Tři pohledy na evoluci

Zajímavá kniha k tématu křesťanství a evoluce vyšla v r. 1999 pod názvem Three Views on Evolution. Editoval ji významný americký filosof J. P. Moreland (EN) spolu s Johnem M. Reynoldsem (EN). Kniha je k disposici i v češtině:


Ukázka z knihy:

Biblické učení o stvoření hraje tak zásadní roli v celém biblickém zjevení, že je neštěstím, když se slovo "stvoření" používá pouze v úzkém slova smyslu a restriktivně, aby referovalo - nikoli o faktu stvoření - ale o možném mechanismu tvůrčí činnosti ... Když se předpokládá, že stvoření a evoluce se musí nutně vzájemně vylučovat, nebo že slovo "stvoření" se používá, jako by původně bylo vědeckým mechanismem pro vznik vesmíru, dochází k naprostému zmatení všech kategorií. ... Ať už úmyslně nebo neúmyslně z toho vyplývá, že pokud by měla být evoluce správným mechanismem pro růst a vývoj živých forem, měli bychom stvoření jako takové odmítnout. Jestliže před člověka postavíme takovouto volbu, jasně nahráváme přímo do rukou těch filozofů, kteří argumentují, že jejich chápání evoluce sprovodilo ze světa teologický význam stvoření (s. 284–288)

Nejsem zastánce tzv. teorie mladé země, nicméně kniha je vzácná tím, že zastáncům této teorie poskytuje adekvátní prostor (dále se věnuje teorii staré země a teistickému evolucionismu). Bereme-li vážně hypotézy jako je Dawkinsova teorie sobeckého genu, proč nebrat vážně hypotézu mladé země?

Těchonice: Evoluce vs. kreace

Včera jsem měl přednášku v Těchonicích (organizovaná Petrem Oukropcem) na téma Evoluce vs. kreace. Snažil jsem se především objasnit některé pojmové zmatky v diskusích kolem evoluce. Mimojiné jsem zmínil:

1.
Evolucionisté - ať už ateisté, agnostici či teisté - často kontrastují svůj názor s kreacionisty, aniž by definovali, co svými termíny myslí. Tedy:

• Evolucionismus v širším smyslu slova (E1) je přesvědčení, že veškeré proměny života ve vesmíru lze vysvětlit pomocí přirozených příčin. E1 je hypotézou:

- její verifikací by bylo poznání veškerých přírozených příčiny proměn života;
- její falsifikací by bylo poznání zásadní nemožnosti (či velké nepravděpodobnosti) přirozeně vysvětlit některé proměny života;

• Kreacionismus v širším smyslu slova (K1) je přesvědčení, že Bůh stvořil svět z ničeho a že bez Boha nelze v posledku vysvětlit existenci světa (tj. ani života). V užším smyslu slova (K2) je to přesvědčení, že proměny života ve vesmíru nelze vysvětlit bez nadpřirozených příčin ani na úrovni sekundární kauzality.

Tvrzení 1: (Dáme-li stranou člověka jakožto speciální případ): K1 je prima facie slučitelné s E1 (pro pochybnosti, viz Pruss)

2.
Evolucionisté - naneštěstí - ale nemají na mysli jen E1 jakožto hypotézu, ale většinou i:

• Evolucionismus jakožto výzkumný program (E2): věda smí hledat jen přirozené příčiny;

• Evolucionismus jakožto metafyzická teorie (E3): existuje jen tento svět a tudíž - nutně a triviálně - veškeré proměny života musí mít přirozené příčiny (ať už je známe či nikoli).

E2 není tvrzení, ale rozkaz (tzv. metodologický naturalismus): "hledejte pouze přirozené příčiny". Hodnocení tohoto rozkazu podléhá racionálním kritériím (viz např. nová kniha Gregory Dawese o podmínkách přijatelnosti teistických explanací, EN) - není ale prima facie jasné, proč bychom jej měli poslechnout. V současnosti zpochybňují E2 pouze K2 a většina K1 je zajedno s evolucionisty, že K2 je nevědecké, ale proč? K tomu (až na Dawese) většinou nemají co říci anebo je to velmi slabé.

