Aya Sofia byla sekularizována v r. 1934, dnes slouží jako muzeum, ale svoji sakrální atmosféru si ponechává. Ruští poutníci zcela zřetelně dělají při vstupu znamení kříže.
Hned naproti stojí Modrá mešita:
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 16. října 2010
Turecko 2
V Istanbulu jsem nakonec v pohodě stihnul staré město, Sultanahmed.
Aya Sofia byla sekularizována v r. 1934, dnes slouží jako muzeum, ale svoji sakrální atmosféru si ponechává. Ruští poutníci zcela zřetelně dělají při vstupu znamení kříže.
Hned naproti stojí Modrá mešita:
Aya Sofia byla sekularizována v r. 1934, dnes slouží jako muzeum, ale svoji sakrální atmosféru si ponechává. Ruští poutníci zcela zřetelně dělají při vstupu znamení kříže.
Hned naproti stojí Modrá mešita:
pátek 15. října 2010
Turkmenistán 3
Dnes se mi konečně podařilo nalézt Apoštolskou nunciaturu v Ašchabádě, jediném místě v Turkmenistánu, kde se slouží mše svatá. V Ašchabádě žije kromě cizinců i pár křesťanů turkmenského původu. Jinak zde naprosto převažuje islám (ovšem ve svérázném turkmenském provedení). Dnes v pátek byly obchody otevřeny, všude se pilně pracovalo a na trhu obchodovalo - den volna je až neděle. Nás už čekalo jen slavnostní zakončení konference, poděkování Presidentovi Berdymuhammedovi za záštitu nad konferencí, nějaká interview pro turkmenskou místní i národní TV a recepce.
Zítra ráno opouštím tuto úchvatnou i prapodivnou, chudičkou i pohádkově bohatou, uzavřenou i pohostinou zemi, rozprostírající se kolem pouště Kara-khum. Není snadné tuto zemi chválit, není snadné ji kritizovat. Ať už si o zdejší zemi člověk myslí cokoli, je to země, která vede našince k zamyšlení. Strávil jsem zde neuvěřitelné tři dny s velmi zajímavými lidmi a přinejměnším za to jsem této zemi velmi vděčný.
Zítra ráno opouštím tuto úchvatnou i prapodivnou, chudičkou i pohádkově bohatou, uzavřenou i pohostinou zemi, rozprostírající se kolem pouště Kara-khum. Není snadné tuto zemi chválit, není snadné ji kritizovat. Ať už si o zdejší zemi člověk myslí cokoli, je to země, která vede našince k zamyšlení. Strávil jsem zde neuvěřitelné tři dny s velmi zajímavými lidmi a přinejměnším za to jsem této zemi velmi vděčný.
"Ruský bazar" v Ašchabádě: koberce jsou součástí zdejší národní identity
V pozadí patrně mešita (protože na ní nevisí turkmenská vlajka, která je jinak všude)
Fotím samozřejmě tajně, v podstatě to zde není povoleno.
čtvrtek 14. října 2010
Turkmenistán 2
V Turkmenistánu je dost obtížný přístup k internetu, proto jen krátce. Konference, kvůli které jsem sem přijel, se týká nejrůznějších aspektů turkického eposu Oguzname (o ledendárním vůdci Oguzovi). Konference se účastní asi 50 zahraničních a 50 turkmenských přednášejících. Rozděleni jsme byli do pěti sekcí:
1. Oguzname a systém světové kultury
2. Oguzname a starověká orientální historie
3. Oguzname a turkická literatura
4. Oguzname a turkické jazyky
5. Oguzname a turkický folklore
Mluvil jsem v páté sekci, prezentace dopadla dobře, mluvil jsem o významu orálních tradic, čerpal jsem mj. z Walter J. Onga. Byl zde jeden starý turkmenský přednášející, Umur Esen. Sice jsem nerozuměl ani slovo, ale byl živoucím příkladem toho, jak vypadá člověk s hlubokými kořeny v orální kultuře (gestikulace, rytmus, rýmy ... zážitek).
1. Oguzname a systém světové kultury
2. Oguzname a starověká orientální historie
3. Oguzname a turkická literatura
4. Oguzname a turkické jazyky
5. Oguzname a turkický folklore
Mluvil jsem v páté sekci, prezentace dopadla dobře, mluvil jsem o významu orálních tradic, čerpal jsem mj. z Walter J. Onga. Byl zde jeden starý turkmenský přednášející, Umur Esen. Sice jsem nerozuměl ani slovo, ale byl živoucím příkladem toho, jak vypadá člověk s hlubokými kořeny v orální kultuře (gestikulace, rytmus, rýmy ... zážitek).
Na Akademii věd se v Turkmenistánu nešetří ... (místo naší sekce 5)
středa 13. října 2010
Turkmenistán 1
Ašchabád je město stavěné z čistého bílého mramoru. Dokonce jsou zde i desítky mramorových "paneláků". Významnější budovy, jako je např. Akademie věd, knihovny, divadla, ministerstva pro koně, pro energetiku, pro koberce, atd. jsou pozlacené. Na reprezentaci se nešetří. Každý měsíc zde přibude nějaký mramorový palác. Všude je také plno zeleně a neustále se zde uklízí, čistší město asi na světě neexistuje. Většina žen (až na pár výjimek) nosí dlouhé splývavé barevné šaty, zdá se že barvy souvisí mj. s věkem a vdaností. Např. dospívající děvčata kolem 10-15 let jsou v zeleném. Starší ženy (asi vdané) mají šátek, ovšem nezakrývají si plně vlasy, jak je to běžné v jiných islámských zemích. Mladší ženy mají vlasy ve dvou dlouhých copech. Muži jsou často v kvádru a na hlavě mají barevný čepec. Pár starších mužů mělo "islámský růženec", ale islám zde jinak příliš patrný není.
Také jsme navšívili starověké parthské město - v pozadí hranice s Íránem:¨
úterý 12. října 2010
Turecko 1
Turecko - kolébka východního křesťanství a později úhlavní nepřítel Západu. Jak vypadá dnes? Vzhledem k demografii v Evropě i Turecku a vzhledem k zásadním revizím, které zavadí do samého srdce Atatürkova zřízení Recep Tayyip Erdoğan, o Turecku v následujících desetiletích ještě mnoho uslyšíme.
Jediné město, které snad stihnu navštívit, je Istanbul, tedy starověká Konstantinopol (paradoxně je i turecké jméno z řec. "do Města", εἰς τῆν πόλιν, které bylo v 15. století vyslovováno jako "is tin polin"). Jedná se o jedno z největších měst na světě, má neuvěřitelných 12 mil. obyvatel a rozkládá se na dvou kontinentech:
Vzhledem k tomu, že budu mít v Istanbulu jen několik hodin času, pravděpodobně se nedostanu do vlastního starého města z byzantských dob (dnes: Eminönü), pouze do současného centra Beyoğlu, konkrétně na náměstí Taksim.
