Filosofická antropologie 7: Objektivita vnějších smyslů

Člověk jako smyslově poznávající

Descartes a jiní moderní filosofové vzali rozlišení primárních a sekundárních kvalit (které zhruba odpovídá Aristotelskému rozlišení mezi vlastnostmi vnímatelnými vícero či pouze jedním smyslem), za východisko k tvrzení, že zatímco např. tvar je skutečně (objektivně) vlastností věcí mimo naši mysl, barva, vůně, chuť, teplo, atd. jsou pouze (subjektivně) něčím v naší mysli.

Descartův omyl (ve standardní interpretaci, viz ale předchozí zápis) spočívá ve dvou chybách:

1. V konfúzi pojmů subjektivity a vztažnosti (relativity, relačnosti). Některé vlastnosti jsou totiž vztažné a zároveň objektivní.

Př. být vyšší či být jednovatý jsou vztažné vlastnosti protože výšku musím srovnávat s něčím a jedovatost se vtahuje na druh organismu. Ovšem fakt, zda někdo danou relační vlastnost, má je objektivní: jsem vyšší než (daný) homo floresiensis a daný pesticid je jedovatý pro dané bakterie - ať si kdo myslí co chci.

2.V předpokladu, že sekundární kvality (zápach, chuť, zvuk,) jsou na rozdíl od primárních (váha, tvar) závislé na aktuálním vnímání těchto kvalit. Je zde záměna mezi vlastností jakožto aktuálním účinkem a vlastností jakožto dispozicí vyvolat nějaký účinek.

Př. Vydá padající strom ránu, když jej nikdo neslyší? Samozřejmě, že vydá, protože rána je vlastnost kmitajícího stromu (předaná vzduchu) vyvolat sluchový vjem v daném organismu. Je cukr sladký, když jej nikdo neochutná? Samozřejmě, že ano: cukr má dispozici vyvolat sladkost na jazyku příslušného tvora.

Anthony Kenny k tomu říká (The Metaphysics of Mind, p. 102ff.):

“Sekundární kvality věcí jsou relativní, to znamená antropocentrické – či lépe řečeno zoocentrické. Jinými slovy, jsou to dispozice (powers) vyvolat jisté dané účinky u lidí a jiných živočichů. Z toho ale nevyplývá vůbec nic o jejich pouhé subjektivitě. Bylo by chybou říci, že se nejedná o kvalitu daného objektu. Vztah mezi smyslově vnímatelnými vlasnostmi (sensibilia) a smysly je jako vztah mezi klíčem a zámkem. Schopnost klíče zapadnout do daného zámku je něco relativního, ale stejně tak objektivního jako je velikost či tvar klíče.” (p. 104)

Filosofická antropologie 5

Descartes a Matrix:



Wittgenstein:



Pedagogicky užitečné.

Filosofická antropologie 4: Kennyho "aristotelisace" Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina 2

Jak tedy podle Wittgensteina (v Kennyho čtení) spolu souvisí mentální a tělesné projevy?

“Fyzické vyjádření mentálního procesu je kritérium tohoto procesu: jinými slovy, částí pojmu mentálního procesu určitého druhu je to, že potřebuje mít charakteristický projev. Abychom rozumněli samotným významům slov jako je “bolest” či “žal” musíme vědět, že bolest a žal jsou charakteristicky spojeny s určitými tělesnými projevy.” (Kenny 1989: 4)

Rozdíl mezi kritériem a symptomem je tento: červánky mohou být symptomem zítřejšího dobrého počasí, ale nepřítomnost mraků, záře slunce, atd. jsou kriteriem dobrého počasí.

U Wittgensteina tedy neprobíhá hranice mentálního království jako u Descartesa mezi introspektivním, soukromým zážitkém a věřejným vnějším měřitelným světem, ale mezi schopnostmi vykonávat určité rozumové symbolické činnosti (jazyk) a sledovat určité rozumové cíle na straně jedné a mezi schopnostmi nižšími (reakce na vjemy – senzitivita, vegetativní činnost) na straně druhé. V tomto ohledu se Wittgensteinovo pojetí blíží předkarteziánskému pojetí aristotelskému.

