Ekofilosofové: Aldo Leopold

Po dlouhé době (viz. 12.4.2010) opět něco k ekofilosofům.


Aldo Leopold (1887–1948) byl americký lesník a enviromentalista, tvůrce řady klíčových idejí („myslet jako hora“, ekologické svědomí, zdraví země, atd.). Známý svou knihou A Sand County Almanac (1949), v češtině jako Zápisky z chatrče. Jeho vizí je etika Země, kterou Kohák charakterizuje jako tu, v níž "nejde již jen o úctu k životu samému, nýbrž o úctu k přepokladům života, k celému společenství všeho života a k podmínkám jeho udržitelnosti." (Zelená svatozář, s. 92)

Leopoldovy citáty jsou k mému potěšení na rozhledně Poledník (1315 m n.m.), kam jsme si dnes s Petrem Dvořákem a Kamilou Pacovskou udělali výlet. 

"Divočina je surovina z níž člověk vytesal umělý produkt označovaný jako civilizace. Divočina nikdy nebyla surovým materiálem stejných forem. Byla velmi rozmanitá a z ní vzniklé umělé produkty jsou velmi různorodé, nazývají se kultury. Bohatá různorodost kultur celého světa odráží odpovídající mnohotvárnost divočiny z níž vznikly." 

Při návštěvě Šumavy v. r. 1935 "V celé střední Evropě neznám jinou krajinu, jež by byla tak krásná, ekologicky tak bohatá, tak mnohotvárná a tak zajímavá." Všimnul si nicméně místní smrkománie ("spruce mania") a "nadšení pro nepotřebnou geometričnost krajiny, jež by sloužila ke cti každému kubistovi."

Známá je tato Leopoldova definice: 

"A thing is right when it tends to preserve the integrity, stability, and beauty of the biotic community. It is wrong when it tends otherwise." (A Sand Country Almanach, p.240)

Zpráva z konference "Vzdělání a udržitelný život" 2

První nástřel zprávy, kterou s kolegy (Dr. Fellner, Mgr. Machovcová, Mgr. Bargel) připravujeme z naší konference (bez poznámek pod čarou - na tomto blogu by to byly poznámky pod čarou druhého řádu :-)):

Od konce osmdesátých let se do popředí zájmu veřejných činitelů dostala idea udržitelného rozvoje ve smyslu snahy uspokojit „potřeby přítomnosti, aniž by byly oslabeny možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“  Tato idea vnáší do environmentálních, sociálně-kulturních a politicko-ekonomických kruhů pozitivní orientaci: svět není jen bojem přírody proti civilizaci či civilizace proti přírodě, ale je zde i naděje k nalezení takové vyváženosti mezi různými silami, že vše, co je v životě nás lidí potřebné a důležité bude dlouhodobě zachováno a rozvíjeno. Třebaže hlubší obecně-teoretické analýzy této ideje jsou doposud v odborné literatuře poměrně vzácné , udržitelný rozvoj je natolik atraktivní ideou, že Valné shromáždění OSN v prosinci 2002 přijalo rezoluci v níž jsou léta 2005–2014 vyhlášena jako Dekáda vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Konference při příležitosti 15. výročí založení Svatojánské koleje – vyšší odborné škole pedagogické (VOŠP) ve Svatém Janu pod Skalou byla proto věnována právě této v současnosti aktuální ideji. Jednalo se o mezinárodní konferenci s názvem „Vzdělávání a udržitelný život“ (Education and Sustainable Life). Konference se konala od středy 23. června do soboty 25. června 2010 ve Sv. Janu p. Skalou a v Praze.  Jednalo se vlastně o tři na sebe navazující události: ve středu a ve čtvrtek probíhalo předkonferenční sinologické symposium na téma „Nové otázky nad Starým mistrem“ v Ekocentru Kavyl ve Sv. Janu p. Skalou, v pátek byla zahájena vlastní pedagogická konference v Pastoračním centru v Praze-Dejvicích a v sobotu se konal tamtéž speciální konferenční den OP VK („Operační program Vzdělání pro konkurenceschopnost“). Předkonferenční sinologické symposium se týkalo interpretace staročínského spisu Dao De Jing (道德經; „O Cestě a Ctnosti“) a třebaže i to mělo návaznost na téma udržitelného života, v následující zprávě se omezíme na páteční a sobotní příspěvky. V těchto dvou dnech vystoupilo 22 přednášejících z pěti zemí (Česko, Slovensko, Čína, Brazílie, Finsko). 

... pak následuje stručné shrnutí obsahu konferenčních příspěvků (ještě nehotové) a nakonec závěr ...