Jediné město, které snad stihnu navštívit, je Istanbul, tedy starověká Konstantinopol (paradoxně je i turecké jméno z řec. "do Města", εἰς τῆν πόλιν, které bylo v 15. století vyslovováno jako "is tin polin"). Jedná se o jedno z největších měst na světě, má neuvěřitelných 12 mil. obyvatel a rozkládá se na dvou kontinentech:
Vzhledem k tomu, že budu mít v Istanbulu jen několik hodin času, pravděpodobně se nedostanu do vlastního starého města z byzantských dob (dnes: Eminönü), pouze do současného centra Beyoğlu, konkrétně na náměstí Taksim.
---------
Tento záznam je publikován automaticky.
úterý 21. září 2010
Návrat domů
Konečně doma v Česku, nicméně ještě ne úplně: hned zítra mě čeká pracovní setkání PKL ve Sv. Janu p. Skalou a výuka filosofie.
Pár fotografií (ne zcela zdařilých, ale lepší než nic):
Rio de Janeiro, výhled na město, út 14.9.2010
Pár fotografií (ne zcela zdařilých, ale lepší než nic):
Rio de Janeiro, út 14.9.2010
barokní scholastika, především díky jezuitům, zasáhla i Brazílii, UNISINOS, čt 16.9.2010
nejlepší brazilské pivo - plzeňské
subtropický prales na konci zimy, Canela, ne 19.9.2010
vodopád Caracol, nedaleko Canely, jedna z nejvýznamnějších přírodních atrakcí Brazílie, 130 metrů, ne 19.9.2010
(fotku lze zvětšit)
São Paulo: jeden z několika impozantních stromů na Náměstí republiky, po 20.9.2010
(fotku lze zvětšit)
(fotku lze zvětšit)
(fotku lze zvětšit)
pondělí 20. září 2010
Brazílie 7- 8 (Canela - São Paulo)
Canela je opravdu překrásná. S Valnym jsme se byli podívat na vodopády Caracol a na mši sv. v katedrále. Překvapivé bylo, že i v tomto turistickém městečku jsou Brazilčané velmi opatrní, např. nikdy v domech nezhasínají, i chaty, v nichž v podstatě nic není (jen nábytek), mají elektronicky zabezpečené, atd. Když jsem si obědnal do hotelu lístek na autobus, předem potřebovali vědět jakou bankovkou budu platit, aby si nevzali ani o Real více. Tato opatrnost je všudypřítomná dokonce i těchto končinách (Rio Grande do Sul), které se považují za nejbezpečnější. Kriminalita je ovšem jen část potíží brazilské kultury. Druhým problémem je brazilská nedůvěřivost vůči sobě navzájem, která je daná snahou obelstít a využít toho, kdo se dá. Celková atmosféra země je úplně jiná než např. v USA či u nás v Česku.
V pondělí jsem měl několik hodin na přestup São Paulo, byl jsem se podívat na Praça da República. Jedná se o ostrůvek zeleně (roste zde několik gigantických stromů) v oceánu paneláků a mrakodrapů. Město vzniklo v r. 1554 a dnes je opravdovou monstrositou: žije v něm 14 lidí, s okolím asi 22 mil.
V pondělí jsem měl několik hodin na přestup São Paulo, byl jsem se podívat na Praça da República. Jedná se o ostrůvek zeleně (roste zde několik gigantických stromů) v oceánu paneláků a mrakodrapů. Město vzniklo v r. 1554 a dnes je opravdovou monstrositou: žije v něm 14 lidí, s okolím asi 22 mil.
sobota 18. září 2010
Brazílie 6 (Porto Alegre - Canela)
Dnes ráno před snídaní jsem se konečně od úterý večer dostal ven z hotelu na procházku. Tři dny kolokvia byly opravdu intenzivně pracovní, zdá se ovšem, že velmi užitečné. Řada badatelů projevila zájem o Studia Neoaristotelica, navázal jsem řadu známostí, z nichž některé, např. s Roberto Pichem z Porto Alegre, José Luis Fuerte Herrerou ze Salamanky či Santiago Orego Sanchezem z Chile budou pravděpodobně trvalejšího rázu. Pich dělal doktorát u Ludgera Honnefeldera, publikoval pěkný sborník o metafyzice, umí dobře anglicky. Fuerte Herrera je pak podle mého názoru nejlepší znalec salamanské filosofie. Naneštěstí ale neumí anglicky. Historicky významný je fakt, že SIEPM začala podporovat studium renezanční a barokní scholastiky, kterou doposud středověkáři přehlíželi. Novověkáři jí taktéž nevěnovali pozornost, takže jsme byli bezdomovci. Poprvé také vzniká instituční zájem o systematické studium koloniální filosofie s návaznosní na filosofii na iberském poloostrově. Myšlenka rozšířit zájem i o habsburské oblasti, např. Prahu se zde setkala s dobrým ohlasem - v baroku se jednalo o jednu velkou intelektuální komunitu, jdoucí od Litvy po Peru, s centrem ve Španělsku a Portugalsku.
Jazyková bariéra je ovšem problém, protože hispánci často neumí anglicky anebo jen špatně anebo když už dobře tak vnášejí hispánský květnatý styl do angličtiny. Fascinující je např. sledovat proměny těch, kteří umí jak španělsky, tak anglicky: zatímco v angličtině položí např. v diskusi otázku v pár větách a čekají na krátkou odpověď, ve španělštině jsou otázky několikaminutové přednášky, po nichž následuje opět několikaminutová odpověď. Zatímco v angličtině je nevhodné říci vše explicitně, ve španělštině vše naopak musí být naprosto podrobně a explicitně řečeno, počínaje obecně-abstaktní tezí a konče u partikulárních příkladů. Prof. Emery Kent mě upozornil na to, že to souvisí s kulturní prohrou ciceronského stylu v angličtině, který reprezentoval např. Thomas Nash, 1567-1601 (Marshall McLuhan, kanadská "kultovní" postava mediálních studií, k tomu má prý pozoruhodnou studii).
Teď ještě k té procházce: Začíná zde jaro, po ránu je ještě chladno, ale vše se pomalu probouzí k životu. Porto Alegre má být relativně bezpečné město na latinskoamerické poměry, což znamená, že přes den by se ve většině částí města nemělo nikomu nic stát. Město samo ale např. na české poměry působí dost špinavě, občas je vidět po zuby ozbrojená policie, ulice nejsou příliš široké. Občas je zde nějaká hezká subtropická zeleň, sem tam nějaký zajímavý dům. V centru města je metropolitní katedrála, naneštěstí byla zavřená.