E3 je jak nepravdivý, tak iracionální (ve většině svých verzí - viz Plantingův evoluční argument proti naturalismu).

Tvrzení (a otázka) 2: K1 je slučitelná s E2 (jedná se o rozkaz), ale proč by jej měli zastánci K1 poslechnout?
Tvrzení 3: K1 je neslučitelná s E3.

Zamrzlá evoluce

Jak ukazuje práce prof. Jaroslava Flegera, Darwin a teorie vývoje života na zemi zřejmě nepřestanou být předmětem vědeckých, filosofických a teologických sporů, Flegr je autorem převratné teorie zamrzlé evoluce:

"... jádro teorie ... říká, že všechny druhy, které známe, se vyvíjejí jen poměrně krátkou dobu své existence, to znamená bezprostředně po svém vzniku. Tak 1 - 2 % doby své existence jsou evolučně plastické a mohou se vyvíjet klasickým darwinistickým mechanismem.

[A těch 98 zbývajících procent?] Po tu dobu se chovají tyto druhy jako takové evolučně gumové. To znamená, že když na ně zatlačíme nějakým selekčním tlakem, třeba tím, že budeme z populace odstraňovat velké jedince, nebo naopak malé jedince, tak nám na to populace odpoví, průměrná velikost jedinců v té populaci se bude zvětšovat, nebo zmenšovat podle toho, které jedince jsme odstraňovali. Ale odpověď bude čím dál horší, čím dál pomalejší. Až od nějakého okamžiku už nám populace přestane na selekční tlak reagovat úplně a zůstane neměnná a můžeme selektovat jak chceme, nezmění se. A když přestaneme selektovat, tak se vrátí vlastně zpátky k tomu původnímu fenotypu. Takže jak jsem říkal, druhy po většinu doby své existence jsou jakoby gumové, nemění se účinkem selekčního tlaku.

[A co je tedy čeká?] No, čeká je vymření, samozřejmě, protože druh, který nemůže odpovídat na změny svého prostředí, dřív nebo později vymře. Což je přesně to, co vidíme, co nám ukazuje paleontologický záznam, prostě druhy vzniknou, existují, třeba u savců zhruba pět milionů let, a pak vymizí."

Zajímavé je, že k formulaci teorie zamrzlé evoluce došlo při poctivé konfrontaci s kritiky darwinismu:

"...vzniklo to tak trochu náhodou. Přečetl jsem známou kreacionistickou knihu Spor o Darwina a měl jsem napsat na tuto knížku recenzi. A když jsem si ji tak četl, vstávaly mi vlasy hrůzou, protože jsem viděl, že argumentace je velmi podivná. Že to nenapsal biolog, ale právník, bylo zcela evidentní. Na jiných místech jsem si všiml, že však autor do určité míry má pravdu, a že některá fakta se velmi špatně vysvětlují klasickou Darwinovou teorií a zrovna tak teorií profesora Dawkinse, ale přitom zřejmě budou pravdivá. A snažil jsem se zjistit, jak jinak by se daly vysvětlit. Napadlo mě řešení, a tím řešením je právě ta teorie zamrzlé plasticity." (ODKAZ)

Recenze, kterou Flegr zmiňuje vyšla v časopise Vesmír. V anglické verzi je Flegrova kniha dispozici ke stáhnutí.

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 1

Základní idea poslední, čtvrté, části Peckovy knihy je to, že existuje jakási empiricky vykazatelná síla, která nám lidem pomáhá. Peck pro tuto sílu užívá tradičního teistického termínu milost. Podle Pecka je milost vykazatelná takto: není překvapivé, když něco nevyjde (ať už v oblasti fyzického či psychického zdraví) ale spíše to, že většinou věci dopadnou mnohem lépe, než by za normálních okolností měly. To, proč věci dopadají lépe, je právě díky milosti.