Konference proběhla v uvolněné a přátelské atmosféře, čas byl rozumně rozvrhnut tak, aby kromě přednášek byla příležitost i k diskusím. Příspěvky byly, pokud to bylo možné, řazeny tak, aby na sebe vhodným způsobem navazovaly, což dávalo konferenci dobrou argumentační linii. Tematicky byla konference přínosná svým širokým záběrem: od příspěvků ke konkrétní implementaci environmentálních programů do vzdělávání až po obecně-koncepční hlasy volající po zasazení péče o přírodu do kulturního kontextu péče o člověka. Z živých diskusí nad některými příspěvky bylo zřejmé, že politické, úřední, pedagogické i vědecké kruhy cítí potřebu setkávat se a své perspektivy promýšlet v diskusi. V současné západní společnosti si lze povšimnout nejen pozitivních, ale i negativních trendů. Jedním z negativních trendů je ztráta smyslu pro harmonii celku neboli společné dobro. Lidé jsou fragmentováni do nesčetných labyrintů soupeřících skupin a náhledů na svět. Výslovným či bezděčným cílem mnohých skupin je často jen prokázání vlastní důležitosti a zbytečnosti všech ostatních. Jen málokterá zájmová skupina rozvíjí svou činnost se snahou o synergii s ostatními či se smyslem pro celistvý rozvoj všech základních dimenzí lidského života. Environmentální, ekonomicko-politické a sociálně-kulturní síly někdy vidí svět jen ze své perspektivy a jejich případná spolupráce není daná společným hledáním spravedlivého uspořádání, ale jen momentálním příměřím, které se v nové situaci rychle rozpadne. Třebaže idea udržitelného rozvoje je v politických a pedagogických dokumentech zatím chápána jen v užším smyslu slova jakožto hledání ekonomických řešení šetrných vůči lidem i přírodě, v hlubším smyslu slova jde vlastně o lék na právě popsaný negativní trend současné společnosti. Vždyť jádrem snahy o udržitelný rozvoj je synergizace a integrace různých aspektů života jednotlivců i společnosti. Ať už tedy přijímáme či odmítáme momentálně módní nálepku ‘vzdělání pro udržitelný rozvoj’, pojem, který je zde vyjádřen, má kořeny v prastaré a tisíciletími osvědčené moudrosti různých tradičních kultur. Doufejme, že dialog k základním otázkám VUR a to nejen mezi jeho zastánci, ale i mezi jeho kritiky, bude na podobných konferencích či kolokviích pokračovat i v budoucnu.  K trvale udržitelným vizím lze patrně dospět různými cestami, ovšem jedna z nejlepších vede skrze upřímné, otevřené a trpělivé diskuse.

Zpráva z konference "Vzdělávání a udržitelný život" 1

Z metafyzických hlubin zpět k "udržitelnému rozvoji". Zjistil jsem, že v literatuře toho vlastně moc obecně-filosofického k tomuto populárnímu termínu není. Např. na Stanford Encyclopedia of Philosophy je sice článek k environmentální etice, kde se sustainability občas vyskytne, ale není předmětem filosofické analýzy. Ani v češtině jsem zatím nic moc filosofických analýz udržitelnosti nenašel, i když kol. Bargel mi zde doporučil zajímavý článek "Trvale udržitelný rozvoj a vzdělávání" od Ivana Ryndy. Samotný termín vešel do módy díky zpravě Gro Harlem Brundtlandové nazvaný Our Common Future z r. 1987. Bezprostřední kořeny zájmu o tento termín a spřízněné pojmy jím vyjádřené lze přes Římský klub vysledovat přinejmenším do diskursu anglických filosofů a ekonomů 19. století, např. k John Stuart Millovi (1806-1873; viz článek Sarah Lumleyové a Patricka Armstronga).

Pro odlehčení. Zde je rozhovor s Ivanem Ryndou z října 2007:



Navzdory "společenské indisponovanosti" je ovšem vidět, že Rynda je opravdový odborník na své téma.

Vzdělávání a udržitelný život - pátek

Třetí den konference Education and Sustainable Life na počest 15. výročí založení VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou (viz 11.6.2010).

Konference byla zahájena mým příspěvkem "Příroda jako kulturní problém: Poznámky k RVP G". Zde je abstrakt:
Sémantická analýza řady pojmů vyjadřovaných pomocí termínů  ‘příroda’ a ‘kultura’ vede k formulaci teze, že péče o přírodu je neoddělitelně spjatá s kulturou. Příroda, na které nám záleží, je totiž vždy nějakým způsobem již příroda kulturně zformovaná či alespoň kulturně zhodnocená. Příroda (přirozenost) pak dále není jen něco vnějšího, ale i vnitřního: člověk sám je totiž součástí přírody v širokém smyslu slova a proto když člověk kultivuje a hodnotí sám sebe, kultivuje a hodnotí část přírody (což má následky nejen pro něho samého, ale právě i pro zbytek přírody). Význam teze, že péče o přírodu je neoddělitelně spjatá s kulturou, je patrný především v kontrastu s obavami, že mezi přírodou a kulturou existuje zásadní a stěží překonatelných konflikt. Ve světle této teze by bylo vhodné zpracovat lépe teoretické i praktické návaznosti environmentálního,  multikulturního, a osobnostního a sociálního průřezového tématu v plánovaných revizích Rámcových vzdělávacích programů.

