Horniny a minerály

Aplikace Aristotelova hylemorfismu nemusí být pro kameny zcela triviální (16.4.2010). Jakýkoli pokus o takovou aplikaci by měl vycházet z nesmírně zajímavých poznatků současné geologie (mineralogie a petrologie). Pár zajímavých citátů z velmi pěkné internetové publikace Stručně o minerálech od Dalibora Velebila (zvýraznění pasáží je ode mne):

"V přírodě se s horninami setkáváme v podobách, kterým obvykle říkáme „skály, balvany a kameny“. ... Horniny jsou tvořeny minerály, a to buď více druhy minerálů (jde o jakési směsi minerálů) nebo méně často jenom jedním minerálním druhem.
...
Minerály (nerosty) vznikají krystalizací z taveniny nebo z roztoku. Krystalizace je proces, při němž se molekuly chemických látek shlukují do uspořádané pravidelné pevné struktury (krystalu). Krystal vzniká (roste) postupným přikládáním atomů (molekul), tzn. že roste od středu ven, na jeho povrch se přikládají další a další vrstvy atomů. Krystalizací je i přeměna vody v led či sníh, přeměna tekoucího medu ve ztvrdlý, vznik námrazy na oknech, tvorba vinného kamene v lahvích a sudech s vínem anebo tuhnutí roztavené oceli.
...
Za krystal bývá obvykle považován pouze automorfně omezený jedinec minerálu – tzv. krystalový mnohostěn. Krystalový mnohostěn se vyznačuje tím, že má na svém povrchu rovné krystalové plochy různých geometrických tvarů. ... Ve skutečnosti jsou krystaly nejen krystalové mnohostěny, ale všichni jedinci minerálů, kteří v přírodě existují, tj. každé jednotlivé zrno, šupina či lupínek v hornině bez ohledu na jeho velikost a tvar. Obvykle jsou totiž zrna minerálů v horninách drobná a nepravidelná, tzn. že jsou to tzv. xenomorfně omezené krystaly, tedy krystaly bez vlastních krystalových ploch na povrchu. Xenomorfní krystaly neměly při svém růstu dost volného prostoru, aby na jejich povrchu mohly vzniknout volné krystalové plochy. Byly omezovány sousedními krystaly, tedy sousedními zrny minerálů, a proto jsou nepravidelná, nerovná, nicméně pořád jde o krystaly. ... Těsné shluky krystalů jednoho minerálu nazýváme krystalové agregáty. Agregát vzniká, pokud současně vznikne větší počet krystalizačních zárodků, které mají při následném růstu omezený prostor. Agregáty bývají uspořádány rozličnými způsoby, rozlišujeme různé typy agregátů: zrnité (jemnozrnné, střednězrnné, hrubozrnné), celistvé, zemité, sloupcovité, stébelnaté, jehlicovité, vláknité, paprsčité, plstnaté, deskovité, vějířovité, lupenité, šupinaté, lamelární, miskovité, atd. ...Minerály jsou přírodní krystalické látky."

Museum českého krasu v Berouně

Dnes jsem si konečně nalezl čas navštívit Muzeum českého krasu v Berouně. Museum bylo založeno v dobách národního obrození, r. 1892. Nově přibyl otevřený Geopark Barrandien (od r. 2003).

Barrandien je oblast táhnoucí se asi 100 km od sv. přes Prahu k jv. s vyvrásněnými nepřeměněnými starohorními a prvohorními horninami, z období před asi 1mld až 370 mil. lety. Rozměry geologického času jsou fascinující. ...

Z geoparku si člověk dokonce smí odnést oblíbený kámen. Vzal jsem si krásnou černou graptolitovou břidlici s drobnou bílou křemennou žílou. Pochází z období siluru (440-417 mil. let), z lomu Kosov u Jarova. Je pro mne jakožto hylemorfistu tento kámen jedním či vícero invidiui? Mám dojem, že je to do jisté míry arbitární či lépe řečeno relativní vůči sortálu a "granularitě": na mezoskopické rovině je to jeden kámen, na mikroskopické řada molekul. Je nutné u kamenů postulovat jedinost substanciální formy? Zdá se mi, že ne. Tomáš Akvinský odmítl pluralitu forem v člověku a živých organismech; nevím jaké stanovisko zastával pro minerály.