Descartesa: vědomí = sebe-vědomí (důsledek: schopnost jazyka)
Wittgenstein: vědomí-se-schopností jazyka = sebevědomí (pouze díky jazyku rozlišíme prosté cítění bolesti od soudu „Já cítím bolest“).
__________
Včera a dnes proběhly přednášky z Filosofie (denních i dálkových studentů) ve Sv. Janu p. Skalou. Dnes odpoledne ještě proběhla velmi pěkná beseda s dr. Radwanskim z KAAD v Emauzích. V synagoze proběhla přednáška o Vassule Ryden (na ní jsem nebyl přítomen). Objektivní hodnocení jejích údajných "zpráv od Boha" lze najít zde (EN).

Filosofická antropologie 3 - Ryleova kritika Descartova dualismu

Základní dramatická zápletka kursu: "dualistický monismus" (Aristotelés) mezi materialistickým monismem a platónsko-karteziánským dualismem.

Kritika dualismu od Gilberta Rylea: The Concept of Mind (1949/2002)

Kapitola 1: Descartův Mýtus

The Official Theory
Podle všeobecně rozšířeného pojetí, “oficiální teorie,” má každý člověk (kromě idiotů a mimin) tělo a mysl. Mysl je spojena s tělem, po smrti může existovat a fungovat dál. Tělo je něco veřejného, vnějšího, umístěného v prostoru a čase, podrobeného mechanickým zákonům přírody. Mysl je něco soukromého, vnitřního, mimo prostor, třebaže v čase, nezávislého na mechanických přírodních zákonech. Ve smyslovém vnímání se člověk může mýlit ohledně svého těla a vnějšího světa, nemůže se ale zásadně mýlit ohledně introspekcí nahlíženého vlastního vědomí (může se mýlit nezásadně, např. různým způsobem si věci namlouvat, jak na to upozornil Freud). Člověk poznává jenom svou vlastní mysl a tudíž si nemůže být jist myslí jiných lidí – zda druzí lidé mají mysl lze odhadnout pouze z toho, že vidím nějaké další tělo a předpokládám, že chování tohoto těla je vedeno podobnou myslí, jakou mám já sám.

The Absurdity of the Official Doctrine
Toto “the dogma of the Ghost in the Machine” je naprosto nepravdivé a nesmyslné. Jedná se o kategorickou chybu – podobně jakoby chtěl návštevník vidět Oxfordskou univerzitu po tom, co prošel různé budovy. Nelze vidět koleje, muzeum, jídelnu a ještě k tomu univerzitu. Dokud bude návštěvník chápat univerzitu jako jednu z budov, bude mysteriózní a nikdy ji neuvidí. Je třeba mu vysvětlit, jak požívat slovo pojem univerzita. Zastánci oficiální teorie činí kategorickou chybu: když myšlení, cítění, a chtění nelze popsat v termínech fyziky, chemie, a fyziologie, domnívají se, že je třeba popsat v nějakých podobných, byť specielně duchovních termínech.

The Origin of the Category-mistake
Úspěch Galileovské mechaniky vedl Descartesa jako vědce k přesvědčení, že veškeré věci v prostoru je možné vysvětlit mechanicky. Jako věřící člověk ale (na rozdíl od Hobbese) nemohl přijmout fakt, že lidé jsou jen komplexnější hodinky. Descartes proto přišel s ideou, že duše (mysl) je nějakou ne-prostorovou věcí. V mnoha jiných ohledech funguje podobně jako jiné prostorové věci, je tedy v mnohém podobná, v něčem odlišná. Descartova představa o duši je tedy para-mechanická. Problémem pak samozřejmě je:

1. Vysvětlení kauzality mezi duší a tělem; duši lze navíc stěží poopsat jinak něž negativně – ne-prostorová, ne-veřejná, ne-mechanicky-v-pohybu, atd. Co duše tedy je, zůstává záhadou.
2. Podobně jako je svět deterministický, je i duše řízena deterministickými zákony. Zásluha, zodpovědnost, volba, atd. jsou tedy pojmy, které nelze na duši aplikovat.
   