Další příspěvky:
Olga Mokrejšová (Sv. Jan p. S.) prezentovala metodiku výuky chemie. Valny Giacomelli Sobrinho, profesor ekonomie z Brazílie mluvil o nalezení nějaké cesty mimo (za) současnou antropocentrickou/environmentalistickou a biocentrickou/ekologickou ekonomií. Hanne-Lore Bobáková (Ostrava) mluvila o komunikačních kompetencích (znalostech) cizích jazyků v terciálním vzdělávání - k výuce (to mě potěšilo) doporučovala mj. jazykový dril a důraz na reálná komunikační cvičení. Dušan Fedič (Slovensko) prezentoval sociologické studium "atmosféry třídy". Výsledky prokázaly špatnou či neexistující  vysokoškolskou metodiku výuky (tzv. logotropie vs. paidotropie). Christina Ching Pui Sun (Hong Kong) měla "aplikovanou" přednášku o environmentálních tématech ("sounáležitost s přírodou") v díle japonského animátora Myasakiho. Barbora Machovcová (Sv. Jan p. S.) analyzovala RVP a Robert Bargel (Sv. Jan p. S.) důležitost vazby na místo/domov v environmentální výchově. Dominik Fellner (Sv. Jan p.S.) nás seznámil s metodickým portálem www.rvp.cz (na kterém dělá digiportfolio). Tereza Vošáhlíková mluvila o vzdělávání pro udržitelný rozvoj v MŠ. Vošáhlíková kromě praktických ukázek práce v MŠ poukázala i na absenci kompetence "jednat spravedlivě"; v diskusi ovšem vyplynulo její stanovisko, že "není jedna spravedlnost"a "není jedna pravda". Kompetenci "kritické myšlení" nechápe jako schopnost rozlišovat spravedlnost a nespravedlnost, ale "pochopit různost v kontextu". Např. kastovní systém v Indii není špatný/nespravedlivý, ale prostě jiný. (Říkám si, že Sókratova mise mezi sofisty neskončila). Rostislav Fellner nakonec zakončil pojetím přednáškou o trvalé udržitelnosti u Laoziho (hezky tím navázal na naše sympozium k interpretaci Dao De Jingu).

Tak ještě zítra a pak mám dva dny "volno" ...

Gaia: Nový pohled na Zemi 2

Mluví se o ochraně přírody a ochraně života na Zemi. Jedná se ovšem opravdu o ochranu přírody a života jako takových (simpliciter) anebo nakolik nám "vyhovuje" (quoad nos)? Stěží se nám může podařit zničit veškerý život na naší planetě, anebo se vyhnout jakémukoli "znečišťování". Jde o ochranu životních forem nám příznivých a udržování čistoty nám vyhovující:

Lovelock (29.4.2010):

Život tedy pravděpodobně začal za podmínek mnohem intenzivnější radioaktivity, než je ta, která zaměstnává mysl některých současných ochránců životního prostředí. Navíc nebyl ve vzduchu ani volný kyslík ani ozon, takže povrch Země byl vystaven prudkému a ničím nefiltrovanému ultrafialovému záření ze Slunce. V současnosti se mnozí lidé obávají rizika jaderného a ultrafialového záření a někteří mají strach, že by toto záření mohlo zničit veškerý život na Zemi. A přece samotné lůno života bylo zaplaveno světlem těchto lítých energií. (Kap. 2, Na počátku, s. 30-1)

Znečišťování není - jak se nám často tvrdí - produktem morální zkaženosti. Je to nevyhnutelný důsledek působení života. Druhý zákon termodynamiky jasně říká, že nízká entropie a složitá dynamická organizace živého systému může fungovat pouze vylučováním podřadných produktů a podřadné energie do prostředí. (Kap. 2, Na počátku, s. 41)

Gaia: Nový pohled na Zemi 1

Lovelock ve své knize z r. 1979 (česky 1993 Prešov: Abies) popisuje svoji hypotézu takto:

Cesty do vesmíru dokázaly víc než jen představit Zemi v nové perspektivě. Vyslaly nazpět také informace o zemské atmosféře a povrchu, které poskytly nový vhled do vzájemné interakce mezi živými a anorganickými částmi planety. Z toho vznikla hypotéza či model, podle něhož živá hmota, vzduch, oceány a povrch Země tvoří složitý systém, který má schopnost udržovat naši planetu jako vhodné místo pro život (Předmluva, s. 10)

Často jsem použil slova Gaia jako zkratky pro samotnou hypotézu, spočívající v tom, že biosféra je samoregulující entita se schopností udržovat naši planetu při zdraví tím, že kontroluje chemické a fyzikální prostředí. (Předmluva, s. 10)

Od té doby jsme definovali Gaiu jako složitou entitu zahrnující biosféru, atmosféru, oceány a pevninu Země, jako celek tvořící zpětnovazební nebo kybernetický systém, který vyhledává optimální fyzikální a chemické prostředí pro život na této planetě. Udržování relativně konstantních podmínek aktivní kontrolou můžeme bez problému popsat výrazem "homeostáze". (Kap. 1 Úvod, s. 25)

Hypotéza Gaia: Tato hypotéza tvrdí, že fyzikální a chemický stav povrchu Země, atmosféry a oceánů byl a dosud je přítomností života samého aktivně udržován na vyhovující a příznivé úrovni. To je v rozporu s běžným názorem, který tvrdil, že život se přizpůsobil planetárním podmínkám" (Definicie a vysvětlení použitých termínů, s.170)

Lovelock používá evidentních teleologických popisů. Jeho stanovsko lze shrnout takto: společenstva živých organismů si upravují (tj. designují) na Zemi podmínky ke svému životu (je to jejich cíl).