Dnes se chystám navštívit kolegu Valny Giacomelliho Sobrinho na jeho chatě v Canele. S Valnym jsme se seznámili na konferenci ve Sv. Janu p. Skalou (25.6.2010). V Canele by měla být konečně nějaká volná příroda a hory, takže neděli bych měl mít konečně trochu odpočinkovou. Na cestu do rodné kotliny se vydávám v pondělí brzy ráno a dorazit bych měl v úterý odpoledne (zkusím se ještě projít po São Paulu).
Jazyková bariéra je ovšem problém, protože hispánci často neumí anglicky anebo jen špatně anebo když už dobře tak vnášejí hispánský květnatý styl do angličtiny. Fascinující je např. sledovat proměny těch, kteří umí jak španělsky, tak anglicky: zatímco v angličtině položí např. v diskusi otázku v pár větách a čekají na krátkou odpověď, ve španělštině jsou otázky několikaminutové přednášky, po nichž následuje opět několikaminutová odpověď. Zatímco v angličtině je nevhodné říci vše explicitně, ve španělštině vše naopak musí být naprosto podrobně a explicitně řečeno, počínaje obecně-abstaktní tezí a konče u partikulárních příkladů. Prof. Emery Kent mě upozornil na to, že to souvisí s kulturní prohrou ciceronského stylu v angličtině, který reprezentoval např. Thomas Nash, 1567-1601 (Marshall McLuhan, kanadská "kultovní" postava mediálních studií, k tomu má prý pozoruhodnou studii).
Teď ještě k té procházce: Začíná zde jaro, po ránu je ještě chladno, ale vše se pomalu probouzí k životu. Porto Alegre má být relativně bezpečné město na latinskoamerické poměry, což znamená, že přes den by se ve většině částí města nemělo nikomu nic stát. Město samo ale např. na české poměry působí dost špinavě, občas je vidět po zuby ozbrojená policie, ulice nejsou příliš široké. Občas je zde nějaká hezká subtropická zeleň, sem tam nějaký zajímavý dům. V centru města je metropolitní katedrála, naneštěstí byla zavřená.
Dnes se chystám navštívit kolegu Valny Giacomelliho Sobrinho na jeho chatě v Canele. S Valnym jsme se seznámili na konferenci ve Sv. Janu p. Skalou (25.6.2010). V Canele by měla být konečně nějaká volná příroda a hory, takže neděli bych měl mít konečně trochu odpočinkovou. Na cestu do rodné kotliny se vydávám v pondělí brzy ráno a dorazit bych měl v úterý odpoledne (zkusím se ještě projít po São Paulu).
pátek 17. září 2010
Brazílie 5 (SIEMP kolokvium)
Poslední den přinesl následující příspěvky:
Marco Forlivesi (Padova) měl zajímavý příspěvek o tom, co je to metafyzika podle padovského skotisty Filipa Fabri (1564-1630). Daniel D. Novotny poskytl úvod do Suárezovy nauky o transcendentáliích jakožto vlastností jsoucna a kategorií jakožto dělení jsoucna. Třetí fundamentální prvek, totiž příčiny a principy, jsem ponechal stranou. Jak Suárez výslovně zmiňuje v úvodu do svých Disputationes metaphysicae, metafyzika je myšlenkovým základem pro jeho celoživotního dílo, tj. veškerou teologii, jejíž součástí je také filosofie práva. Příspěvek byl myslím přijat dobře, jako obvykle jsem měl PowerPoint, což mezi středověkáři není běžné a tak se jim líbí. Také jsem se pokusil o španělský úvod - přečetl jsem abstrakt. Článek jsme napsali před rokem spolu s Jorge Graciou, jehož jsem tu vlastně zastupoval. Roberto Hofmeister Pich (Rio Grande do Sul, EN) mluvil o teorii spravedlivé války u jednoho z Vitoriových následovníků, Fernando Pereze (16. stol.). Pedro Roche Arnas (Alcalá, ES) mluvil o nějakém anonymním středověkém manuskriptu Quaestio in utramque partem o autonomii politické moci a Paula Oliveira e Silva (Porto, PT) o ius gentium u některých komentátorů 16. stol (jako např. Perez, de Soto). (Paula má jinak na starosti velký projekt překladu Suárezových disputací do portugalštiny). Francisco Bertelloni (Buenos Aires, ES) vykládal něco o přirozených základech normativního řádu u Marsilia z Padovy a Suárezově postoji k této teorii. Alessandro Ghisalberti (Milan, IT) se zabýval přirozeným právem a recta ratio v základech Ockhamovy etiky a konečně Alfredo Storck (Rio Grande do Sul, PT) středověkými základy jurisprudentie.
Večer jako obvykle (kromě bohaté snídaně a obědu) byla večeře ve velkém stylu, tentokrát v italské restauraci. Pořadatelé se o nás v tomto ohledu postarali opravdu velmi štědře.
Marco Forlivesi (Padova) měl zajímavý příspěvek o tom, co je to metafyzika podle padovského skotisty Filipa Fabri (1564-1630). Daniel D. Novotny poskytl úvod do Suárezovy nauky o transcendentáliích jakožto vlastností jsoucna a kategorií jakožto dělení jsoucna. Třetí fundamentální prvek, totiž příčiny a principy, jsem ponechal stranou. Jak Suárez výslovně zmiňuje v úvodu do svých Disputationes metaphysicae, metafyzika je myšlenkovým základem pro jeho celoživotního dílo, tj. veškerou teologii, jejíž součástí je také filosofie práva. Příspěvek byl myslím přijat dobře, jako obvykle jsem měl PowerPoint, což mezi středověkáři není běžné a tak se jim líbí. Také jsem se pokusil o španělský úvod - přečetl jsem abstrakt. Článek jsme napsali před rokem spolu s Jorge Graciou, jehož jsem tu vlastně zastupoval. Roberto Hofmeister Pich (Rio Grande do Sul, EN) mluvil o teorii spravedlivé války u jednoho z Vitoriových následovníků, Fernando Pereze (16. stol.). Pedro Roche Arnas (Alcalá, ES) mluvil o nějakém anonymním středověkém manuskriptu Quaestio in utramque partem o autonomii politické moci a Paula Oliveira e Silva (Porto, PT) o ius gentium u některých komentátorů 16. stol (jako např. Perez, de Soto). (Paula má jinak na starosti velký projekt překladu Suárezových disputací do portugalštiny). Francisco Bertelloni (Buenos Aires, ES) vykládal něco o přirozených základech normativního řádu u Marsilia z Padovy a Suárezově postoji k této teorii. Alessandro Ghisalberti (Milan, IT) se zabýval přirozeným právem a recta ratio v základech Ockhamovy etiky a konečně Alfredo Storck (Rio Grande do Sul, PT) středověkými základy jurisprudentie.