Ryle chce naopak ukázat, že klást mentální a fyzikální procesy vedle sebe je kategorickou chybou. Je to podobně absurdní jako spojování jiných věci různého logického typu pomocí spojky a, např. v této vtipné větě: “Přijela domů v záplavě slz a limuzíně.” Mysl a Hmota nejsou věci, které lze klást vedle sebe či proti sobě. Samozřejmě v nějakém smyslu lze mluvit o těle či hmotě a v nějakém smyslu o duši a mysli, ale nikoli ve stejném smylu. Podobně nelze říci, že “se zvedá příliv, akcie, nálada a průměrný věk.”
______________
Dnes jsme měli koncert skupiny Swing Cheek - k filosofii hudby ale už nic dodat nestíhám. Prioritou je příprava na úterní přednášku z Filosofické antropologie.

Descartes proti reálným akcidentům 1

V článku "Největší kámen úrazu: Descartovo popření reálných kvalit" (1995, EN) se Stephen Menn zabývá Descartovou diskusí s Arnauldem ve čtvrté řadě námitek k Meditacím. Menn nejprve upozorňuje na to, že když Descartes říká, že teplota není reálnou kvalitou ohně, neznamená to, že by oheň nebyl reálně teplý. Podobně totiž Descartes popírá, že by tvar (figura) byla reálnou kvalitou těles, aniž by popíral, že tělesa jsou reálně tvarovaná.

Descartes zde používá standardní scholastickou terminologii (což sám zmiňuje v dopise Mersennovi, AT III, 648-49), podle níž kvality a jiné akcidenty jsou buď reálné anebo modální. Zatímco scholastikové (jako Suárez DM d39s2n17) považují teplotu za reálnou kvalitu (entitas nebo res), tvar považují za kvalitu modální (modus). Descartův program předpokládá scholastickou terminologii, ale jde dále: nejen tvar, ale i pohyb je modus, a tím pádem i pohyby vzduchu jako je teplo či zvuk jsou mody. Menn píše:

Descartes tedy netvrdí, že tvar a pohyb jsou příklady reálných kvalit, aby hájil stanovisko, že smyslové kvality jsou méně reálné; právě naopak, bere si tvar jako příklad kvality, která není reálná, aby hájil stanovisko, že pohyb a smyslové kvality nejsou nijak reálnější (jak se domnívají scholastikové) než tvar. (Menn, The Greatest Stumbling Block, s. 184)
Kvalita tedy může něčemu reálně náležet, aniž by byla věcí (res) nebo-li reálnou kvalitou. Může být totiž modem anebo pomyslným jsoucnem se základem ve věci (ens rationis cum fundamento in re). Jinak řečeno, existují tři roviny reality:

1. reálná věc (res - věc - v latině etymologicky spřízněna s realis)
2. modus
3. ens rationis cum fundamento in re

(Poslední rovina obsahuje pouze negace, privace a relace, žádné kvality; pod ní se "nachází" už jen rovina ničeho.)

Podle jakého kriteria lze rozlišit mezi mody a res? Zatímco modus není ani nadpřirozenou boží silou oddělitelný od svého subjektu, res ano a to i v případě, že se tak z přirozeného hlediska neděje. Pokud je tedy kvalita reálnou res pak je možné, aby Bůh zachoval danou kvalitu nezávisle na substanci (jiné res), ve které za normálních okolností inheruje, a naopak. Pokud je modem, pak to možné není.