Lovelock se ovšem svým ontologickým závazkům vehementně brání: "... v knize [jsou] věty, které při čtení vypadají, jako by byly infikovány dvojí plísní - antropomorfismem a teleologií." (s. 12)

Projekt: Příroda, krajina a lidé v rámci vzdělávání pro udržitelný rozvoj

Z workshopů k EVVO (environmentální výchova, vzdělání, osvěta) ve Sv. Janu p. Skalou vytvořil Dr. Fellner tým (v němž je kromě mě i Mgr. Bargel a Mgr. Machovcová),. Budeme se podílet na první fázi vývoje výukového programu "Příroda, krajina a lidé v rámci vzdělávání pro udržitelný rozvoj." Naším cílem je poskytnout ppt presentace a příručku k dvěma průřezovým tématům RVP (8.3.2010): environmentální výchova a multikulturní výchova.

Celkově budeme připravovat 3 moduly po 25 tématech (10-10-5), naše prozatímní leitmotivy:

• 1A: Člověk jako kulturní živočich.
• 1B: Člověk a jeho životní identita.
• 2A: Člověk v ohrožení.
• 2B: Trvale udržitelný život – život v plnosti.
• C: Zrání – proces transformace.

Možné pojmy, kolem kterých se budou naše výklady a metodika "točit": kontinuita kultury a přírody, zjevné jako cesta ke skrytému, čistota vs. znečištění, konzumerismus vs. “lehký život na Zemi”, lidé a (ostatní) zvířata, lidé a (ostatní) příroda, krajina, trvalá udržitelnost, diverzita vs. uniformita, komunikace, radost vs. strach, strategie osobní zodpovědnosti vs. strategie vnějších řešení, odcizení vs. sblížení, hodnoty a naplněný život, transcendence a imanence, symbióza vs. zápas, evoluce a devoluce, hluboký vs. mělký, divočina vs. zahrada ...

Co by se ještě dalo a mělo probrat? (Kromě EVVO jde také o multikulturní témata ...)

Ekofilosofové: Jeffrey E. Foss

Kanadský (spíše analytický) filosof Jeffrey E. Foss je autorem obsáhlé knihy Beyond Environmentalism: A Philosophy of Nature (GOOGLE; recenze). Podobně jako náš president Václav Klaus tak i Foss hájí tezi, že žádná ekologická katastrofa nehrozí. Nicméně (na rozdíl od Klause) se Foss obšírně věnuje hledání nového a hlubšího (symbiotického) soužití člověka s přírodou, jejíž jsme součástí. V tomto smyslu Fosse řadím k ekofilosofům, třebaže se Foss distancuje on "populárního environmentalismu."

SEP: Environmentální etika

Pár užitečných citátů z článku Andrew Brennana a Yeuk-Sze Loa na Stanford Encyclopedia of Philosophy o environmentální etice (z časových důvodů zatím nepřeloženo):

Vlastní vs. Instrumentální hodnota

„In the literature on environmental ethics the distinction between instrumental value and intrinsic value (meaning “non-instrumental value”) has been of considerable importance. The former is the value of things as means to further some other ends, whereas the latter is the value of things as ends in themselves regardless of whether they are also useful as means to other ends. For instance, certain fruits have instrumental value for bats who feed on them, since feeding on the fruits is a means to survival for the bats. However, it is not widely agreed that fruits have value as ends in themselves. We can likewise think of a person who teaches others as having instrumental value for those who want to acquire knowledge. Yet, in addition to any such value, it is normally said that a person, as a person, has intrinsic value, i.e., value in his or her own right independently of his or her prospects for serving the ends of others. For another example, a certain wild plant may have instrumental value because it provides the ingredients for some medicine or as an aesthetic object for human observers. But if the plant also has some value in itself independently of its prospects for furthering some other ends such as human health, or the pleasure from aesthetic experience, then the plant also has intrinsic value. Because the intrinsically valuable is that which is good as an end in itself, it is commonly agreed that something's possession of intrinsic value generates a prima facie direct moral duty on the part of moral agents to protect it or at least refrain from damaging it.


