově vytvářet rovnováhu mezi vzájemně neslučitelnými potřebami, cíli, povinnostmi, odpovědnostmi, příkazy, atd. a stále ji obnovovat. Podstatou úspěchu při hledání rovnováhy je schopnost něčeho se vzdát. ... Nalézání rovnováhy patří ke kázni právě proto, že vzdát se něčeho je bolestné." (s. 55)
"Kdy je deprese zdravá: ... vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám to důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignovat na původní "já" (neboť jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu), je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužená deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu. Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo." (s. 58)
"Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. ... Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všecno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe." (s. 59)
"Mnozí lidé buď nechtějí, anebo nedokáží snášet strasti spojené s opouštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často navždy, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti." (s. 60)
Stavy, postoje a "věci", kterých se člověk musí podle Pecka v průběhu (úspěšného) života vzdát:
"za všechno, čeho jsme se vzdali, ještě více získáváme. Sebekázní naše "já" roste. Rezignace bolí, protože něco umírá; smrt starého je však zrození nového. Máme-li si vyvořit novou, lepší myšlenku, představu, teorii nebo způsob chápání, musí stará myšlenka, představa, teorie nebo způsob chápání zemřít. Proto v závěru básně Cesta tří králů popisuje T. S. Eliot, jak tři mudrci trpí, když se vzdávají svých předchozích světonázorů a přijímají křesťanství." (s. 62)
"To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené s životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmu, přestává v určitém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ani i proto, že duchovně vyspělý jedinec je ... jedincem obzvláště milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost. Odpověď zní [ale] také ne, protože svět trpí nedostatkem schopných lidí a toto vakuum je nutno vyplnit. ... Duchovně vyspělí lidé jsou povoláni sloužit světu ... Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v oč9ch světa často úplně obyčejní ... Nicméně ji používají a značně , ba přímo úděsně při tom trpí." (s. 63)
"Jedním z měřítek velikosti člověka - a možná tím nejlepším - je jeho schopnost trpět. Na druhé straně, což je paradoxní, jsou právě velcí lidé schopni se skutečně radovat. Buddhisté mají sklon přehlížet Buddhovo utrpení a křesťané zapomínají na Kristovu radost. Buddha a Kristus nebyli v zásadě odlišní. Utrpění Krista, jenž spočívá na kříži, je totožné s radostí Buddhy, spočívajícího pod stromem bo." (s. 64)
(Poznámka: Peck psal tuto knihu před svou konverzí ke křesťanství)
Na závěr tohoto trochu přerostlého příspěvku se ještě vraťme velmi krátce k filosofickým teoriím ctností: O kardinálních ctnostech se v období antiky a v pozdější středověké a post-středověké scholastice vedly velké diskuse. Východiskem byla např. Teologická suma I-II q61. Tyto diskuse se týkaly - naneštěstí pro převážnou část dnešní čtenářské obce - především jemných pojmových analýz a komplexní argumentace. Praktické životní aplikace byly ponechány zpovědníkům a kazatelům.
Pro zajímavost: pojem ctnosti není omezen pouze na západní filosofii. V současnosti se např. rozvíjí komparativní čínsko-západní filosofické studie ctností. Tento pojem je důležitý nejen pro konfuciánství (viz např. Jiyuan Yu, The Ethics of Confucius and Aristotle, 2007, EN), ale dokonce i pro taoismus, kde jeden z ústředních pojmů, totiž 德 dé, znamená (možná) něco jako ctnost.
"Náš pohled na realitu je jako mapa, s jejíž pomocí se pohybujeme po terénu života. Je-li tato mapa pravdivá a přesná, pa obvykle víme, kde právě jsme, a když se rozhodneme, kam se chceme vydat, bývá nám více méně jasné, jak se tam dostat. Je-li mapa nepravdivá a nepřesná, nejspíš se ztratíme. (s. 35)
"To vše je zjevné, ale většina lidí si to do větší či menší míry odmítá připustit. To proto, že cesta k realitě není snadná. S mapami se totiž nerodíme; musíme si je vytvořit, což vyžaduje úsilí. ... Mnozí z nás je ovšem vynaložit nechtějí. Někteří se přestávají snažit na konci dopívání; ... Na konci středního věku už toto úsilí vzdává většina lidí. ... Málo je těch šťastných jedinců, kteří dál, až do okamžiku smrti, zkoumají mystérium skutečnosti, zpřesňují a přehodnocují své chápání světa a pravdy.“ (s. 36)
"Největším problémem při vytváření map však není to, že musíme začít od nuly, ale fakt, že je musíme neustále opravovat, mají-li zůstat přesné" (s. 36).