Večer jako obvykle (kromě bohaté snídaně a obědu) byla večeře ve velkém stylu, tentokrát v italské restauraci. Pořadatelé se o nás v tomto ohledu postarali opravdu velmi štědře.
čtvrtek 16. září 2010
Brazílie 4 (SIEMP kolokvium)
Program na dnešek:
- João Batista Madeira (Mato grosso do Sul): Natura communis em Pedro da Fonseca
- Timothy Noone (Washington, DC): Natura and voluntas in Orbellis and later Scotists
- António Manuel Martins (Coimbra): A concepção de direito natural e de ius gentium em Suarez e outros autores ibéricos e sua repercussão na polémica em torno do Mare liberum de Grócio
- Alfredo Culleton (Porto Alegre): Interpretación de la lei y mutabilidad del Ius gentius en Francisco Suarez
- Marco Toste (Porto Alegre): Aquinas's Summa Theologiae I-II, q. 96: The Commentaries by the University of Salamanca (1533-1578)
- Laura Corso de Estrada (Argentina): Sobre la Racionalidad de la Ley Natural. Tomás de Aquino y la exégesis de Domingo de Soto en la relectura de la segunda escolástica
- Angel Poncela Gonzal (Salamanca): La Escuela de Salamanca y Francisco Suarez: Tránsito de la humanidad pura a la pura humanida.
- Santiago Orrego Sánchez (Chile) Naturaleza y sobrenaturaleza: proyección de doctrina medievales a los debates a la acción española en America
Odpolední blok byl přímo na universitě UNISINOS, která má kampus pár kilometrů za městem. Je to supermoderní univerzita, považovaná za jednu z nejlepších v Brazílii, má ovšem v knihovně i pár hezkých barokních knih, vč. zajímavého autora, jehož jsem zatím nějak nezaregistroval - italského dominikána a kardinála Vinzenzo Ludovico Gotti (1664-1742) (Měli jeho několikasvazkové dílo Theologia scholastico-dogmatica.). Uvítal nás rektor (jezuita) ve svetru (téměř všichni účastníci konference jinak nosí kvádro). Studiím středověku popřál vše nejlepší, třebaže jezuitských řád podle jeho slov spíše representuje "una orthodoxia hegeliana".
středa 15. září 2010
Brazílie 3 (SIEMP kolokvium)
Program prvního dne kolokvia:
V úvodu Alfredo Culleton (Porto Alegre, PT) poukázal na to, že studium středověké filosofie je v Brazílii poměrně nedávný fenomén, ovšem slibně se rozvíjející. Téměř každá katedra filosofie má již svého středověkáře. Kolokvium SIEMP je první v lat. Americe. Věnoval nám také speciální číslo časopisu Revista do instituto humantas UNISINOS (prý s dost velkou cirkulací), která byla věnována tomuto kolokviu (podtitul: Escolástica. Uma filosofia em diálogo com a modernidade). Luis Alberto de Boni (Porto Alegre, PT) mluvil o nejrůznějších věcech, kterými se zabýval Vitoria a salamanští tomisté (vojenská etika, interkulturních témata, otroctví, atd.)
Ludger Honnefelder (Bonn, EN) měl pro mně jeden z nejzajímavějších příspěvků, týkal se komparace teorie přírozeného práva u Tomáše a Scota a rozvinutí této teorie v renezanční a barokní scholastice. Honnefelder interpretuje Tomáše takto: přirozenost (natura) je něco jako dynamická schopnost, která může rozvinuta různým směrem. Tak jako máme první princip teoretického rozumu (princip ne-kontradikce), tak máme i první princip praktického rozumu: bonum faciendum et malum vitandum est (dobro je třeba činit a zlu se vyhýbat). Co je to však ono dobro (bonum), které máme činit? Jedná se ve skutečnosti o různá lidská dobra (bona humana), dobra lidské přirozenosti. Některá odpovídají našemu individuálnímu bytí (zachování vlastní existence), jiná našemu životu (zachování druhu), jiná naší racionalitě (potřeba komunikovat, poznat pravdu, a transcendovat svou konečnost). (Vidíme, že můj oblíbený Germain Grisez rozvíjí nauku obsaženou u Tomáše, viz např. 15.12.2010) Honnefelder dále mluvil o Scotovi a jeho známém důrazu na vůli. Nicméně i pro Scota je prý přirozené právo ordinatio rationis. Pak krátce probral Vázqueze a Suáreze, ale tato část mi nebyla jasná. Závěr byl nejdůležitější: Podle Honnefeldera jsou všichni scholastikové morální realisté, tj. morální výroky jsou pravdivé/nepravdivé, nekorespondují nicméně s realitou, ale s úkoly (tasks) či budoucími dobry (future goods). To je prý zřejmé již u Tomáše či Scota. V diskusi mi potom ovšem odsouhlasil, že v nějakém smyslu slova korespondují morální výroky s realitou, ovšem nikoli s aktuálně existující, ale potenciální. Mám dojem, že v této linii úvah se skrývá nadějná metafyzika morality. Také jsem se snažil lépe pochopit v jakém smyslu je přirozené právo závislé a v jakém nezávislé na Bohu, ale zde jsem zatím moc nepochodil.