Antropocentrismus
Many traditional western ethical perspectives, however, are anthropocentric or human-centered in that either they assign intrinsic value to human beings alone (i.e., what we might call anthropocentric in a strong sense) or they assign a significantly greater amount of intrinsic value to human beings than to any nonhuman things such that the protection or promotion of human interests or well-being at the expense of nonhuman things turns out to be nearly always justified (i.e., what we might call anthropocentric in a weak sense). For example, Aristotle (Politics, Bk. 1, Ch. 8) maintains that “nature has made all things specifically for the sake of man” and that the value of nonhuman things in nature is merely instrumental. Generally, anthropocentric positions find it problematic to articulate what is wrong with the cruel treatment of nonhuman animals, except to the extent that such treatment may lead to bad consequences for human beings. Immanuel Kant (“Duties to Animals and Spirits”, in Lectures on Ethics), for instance, suggests that cruelty towards a dog might encourage a person to develop a character which would be desensitized to cruelty towards humans. From this standpoint, cruelty towards nonhuman animals would be instrumentally, rather than intrinsically, wrong. Likewise, anthropocentrism often recognizes some non-intrinsic wrongness of anthropogenic (i.e. human-caused) environmental devastation. Such destruction might damage the well-being of human beings now and in the future, since our well-being is essentially dependent on a sustainable environment ...
When environmental ethics emerged as a new sub-discipline of philosophy in the early 1970s, it did so by posing a challenge to traditional anthropocentrism. In the first place, it questioned the assumed moral superiority of human beings to members of other species on earth. In the second place, it investigated the possibility of rational arguments for assigning intrinsic value to the natural environment and its nonhuman contents.
          It should be noted, however, that some theorists working in the field see no need to develop new, non-anthropocentric theories. Instead, they advocate what may be called enlightened anthropocentrism (or, perhaps more appropriately called, prudential anthropocentrism). Briefly, this is the view that all the moral duties we have towards the environment are derived from our direct duties to its human inhabitants. The practical purpose of environmental ethics, they maintain, is to provide moral grounds for social policies aimed at protecting the earth's environment and remedying environmental degradation. Enlightened anthropocentrism, they argue, is sufficient for that practical purpose, and perhaps even more effective in delivering pragmatic outcomes, in terms of policy-making, than non-anthropocentric theories given the theoretical burden on the latter to provide sound arguments for its more radical view that the nonhuman environment has intrinsic value ...

Ekofilosofové: Richad Routley

Australský analytický filosof a logik Richard Routley (1935-1996) je někdy přímo považován za zakladatele (současné) environmentální etiky (článkem Is There a Need for a New, an Environmental Ethics?). Routley byl patrně svérázná osobnost, proslul mj. svou "obhajobou" kanibalismu a pro mne je důležitý i svými úvahami o neexistujících objektech. Teď chci ale zmínit jeho argument ve prospěch vnitřní hodnoty (VH) mimo-lidského života: (Parafráze) Představme si, že na světě zbyl pan Poslední Člověk a ten může stiskem tlačítka zničit celou planetu. Pokud platí, že mimo-lidské tvorstvo má pouze instrumentální hodnotu, pak zničení zbytku planety není morálně nesprávné. Naše intuice nám ale říká, že morálně nesprávné je. Tudíž pro většinu z nás je morální instrumentalismus nepřijatelný.

Routleyho argument pro vnitřní hodnotu je obzvlášť silný. Záhadou pro mne ale zatím je, proč řada filosofů z vnitřní hodnoty mimolidského tvorstva vyvozuje relativní hodnotu lidského života (člověk je podle nich jen jeden z živočišných druhů a etické závazky vůči lidem, individuálně či druhově, jsou stejné jako vůči nelidem). Vlasta V. upozorňuje na to, že Quentin Smith vyvozuje z teze o vnitřní hodnotě dokonce nihilismus. Moje vize světa je středověká: hierarchie stupňů bytí a tudíž i hierarchicky odstupňované vnitřní hodnoty (minerály, rostliny, živočichové, lidé).
------
Dnes jsem si splnil dávný sen: navštívil jsem Brdy, kolem kterých často jezdím, a vyjel na vrch Praha (862 m.n.m.), který vidím z hartmanického kopce Hamižná (asi 60 km vzdušnou čarou). Plně sdílím Naessovu fascinaci divočinou, i když v Brdech je divočina zároveň prolnuta pozůstatky po vojenské činnosti.

Zelený patriarcha

Mezi křesťany, pokud vím, se nejvýrazněji do environmentálního hnutí zapojil Bartoloměj I. Myslím, že ne náhodou, protože je to právě východní církev, která má smysl pro posvátnost, kterou každý "normální" člověk cítí při výstupu na horu či na cestě lesem.

Zde, na stránkách patriarchátu, je asi hodinové a velmi pěkné video o Bartoloměji I The Green Patriarch.

