1. Pavel Materna: Princip dvojhodnotovosti – “gaps” a “guts”
Přednáška zaměřená na "relativismus v logice", tj. parakonzistentní logiky. Parakonsistentní logiky mají různé verze, podle toho, zda tvrdí, že (některé) kontradikce (1) nejsou pravdivé, ale užitečné, (2) mohou být pravdivé, (3) jsou pravdivé (dialetheismus zastávaný Grahamem Priestem). Materna probíral argumenty kolem jednotlivých verzí. Mj. užitečně rozlišil dvojí formulaci principu dvojhodnotovosti:
PD1. Jsou právě dvě pravdivostní hodnoty: pravdivá a nepravdivá.
PD2. Každé tvrzení je buď pravdivá nebo nepravdivá.
Z PD2 vyplývá PD1, ale nikoli naopak. Jestliže má totiž nějaké tvrzení existenční presupozici a ta není naplněna, dané tvrzení není pravdivé ani nepravdivé. Nemáme zde třetí pravdivostní hodnotu (PD1 platí), ale její absenci (PD2 neplatí).
2. David Černý: Princip sporu: Aristotelský přístup
David nejprve probral různé historické formulace principu sporu: Kdosi spočítal, že jich je asi 240, lze je rozdělit do čtyř skupin (a) syntaktické, (b) logicko-sémantické, (c) metafyzické, (d) psychologicko-pragmatické. Mezi těmito formulacemi je podle Černého analogie, přičemž hlavním analogátem je metafyzický princip sporu. Dále hovořil Černý mj. o tom, že:
- princip sporu vyjadřuje v transcendentní rovině identitu (Sv. Tomáš: fundatur supra rationem entis et non entis);
- princip sporu je "trancendentální", zakládá veškeré další poznání, je nevytěsnitelný ze všech dimenzí lidského myšlení;
- Aristotelovo zdůvodnění (elenchos) postupuje (v knize Γ) třemi cestami: sémantickou, syntaktickou a praktickou.
- podle Terence Parsonse: předpokládejme, že tvrdíme B a Priest řekne "non-B". Zdálo by se, že s námi nesouhlasí, jenže je dialetheista, takže by podle něho mohlo platit B a non-B. Jak by tedy mohl Priest vyjádřit, že s námi opravdu nesouhlasí? Jedině tak, že poví, že B není pravdivý výrok, jenže to je kompatibilní s tím, že B je pravdivý. Dialetheista tedy nedokáže vyjádřit nesouhlas.
- princip sporu lze nejlépe vyjádřit pomocí pojmu materiální inkompatibility: jestliže A je A, potom není B. Sympolicky: A ┴ B (Huw Price); inkompatibilita je primárnější než negace.
Cardal rozvinul úvahy nad tím, co je to kultura a jak vzniká. Kultura je výsledkem specifické činnosti člověka (jeho rozumu a vůle). Člověk v ní působí na přirozeně daný stav skutečnosti za účelem její modifikace, čímž ji obohatí o nový rozměr. Cardal citoval Cicerona jako původce přeneseného smyslu slova 'kultura' (viz 23.4.2010). Kulturní činnost může být v zásadě obrácena dvojím směrem:
(a) mimo člověka, např. zemědělství, umění, technologie (artes serviles, transitivní činnost)
(b) do člověka (artes liberles, immanentní činnosti)
Ke kulturní činnosti člověka lze zaujmout tři základní postoje (moje formulace):
- kultura určuje přirozenost: člověk nemá danou přirozenost/esenci (sartovský existencialismus)
- přirozenost určuje kulturu (např. marxismus, kde je kultura výsledkem materiálně-výrobních sil)
- kultura je rozvinutím přirozenosti (terminologií tomistické metafyziky: druhé akcidentální akty určují první akt substanciální; kultura je druhá přirozenost zdokonalující první přirozenost; to, že myslíme a chceme je dané, ovšem to, jak myslíme a jak chceme, je ovlivněné kulturou).
K tématu Cardal doporučil několikasvazkovou knihu Wernera Jaegera Paideia. Die Formung des griechischen Menschen, kde Jaeger hovoří o kultuře jako zosobnění ideálu toho, jak být člověkem, a Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti.
4.Roman Joch: Princip sporu a politické ideologie
Joch nejprve doporučil knihu Jan Horníka Proč holokaust a shrnul argumentaci pro její hlavní tezi (nacismus je založen na dawinistické ideji, že jediným mechanismem evoluce je boj o přežití). Joch kromě nacismu rozebíral i marxistický komunismus a relativistický liberalismus. Vnitřní rozpornost těchto systému podle něho vede ke zničení těch cílů, o které i jim samým (zpočátku) jde.
----------
S prof. Sousedíkem, Maternou, a Davidem Černým jsme pak ještě diskutovali o TIL a aristotelismu. Otázky, které jsem si poznamenal z této diskuse:
- Je princip sporu základním principem či je založen na základnějším principu: principu identity ( jsoucno je jedním, tj. něčím určitým)?
- Jsou individua náhá či nějak chrakterizovaná? Např. essenciálními predikáty (člověk, živočich, těleso), nutnými akcidenty (rozlehlý, schopný přemýšlet), druhovými a rodovými rozdíly (rozumový)?
- Je TIL logika kompatibilní s logikou tomistickou?
- O čem je výrok v TILu (o intenzích či o reálných individuích)?
- Existuje smysl ‘a priori’ v němž logika není a priori (že v nějakém smyslu je a priori není předmětem sporu)?
- O čem je aristotelská věda (o reálných individuích či o objektivních pojmech)?
- Co je to tomismus? (nauka Hervaea, Sonciny, Kajetana …)
