2. Ontologické závazky
Chisholm operuje podobně jako Quine s pojmem ontologických závazků, chápe je ovšem odlišně (viz pozn. z 12.8). Quineovi jde o to, co musí být (jaká musí být realita), aby naše výroky byly nejenom smysluplné, ale pravdivé. Chisholmovi jde o to, co musí být, aby platila jeho teorie intencionality.
Jeden z důsledků Chisholmovy teorie intencionality je, že každý intencionální akt se vztahuje k nějakému intencionálnímu objektu. Za normálních okolností se naše intencionální stavy (myšlení, mínění, doufání, atd.) vztahují na běžné konkrétní předměty jako auta, počítače, lidi, rostliny, atd. ovšem stává se také, že "spekulujeme" o věcech, které se nevyskytují v (časoprostorové) realitě, jako např. zelení jednorožci či víly. I tyto čistě intencionální objekty je třeba přimout, podle Chisholma, do naší ontologie.
Tento důsledek je možné nazvat platonismem či extrémním realismem (sám Chisholm užívá tohoto označení, viz On Metaphysics, p. 142):
... mezi vlastnostmi některé jsou exemplifikovány a jiné nikoli. (... there are properties, some of which are exemplified and some of which are not exemplified)
Být zeleným jednorožcem či být vílou jsou tedy podle Chisholma (nakolik víme) neexemplifikované vlastnosti, které navzdory tomu, že nejsou exemplifikované, nějak jsou.
Zobrazují se příspěvky se štítkemQuine. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemQuine. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 12. října 2009
pondělí 17. srpna 2009
Runggaldier: Základní problémy (1998) - Hodnocení naturalistických směrů
Skončil náš "seriál" o naturalistické ontologii, která se vyvinula díky Carnapovi, Quineovi a mnoha dalším autorům, z původně radikálně anti-metafyzického logického pozitivismu (LP). Co k tomuto filozofickému směru říci?
LP výrazným způsobem zvýšil nároky na pojmovou jasnost a argumentační kvalitu. LP je trvalou výzvou pro ty, kteří snadno hází slovy, které nedokážou vysvětlit. Ne nadarmo spatřují logičtí positivisté svůj vzor v Sókratovi. LP sám sebe podrobil detailní kritice a překonal své překonání metafyziky: Carnap nejprve chápal ontologické otázky jako quasi-hudební záliby, později jako pragmatické externí otázky. Quine sice pragmatickou povahu těchto otázek také zastává, ale stírá se u něho rozdělení mezi otázkami vědy ("ňam") a otázkami metafyziky ("fuj"). Quine tedy nezužuje jako Carnap to, co se počítá jako interní, teoretická otázka. Teoretické otázky jsou i ty, které se týkají lepšího pojmového rámce s jeho ontologickými závazky. Předměty však nejsou nic jiného než užitečné "postuláty", Quine se počítá mezi tzv. anti-realisty.
Kritika současných naturalistických směrů v ontologii není snadná vzhledem k tomu, jak brilantní má zastánce a jak subtilní, "barokní", diskuse se vedou i o těch nejmenších podrobnostech. Uveďme si jen některé na první pohled patrné slabiny:
(Na druhou stranu nelze říci, že by tyto směry byly teismu zásadně nepřátelské. Byly např. učiněny pokusy o "quineistický teismus" (EN). Zajímavé také je, že jeden z Quineových žáků, Dagfinn Føllesdal (EN) se hlásí ke katolicismu; radikální empiricistickou cestou se vydal jiný katolík, Bas van Fraassen (EN)).Na slibnější formy analytické ontologie (fenomenologické, deskriptivní, a neoaristotelské) se snad časem také podíváme.
LP výrazným způsobem zvýšil nároky na pojmovou jasnost a argumentační kvalitu. LP je trvalou výzvou pro ty, kteří snadno hází slovy, které nedokážou vysvětlit. Ne nadarmo spatřují logičtí positivisté svůj vzor v Sókratovi. LP sám sebe podrobil detailní kritice a překonal své překonání metafyziky: Carnap nejprve chápal ontologické otázky jako quasi-hudební záliby, později jako pragmatické externí otázky. Quine sice pragmatickou povahu těchto otázek také zastává, ale stírá se u něho rozdělení mezi otázkami vědy ("ňam") a otázkami metafyziky ("fuj"). Quine tedy nezužuje jako Carnap to, co se počítá jako interní, teoretická otázka. Teoretické otázky jsou i ty, které se týkají lepšího pojmového rámce s jeho ontologickými závazky. Předměty však nejsou nic jiného než užitečné "postuláty", Quine se počítá mezi tzv. anti-realisty.