"Co znamená žít v úplné oddanosti pravdě? Především jde o život v trvalém, nekonečném a přísném sebezpytování. Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy jen zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama." (s. 41)
"Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map." (s. 42)
"Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristických vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi." (s. 44)
"Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách. ... Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu můsí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: [musíme být] vedeni skutečnou láskou ... Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je jeho schopnost využít pravdu pro svůj duchovní růst. [Za sedmé], bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat." (s. 52)
D. Vyrovnání extrémů
"Doufám, že z dosud řečeného vysvítá, jak náročným a komplikovaným úkolem je ukáznění sebe sama. Je to úkol, jenž vyžaduje dobrý úsudek i pružnost. Odvážný člověk se musí snažit o úplnou upřímnost, ale musí být také schopen nechat si část pravdy pro sebe, jestliže je to na místě. Člověk, chce-li být svobodný, musí převzít naprostou zodpovědnost za svůj osud; musí však být schopen odmítnout tu, která mu plně nenáleží. Chce-li člověk žít moudře, mít v životě pořádek a být úspěšný, musí denně odkládat uspokojení a myslet na budoucnost; aby však jeho život byl radostný, musí být schopen žít plně přítomností a jednat spontánně, pokud to není destruktivní. Jinými slovy, kázeň sama musí být ukázněná. Technika, která je k tomu zapotřebí, se nazývá hledání rovnováhy; je tou čtvrtou a poslední, o které bych se rád zmínil." (s. 53)
"Pro úplné duševní zdraví a vyspělost je ... nezbytné, abychom dokázali pohotově vytvářet rovnováhu mezi vzájemně neslučitelnými potřebami, cíli, povinnostmi, odpovědnostmi, příkazy, atd. a stále ji obnovovat. Podstatou úspěchu při hledání rovnováhy je schopnost něčeho se vzdát. ... Nalézání rovnováhy patří ke kázni právě proto, že vzdát se něčeho je bolestné." (s. 55)
"Kdy je deprese zdravá: ... vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám to důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignovat na původní "já" (neboť jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu), je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužená deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu. Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo." (s. 58)
"Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. ... Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všecno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe." (s. 59)
"Mnozí lidé buď nechtějí, anebo nedokáží snášet strasti spojené s opouštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často navždy, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti." (s. 60)
Stavy, postoje a "věci", kterých se člověk musí podle Pecka v průběhu (úspěšného) života vzdát:
- nemusím se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky (kojenecký věk)
- moji rodiče jsou všemohoucí (dětství)
- všechno mohu, život je svoboda bez závazků
- nemusím šetřit silami (mládí)
- jsem (velmi) sexuálně přitažlivý a potentní
- můj život je (téměř) nekonečný
- mám mnoho forem dočasné moci
- jsem nezávislý, díky svému fyzickému zdraví
- mám své "já", žiji
"za všechno, čeho jsme se vzdali, ještě více získáváme. Sebekázní naše "já" roste. Rezignace bolí, protože něco umírá; smrt starého je však zrození nového. Máme-li si vyvořit novou, lepší myšlenku, představu, teorii nebo způsob chápání, musí stará myšlenka, představa, teorie nebo způsob chápání zemřít. Proto v závěru básně Cesta tří králů popisuje T. S. Eliot, jak tři mudrci trpí, když se vzdávají svých předchozích světonázorů a přijímají křesťanství." (s. 62)
"To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené s životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmu, přestává v určitém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ani i proto, že duchovně vyspělý jedinec je ... jedincem obzvláště milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost. Odpověď zní [ale] také ne, protože svět trpí nedostatkem schopných lidí a toto vakuum je nutno vyplnit. ... Duchovně vyspělí lidé jsou povoláni sloužit světu ... Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v oč9ch světa často úplně obyčejní ... Nicméně ji používají a značně , ba přímo úděsně při tom trpí." (s. 63)
"Jedním z měřítek velikosti člověka - a možná tím nejlepším - je jeho schopnost trpět. Na druhé straně, což je paradoxní, jsou právě velcí lidé schopni se skutečně radovat. Buddhisté mají sklon přehlížet Buddhovo utrpení a křesťané zapomínají na Kristovu radost. Buddha a Kristus nebyli v zásadě odlišní. Utrpění Krista, jenž spočívá na kříži, je totožné s radostí Buddhy, spočívajícího pod stromem bo." (s. 64)
(Poznámka: Peck psal tuto knihu před svou konverzí ke křesťanství)
Na závěr tohoto trochu přerostlého příspěvku se ještě vraťme velmi krátce k filosofickým teoriím ctností: O kardinálních ctnostech se v období antiky a v pozdější středověké a post-středověké scholastice vedly velké diskuse. Východiskem byla např. Teologická suma I-II q61. Tyto diskuse se týkaly - naneštěstí pro převážnou část dnešní čtenářské obce - především jemných pojmových analýz a komplexní argumentace. Praktické životní aplikace byly ponechány zpovědníkům a kazatelům.
Pro zajímavost: pojem ctnosti není omezen pouze na západní filosofii. V současnosti se např. rozvíjí komparativní čínsko-západní filosofické studie ctností. Tento pojem je důležitý nejen pro konfuciánství (viz např. Jiyuan Yu, The Ethics of Confucius and Aristotle, 2007, EN), ale dokonce i pro taoismus, kde jeden z ústředních pojmů, totiž 德 dé, znamená (možná) něco jako ctnost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)