Konference o Bernardu Bolzanovi

V Praze dnes začala konference Philosophy and Mathematics in the Work of Bernard Bolzano. Bernard Bolzano se narodil v Praze v r. 1781, zde také zemřel v 1848. Otec byl původem Ital, jeho mateřským jazykem ale byla němčina. Bolzano studoval na piaristickém gymnáziu, od mládí projevoval zájem o nejen o matematiku, ale i o filosofii. Nakonec se rozhodl (přes nechuť rodiny) ke studiu teologie a ke kněžství, vysvěcen byl v r. 1805. Podle článku Edgara Morschera (v SEP) byl Bolzano patrně největším logikem mezi Leibnizem a Fregem.

Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.

Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").

Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.

Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.

Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")

Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:

• A. C. Crombie (1969): The History of Science from Augustine to Galileo.
• William A. Wallace (1984) Galileo and His Sources: The Heritage of the Collegio Romano
• Paolo Mancosu (1996) Philosophy of Mathematics ... in the Seventeenth Century
• Paul Shore (2002) The Eagle and the Cross: Jesuits in Late Baroque Prague
• Edward Grant (2007) A History of the Natural Philosophy
  

pro začátek ...

Ekofilosofové: Jeffrey E. Foss

Kanadský (spíše analytický) filosof Jeffrey E. Foss je autorem obsáhlé knihy Beyond Environmentalism: A Philosophy of Nature (GOOGLE; recenze). Podobně jako náš president Václav Klaus tak i Foss hájí tezi, že žádná ekologická katastrofa nehrozí. Nicméně (na rozdíl od Klause) se Foss obšírně věnuje hledání nového a hlubšího (symbiotického) soužití člověka s přírodou, jejíž jsme součástí. V tomto smyslu Fosse řadím k ekofilosofům, třebaže se Foss distancuje on "populárního environmentalismu."

Elementární fyzika 1

MIT přednáška Waltra Lewina o fyzice (za odkaz vděčím Petrovi D.):

• měření má smysl pouze bere-li v úvahu možnou odchylku
• analýza dimenzí (např. čas padajícího jablka odpovídá - na první pohled - výšce pádu, hmotnosti jablka a zrychlení v gravitačním poli Země; ukáže se ale, že čas nakonec odpovídá odmocnině poměru výšky pádu a zrychlení: nezávisí na hmotnosti jablka!)
• měřítkový argument (průměr např. kosti na níž spočívá váha živočicha je roven odmocnině z třetí mocniny jeho velikosti; např. 10 krát větší živočich potřebuje podle tohoto argumentu více než 31 krát tlustší kost)
  

Mocniny desítky - slavný dokumentární film z roku 1968 (v angličtině), který nám davá nahlédnout do "výšek a hloubek" našeho světa



Základní dimenze světa: délka (v metrech), trvání (v sekundách), váha (v kilogramech).

Filosofická antropologie 6: Filosofie a přírodní vědy

Filosofie přírody je část filosofie, která má za svůj formální předmět proměnlivé jsoucno, tj. tělesa jako taková. Tělesa jsou dále zkoumána speciálními přírodními vědami jako je fyzika (za jejíž součásti můžeme chápat astronomii, geologii, meterologii, atd.) a chemie. Asi do 18. století bylo veškeré zkoumání přírody součástí filosofie.

Na poměr mezi filosofií přírody a přírodními vědami existují dva extrémní názory:

1. filosofie přírody je pouhou metodologií přírodních věd, striktně vzato neexistuje (většina současných filosofů);
   
2. filosofie přírody je zcela autonomní (“apriorní”) disciplína, jejíž poznatky jsou nezávislé na přírodních vědách (ty poskytují informace užitečné, ale nikoli nezbytné, Gredt).

Moje stanovisko: filosofie přírody vychází z běžné lidské zkušenosti a reflexí nad ní dochází k platným teoretickým výsledkům, které mohou dokonce korigovat některé přírodovědné teorie. U mnoha přírodovědných teorií totiž není zřejmé, zda jsou instrumentální či reálné povahy, do jaké míry vychází z rozšířené zkušenosti či z arbitrárních filosofických předpokladů. V tomto smyslu je filosofie přírody fundamenálnější než přírodní vědy. Na druhou stranu není filosofie přírody immuní vůči výsledkům pozorování, experimentům, a přírodovědným teoriím. V tomto smyslu je zčásti závislá na výsledcích přírodních věd.