Kritika současných naturalistických směrů v ontologii není snadná vzhledem k tomu, jak brilantní má zastánce a jak subtilní, "barokní", diskuse se vedou i o těch nejmenších podrobnostech. Uveďme si jen některé na první pohled patrné slabiny:
- přeložit běžné pravdy do kanonické firmy čistě fyzikálního jazyka je nejspíše nemožné (jeden problém za všechny: indexikální výrazy jako "já", "on", "nyní", "zde")
- čtyř-dimenzionální jazyk je užitečná fikce ve fyzice, ale neodpovídá naší každodenní zkušenosti
- fyzikalistický jazyk je lákavý asi jen pro vrstvičku amerických intelektuálů; pokud chce být někdo ateistou (naturalistou, fyzikalistou) měl by svůj světonázor opřít o silnější argumenty než o různé pragmatické úvahy a dogmatické výroky o tom, jak "všichni víme, že svět se skládá z atomů a různých silových polí ... a vše se evolučně vyvíjí".
- "fyzikalismus" a "naturalismus", přestože se o nich neustále hovoří, jsou velmi obtížně definovatelné; skoro se zdá, jakoby to byla mystéria (na rozdíl od křesťanských tajemství ale většina naturalistů není ochotna tajuplnou podstatu naturalismu připustit).
(Na druhou stranu nelze říci, že by tyto směry byly teismu zásadně nepřátelské. Byly např. učiněny pokusy o "quineistický teismus" (EN). Zajímavé také je, že jeden z Quineových žáků, Dagfinn Føllesdal (EN) se hlásí ke katolicismu; radikální empiricistickou cestou se vydal jiný katolík, Bas van Fraassen (EN)).Na slibnější formy analytické ontologie (fenomenologické, deskriptivní, a neoaristotelské) se snad časem také podíváme.
čtvrtek 13. srpna 2009
Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 6
Fyzikalismus
V posledních dvou záznamech (předměty jako "postuláty", ontologické závazky) jsme velice stručně nastínili Quineův ontologický rámec a metodiku. Zatím jsme si ale neřekli nic o obsahu Quineovy ontologie, tj. jak vlastně "Quine vidí svět." Víme, že ontologie je dána pojmovým rámcem určitého jazyka. Která jazyková forma je ale podle Quinea fundamentální? Je to naše každodenní mluva o fyzických objektech:
Byť nejsme omezeni v tom, kde skončíme, jsme omezeni v tom, jak začneme. ... Ať už analyzujeme stavbu naší teorie jakkoli, musíme začít uprostřed. Naše pojmové prvotiny jsou středně-velké, středně-vzdálené objekty a naše seznámení se s nimi a se vším ostatním v kulturní evoluci naší rasy pochází z tohoto středu. (Word and Object, 1960, 4-5)
Fyzikálních objekty jsou tedy časo-prostorové jednotky, např. stoly, počítače, auta, rostliny, zvířata, a osoby. Nejsou to tedy jakási fundamentální smyslová data, jak měli za to tradiční empiricisté.
Doposud nic převratného pro aristoteliky a jiné filozofy, kteří se necítí vázáni empiricismem. Quine nicméně tyto fyzikální objekty chápe jako čtyř-rozměrné. Stůl je tedy časoprostorová "žížala", z níž v každém okamžiku vidím jen jeden časový úsek. Není rozdílu mezi trvajícím-stolem ("objekt") a výrobou-stolu (proces):
Fyzické objekty, chápány takto čtyř-dimenzionálně v časo-prostoru, nelze rozlišit od událostí ... a procesů. (Word and Object, 1960, 171)
Quine navíc v rámci svého behaviorismu redukuje veškeré mentální objekty na fyzikální události. Tím tedy jedinou kategorií Quineovy ontologie zůstávají fyzikální čtyřdimenzionální objekt-procesy. Vše ostatní jsou "entia non grata" (nežádoucí entity), které lze redukovat na objekty jediné základní kategorie.
