Hodina klavíru (film)

Včera byl odvysílán televizní film scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Zdeňka Zelenky Hodina klavíru. Jedná se o příběh vyléčeného alkoholika Františka Stáry (koncertního mistra a skladatele), který po návratu z protialkoholní léčebny dochází velmi rychle k poznání, že jeho odhodlání "začít znovu" je těžší než si představoval. Jeho žena ho mezitím opustila a je také vyhozen z práce. Další postavou příběhu je bývalý spolupacient z léčebny Eda Mandík, zřízenec z patologie, který Stáru obdivuje a považuje za přítele (třebaže Stára o jeho přátelství nestojí). V nejtěžší chvíli Eda Stárovi zcela nezištně a obětavě pomůže. Hlavní téma tohoto televizního filmu je přátelství.

Po tomto filmu byl odvysílán pořad Herci Jiřího Hubače. (Jeden z jeho zajímavých - "protofilosofických" výroků: "Člověk začne život chápat až když začne myslet na smrt.") Tento pořad mě zaujal především v tom, že jsem si doposud neuvědomoval zásadní význam dramaturgie (scénáristy). Scénárista vlastně napíše knihu (zvláštní knihu, kterou po natočení filmu nikdo nečte). Podle této knihy je pak natočen film. Film jako umělecké dílo má tedy "vrstvu" (jak by řekl Ingarden) nejprve literární, která je potom realizována a konkretizována v obrazech (z nichž zmizí část původního textu scénáře - ten, který popisuje kdo, co, kdy, kde, jak). Z toho vyplývá, že ontologie filmu je závislá na ontologii litrárního díla (třebaže není na ni redukovatelná).

Stanford Encyclopedia of Philosophy obsahuje článek o filosofii filmu (EN), ten se ovšem ontologii filmu nevěnuje - na rozdíl u článku o filosofii hudby (viz Koncert PSBU)

Koncert PSBU - filozofie hudby

Dnes, opět po roce, tu byl koncert Pěveckého sboru benešovských učitelek - zazpívaly nám zajímavý výběr (Zelenka, Mozart, Schubert, židovské písně a nakonec dva černošké spirituály). Nuže, pokračuji v úvahách o filosofii hudby zpracovaných podle článku v SEP ...

Ontologie hudby - spor o univerzálie

Ontologie hudby je studium "hudebních věcí", tj. všemu co patří k hudebním skladbám a relacím mezi skladbami a různými prvky těchto skladeb. Jedním z hlavních témat ontologie hudby je otázka po povaze hudebních skladeb. Hudební skladby jsou totiž entity, které přes svou jednotu mají vícero provedení či dokonce interpretací. Debata o metafyzice hudebních skladeb tedy do velké míry kopíruje debatu známou jako "problém univerzálií".

Podle nominalistů jsou hudební díla sbírky konkrétních jednotlivin, jako jsou hudební notové zápisy a jednotlivá představení. Hlavním problémem pro toto pojetí představují díla, která (pravděpodobně) nelze provést bez alespoň několika chybných tónů, což je (prý) např. případ Stravinského hudby k baletu Svěcení jara z r. 1913 (youtube: 1 2 3). Zdálo by se tedy, že je nutné referovat k dílu i nezávisle na konkrétních, jednotlivých, představeních, což je ovšem pro nominalisty nemožné.

Podle idealistů jsou hudební díla mentální entity, jako jsou představy a zkušenosti. Mezi hlavní problémy tohoto pojetí se počítá: (a) jak vysvětlit intersubjektivitu díla, představy se liší od člověka k člověku, (b) medium díla se zdá podle tohoto pojetí irrelevantní pro vlastní dílo (což ve skutečnosti není pravda).

Mezi další názory na metafyziku hudebních děl se počítá: fikcionalismus, podle něhož jsou hudební díla fiktivní entity (což je ale sám o sobě dost problematický a kontroverzní pojem), a eliminativismus, podle něhož žádná hudební díla nejsou - vše, co tvrdíme o hudebních dílech lze říci, aniž bychom nějak předpokládali jejich existenci. Striktní eliminativismus je pravděpodobně nepřijatelný, protože v nějakém smyslu slova hudební díla přeci jen jsou.

Podle "aktivistů" (action theorists) jsou veškerá umělecká díla, tj. i hudební, určité kompoziční akce jejich tvůrců. Podle této teorie tedy Beethovenova Devátá není dílo, ale to, co Beethoven dělal, když skládal. Velmi obtížně hájitelná pozice.

Konečně zde máme realismus, podlě něhož jsou hudební díla abstraktní objekty. Otázkou ale zůstává, co jsou to ony abstraktní objekty. Podle platonistů jsou to věčné, od našeho světa odtržené věci, které umělci zahlédnou a "stáhnou" do našeho světa. Podle kreacionistů se o věčné objekty nejedná, jsou výsledem lidské činnosti v určitém čase.

Někteří autoři dokonce považují hudební a jiná umělecká díla za natolik svérázná, že je považují za neredukovatelnou metafyzickou kategorii - jsou to "historická individua vtělena ale nikoli konstituována fyzickými entitami jako jsou zápisy a představení." Umělecká díla prý potřebují novou formu specielní metafyziky, vymykající se dosavadní obecné metafyzice.

Myslím, že i v ontologii hudby je potřeba umírněného realismu jako soli ...