Samozřejmě se k této tematice vyjadřuje i katolická církev. Pozornost ji věnoval Benedikt XVI v encyklice Caritas in veritate (viz 26.9.2009 a násl.) a v poselství ke Světovému dni míru 1.1.2010, jehož téma znělo "Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření". Mj. v něm řekl:

"Konečně nelze opomenout velmi příznačnou skutečnost, že totiž mnozí nacházejí pokoj a mír a cítí se být obnoveni a posíleni, když jsou v úzkém kontaktu s krásou a harmonií přírody. Existuje zde určitý druh vzájemnosti: když se staráme o stvoření, zjišťujeme, že se Bůh prostřednictvím stvoření stará o nás. Na druhé straně správné pojetí vztahu mezi člověkem a životním prostředím nevede k absolutizaci přírody ani k tomu, abychom ji považovali za důležitější než samotnou osobu. Pokud učitelský úřad církve vyslovuje určitou obavu z přístupu k životnímu prostředí inspirovanému ekologickým nebo biologickým exklusivismem, je to proto, že takové pojetí vylučuje ontologický a axiologický rozdíl mezi lidskou osobou a ostatními živými bytostmi. Tímto způsobem se fakticky eliminuje identita a vyšší postavení člověka a upřednostňuje se rovnostářský pohled na "důstojnost" všech živých bytostí. Tím se dává průchod novému panteismu s novopohanskými akcenty, podle nichž se spása člověka odvozuje ze samotné přírody chápané v čistě naturalistickém duchu. Církev však vyzývá k vyváženému nastolení otázky při respektování "gramatiky", kterou Stvořitel vložil do svého díla, když svěřil člověku úlohu strážce a zodpovědného správce stvoření, úlohu, kterou člověk jistě nesmí zneužívat, ale ani se jí nemůže zříkat. Konečně opačný postoj absolutizace techniky a lidské moci končí jako závažný útok nejen na přírodu, ale i na samotnou lidskou důstojnost."

Ekofilosofové: Arne Naess

Norský logik a filosof Arne Naess (1912-2009) je dalším zajímavým ekofilosofem, zakladatelem tzv. deep ecology (hluboká nikoli hlubinná ekologie). Podstata tohoto hnutí spočívá v důrazu na hledání nikoli pouze prostředků k řešení ekologické krize (to by byla pouhá shallow ecology, mělká ekologie), ale v hledání vyrovnaného duchovně-náboženského, intelektuálního a fyzického vztahu k přírodě kolem nás.

Dokumentární film o Naessovi The Call of the Mountain z r. 1997:



Hluboká ekologie zahrnovala v původním Naessově článku z r. 1979 sedm principů:

(a) metafyziku sou-náležitosti (inter-relatedness),
(b) étos biosférického egalitarianismu,
(c) hodnota diverzity a symbiózy,
(d) proti-třídní postoj,
(e) opozice ke znečištění a ničení zdrojů,
(f) hodnota komplexity,
(g) důraz na lokální autonomii a decentralizaci.

V další etapě svého myšlení (po r. 1984) se již Naess neodvolává na principy (a) a (b), ale na vnitřní hodnotu (intrinsic value) všeho živého i neživého. Vnitřní hodnota přírody se neodvozuje od člověka jako hodnota instrumentální.

Ekofilosofové: Henryk Skolimowski

Dalším zajímavým ekofilosofem by mohl být Henryk Skolimovski. Ve své knize Zelená svatozář (1998) jej zmiňuje Erazim Kohák:

Filosoficky významný je způsob vnímání světa, z něhož ekologické vnímání skutečnosti vychází. Pro mě je to především živý svět. Nikdy jsem se nenaučil žít v prozaickém světě neživých předmětů. Můj svět byl vždy onen okouzlený svět, jak o něm píše ... Morris Berman. Teoreticky vím, že svět je možno chápat jako shluk hmotných částic v mechanickém pohybu, že slepičku v živočišné výrobě lze chápat jako biologický mechanismus a hrneček jako věc. Dovedu se k tomu přimět, když je potřeba, avšak připadá mi to umělé, neskutečné. Tak svět prostě neprožívám. Můj svět je společenstvím bližních, lidských i mimolidských, propojený vztahy hodnoty a významu - tak jako svět Františka z Assisi ... Základní kategorie mého světa jsou osobní. ...

Ten svět je mi drahý - a zároveň posvátný. ... Můj svět není posvátný proto, že "věřím v Boha", jehož apoštolské vyznání víry popisuje jako "stvořitele nebe i Země". Je to něco základnějšího: určitý pocit údivu a vděčnosti za to, že vůbec je něco a ne prostě nic. Bytí mi vždycky připadalo jako veliký, neslýchaný a nečekaný dar. ... Žiji s pocitem naprosté ne-samozřejmosti, smrtelnosti všeho, co je - a vděčnosti za to, že to je. Proto se mi zoufale příčí každé plýtvání, každé zneužívání čehokoliv: je to neúcta k daru. Polsko-americký filosof Henryk Skolimowski, který vychází z římskokatolické křesťanské tradice, poukazuje na to, že základní náboženské postoje, pokora a vděčnost, jsou i ekologické postoje." (s. 155)

Z webových stránek hnutí, které vychází z idejí H. Skolimowského se ovšem nezdá, že by byl Skolimowsky v nějakém formálním smyslu katolickým filosofem (ač je obdivovatelem Tailharda de Chardin). Pět klíčových tezí jeho ekofilosofie je:

1) Svět je svatyní.
2) Úcta k životu je hlavní hodnotou.
3) Skromnost je podmínkou vnitřního štěstí.
4) Spiritualita a racionalita se navzájem doplňuje.
5) Abychom uzdravili planetu, musíme nejprve uzdravit sebe.