Vpravdě pouštní krajina.
V posledních dvou záznamech (předměty jako "postuláty", ontologické závazky) jsme velice stručně nastínili Quineův ontologický rámec a metodiku. Zatím jsme si ale neřekli nic o obsahu Quineovy ontologie, tj. jak vlastně "Quine vidí svět." Víme, že ontologie je dána pojmovým rámcem určitého jazyka. Která jazyková forma je ale podle Quinea fundamentální? Je to naše každodenní mluva o fyzických objektech:
Byť nejsme omezeni v tom, kde skončíme, jsme omezeni v tom, jak začneme. ... Ať už analyzujeme stavbu naší teorie jakkoli, musíme začít uprostřed. Naše pojmové prvotiny jsou středně-velké, středně-vzdálené objekty a naše seznámení se s nimi a se vším ostatním v kulturní evoluci naší rasy pochází z tohoto středu. (Word and Object, 1960, 4-5)
Fyzikálních objekty jsou tedy časo-prostorové jednotky, např. stoly, počítače, auta, rostliny, zvířata, a osoby. Nejsou to tedy jakási fundamentální smyslová data, jak měli za to tradiční empiricisté.
Doposud nic převratného pro aristoteliky a jiné filozofy, kteří se necítí vázáni empiricismem. Quine nicméně tyto fyzikální objekty chápe jako čtyř-rozměrné. Stůl je tedy časoprostorová "žížala", z níž v každém okamžiku vidím jen jeden časový úsek. Není rozdílu mezi trvajícím-stolem ("objekt") a výrobou-stolu (proces):
Fyzické objekty, chápány takto čtyř-dimenzionálně v časo-prostoru, nelze rozlišit od událostí ... a procesů. (Word and Object, 1960, 171)
Quine navíc v rámci svého behaviorismu redukuje veškeré mentální objekty na fyzikální události. Tím tedy jedinou kategorií Quineovy ontologie zůstávají fyzikální čtyřdimenzionální objekt-procesy. Vše ostatní jsou "entia non grata" (nežádoucí entity), které lze redukovat na objekty jediné základní kategorie.
Vpravdě pouštní krajina.
středa 12. srpna 2009
Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 5
Ontologické závazky
Pokud tvrdíme něco pravdivého o světě, máme podle Quinea ontologické závazky, které říkají, co musí být, aby bylo pravdivé to, co o světě tvrdíme. Tyto ontologické závazky nejsou jen tak patrné na první pohled (Quineův oblíbený příklad absurdity předpokladu jednoty gramatické a logické formy je "sake" - tváří se to jako podstatné jméno a přitom je to součástí obratu "kvůli někomu či něčemu" např. "for his sake" znamená "kvůli němu".)
Quine dále tvrdí, že vše podstatné o světě může být vyjádřeno v predikátové logice a tudíž je to predikatová logika, která činí transparentními ontologické závazky. Pravdivý diskurs tedy musí musí být přeložen do kanonické formy, pokud chceme vyjasnit jeho ontologické závazky.
Které části jazyka jsou nositeli "ontologického závazku"? Touto otázkou se Quine zabýval již v článku "O tom, co je" (EN). Naivním myslitelům by se dobrými kandidáty zdála být podstatná jména: "Honza jde do světa". Pokud je tato věta pravdivá, pak jméno "Honza" nás ontologicky zavazuje k existenci Honzy. Problém ovšem nastane v případě tvz. negativních existenčních výroků jako je "Pegas neexistuje". Pokud nás "Pegas" zavazuje k existenci Pegase, jak můžeme o něm zároveň popírat jeho existenci? Narážíme na zjevnou kontradikci. Quine si z toho jako ponaučení odnáší to, že jména nejsou nositeli ontologického závazku. Nositeli závazku jsou vázané proměnné (podle jeho slavného sloganu: "to be is to be a value of a bound variable" - být znamená být hodnotou vázané proměnné). Naši větu o Pegasovi tedy přeložíme do kanonické notace jako: "Neexistuje něco, co pegasuje" (*). Náš ontologický závazek zde není vůči žádné entitě ale jen vůči univerzu diskurzu - za předpokladu, že není prázdný. (Nemáme ale i závazky vůči vlastnostem jako je pegasující?).