Descartovo pojetí idejí

V Descartově kauzálním argumentu (viz minulý záznam) - stejně tak jako v celé jeho filosofii - hraje velkou roli pojem ideje. Descartes užívá toto slovo jinak, než bylo v jeho době zvykem - ideje nejsou pro Descarta samotnou Boží essencí nakolik je napodobitelná stvořenými věcmi, ale různými objekty naší mysli. Podle standardního čtení je Descartes representacionalistou, což znamená, že prvotně poznáváme jn naše ideje a teprve druhotně možná i věci representované idejemi. Podle nestandardního čtení je Descartes přímým realistou, což známená, že alespoň v některých případech přímo poznáváme věci mimo naši mysl.

Zdá se, že u Descarta lze najít textovou podporu jak pro representacionalismus tak pro přímý realismus. Obě pozice jsou ale neslučitelné a je tedy záhadou, jak mohl Descartes tuto neslučitelnou přehlédnout. David Clemenson (který strávil nějaký čas i zde v Česku, v Praze a dokonce i v Hartmanicích!) přišel s tezí, že Descartes zastává oslabený representacionalismus a oslabený přímý realismus zároveň a že tuto pozici převzal Descartes od jezuitů jako je Fonseca, Toletus, Coimberští.

Podle oslabeného přímého realismu může být objekt v mé mysli zároveň i objektem mimo moji mysl. Mezi x-v-mé mysli a x-v-realitě je numerická identita navzdory reálné odlišnosti (protože x-v-mé mysli může existovat i pokud x-v-realitě zanikne a naopak; podle silného přímého realismu je nutné, že je-li x-v-mé mysli, je to jen díky x-v-realitě). (s. 3)

Podle oslabeného representacionalismu je cokoliv, co poznáváme, numericky identické s (nějakým) objektem-v-mysli, kdežto podle silného representacionalismu to musí být i reálně identické. Tyto definice závisí na rozdílu mezi numerickou a reálnou identitou: slunce-v-mysli je numericky identické se sluncem-na-obloze, třebaže obojí je reálně odlišné. (s. 4). Clemenson chce jinými slovy říci, že oslabený representacionalismus umožňuje přímé poznání věcí numericky identických a reálně odlišných (tj. jak slunce-v-mysli tak slunce-na-obloze), kdežto silný nikoliv: přímo poznáváme jen a pouze slunce-v-naší mysli.

Descartovo pojetí, že numericky jeden a týž objekt může být zároveň v realitě i v mysli (kde má objektivní bytí) nazývá Clemenson "dual-presence theory". Tuto teorii zastávali výše zmínění jezuité.

Odbočka: Jezuité totiž převzali od františkánů následující tři anti-Tomášovské teze:

1. je možné přímo a bezprostředně poznávat singulární objekty (nikoli jen univerzální);
2. je možné přímo a bezprostředně poznávat neexistující objekty;
3. objektivní a intencionální bytí je vnitřní vůči svému objektu (nikoli nutně vnější).

Z 2 vyplývá silný přímý realismus, tj. poznávám-li (přímo) nějaké x-v-mé-mysli, pak je to jen a pouze díky x-v-realitě.

Clemensova vynikající kniha Descartes' Theory of Ideas je zčásti přístupná na amazonu; užitečná je recenze Dana Kaufmana v Notre Dame Review.

Descartův kauzální argument pro Boha

Pomyslná jsoucna jsou podle Suáreze to, co je "čistě objektivně v intelektu". Ve třetí Meditaci používá Descartes pojem objektivní reality v jednom ze svých dvou hlavních argumentů ve prospěch existence Boží. Argument lze shrnout takto (AT VII, 41):

P1: V mé mysli jsou ideje různých věcí.
P2: Jedna z těchto idejí je o Bohu.
P3: Příčina této ideje (příp. objektivní reality, tj. toho, o čem je) nemůže být moje mysl.
Z: Bůh existuje (jakožto příčina mé ideje).

Na první pohled bizardní argument, ovšem diskuse s Caterem v prvních námitkách poukazuje na to, že ne tak docela. (Současná analýza: EN)