Filosofická antropologie 1 (mýtus)

Blíží se mi přednášky z filozofické antropologie na České zemědělské univerzitě. V první přednášce a semináři mám v plánu hovořit o třech tématech:

A. Myšlení o člověku mezi mýtem, filosofií, a vědou
B. Zkoumání člověka - filosofie a empirické vědy
C. Stručná historie antropologie

Nejprve k části prvního tématu:

Původně slovo ‘mýtus’ (μύθος) znamenal v řečtině jakékoli “vyprávění”. V dnešním jazykovém úzu má toto slovo dvojí význam. Buď negativní, pro evidentně nepravdivý či smyšlený příběh; anebo neutrální, pro vyprávění, která poskytují porozumění celku světa nebo nějaké jeho části v jejich významu pro lidský život. Podle obsahového zaměření lze mýty v neutrálním smyslu slova rozdělit na:

• kosmogonické: o vzniku a počátcích světa;
• aitiologické: o původu různých jmen, svátků, zvyků či institucí;
• soteriologické: o záchraně (spáse, vykoupení);
• eschatologické: o nejzažší budoucnosti či konci světa.

Mýty a mytologické systémy patří mezi nejstarší formou lidské kultury.Ve starověkém Řecku byly mýty podrobeny kritice ze strany rodící se filosofie (třebaže ještě Platón je využíval ve svých dílech), v židovství byl jejich význam umenšen důrazem na náboženské právo, v Indii byl velkým demytologizátorem Buddha, v Číně se dokonce mýty nedostaly ani do literární historie.

V prostoru “vážného” či “akademického” myšlení nebyly mýty brány važně po celá tisíciletí. Nebo lépe řečeno, byly chápany pouze ve svém prvním významu, negativně, jako “smyšlené příběhy”. Pozitivnější status jim začal přisuzovat až Johann Gottfried von Herder (1744-1803, SEP), který v nich viděl sebe-projev národů (etnických skupin). Podle Carl Gustava Junga (1875–1961) jsou mýty symbolickým vyjádřením vnitřních, “archetypálních”, zkušeností a mentálních stavů. Podle Paula Ricoeura (1913–2005, SEP) mýty vyjadřují pochopení, které má člověk o sobě ve vztahu k základu a hranici své existence.

V současnosti se vyskytují názory, které mezi mýty a vědou (filosofií) nevidí zásadní rozdíly. To je stěží udržitelné stanovisko. Na druhou stranu je třeba uznat, že mýty jakožto vyprávění “o člověku v celku světa” jsou patrně nevyhnutelné. Zcela jistě to platí o raných, dětských, fázích života. V dospělosti je snad možné se mýtům vyhýbat a držet se “vědeckého” postoje k životu, ovšem je třeba si uvědomit, že i ve vědě vznikají jakožto rezultáty mj. i vyprávění. Tato vyprávění pak mají podobnou strukturu a funkci jako mýty, třebaže proces, jímž vznikají je odlišný: "obyčejné" mýty jsou výsledkem myšlení "samovolného", mlhavého, nekritického, kdežto "vědecké" mýty jsou výsledkem myšlení usilujícího o jasnost a zdůvodnění. Další skupinou mýtů jsou umělecké mýty (Tolkienův Pán prstenů, Lewisova Narnie, Brownova Šifra mistra Leonarda) a mýty ideologické (nacismus, komunismus).

Mýty, které nám v průběhu života umožňují orientaci v našem životě, je tedy třeba zdůvodňovat a “zvědečťovat”. Nemusíme je odmítat, ale měli bychom si být vědomi toho, že ne všechny mýty jsou stejně pravdivé, přesné a zdůvodněné.

V semináři bych rád probral následující mýty: Epos o Gilgamešovi, Genesis 1-3, Platónův mýtus o jeskyni.

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 1

Základní idea poslední, čtvrté, části Peckovy knihy je to, že existuje jakási empiricky vykazatelná síla, která nám lidem pomáhá. Peck pro tuto sílu užívá tradičního teistického termínu milost. Podle Pecka je milost vykazatelná takto: není překvapivé, když něco nevyjde (ať už v oblasti fyzického či psychického zdraví) ale spíše to, že většinou věci dopadnou mnohem lépe, než by za normálních okolností měly. To, proč věci dopadají lépe, je právě díky milosti.