Ekofilosofové: Freya Matthews

V učebnici Antropologie náboženství od Fiony Bowie, kterou užívám, je také kapitola "Náboženství, kultura, a životní prostředí". Bowie zde referuje o zajímavé australské filosofce Freya Matthews (homepage), která se zabývá mj. metafyzickými základy environmentální etiky (kniha The Ecological Self, 1991). Její kniha vypadá velmi zajímavě pro metafyzicky orientovaného čtenáře, nicméně Bowie se zaměřuje jakožto antropoložka spíš na neteoretické aspekty knihy:

1. Kosmologie ("obraz světa") je přítomná ve všech lidských společnostech;
2. Kosmologie má zásadní vliv na život lidí a společnosti (pokud je svět obývaný „duchy“, přistupujeme k němu jinak než když je to pouhý shluk atomů);
3. "Západní" atomizovaná a materialistická kosmologie, která považuje živé tvory a věci za nezávislé a materiální jednotky, je jednou z hlavních příčin environmentální krize.
4. Environmentálně přívětivá a trvale udržitelná společnost potřebuje novou metafyziku sounáležitosti a panpsychismu.
   

Souhlasím s 3 a zčásti i s 4: panspsychimus nicméně zachází příliš daleko (duši jakožto oživující princip mají pouze živé organismy).

„...kosmologie není jen nějaký průvodní jev; jakmile zaujala představivost celého společenství, může tomuto společenství sloužit, provést je obdobími hmotného nedostatku, nebo mu naopak může prokázat špatnou službu a podrýt jeho morálku, i když se hmotné podmínky zlepšují a umožňují celkový rozvoj. Jinými slovy, dobrá kosmologie je dobrá pro své zastánce, zato špatná kosmologie má podle očekávání účinek opačný.“ (Freya Matthews, 1991/94, s. 13)

Summit v Kodani

Minulý rok, od 7. do 15. prosince, se v Kodani konala konference o změnách klimatu. Pro tento summit připravilo Dánské ministerstvo zahraničí následující filmový klip:



Prvky horroru a nabídky spásy: "Máme moc spasit svět." Jedná se vskutku o dostatečně podložený mýtus? V průběhu posledních 4,6 mld let se klima na naší Zemi změnilo mnohokrát a nezdá se být (zatím) dostatečně zřejmé, že by změna klimatu byla tou nejdůležitejší výzvou současnosti. Rezervovaný postoj k "ekocentrismu" má i katolická církev, třebaže papež i Caritas internationalis považuje změny klimatu za reálný problém, kterému je třeba čelit mj. střízlivým, solidárním, a skromným životním stylem.

Já jako součást přírody ... životem i smrtí

Dnes byl náročný den: kromě osmi hodin výuky filosofie jsme měli i workshop EVVO (viz 26.2.2010) na téma Já jako součást přírody, já jako součást kultury. Příspěvky měl Mgr. David Palivec (filosofie), Mgr. Barbora Machovcová (biologie, výtvarná výchova na PaedF), Dr. Věra Mokrejšová, Mgr. Robert Bargel (kulturní antropolog). Příspěvky byly velmi kvalitní a podnětné, pro mne obzvláště z hlediska současných pedagogických metod (pro střední školy).

Radostný začátek jara je ale i velmi smutný dnešním odchodem mé drahé babičky Jaroslavy na věčnost. R.I.P. Jsem vděčný Bohu, že jsem měl se svým bratrem ještě možnost strávit s ní její téměř poslední chvíle včera v kolínské nemocnici.

Trvale udržitelný život je životem v plnosti

Ve Svatém Janu p. Skalou dnes probíhal další workshop z cyklu Enviromentální výchovy, vzdělání a osvěty (EVVO, viz 27.9.2009 a 22.1.2010). Tentokrát začal workshop mou přednáškou: "Trvale udržitelný život je životem v plnosti." (Po té, co jsem odučil 6 hodin standardního cyklu filosofie pro dálkaře)

Přednáška měla tři části:

1. Problém: ekologická krize je daná naší spotřebou a mocí znásobenou naším počtem;
2. Řešení: Trvale udržitelný život [TUŽ]. Ekology je tento pojem uchopen jakžto hlednání souladu mezi ekonomickými, sociálními, a ekologickými potřebami. Má teze je, že na obecnější (a hlubší rovině) je TUŽ naplněným životem (Aristotelovým εὐδαιμονία; Laoziovým 德) (viz cyklus Člověk a jeho hodnoty, především od 17.11.2009)
3. Jak na to: Jak (sebe-)vychovávat k naplněnému (trvale udžitelnému) životu? Jde o kultivaci vnímání - myšlení - jednání.
   

