Vallicella: od levici k pravici

Bill Vallicella na svém blogu vypočítává šest filosofů, kteří jej v jeho 21 letech nudili a šest, které četl s nadšením:

NUDA: G. E. Moore, Elizabeth Anscombe, Paul Ziff, Norman Malcolm, John Wisdom, Roderick Chisholm

NADŠENÍ: Nicholas Berďajev, Miguel de Unamuno, Karl Jaspers, Friedrich Nietzsche, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre

Nyní již neexistuje hnutí, text, filosof či téma, které by Vallicellu nudilo. Suché texty tak jako suché víno potřebují pro své vychutnání vzdělanou a protříbenou chuť, říká Vallicella. Svou zkušenost shrnuje takto:


S postupem let jsem více analytický a méně kontinentální. Myslím, že je to jako stát se méně liberální a více konservativní, jak se těmto termínům běžně rozumí. Člověk se staně opatrnější, pěčlivější, přesnější, věci bere po částech, je rigoroznější, pozornější k detailům a k empirickým datům, je méně romantický, trpělivější, logičtější, méně impresionistický, méně důvěřivý k velkým jednou-pro-vždy-řešením. Shrnuto způsobem, který vyvolá kvílení a protest:  Ve filosofii trajektorie zrání vede od kontinentálního k analytickému. V politice od liberálního ke konzervativnímu.


Možná, že Vallicellův postřeh je nejen deskriptivní, ale i preskriptivní: osobně jsem v mládí z nějakého důvodu kontinentální filosofy nikdy příliš nečetl, protože jsem jejich zkratkovitým úvahám nedůvěřoval. Nyní vidím, že mi to chybí. Vidím jak inspirující, krásné a užitečné (např. pro výuku) tyto texty jsou. Zdravý analytický filosof by měl naslouchat i méně rigoróznímu myšlení, podobně jako zdravý konzervativní politik by měl brát vážně i levicové starosti.

"Ciť levicově, mysli pravicově".

Volby 2010 - politické strany

Ze Základů společenských věd (viz 14.4.2010), s. 349násl.:

Politické strany patří v současnosti k hlavním nástrojům parlamentní demokracie. Jejich vznik se klade do 17. století, kdy v Anglii vznikla strana whigů, která prosazovala parlament proti králi, později se transformovala ve stranu liberální. Proti ní byla r. 1707 založena strana toryů, která prosazovala zájmy šlechty a krále. V Čechách byla první strana založena r. 1848 (Národní strana). Dnes se prý rozlišují tyto základní typy stran:

• konzervativní strany pravicové (např. KDU-ČSL, třebaže v otázkách trhu je sociálně orientovaná)
• liberální strany pravicové (např. ODS)
• sociálně-demokratické levicové (např. ČSSD)
• ekologicko-civilizační (např. SZ)
• postkomunistické strany - extrémně levicové či pravicové (KSČM)
• nacionalistické strany

 Scrutonova charakteristika  politické strany:
- "dobrovolné sdružení jednotlivců"
- "spojené společenskými a politickými pouty"
- "z nichž někteří jí slibují svou podporu, jiní kandidují ve volbách"
- "a je-li strana úspěšná, někteří přebírají vládní funkce".

Mně připadá systém politických stran relativně špatný, protože "nutí" volbu celého balíku řešení, bez ohledu na to, zda s celým tímto balíkem volič souhlasí či ne. Je ale pravda, že existuje řada dobrých funkcí, které systém stran plní:

- politická strana prezentuje vyslovuje relativně jasně nějaké politické cíle,
- "zaškoluje" lidi do politické činnosti,
- zpřehledňuje spleť spřízněných politické zájmů a ideologií,
- mobilizuje občany k podpoře (nějakých) cílů.

----------

Dodatek, so 29.5. v 21.56

Volil jsem sice nakonec po dlouhém váhání KDU-ČSL, doporučuji ale dopis Lukáše Nováka (přečtený až po volbách). KDU-ČSL jsem volil z úcty k její tradici a z úcty k několika výborným lidem, kteří v ní kandidovali za Plzeňský kraj. Vyloučení z parlamentu si nicméně plně zaslouží (viz Lukášův dopis). Mám radost z toho, že moji spoluobčané v těchto volbách dali výrazně najevo svoje preference pro konstruktivní a zodpovědný přístup ke společnému dobru.

Daně 2009

Dnes jsem na poslední chvíli odevzdal Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za r. 2009. Ještě, že existují systémy nápovědy v Excelu (viz), jinak bych nad tím strávil velké množství času. Je skutečně účelné, že je systém zdaňování tak složitý?

"V tomto světě není nic jistého, kromě smrti a daní," napsal Benjamin Franklin v jednom ze svých dopisů v r. 1789. Daně jsou známy z nejrůznějších starověkých civilizací (viz). Nejstarší doklad je z Egypta po r. 3000 př.n.l., kde faraón jakožto ztělesnění boha Hora dvakrát ročně objížděl zemi a vybíral daně. Egyptská daň je zmíněna i v bibli:

"Josef potom řekl lidu: „Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte. Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí.“ Gn 47, 23-24

Zdá se, že výběr daní je v posledních tisíciletích všeobecně neoblíbenou činností. Vskutku jsou vlastnosti zdanění nevábné (viz wikiCZ). Zdanění je činnost:

• povinnou a vymahatelnou: placení daní je nařízeno zákonem,
• nenávratnou: zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
• neekvivalentní: neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
• neúčelovou: plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
• obvykle opakovanou.

Není tedy překvapením, že fakt a míra zdanění je kontroverzní etickou otázka. Nicméně, osobně mám daně docela rád, protože jak s IRS v USA tak s Finančním úřadem (konkrétně v Sušici) mám zatím jen ty nejlepší zkušenosti. A to nemluvím o závažnějších otázkách solidarity a fundamentální komunitní (politické) dimenze člověka.

Právo na život (Všeobecná deklarace lidských práv)

Schválena 10. prosince 1948.

Článek 3 zní: "Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost."

Český text je zde. Krátký pochvalný komentář (v angličtině) od vynikající americké právničky, filozofky a diplomatky Mary Ann Glendon:



Pro zajímavost: na deklaraci pracoval i známý francouzský katolický filosof Jacques Maritain (1882–1973).