* Symbolicky: ¬∃x pegasující(x)
Pokud tvrdíme něco pravdivého o světě, máme podle Quinea ontologické závazky, které říkají, co musí být, aby bylo pravdivé to, co o světě tvrdíme. Tyto ontologické závazky nejsou jen tak patrné na první pohled (Quineův oblíbený příklad absurdity předpokladu jednoty gramatické a logické formy je "sake" - tváří se to jako podstatné jméno a přitom je to součástí obratu "kvůli někomu či něčemu" např. "for his sake" znamená "kvůli němu".)
Quine dále tvrdí, že vše podstatné o světě může být vyjádřeno v predikátové logice a tudíž je to predikatová logika, která činí transparentními ontologické závazky. Pravdivý diskurs tedy musí musí být přeložen do kanonické formy, pokud chceme vyjasnit jeho ontologické závazky.
Které části jazyka jsou nositeli "ontologického závazku"? Touto otázkou se Quine zabýval již v článku "O tom, co je" (EN). Naivním myslitelům by se dobrými kandidáty zdála být podstatná jména: "Honza jde do světa". Pokud je tato věta pravdivá, pak jméno "Honza" nás ontologicky zavazuje k existenci Honzy. Problém ovšem nastane v případě tvz. negativních existenčních výroků jako je "Pegas neexistuje". Pokud nás "Pegas" zavazuje k existenci Pegase, jak můžeme o něm zároveň popírat jeho existenci? Narážíme na zjevnou kontradikci. Quine si z toho jako ponaučení odnáší to, že jména nejsou nositeli ontologického závazku. Nositeli závazku jsou vázané proměnné (podle jeho slavného sloganu: "to be is to be a value of a bound variable" - být znamená být hodnotou vázané proměnné). Naši větu o Pegasovi tedy přeložíme do kanonické notace jako: "Neexistuje něco, co pegasuje" (*). Náš ontologický závazek zde není vůči žádné entitě ale jen vůči univerzu diskurzu - za předpokladu, že není prázdný. (Nemáme ale i závazky vůči vlastnostem jako je pegasující?).
* Symbolicky: ¬∃x pegasující(x)
úterý 11. srpna 2009
Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 4
Předměty jako "postuláty" (posits)
Carnapův přítel a žák, Quine, podstatně modifikoval Carnapovy ideje. U Quinea se do popředí dostaly otázky, které Carnap odsunul jako "externí". Mezi Quineovy nejslavnější články patří "O tom, co je" (On What There Is, 1948) a "Dvě dogmata empiricismu" (Two Dogmas of Empiricism, 1951). Tyto články spolu s dalšími vyšly v roce 1954 jako sborník Z logického hlediska (From a Logical Point of View). V r. 1960 pak vyšla Quineova velice hutná a náročná kniha Slovo a objekt (Word and Object), která Quineovu filozofii představuje v celistvé podobě.
V článku "Dvě dogmata empiricismu" podrobuje Quine kritice dva předpoklady tehdejšího empiricismu (tj. stanoviska, do kterého logický positivismus dovedl Carnap):
Moderní empiricismus je do velké míry podmíněn dvěma dogmaty. Prvním z nich je názor, že je nějaká fundamentální propast mezi pravdami analytickými, které jsou založeny ve významech (meanings) nezávisle na faktech, a pravdami syntetickými, které jsou založené na faktech. Druhým dogmatem je redukcionismus: názor, že každý smysluplný výrok je ekvivalentní nějakému logickému konstruktu z termínů, které referují k přímé zkušenosti. (From a Logical Point of View, 1980: 20)
Ač to není patrné na první pohled, obě dogmata spolu úzce souvisí (dokonce jsou "ve svém kořenu identická", ibid. s. 41). Úzká souvislost je zde i s verifikačním principem významu, podle něhož význam výroku spočívá v empirické metodě jeho potrvzení či oslabení (confirmation or infirmation, ibid. s. 37). Quine totiž odmítá představu, že "jakýkoli výrok, vzatý izolovaně od svých kolegů, může být vůbec nějak podroben potvrzení či oslabení. ... výroky o vnějším světě mohou čelit tribunálu smyslové zkušenosti pouze jako korporace." (ibid. s. 41) Pokud tedy nemá smyslu mluvit o verifikaci jednotlivých výroků, je odmítnuto druhé dogma (redukcionismus) a zároveň i první dogma (striktní předěl mezi analytičností a syntetičností).