Ing. Aleš Paroulek (nikoli Paroubek) poté hovořil na téma "Trvale udržitelný život z pohledu lesníka" (Aleš Paroulek). Ideu udržitelnosti lesa lze hledat v r. 1713: "nekácet víc než naroste" (Hans Carl von Carlowitz). Původní idea počítala s udržitelným množstvím těžby lesa. Dnes se idea TUŽ lesa rozšířila: lesníkům jde i o zachování další vitality, produkční schopnosti, kulturně-sociální hodnoty, biodiverzity, atd. Aristotelsky řečeno: TUŽ lesa je "naplněním" či "štěstím" či "blažeností" lesa a spočívá v rozvoji všech jeho dober. Velmi mě potěšilo, že má obecná teze "TUŽ je naplněným životem" se potvrdila analogicky i pro doménu lesního hospodářství.

Nakonec promluvila Mgr. Kateřina Součková na téma "Já jako součást přírody, já jakou součást kultury." Jednalo se o kaleidoskopický příspěvek různých postřehů o kultuře a přírodě.

Já jako součást přírody, já jako součást kultury

Dnes jsem vyučoval ve Sv. Janu p. Skalou a účastnil se dalšího ekologického workshopu Dr. Fellnera (viz 27.11.2009), tentokrát na téma "Já jako součást přírody, já jako součást kultury".

Mgr. Robert Bargel (filosof) představil svůj návrh 1. kapitoly výukového manuálu pro učitele středních škol. Bargel se zabýval následujícími tématy:

- Člověk jako nedokonalé zvíře,
- Člověk jako tvor kulturní,
- Kultura jako adaptační systém,
- Další funkce kultury (vztah k celku světa, smyslu života),
- Závěrečné zamyšlení nad ekologickými souvislostmi současné globální kultury.

Bargelův přístup je fenomenologický (čerpal především z J. Sokola) s mnoha pěknými "barvitými" příklady. Na příklad: představme si "kmen od posvátného jezera", který uctívá jezerní božstvo, takže je zakázáno vkročit do jezera. Adaptační funkcí tohoto zákazu je ochrana pitné vody, kdežto existenciální funkcí tohoto zákazu je výraz úcty k tomu, co nás přesahuje, vděčnost za životodárnou vodu.

Mgr. Anna Irmanovová (filosof) čerpala z Teilharda de Chardin, Max Schelera, a Jacquese Derridy. Noosféra, zkomplexňování, dekonstrukce (="artikulace již poznaného a možnosti jeho změn"). "Člověk je součástí neoddělitelnou od přírody - není pánem, nýbrž je v soukolí běhu světa. Každé jeho rozhodnutí je v souladu s během a řádem přírody. ... Vše vybetonovat, rozpustit ledovce, vykácet pralesy - pokud se tak člověk rozhodne, je to v souladu s přírodou."

Dekonstrukce ekoetiky.

Trvale udržitelný život

Dnes jsem vyučoval ve sv. Jan p. Skalou (Filosofie - denní i dálkaři). Dr. Fellner dále pořádal workshop v rámci grantu MŠMT na ekologickou výchovu. Téma: „Trvale udržitelný život je když ...“

Příspěvky:

„Trvale udržitelný život je když se ví, co se má dělat a dělá se to“ (Ján Petrovič: přírodovědec, grafika, tč. ředitel MŠ)

Témata: vědecké koncepce, legislativní rámec, změna chování, hodnota dobra (vůči prostředí, budoucím generacím, morálce), zážitek jako cesta k vybudování si pozitivních vztahů (prožití názorných situací), reklama – ve prospěch trvalé udržitelnosti?

„Trvale udržitelný život a permakultura“ (Edita Matoušková: "venkovanka")

Témata: principy permakultury (pozorování přírodních zákonů a jejich respektování, šetrné a etické zacházení s energetickými zdroji, snaha o tvořivý a radostný život, atd.), LETS Systém (Local Exchange Trading Systems), permakulturní etika (péče o zemi, o lidi, spravedlivé podíly).

„Trvale udržitelný život a klimatické změny“ (Kateřina Husová: klimatolog)

Témata: skleníkový efekt, variace v teplotě zemského povrchu, dopady změn, globální koncentrace CO2, Kodaňská dohoda (prosinec 2009), pasivní domy.

„Trvale udržitelný život je, když jde život dál“ (ing. Psohlavcová: "matka")

Témata: Trvalá udržitelnost: pohled etický, ekologický, sociální, etický; Co mohu já jako rodič? Desatero domácí ekologie, „Člověk je ten, o koho tu především jde. Bez člověka by problematika trvalé udržitelnosti neexistovala.“

„Trvale udržitelný život a ekologie" (Pavla Hajdová: ekolog)

Témata: Tři pilíře trvale udržitelného života (enviromentální, etický, ekonomický); změna konzumního života: „stále větší pohodlí a uspokojování neomezených potřeb ...“, demografický vývoj, „Nejde o to, kolik nás je, ale jací jsme ...“