- Alfredo Culleton - Luis Alberto De Boni (Porto Alegre): úvod
- Alejandro Tellkamp (Mexiko): Dominium as Foundational Concept in Spanish Scholasticism
- Ludger Honnefelder (Bonn): Aquinas's Natural Law as Principle of Practical Reason in Second Scholasticism
- Celina Lértora Mendoza (Buenos Aires): El tratado De iure y sus migraciones sistemáticas en la escolástica (s. XIII a XX)
- Giannia Burlando in absentia (Santiago de Chile): Defensas históricas del poder político: F. Suárez y J. Locke teóricos de la moralidad por el acuerdo
- Jacob Schmutz (Paříž): António Vieira, "Theologus niger clarissimus" - Sur la projection moderne de la théorie médiévale de l'ignorance et de l'obligation
- Giuseppe Tossi (Paraíba): Sepúlveda, Victoria e Las Casas: i peccati contro come motivo di guerra giusta
- José Luis Fuertes Herreros (Salamanca): El discurso de los saberes en la segunda escolástica
- Ana Irimescu (Paříž): Le concept de loi divine dans le traité De vita spirituali animae de Jean Gerson
- Manuel Lazato Pulido (Porto Alegre): La Lei natural em Alfonso Castro OFM
Něco málo, co jsem z té směsice portugalštiny, španělštiny, italštiny, francouzštiny a občas dokonce i angličtiny pochytil:
Ludger Honnefelder (Bonn, EN) měl pro mně jeden z nejzajímavějších příspěvků, týkal se komparace teorie přírozeného práva u Tomáše a Scota a rozvinutí této teorie v renezanční a barokní scholastice. Honnefelder interpretuje Tomáše takto: přirozenost (natura) je něco jako dynamická schopnost, která může rozvinuta různým směrem. Tak jako máme první princip teoretického rozumu (princip ne-kontradikce), tak máme i první princip praktického rozumu: bonum faciendum et malum vitandum est (dobro je třeba činit a zlu se vyhýbat). Co je to však ono dobro (bonum), které máme činit? Jedná se ve skutečnosti o různá lidská dobra (bona humana), dobra lidské přirozenosti. Některá odpovídají našemu individuálnímu bytí (zachování vlastní existence), jiná našemu životu (zachování druhu), jiná naší racionalitě (potřeba komunikovat, poznat pravdu, a transcendovat svou konečnost). (Vidíme, že můj oblíbený Germain Grisez rozvíjí nauku obsaženou u Tomáše, viz např. 15.12.2010) Honnefelder dále mluvil o Scotovi a jeho známém důrazu na vůli. Nicméně i pro Scota je prý přirozené právo ordinatio rationis. Pak krátce probral Vázqueze a Suáreze, ale tato část mi nebyla jasná. Závěr byl nejdůležitější: Podle Honnefeldera jsou všichni scholastikové morální realisté, tj. morální výroky jsou pravdivé/nepravdivé, nekorespondují nicméně s realitou, ale s úkoly (tasks) či budoucími dobry (future goods). To je prý zřejmé již u Tomáše či Scota. V diskusi mi potom ovšem odsouhlasil, že v nějakém smyslu slova korespondují morální výroky s realitou, ovšem nikoli s aktuálně existující, ale potenciální. Mám dojem, že v této linii úvah se skrývá nadějná metafyzika morality. Také jsem se snažil lépe pochopit v jakém smyslu je přirozené právo závislé a v jakém nezávislé na Bohu, ale zde jsem zatím moc nepochodil.
Alejandro Tellcamp (EN) hájil tezi, že dominium je ve španělské scholastice primárnější pojem než ius (EN), zabýval se něčím jako ontologií vlastnictví. Celina Lértora Mendoza (ES)mluvila o tom, že praktickou filosofii je třeba dělat metodologicky úplně jinak než teoretickou, že prý nemůže být deduktivní. Příspěvek Gianniny Burlando (ES) "Historické obrany politické moci: Suárez a Locke byl čten. Styčný bod teorie politické moci u Suáreze a Locka se podle Burlando nachází ve virtus politica naturalis.
Jacob Schmutz (EN) měl brilantní příspěvek o Antóniu Vieira (1608-1697). Vieira byl zásadně důležitý pro portugalský jazyk, misionář, sedmkrát přešel přes oceán, hájil konvertované židy. Napsal např. Historia do futuro a Clavis Prophetarum je postupně editován (2000 kritická edice 3. knihy, Lisbon). Toto poslední dílo je asi jediné psané technicko-scholastickým způsobem. Schmutz hlavně rozebíral různé možnosti neznalosti (nepřekonatelná/překonatelná, Boha/přirozených morálních pravd). Vireira hájil možnost nezavržení některých pohanů neznajících přirozených morálních pravd, což bylo v té době ojedinělé stanovisko. Své evropské kolegy obviňuje z "closet theology", tj. že nemají žádné zkušenosi s reálným životem divochů o kterých spekulují. Podle Schmutze měl Vireira trochu jiné stanovisko něž Arriaga, podle něhož "hřích filosoficky vzatý" (proti rozumu, teologický hřích je proti Bohu) není těžký a tudíž nezaslouží věčné zatracené (Arriagovu doktrínu prý odsoudila Církev za Alexandra VIII). Schmutzův příspěvek byl velmi zajímavý i co do vhledu do brazilské historie - univerzity i jezuité zde byli potlačeni velmi striktně a násilně a znovu založeny až v 19. stol. Není zde žádná studijní kontinuita. I v samotném 17. stol., třebaže zde probíhala výuka filosofie i teologie (což je zřejmé z případu Viery, který studoval v Brazílii), univerzity neměli právo udělovat tituly a proto museli jít kandidáti do Coimbry či Evory. Navíc odborné publikace také museli být vydávány v Portugalsku a nikoli zde.
Jacob Schmutz (EN) měl brilantní příspěvek o Antóniu Vieira (1608-1697). Vieira byl zásadně důležitý pro portugalský jazyk, misionář, sedmkrát přešel přes oceán, hájil konvertované židy. Napsal např. Historia do futuro a Clavis Prophetarum je postupně editován (2000 kritická edice 3. knihy, Lisbon). Toto poslední dílo je asi jediné psané technicko-scholastickým způsobem. Schmutz hlavně rozebíral různé možnosti neznalosti (nepřekonatelná/překonatelná, Boha/přirozených morálních pravd). Vireira hájil možnost nezavržení některých pohanů neznajících přirozených morálních pravd, což bylo v té době ojedinělé stanovisko. Své evropské kolegy obviňuje z "closet theology", tj. že nemají žádné zkušenosi s reálným životem divochů o kterých spekulují. Podle Schmutze měl Vireira trochu jiné stanovisko něž Arriaga, podle něhož "hřích filosoficky vzatý" (proti rozumu, teologický hřích je proti Bohu) není těžký a tudíž nezaslouží věčné zatracené (Arriagovu doktrínu prý odsoudila Církev za Alexandra VIII). Schmutzův příspěvek byl velmi zajímavý i co do vhledu do brazilské historie - univerzity i jezuité zde byli potlačeni velmi striktně a násilně a znovu založeny až v 19. stol. Není zde žádná studijní kontinuita. I v samotném 17. stol., třebaže zde probíhala výuka filosofie i teologie (což je zřejmé z případu Viery, který studoval v Brazílii), univerzity neměli právo udělovat tituly a proto museli jít kandidáti do Coimbry či Evory. Navíc odborné publikace také museli být vydávány v Portugalsku a nikoli zde.
Giuseppe Tossi (IT) měl příspěvek s názvem "Sepúlveda, Victoria a Las Casas: hříchy proti přirozenosti jakožto motiv spravedlivé války." Podle Tossiho Bartolomeo las Casas byl blízko kulturnímu perspektivismu (což beru s rezervou, často jsou tyto interpretace projekcí do minulosti). Fuertes Herreros (ES) mluvil asi o pojetí vědy (moc jsem mu nerozumněl) ve druhé scholastice, Ana Irinescu (FR) o pojetí božího zákona v Gersonově traktátu De vita spirituali animae, Manuel Lazato Pulido (ES - nikoli PT) o přirozeném právu u renezančního skotisty Alfonsa Castro OFM (1495-1558)
úterý 14. září 2010
Brazílie 2 (Rio de Janeiro - Porto Alegre)
V Paříži došlo k zrušení letu do Ria (jak už to s Air France bývá), takže jsem krátkou noc strávil v Roissy-en-France, městečku, v němž se nachází část pařížské letiště Charles de Gaule. (Mám dojem, že to je místo, kde jsme již v r. 2001 strávili noc s manželkou při první cestě do USA. Tehdy jsme ale byli ubytováni někde v centru, které si zachovává půvabný maloměstký ráz. Kolem dokola jsou betonové zdi a za nimi už jen všelijaké obludy a gigantické hotely).