Quine si představuje, že všechny naše poznatky, od zeměpisu a historie až po jadernou fyziku a matematiku, se dotýkají zkušenosti "pouze na okraji". Pokud se dostaneme do konfliktu s touto zkušeností, můžeme revidovat jakýkoli individuální poznatek - ovšem nikoli jednotlivě, ale spolu s dalšími, které jsou s ním logicky spojeny. Podle principu konzervativismu revize probíhá většinou na "periferiích", tj. u relativně nových a málo zaběhnutých pravd, ale mohou v zásadě probíhat i v "centru", u logických pravd (např. u principu vyloučeného třetího).
Pro nás je momentálně důležitý Quineův názor, že veškerá ontologie, tj. názor na to, co je, vyplývá z našeho pojmového schématu, jehož volba je daná rovnováhou mnoha, především pragmatických, faktorů (jednoduchost, explikační síla, atd.). Quine je sice přítelem přírodních věd, které podle něj hrají zásadní roli ve volbě pojmového schématu, ale mezi přírodní vědou a mytologií neexistuje podle něj zásadní předěl:
Jako empiricista nadále považuji pojmové schéma vědy za nástroj, který vposledku slouží k předpovídání budoucích zkušeností ve světle minulých zkušeností. Fyzické objekty jsou pojmově včleňovány do situace jako vhodní prostředníci--nikoli ve svých empiricky založených definicích, ale jednoduše jako neredukovatelné postuláty (posits), které jsou epistemologicky vzato srovnatelné s homérovskými bohy. Jako laický fyzik věřím ve fyzikální objekty a ne v Homérské bohy; považuji za vědecký omyl zastávat opačný názor. Nicméně z hlediska epistemologických podkladů se fyzické objekty a bohové liší pouze co do stupně a nikoli co do druhu. Obojí typ entit vstupuje do našich koncepcí pouze jako kulturní "postulát" (posit) (From a Logical Point, 1980, s. 44).
Quineovo stanovisko lze tedy charakterizovát jako (1) naturalismus (zde: setření rozdílu mezi metafyzikou a přírodní vědou), a (2) pragmatimus (zde: pojmová schémata, tj. naše ontologie, jsou pouhou volbou vhodného instrumentu k pochopení "proudu naší zkušenosti"). Jedná se o jakousi směs metafyziky/empiricismu. Směs, kde nelze rozlišit, co z naší teorie pochází ze zkušenosti a co je dáno jazykem s jeho ontologickými závazky.
Quineovo stanovisko lze dále charakterizovat jako "lokální" antirealismus, protože o žádné jednotlivé věci či kategorii věcí nelze jen tak tvrdit, že je reálná--je reálná pouze vůči danému pojmovému schématu. (Z globálního hlediska patrně Quine reálný, na myšlení nezávislý, svět nepopírá.)
Carnapův přítel a žák, Quine, podstatně modifikoval Carnapovy ideje. U Quinea se do popředí dostaly otázky, které Carnap odsunul jako "externí". Mezi Quineovy nejslavnější články patří "O tom, co je" (On What There Is, 1948) a "Dvě dogmata empiricismu" (Two Dogmas of Empiricism, 1951). Tyto články spolu s dalšími vyšly v roce 1954 jako sborník Z logického hlediska (From a Logical Point of View). V r. 1960 pak vyšla Quineova velice hutná a náročná kniha Slovo a objekt (Word and Object), která Quineovu filozofii představuje v celistvé podobě.
