Scotus o transcendentáliích 3

To [tj. že k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou jsoucna] je patrné také z toho, že jsoucno nemá pouze vlastnosti, jež s ním mají stejný rozsah, jako jsou jedno, pravdivé a dobré, ale má i některé vlastnosti, jež jsou vzájemně protikladné, jako např. nutné nebo možné, akt nebo potence, ap.

Tak jako jsou však vlastnosti, jež mají stejný rozsah jako jsoucno, transcendentní, protože plynou ze jsoucna, pokud toto není vymezeno nějakou kategorií, tak i disjunktní vlastnosti jsou transcendentní. A oba členy oné disjunkce jsou transcendentní, protože žádný nevymezuje vymezitelné tak, že by to náleželo do určité kategorie. Přece však jeden člen oné disjunkce náleží formálně pouze jednomu jsoucnu, jako např. nutné v oné disjunci nutné nebo možné a nekonečné v disjunkci konečné nebo nekonečné a podobně v jiných případech.

A tak tedy může být moudrost transcendentním pojmem, jakož i vše, co je společné Bohu a stvořeným věcem. Některé transcendentní pojmy se ovšem vypovídají pouze o Bohu, jiné zas o Bohu i o stvořených věcech. Není však nutné, aby se transcendentní vypovídalo o všech jsoucnech, leda v tom případě, že má stejný rozsah jako první z transcendentních určení, totiž jsoucno. [Ord 1d8p1q3nn18-19]

Komentář: Podle Scota je transcendentálií i akt nebo potence. Předpokládám, že aktem myslí Scotus Boha jakožto čistý akt a potencí všechna ostatní jsoucna jakožto "směs" aktu a potence. Protože aktivita je definována přechodem potence do aktu, předpokládám, že by Scotus uznal Ondokovu-Waissmahrovu tezi (24.4.2010), že mezi transcendentáliemi je i aktivita. Otázkou ovšem zůstává (a) zda je aktivita koextensivní transcendentálií (mající stejný rozsah), (b) co vůbec Ondok a Waissmahr myslí aktivitou.
----------
Latinský text (z Woltera):
Hoc patet ex illo: quia ens non tantum habet passiones (angl. attributes) simplices convertibiles, sicut sunt unum, verum et bonum, sed habet aliquas passiones ubi opposita distinguuntur contra se, sicut necesse vel possibile, actus vel potentia, et huiusmodi.

Sicut autem passiones convertibiles sunt transcendentales, quia consequuntur ens non inquantum determinatur ad aliquod genus (angl. because they pertain to being as undetermined to a definite genus), ita passiones disiunctae sunt trancendentales; et utcumque membrum illius disiuncti est transcendens, quia neutrun determinat suum determinable ad certum genus; et tamen unum membrum illius disiuncti formaliter est speciale non conveniens nisi uni enti, sicut necesse in ista divisione necesse vel possibile, et similiter infinitum in ista divisione finitum vel infinitum, et sic de aliis.

Ita etiam potest sapientia esse transcendens et quodcumque aliud quod est commune Deo et creaturae, licet aliquod tale dicatur de solo Deo, aliquod autem de Deo et creatura. Non oportet autem transcendens ut transcendens dici de quocumque ente, nisi sit convertibile cum primo transcendente, scilicet ente.

Scotus o transcendentáliích 2

Pokračování ze včerejška:

Ale tu vzniká jiná otázka: Jak je možné klást pojem moudrosti mezi transcendentní určení, když moudrost není společná všem jsoucnům? O transcendentních pojmech se totiž zdá, že jsou všem jsoucnům společné.

Odpovídám: Tak jako k pojmu nejvyššího rodu nenáleží mít pod sebou více druhů, nýbrž nemít nad sebou nějaký vyšší rod (jako např. kategorie kdy, protože nemá vyšší rod, je nejvyšším rodem, třebaže má jen málo nebo spíše nemá vůbec žádné druhy), tak i každý transcendentní pojem nemá žádný rod, do něhož by náležel. A tak tedy k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou pojmu jsoucna. Že je však společný mnoha podřazeným entitám, to je něco, co mu připadá jen nahodile. [Ord 1d8p1q3]

Scotus o transcendentáliích 1

V sobotu jsem zmiňoval problematiku transcendentálií, dnes bych rád šel přímo ke zdroji - k bl. Janu Dunsi Scotovi (c. 1265/66-1308). Scotus mluví o trancendentáliích v rámci svého komentáře k Sentencím Petra Lombardského (c. 1100-1160). Sentence jsou gigantickou sbírkou citátů z církevních otců uspořádaných do tematických okruhů:

I. kniha: De mysterio Trinitatis (O tajemství Trojice; 48 distinkcí)
II. kniha: De rerum creatione (O stvoření věcí, 44 distinkcí)
III. kniha: De incarnatione Verbi (O vtělení Slova, 40 distincí)
IV. kniha: De doctrina Signorum (O nauce o znacích, 50 distincí)

Sentence byly knihou kterou od r. 1220 komentoval každý středověký doktor teologie v rámci svého studia a tudíž se jedná o jednu z nejkomentovanějsích knih na světě.

Scotus se dostane k transcendentáliím v rámci "řádného" komentáře k Lombardově I. knize, distinkce 8., která pojednává o pravdě, nesdělitelnosti a jednoduchosti jako božích vlastnostech (veritas sive proprietas, incommunicabilitas, simplicitas). Přesnější odkaz: Ordinatio 1d8p1q3.

V překladu Stanislava Sousedíka (Jan Duns Scotus a jeho čeští žáci, 1989, s. 209) zní pasáž takto:

Tu však vzniká otázka, jaké jsou ony predikáty, které se vypovídají formálně o Bohu, jako např. moudrý, dobrý, atd. [*]

Odpovídám: Dříve než na deset kategorií se jsoucno dělí na konečné a nekonečné, protože pouze o jednom z obou členů tohoto rozdělení, totiž o konečném jsoucnu, platí, že je to pojem společný deseti kategoriím. Tudíž cokoli náleží pojmu jsoucna, pokud je bereme jako indiferentní vůči určení konečné a nekonečné, nebo co je vlastní pouze jsoucnu nekonečnému, to vše náleží jsoucnu nikoli pokud je vymezeno tou kterou kategorií, nýbrž jako něco dřívější a tudíž jako něco transcendentní a co je mimo jakoukoli kategorii. Veškerá pojmová určení, jež jsou společná Bohu a stvořeným věcem, mají tu povahu, že náležejí jsoucnu, pokud je indiferentní vůči tomu být konečným nebo nekonečným. Náležejí-li tato určení Bohu, jsou nekonečná, náležejí-li stvořené věci, jsou konečná. Tato určení náležejí tedy jsoucnu dříe, než se jsoucno dělí na deset kategorií a jsou tedy transcendentní.

[POKR.]

[*] POZN. Vypouštím dvojité uvozovky při zmínce predikátů, protože je většinou užívám jako jmen formálních pojmů; jako jmen objektivních pojmů používám kurzívu.

Quaestio 8

Do schránky dorazila ročenka Quaestio: The Yearbook of the History of Metaphysics (EN) - číslo 8 (2008). Tato v Itálii vydávaná ročenka se zaměřuje na "rekonstrukci historie důležitých pojmů a témat metafyzické tradice. Cílem je průzkum počátků těchto pojmů a témat v antice a středověku a dále sledování jejich recepce a transformace v moderní a současné filozofii." Ročenka vychází od r. 2001 a doposud sledovala následující témata: Heidegger a středověké myšlení (2001), Kauzalita (2002), Existence (2003), Zkušenost (2004), Metafyzika - subjekt a status (2005), Augustin a augustiniánská tradice (2006), Látka (2007).

Poslední číslo je věnováno Janu Dunsi Scotovi a jeho dědictví. Do tohoto čísla jsem přispěl článkem o pomyslných jsoucnech u Františka Suáreze (1548 Granada – 25. září 1617) a Bartolomea Mastri (1602-1673) - "princi skotistů".

Z témat Quaestio 8, které mě na první pohled zaujaly:

- boží neproměnlivost,
- vztah mezi Henry Harclayem a Scotem (Mark Henniger),
- poscotovská diskuse o rozsahu metafyziky,
- metafyzika Nicolase Boneta (ve francouzštině),
- hebrejská scotistická scholastika (v italštině),
- scotistická debata o podstatě metafyziky (Marco Forlivesi),
- Descartes a scotistická tradice (v italštině),
- (ne-)recepce Scotova důkazu boží existence u barokních scotistů (od mého přítele Lukáše Nováka)
- podrobný pramenný přehled pařížského scotismu (Jacob Schmutz)
- C.S. Peirce a scotismus
- scotismus a analytická filosofie (Olivier Boulnois)