Celé zdržení cesty bylo vedení Prozřetelnosti: kromě toho, že jsem do Rio de Janeira letěl ve dne a tak jsem mohl sledovat vyprahlou severní Afriku až k Dakaru, jsem se seznámil s jediným Čechem, který taktéž pokračoval do Ria. Byl na služební cestě a velkoryse mě vzal s sebou taxíkem do města a propašoval do hotelu na noc. Hotel byl umístěn přímo na pláži Copacabana na jihu města. Rio je vskutku úchvatné město: devadesát km písečných pláží, tropický deštný prales pokrývající třetinu města, příkré svahy pobřežních hor, ostrůvky rozeseté u pobřeží a nad tím vším je třicetimetrová socha Krista Vykupitele, žehnajícího městu. Lidé do noci a poté hned od rána hrají hry, sportují, tancují, běhají, jezdí na kole a na kolečkových bruslích. Každých asi 200 metrů je malá posilovna přímo u pláže. Protože není sezóna, není zde přelidněno (tedy je tu 10 miliónů obyvatel, ale ne záplavy turistů). Počasí je velmi příjemné a svěží, začíná zde jaro. Brazilčané se také zdají být poměrně rozumní řidiči a množství odpadků je srovnatelné či menší než např. v New Yorku. Očekával jsem zde něco jako Orient či Neapol a proto mě první jihoamerické město, které jsem navštívil, překvapilo i v tomto ohledu. ¨
Hlavním zážitkem ovšem byla návštěva sedmisetmetrové hory Cordovao se sochou Krista. Působivá dvacetiminutová cesta lanovkou s 30° stoupáním vedla skrze prales Národního parku Tijuca. Výhled do okolí na vrcholu hory je pak pohádkově krásný. V nitru sochy je malá kaplička s Tělem Páně.
Zpět na letiště na poslední etapu své cesty do Porto Alegre jsem jel městským autobusem. Z oken jsem občas zahlédl chudinské čtvrti (favela) – život v jedné z nich byl působivým způsobem ztvárněn v ve vynikajícím filmu Ciudad de Dios, 2003). Na letišti v Riu mě také potěšila nabídka knih ve stánku, protože se nejednalo jen o úplný škvár jako na letištích v Evropě a USA). Mezi knihami se vyskytlo i několik titulů křesťanských a filosofických. Kromě Ratzingera a Paola Rossiho, což je populární brazilský katolický charismatik, byl dokonce v nabídce i portugalský překlad knihy Paul K. Mosera Ježíš a filosofie z r. 2008 (recenze).
Večer po sedmé hodině (tedy za tmy) jsem konečně, s jednodenním spožděním, dorazil do hotelu Mercure Manhattan v Porto Alegre, právě včas na zítřejší XVII kolokvium SIEPM (Société Internationale pour l'Étude de la Philosophie Médiévale), organizované prof. Alfredo Culletonem z jezuitské university UNISINOS (Univerzita patří mezi nejlepší v Brazílii, na katedře filosofie má asi 14 lidí).
Celé zdržení cesty bylo vedení Prozřetelnosti: kromě toho, že jsem do Rio de Janeira letěl ve dne a tak jsem mohl sledovat vyprahlou severní Afriku až k Dakaru, jsem se seznámil s jediným Čechem, který taktéž pokračoval do Ria. Byl na služební cestě a velkoryse mě vzal s sebou taxíkem do města a propašoval do hotelu na noc. Hotel byl umístěn přímo na pláži Copacabana na jihu města. Rio je vskutku úchvatné město: devadesát km písečných pláží, tropický deštný prales pokrývající třetinu města, příkré svahy pobřežních hor, ostrůvky rozeseté u pobřeží a nad tím vším je třicetimetrová socha Krista Vykupitele, žehnajícího městu. Lidé do noci a poté hned od rána hrají hry, sportují, tancují, běhají, jezdí na kole a na kolečkových bruslích. Každých asi 200 metrů je malá posilovna přímo u pláže. Protože není sezóna, není zde přelidněno (tedy je tu 10 miliónů obyvatel, ale ne záplavy turistů). Počasí je velmi příjemné a svěží, začíná zde jaro. Brazilčané se také zdají být poměrně rozumní řidiči a množství odpadků je srovnatelné či menší než např. v New Yorku. Očekával jsem zde něco jako Orient či Neapol a proto mě první jihoamerické město, které jsem navštívil, překvapilo i v tomto ohledu. ¨
Hlavním zážitkem ovšem byla návštěva sedmisetmetrové hory Cordovao se sochou Krista. Působivá dvacetiminutová cesta lanovkou s 30° stoupáním vedla skrze prales Národního parku Tijuca. Výhled do okolí na vrcholu hory je pak pohádkově krásný. V nitru sochy je malá kaplička s Tělem Páně.
Večer po sedmé hodině (tedy za tmy) jsem konečně, s jednodenním spožděním, dorazil do hotelu Mercure Manhattan v Porto Alegre, právě včas na zítřejší XVII kolokvium SIEPM (Société Internationale pour l'Étude de la Philosophie Médiévale), organizované prof. Alfredo Culletonem z jezuitské university UNISINOS (Univerzita patří mezi nejlepší v Brazílii, na katedře filosofie má asi 14 lidí).
pondělí 13. září 2010
Brazílie 1 (Rio de Janeiro)
dal-li Pán, přistál jsem právě v Rio de Janeiro ("Lednová řeka") a pokouším se během pár hodin, které zde mám, navštívit město. Nejjednodušší trasa, o kterou se pokusím, vede z letiště Galeão do čtvrti Barra da Tijuca a poté nazpátek podél pobřeží se slavnými plážemi:
Kvůli časové rezervě a pověstně slabé bezpečnostní situaci se od zastávky autobusu nebudu příliš vzdalovat a v nejlepším případě uvidím toto krásné město jen z oken autobusu.