V článku "Dvě dogmata empiricismu" podrobuje Quine kritice dva předpoklady tehdejšího empiricismu (tj. stanoviska, do kterého logický positivismus dovedl Carnap):
Moderní empiricismus je do velké míry podmíněn dvěma dogmaty. Prvním z nich je názor, že je nějaká fundamentální propast mezi pravdami analytickými, které jsou založeny ve významech (meanings) nezávisle na faktech, a pravdami syntetickými, které jsou založené na faktech. Druhým dogmatem je redukcionismus: názor, že každý smysluplný výrok je ekvivalentní nějakému logickému konstruktu z termínů, které referují k přímé zkušenosti. (From a Logical Point of View, 1980: 20)
Ač to není patrné na první pohled, obě dogmata spolu úzce souvisí (dokonce jsou "ve svém kořenu identická", ibid. s. 41). Úzká souvislost je zde i s verifikačním principem významu, podle něhož význam výroku spočívá v empirické metodě jeho potrvzení či oslabení (confirmation or infirmation, ibid. s. 37). Quine totiž odmítá představu, že "jakýkoli výrok, vzatý izolovaně od svých kolegů, může být vůbec nějak podroben potvrzení či oslabení. ... výroky o vnějším světě mohou čelit tribunálu smyslové zkušenosti pouze jako korporace." (ibid. s. 41) Pokud tedy nemá smyslu mluvit o verifikaci jednotlivých výroků, je odmítnuto druhé dogma (redukcionismus) a zároveň i první dogma (striktní předěl mezi analytičností a syntetičností).
Quine si představuje, že všechny naše poznatky, od zeměpisu a historie až po jadernou fyziku a matematiku, se dotýkají zkušenosti "pouze na okraji". Pokud se dostaneme do konfliktu s touto zkušeností, můžeme revidovat jakýkoli individuální poznatek - ovšem nikoli jednotlivě, ale spolu s dalšími, které jsou s ním logicky spojeny. Podle principu konzervativismu revize probíhá většinou na "periferiích", tj. u relativně nových a málo zaběhnutých pravd, ale mohou v zásadě probíhat i v "centru", u logických pravd (např. u principu vyloučeného třetího).
Pro nás je momentálně důležitý Quineův názor, že veškerá ontologie, tj. názor na to, co je, vyplývá z našeho pojmového schématu, jehož volba je daná rovnováhou mnoha, především pragmatických, faktorů (jednoduchost, explikační síla, atd.). Quine je sice přítelem přírodních věd, které podle něj hrají zásadní roli ve volbě pojmového schématu, ale mezi přírodní vědou a mytologií neexistuje podle něj zásadní předěl:
Jako empiricista nadále považuji pojmové schéma vědy za nástroj, který vposledku slouží k předpovídání budoucích zkušeností ve světle minulých zkušeností. Fyzické objekty jsou pojmově včleňovány do situace jako vhodní prostředníci--nikoli ve svých empiricky založených definicích, ale jednoduše jako neredukovatelné postuláty (posits), které jsou epistemologicky vzato srovnatelné s homérovskými bohy. Jako laický fyzik věřím ve fyzikální objekty a ne v Homérské bohy; považuji za vědecký omyl zastávat opačný názor. Nicméně z hlediska epistemologických podkladů se fyzické objekty a bohové liší pouze co do stupně a nikoli co do druhu. Obojí typ entit vstupuje do našich koncepcí pouze jako kulturní "postulát" (posit) (From a Logical Point, 1980, s. 44).
Quineovo stanovisko lze tedy charakterizovát jako (1) naturalismus (zde: setření rozdílu mezi metafyzikou a přírodní vědou), a (2) pragmatimus (zde: pojmová schémata, tj. naše ontologie, jsou pouhou volbou vhodného instrumentu k pochopení "proudu naší zkušenosti"). Jedná se o jakousi směs metafyziky/empiricismu. Směs, kde nelze rozlišit, co z naší teorie pochází ze zkušenosti a co je dáno jazykem s jeho ontologickými závazky.
Quineovo stanovisko lze dále charakterizovat jako "lokální" antirealismus, protože o žádné jednotlivé věci či kategorii věcí nelze jen tak tvrdit, že je reálná--je reálná pouze vůči danému pojmovému schématu. (Z globálního hlediska patrně Quine reálný, na myšlení nezávislý, svět nepopírá.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)