Milost nepřichází z vědomí a není ani redukovatelná na schopnosti individuálního člověka (např. instinkt). Jde u ní o souhru našeho nitra s vnějším světem - synchronicitu a serendipitu:

Část 4: Milost
"Princip synchronicity nevysvětluje, proč a jak se [něco] stalo. Konstatuje pouze, že se taková nepravděpodobná spojení jevů v čase vyskytují častěji, než by odpovídalo pouhému náhodnému výběru. Neobjasňuje příčinu zázraků. Ukazuje nám však alespoň to, že jsou zřejmě závislé na načasování a úžasně běžné." (s. 223)

"Výtečným příkladem něčeho takového je zážitek Carla Gustava Junga ... Dovolím si jej citovat v celém rozsahu: V tomto případě šlo o mladou ženu, která se přes oboustrannou snahu ukázala být psychologicky nepřístupná. Potíž byla v tom, že vždy věděla všechno nejlíp. ... Když několik mých pokusů ji obměkčit a polidštit její racionalismus selhalo, nezbývalo mi než doufat, že se stane něco nečekaního a iracionálního, co prolomí intelektuální krunýř, do něhož se uzavřela. Nuže, jednoho dne jsem seděl proti ní, obrácen zády k oknu, a poslouchal jsem její řečnické cvičení. Měla tu noc působivý sen, že jí někdo dal drahocenný šperk, zlatého skarabea. Stále mi ještě líčila tento sen, když jsem za sebou uslyšel jemné ťukání na okno. Otočil jsem se a uviděl jsem dosti velkého brouka, kter [asi mi nebudete věřit: právě v tento okamžik přepisu mě přerušilo jemné ťukání mé manželky na okno kanceláře v synagoze - pokud si vzpomínám, ještě takto nikdy před tím nezaťukala; kromě přepisování jsem právě pochybovačně přemítal, zda a na základě jaké evidence by vlastně člověk měl přijmout princip synchronicity] ý se vznášel za oknem a narážel do něj ve zřejmé snaze dostat se do místnosti. Ihned jsem okno otevřel, a když brouk vlétl dovnitř, chytil jsem ho. Byl to zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), brouk z čeledi vrubounovitých, který svou zlato-zelenou barvou připomíná zlatého skarabea více než kterýkoli jiný. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: "Tady je váš skarabeus." Tento zážitek způsobil žádoucí trhlinu v jejím racionalismu a prolomil ledy jejího intelektuálního vzdoru." (s. 224-5)

"Popsané paranormální jevy, které nám přinášejí prospěch, jsou příklady fenoménu známého pod názvem serendipita. Websterův slovník ji definuje jako "dar nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali." Tato definice má několik pozoruhodných rysů. Především označuje serendipitu jako dar, a naznačuje tedy, že ji někteří lidé mají, zatímco jiné ne. Jednou z ústředních myšlenek této části knihy je to, že milost ... je dostupná všem, ale jen někteří toho využijí. Jung svou příležitost zjevně využil, když brouka vpustil dovnitř, chytil a ukázal své pacientce. ... jednou z příčin, proč nedokážeme milosti plně využít je fakt, že si její přítomnost neuvědomujeme" (s. 225)

"Dosud jsem v této části popsal celou škálu jevů, které se shodují v následujících znacích:

1. Jejich smyslem je ochrana, podpora a povzbuzení lidského života a duchovního růstu.
2. Podle současného chápání přírodních zákonů je mechanismus jejich činnosti buď nedokonale známý ... anebo zcela nejasný.
3. Objevují se často a pravidelně; v lidském světě jsou v podstatě všudypřítomné.
4. I když jsou potenciálně ovlivnitelné naším vědomím, jejich původ je mimo naši vůli, mimo procesy uvědomělého rozhodování.

Přestože jsou obvykle chápány jako jevy různé, dospěl jsem na základě jejich společných znaků k názoru, že všechny lze považovat za projevy nebo součásti jedné mocné síly, která vzniká mimo lidské vědomí a povzbuzuje duchovní růst lidí. ... Nemyslím, že můžeme plně pochopit vesmír a své místo v něm - a tedy ani smysl existence lidstva - aniž do svého systému představ zahrneme fenomén milosti." (s. 227-8)

Následuje kapitolka o tom, že nejen duchovní, ale i fyzická evoluce je možná jen díky milosti (což není nekompatibilní se současnou evoluční teorií, kde kromě výběru a dědičnosti hraje zásadní roli náhodná mutace).