Brazílie je opravdu gigantický stát, od východu k západu a od severu k jihu měří asi 4300 km. Žije zde kolem 200 miliónů lidí, od moderních metropolí jako je Rio až ke kmenům, které se striktně izolují od jakéhokoli kontaktu s vnější civilizací. Brazílii pro nás Evropany objevil Portugalec Pedro Álvares Cabral (asi 1467–1520), první mše zde byla sloužena o Velikonocích r. 1500. Biskupství zde bylo zřízeno r. 1551 a pastoraci kolonizátorů a evangelizaci nových etnik se ujali především jezuité, později i další řády. Z některých těchto misijních stanic vznikly později velká města, např. dnešní São Paulo. Jezuité se zasadili o kultivaci a rozvoj domorodých kultur, např. díky nim byl nejrozšířenějším jazykem Tupi (portugalština byla prosazena až po jejich vyhnání v r. 1782).
Má návštěva Brazílie ovšem není primárně motivována ani turisticky, ani etnograficky, ale XVIII. kolokviem Société Internationale pour l'Étude de la Philosophie Médiévale, které se koná v Porto Alegre, v nejjižnějším státu Brazílie, Rio Grande do Sul:
Kvůli časové rezervě a pověstně slabé bezpečnostní situaci se od zastávky autobusu nebudu příliš vzdalovat a v nejlepším případě uvidím toto krásné město jen z oken autobusu.
Brazílie je opravdu gigantický stát, od východu k západu a od severu k jihu měří asi 4300 km. Žije zde kolem 200 miliónů lidí, od moderních metropolí jako je Rio až ke kmenům, které se striktně izolují od jakéhokoli kontaktu s vnější civilizací. Brazílii pro nás Evropany objevil Portugalec Pedro Álvares Cabral (asi 1467–1520), první mše zde byla sloužena o Velikonocích r. 1500. Biskupství zde bylo zřízeno r. 1551 a pastoraci kolonizátorů a evangelizaci nových etnik se ujali především jezuité, později i další řády. Z některých těchto misijních stanic vznikly později velká města, např. dnešní São Paulo. Jezuité se zasadili o kultivaci a rozvoj domorodých kultur, např. díky nim byl nejrozšířenějším jazykem Tupi (portugalština byla prosazena až po jejich vyhnání v r. 1782).
Má návštěva Brazílie ovšem není primárně motivována ani turisticky, ani etnograficky, ale XVIII. kolokviem Société Internationale pour l'Étude de la Philosophie Médiévale, které se koná v Porto Alegre, v nejjižnějším státu Brazílie, Rio Grande do Sul:
(Tento záznam byl publikován automaticky)
čtvrtek 12. srpna 2010
Výlet do Polska - Góry Stołowe
Ve Wrocławi na náměstí byla fotografická výstava o přírodních krásách Polska. O nich jsme s manželkou doposud vůbec nic netušili. Na více než 30 procentech Polska je chráněné přírodní území, nachází se zde 23 národních parků a další se připravují. Jeden z nich národní park Gór Stołowych je hned u hranic s Českem, 1h20 minut jízdy od mého rodiště Chlumce n. Cidlinou a nikdy jsem o něm neslyšel! Snad všichni lidé z chlumecka již byli na nákupu v Kłodzku a Kudowa-Zdróji, ale o Stolových horách nic nevědí.
středa 11. srpna 2010
Výlet do Polska - Wrocław
Pochází odtud řada významných osobností:
* Angelus Silesius
* Dietrich Bonhoeffer
* Edith Steinová
* Ján Jesenský (Jessenius)
úterý 10. srpna 2010
Výlet do Polska - Kłodzko
--------
Můj otec momentálně diskutuje s člověkem, který zastává Advaitu (SEP) v podobě reprezentované indickým myslitelem Maharádžou Nisargadattem (1897-1981). Třebaže můj otec má od mládí k této metafyzické teorii velké sympatie, přeci jen se mu všechny důsledky této teorie nezdají. Moje filosofické konzultace s ním teď spočívají v aplikaci kritického (logicky-analytického) přístupu k těmto otázkám. Z konzultace nám vyšel velmi hezký argument pro tezi, že Atman (já) nejsem nic a tedy že Absolutno (Brahman) je vše (tedy i Atman):
P1. Z něčeho se skládám.
P2. Nejsem nic víc, než z čeho se skládám.
P3. To, z čeho se skládám, lze dělit.
P4: To, co lze dělit, lze dělit do nekonečna.
P5. To, co je nekonečně rozděleno, je nic.
Z: Jsem nic.
Dalším krokem bude zhodnotit jednotlivé teze.
úterý 20. července 2010
Francie - dojem z pondělí
Včera jsem ještě měl možnost procházky po Paříži, od Montmartre po Notre-Dame. Obzvlášť hluboce na mě zapůsobil Montmartre protože uprostřed sentimentálních písniček a nepřeberného množství lidí již 125 probíhá nepřetržitá adorace. Dokonce je možné zúčastnit se noční adorace.
Paříž kdysi byla centrum scholastického výzkumu, dnes je to centrum bonmotové filosofie (jakýsi časopis Filosofie zde najdeme mezi hlavními časopisy v každém novinovém stánku). Nesouvisí snad pozdně středověký pařížský nominalismus se současnou francouzskou fascinací absurditou? Zajímavé je, že absurdismus pro ně není zdrojem "tragického životního postoje" (jako u Němců), ale naopak na něm zakládají svůj humor, své kavárny a své životní potěšení.
Paříž kdysi byla centrum scholastického výzkumu, dnes je to centrum bonmotové filosofie (jakýsi časopis Filosofie zde najdeme mezi hlavními časopisy v každém novinovém stánku). Nesouvisí snad pozdně středověký pařížský nominalismus se současnou francouzskou fascinací absurditou? Zajímavé je, že absurdismus pro ně není zdrojem "tragického životního postoje" (jako u Němců), ale naopak na něm zakládají svůj humor, své kavárny a své životní potěšení.
čtvrtek 15. července 2010
Francie - den 5
Dnes měl workshop Peter Hartsloh o "Kvalitě otázky" (ve filosofickém poradenství). Pak jsme hodnotily předchozí worskopy pomocí jakési "nietzscheovské transvaluace" (poskytnout stejný pojem s opačným hodnocením).
Nejsvětlejším okamžikem dne byl výlet do středověkého města Vézelay (středověké město).
Večer jsme rozebírali tři "filosofické" konzultace. Pod tímto označením se skrývá jakési "sebe-uvědomění" či pojmenování/konceptualice vlastní osoby; jde o to něco "uvidět" (nikoli řešit) nějakou věc o vlastní osobě. Tyto konzultace začínají nějakou otázkou, která je ale vlastně naprosto nedůležitá, Brenifier ji pouze považuje za "the big cover up". Když jsme dělali toto poradenství v tříčlené skupince (kde byl i Shiv K. Tripathi) tak to nakonec bylo docela zajímavé, protože nikdo z nás nehrál francouzskou sofistiku.