Milost nepřichází z vědomí a není ani redukovatelná na schopnosti individuálního člověka (např. instinkt). Jde u ní o souhru našeho nitra s vnějším světem - synchronicitu a serendipitu:

Část 4: Milost
"Princip synchronicity nevysvětluje, proč a jak se [něco] stalo. Konstatuje pouze, že se taková nepravděpodobná spojení jevů v čase vyskytují častěji, než by odpovídalo pouhému náhodnému výběru. Neobjasňuje příčinu zázraků. Ukazuje nám však alespoň to, že jsou zřejmě závislé na načasování a úžasně běžné." (s. 223)

"Výtečným příkladem něčeho takového je zážitek Carla Gustava Junga ... Dovolím si jej citovat v celém rozsahu: V tomto případě šlo o mladou ženu, která se přes oboustrannou snahu ukázala být psychologicky nepřístupná. Potíž byla v tom, že vždy věděla všechno nejlíp. ... Když několik mých pokusů ji obměkčit a polidštit její racionalismus selhalo, nezbývalo mi než doufat, že se stane něco nečekaního a iracionálního, co prolomí intelektuální krunýř, do něhož se uzavřela. Nuže, jednoho dne jsem seděl proti ní, obrácen zády k oknu, a poslouchal jsem její řečnické cvičení. Měla tu noc působivý sen, že jí někdo dal drahocenný šperk, zlatého skarabea. Stále mi ještě líčila tento sen, když jsem za sebou uslyšel jemné ťukání na okno. Otočil jsem se a uviděl jsem dosti velkého brouka, kter [asi mi nebudete věřit: právě v tento okamžik přepisu mě přerušilo jemné ťukání mé manželky na okno kanceláře v synagoze - pokud si vzpomínám, ještě takto nikdy před tím nezaťukala; kromě přepisování jsem právě pochybovačně přemítal, zda a na základě jaké evidence by vlastně člověk měl přijmout princip synchronicity] ý se vznášel za oknem a narážel do něj ve zřejmé snaze dostat se do místnosti. Ihned jsem okno otevřel, a když brouk vlétl dovnitř, chytil jsem ho. Byl to zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), brouk z čeledi vrubounovitých, který svou zlato-zelenou barvou připomíná zlatého skarabea více než kterýkoli jiný. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: "Tady je váš skarabeus." Tento zážitek způsobil žádoucí trhlinu v jejím racionalismu a prolomil ledy jejího intelektuálního vzdoru." (s. 224-5)

"Popsané paranormální jevy, které nám přinášejí prospěch, jsou příklady fenoménu známého pod názvem serendipita. Websterův slovník ji definuje jako "dar nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali." Tato definice má několik pozoruhodných rysů. Především označuje serendipitu jako dar, a naznačuje tedy, že ji někteří lidé mají, zatímco jiné ne. Jednou z ústředních myšlenek této části knihy je to, že milost ... je dostupná všem, ale jen někteří toho využijí. Jung svou příležitost zjevně využil, když brouka vpustil dovnitř, chytil a ukázal své pacientce. ... jednou z příčin, proč nedokážeme milosti plně využít je fakt, že si její přítomnost neuvědomujeme" (s. 225)

"Dosud jsem v této části popsal celou škálu jevů, které se shodují v následujících znacích:

1. Jejich smyslem je ochrana, podpora a povzbuzení lidského života a duchovního růstu.
2. Podle současného chápání přírodních zákonů je mechanismus jejich činnosti buď nedokonale známý ... anebo zcela nejasný.
3. Objevují se často a pravidelně; v lidském světě jsou v podstatě všudypřítomné.
4. I když jsou potenciálně ovlivnitelné naším vědomím, jejich původ je mimo naši vůli, mimo procesy uvědomělého rozhodování.

Přestože jsou obvykle chápány jako jevy různé, dospěl jsem na základě jejich společných znaků k názoru, že všechny lze považovat za projevy nebo součásti jedné mocné síly, která vzniká mimo lidské vědomí a povzbuzuje duchovní růst lidí. ... Nemyslím, že můžeme plně pochopit vesmír a své místo v něm - a tedy ani smysl existence lidstva - aniž do svého systému představ zahrneme fenomén milosti." (s. 227-8)

Následuje kapitolka o tom, že nejen duchovní, ale i fyzická evoluce je možná jen díky milosti (což není nekompatibilní se současnou evoluční teorií, kde kromě výběru a dědičnosti hraje zásadní roli náhodná mutace).