Nejsvětlejším okamžikem dne byl výlet do středověkého města Vézelay (středověké město).
Večer jsme rozebírali tři "filosofické" konzultace. Pod tímto označením se skrývá jakési "sebe-uvědomění" či pojmenování/konceptualice vlastní osoby; jde o to něco "uvidět" (nikoli řešit) nějakou věc o vlastní osobě. Tyto konzultace začínají nějakou otázkou, která je ale vlastně naprosto nedůležitá, Brenifier ji pouze považuje za "the big cover up". Když jsme dělali toto poradenství v tříčlené skupince (kde byl i Shiv K. Tripathi) tak to nakonec bylo docela zajímavé, protože nikdo z nás nehrál francouzskou sofistiku.
úterý 13. července 2010
Francie - den 3
Dnes jsme měli seminář od 9.15 do 11.30 s Brenifierem a poté worshop Philosophical Questioning s jeho mladým studentem (Jerome Lecoq). Lecoq se pokoušel aplikovat Brenifierovu metodu, sklidil ovšem na konec od většiny účastníků zdrcující kritiku. To mě přivádí k prvnímu pokusu o formulaci toho, co se to tu vlastně děje. Zdá se, že přítomní účastníci jsou angažováni ve dvou typech aktivit: filosofické poradenství a filosofie s dětmi. Včera večer zde byla ukázka filosofického poradenství. Klient položil otázku "Co je smyslem života?" a poradce pomocí otázek se pokoušel o "něco". Bylo to tak pomalé a nudné a vlastní cíl pro mne tak záhadný, že jsem asi po půlhodině "sešn" vzdal. Dnes jsem krátce mluvil s včerejším poradcem a pochopil jsem alespoň cíl: Nejde o to nalézt odpověď na otázku a dokonce ani o vyjasnění otázky, ale o to, aby klient identifikoval překážky proč není schopen si sám odpověď nalézt.
Nyní k Brenifierovi. Asi nejlepší způsob k pochopení toho, co dělá, jsou videa na jeho stránkách. Brenifier užívá hlava nehlava "drsný" styl, drtivou většinu času mluví on a nenechá nikoho promluvit; klade sice otázky a dává prostor ke komentářům, ovšem otázky i komentáře neustále přerušuje a "nutí" odpovědi typu ano/ne, či velmi přesné a kraťoučké odpovědi. Svou metodu "vysvětluje" na ztrapňování jednotlivců, kteří se odváží promluvit. Naštěstí je to vyváženo smyslem pro humor, velkorysostí a brilantními postřehy. Je to dobrá příležitost k "psychologickému" růstu. "Brenifierovská metoda" je rozhodně vělmi inspirativní, otázkou je, zda je "přenositelná" a využitelná jinými (dnes dopoledne jsme viděli Jeroma Lecoq, jemuž se to moc nepovedlo). Norští lektoři (viz 18.05.2010) ovšem s určitými modifikacemi tuto metodu využívají a tak to snad lze.
Den byl zakončen docela dobrým worskopem Richarda Anthona o tří etických zákonech pro roboty (inspirován Isaakem Asimovem)
Nyní k Brenifierovi. Asi nejlepší způsob k pochopení toho, co dělá, jsou videa na jeho stránkách. Brenifier užívá hlava nehlava "drsný" styl, drtivou většinu času mluví on a nenechá nikoho promluvit; klade sice otázky a dává prostor ke komentářům, ovšem otázky i komentáře neustále přerušuje a "nutí" odpovědi typu ano/ne, či velmi přesné a kraťoučké odpovědi. Svou metodu "vysvětluje" na ztrapňování jednotlivců, kteří se odváží promluvit. Naštěstí je to vyváženo smyslem pro humor, velkorysostí a brilantními postřehy. Je to dobrá příležitost k "psychologickému" růstu. "Brenifierovská metoda" je rozhodně vělmi inspirativní, otázkou je, zda je "přenositelná" a využitelná jinými (dnes dopoledne jsme viděli Jeroma Lecoq, jemuž se to moc nepovedlo). Norští lektoři (viz 18.05.2010) ovšem s určitými modifikacemi tuto metodu využívají a tak to snad lze.
Den byl zakončen docela dobrým worskopem Richarda Anthona o tří etických zákonech pro roboty (inspirován Isaakem Asimovem)
pondělí 12. července 2010
Francie den 2
Seminář probíhá v zapadlé francouzské vesnici. Malý kostelík uprostřed vesnice není ani zamčen, uvnitř je velmi zašlý, vystavené časopisy nesou rok 1997 a jsou pokryty silnou vrstvou prachu. Lavice jsou opředeny pavučinami. Prý zde ale občas probíhají bohoslužby. Okolí je líbezné, všude kolem jsou lesy. Je zde velmi vlhko a od včerejška večer prší více a prší méně. Ubytován jsem ve stanu. Už je to dávno, kdy jsem naposledy spal "pod širákem" a obával jsem se, že budu rozlámaný a že se nevyspím, únava ale vykonala své.
"Profesionálních" filosofů zde není mnoho, účastníci jsou velmi různých povolání (od manažerů po matky v domácnosti). Většina z nich ale má jakousi zkušenost s výukou filosofie, dokonce několik z nich studuje či vystudovala MA v akreditovaných oborech "filosofická praxe". Zdá se, že v řadě zemí, jako je Itálie či Španělsko je něco jako "filosofická praxe velmi populární. Zajímavé jsou země, z nichž účastníci přijeli: Indie-Tanzánie, Srbsko, Itálie, Brazílie, Holandsko, Rusko, Írán, Albánie, Island, Peru, Španělsko-Venezuela ... co si tak vybavuji (Brenifier neorganizuje žádné formální seznamování, takže jsem se ještě se všemi neseznámil).
Ranní seminář jsme měli od 9 do 11.15 a od 11.45 do 13.30. Další bychom měli mít za chvíli.
"Profesionálních" filosofů zde není mnoho, účastníci jsou velmi různých povolání (od manažerů po matky v domácnosti). Většina z nich ale má jakousi zkušenost s výukou filosofie, dokonce několik z nich studuje či vystudovala MA v akreditovaných oborech "filosofická praxe". Zdá se, že v řadě zemí, jako je Itálie či Španělsko je něco jako "filosofická praxe velmi populární. Zajímavé jsou země, z nichž účastníci přijeli: Indie-Tanzánie, Srbsko, Itálie, Brazílie, Holandsko, Rusko, Írán, Albánie, Island, Peru, Španělsko-Venezuela ... co si tak vybavuji (Brenifier neorganizuje žádné formální seznamování, takže jsem se ještě se všemi neseznámil).
Ranní seminář jsme měli od 9 do 11.15 a od 11.45 do 13.30. Další bychom měli mít za chvíli.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)