Filosofická antropologie 4: Kennyho "aristotelisace" Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina 2

Jak tedy podle Wittgensteina (v Kennyho čtení) spolu souvisí mentální a tělesné projevy?

“Fyzické vyjádření mentálního procesu je kritérium tohoto procesu: jinými slovy, částí pojmu mentálního procesu určitého druhu je to, že potřebuje mít charakteristický projev. Abychom rozumněli samotným významům slov jako je “bolest” či “žal” musíme vědět, že bolest a žal jsou charakteristicky spojeny s určitými tělesnými projevy.” (Kenny 1989: 4)

Rozdíl mezi kritériem a symptomem je tento: červánky mohou být symptomem zítřejšího dobrého počasí, ale nepřítomnost mraků, záře slunce, atd. jsou kriteriem dobrého počasí.

U Wittgensteina tedy neprobíhá hranice mentálního království jako u Descartesa mezi introspektivním, soukromým zážitkém a věřejným vnějším měřitelným světem, ale mezi schopnostmi vykonávat určité rozumové symbolické činnosti (jazyk) a sledovat určité rozumové cíle na straně jedné a mezi schopnostmi nižšími (reakce na vjemy – senzitivita, vegetativní činnost) na straně druhé. V tomto ohledu se Wittgensteinovo pojetí blíží předkarteziánskému pojetí aristotelskému.

Descartesa: vědomí = sebe-vědomí (důsledek: schopnost jazyka)
Wittgenstein: vědomí-se-schopností jazyka = sebevědomí (pouze díky jazyku rozlišíme prosté cítění bolesti od soudu „Já cítím bolest“).
__________
Včera a dnes proběhly přednášky z Filosofie (denních i dálkových studentů) ve Sv. Janu p. Skalou. Dnes odpoledne ještě proběhla velmi pěkná beseda s dr. Radwanskim z KAAD v Emauzích. V synagoze proběhla přednáška o Vassule Ryden (na ní jsem nebyl přítomen). Objektivní hodnocení jejích údajných "zpráv od Boha" lze najít zde (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho “aristotelizace” Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina - 1

Podobností v teoriích mysli mezi Rylem a Wittgensteinem na jedné straně a Aristotelem a Tomášem na straně druhé si povšiml Anthony Kenny (v mnoha knihách; následuje shrnutí první kapitoly The Metaphysics of Mind, 1989):

Dualismus je přesvědčení, že existují dva světy. Fyzikální svět hmoty a energie, svět, který vidíme a který si můžeme “osahat”, případně změřit pomocí přístrojů v oblastech, na které naše vlastní smysly již nestačí. A mentální svět soukromých prožitků, který je zcela odlišný od světa fyzikálního.

Dualismus hmotného světa a mysli lze nalézt již u Platóna (u něho byla mysl součástí světa idejí). Na počátku novověku rozpracoval dualismus René Descartes. Descartovu filosofii lze shrnout (podle Kennyho) do dvou tezí:

• Člověk je myslící věc (res cogitans) - myšlení identifikuje Descartes s vědomím (zvířata jsou nevědomé automaty).
• Hmota je pohybující se věc s rozlohou (res extensa movens) – hmota má figuru (tvar), velikost, dělitelnost, atd.; vše ostatní, teplo, světlo, barvy, zvuky, atd. je vysvětlitelné díky pohybům malých hmotných částic (zde ale viz Descartes proti reálným akcidentům).

Reakcí na karteziánské vymezení mysli (ducha) jako vnitřního království byl behaviorismus, který v podstatě úplně popřel mysl. Podle behavioristů, pokud mluvíme o mentálních procesech druhých lidí, pouze a jednoduše děláme “zakuklené” výroky o jejich aktuálním či kontrafaktuálním tělesném chování. Mínění (belief) je např. tělesná dispozice produkovat jisté zvuky či značky na papíře.

Wittgenstein zastával pozici mezi dualismem a behaviorismem: Mentální jevy jsou spjaty s jazykem, který je nutně spjatý s veřejně přístupnými tělesnými projevy (tj. behaviorismus má svůj díl pravdy). Mentální jevy jsou ale reálné (tj. dualismus má svůj díl pravdy). Jak spolu tělesné projevy a mentální jevy souvisí?
_____________
Osm hodin výuky filosofie ve Sv. Janu p. Skalou: vidím potřebu stručné, přehledné, aristotelsky orientované učebnice filosofie. Nevidím ji v češtině a třebaže obecně vzato v angličtině je filosofická propedeutika na daleko lepší úrovni, ani v angličtině.

Filosofická antropologie 3 - Ryleova kritika Descartova dualismu

Základní dramatická zápletka kursu: "dualistický monismus" (Aristotelés) mezi materialistickým monismem a platónsko-karteziánským dualismem.

Kritika dualismu od Gilberta Rylea: The Concept of Mind (1949/2002)

Kapitola 1: Descartův Mýtus

The Official Theory
Podle všeobecně rozšířeného pojetí, “oficiální teorie,” má každý člověk (kromě idiotů a mimin) tělo a mysl. Mysl je spojena s tělem, po smrti může existovat a fungovat dál. Tělo je něco veřejného, vnějšího, umístěného v prostoru a čase, podrobeného mechanickým zákonům přírody. Mysl je něco soukromého, vnitřního, mimo prostor, třebaže v čase, nezávislého na mechanických přírodních zákonech. Ve smyslovém vnímání se člověk může mýlit ohledně svého těla a vnějšího světa, nemůže se ale zásadně mýlit ohledně introspekcí nahlíženého vlastního vědomí (může se mýlit nezásadně, např. různým způsobem si věci namlouvat, jak na to upozornil Freud). Člověk poznává jenom svou vlastní mysl a tudíž si nemůže být jist myslí jiných lidí – zda druzí lidé mají mysl lze odhadnout pouze z toho, že vidím nějaké další tělo a předpokládám, že chování tohoto těla je vedeno podobnou myslí, jakou mám já sám.

The Absurdity of the Official Doctrine
Toto “the dogma of the Ghost in the Machine” je naprosto nepravdivé a nesmyslné. Jedná se o kategorickou chybu – podobně jakoby chtěl návštevník vidět Oxfordskou univerzitu po tom, co prošel různé budovy. Nelze vidět koleje, muzeum, jídelnu a ještě k tomu univerzitu. Dokud bude návštěvník chápat univerzitu jako jednu z budov, bude mysteriózní a nikdy ji neuvidí. Je třeba mu vysvětlit, jak požívat slovo pojem univerzita. Zastánci oficiální teorie činí kategorickou chybu: když myšlení, cítění, a chtění nelze popsat v termínech fyziky, chemie, a fyziologie, domnívají se, že je třeba popsat v nějakých podobných, byť specielně duchovních termínech.

The Origin of the Category-mistake
Úspěch Galileovské mechaniky vedl Descartesa jako vědce k přesvědčení, že veškeré věci v prostoru je možné vysvětlit mechanicky. Jako věřící člověk ale (na rozdíl od Hobbese) nemohl přijmout fakt, že lidé jsou jen komplexnější hodinky. Descartes proto přišel s ideou, že duše (mysl) je nějakou ne-prostorovou věcí. V mnoha jiných ohledech funguje podobně jako jiné prostorové věci, je tedy v mnohém podobná, v něčem odlišná. Descartova představa o duši je tedy para-mechanická. Problémem pak samozřejmě je:

1. Vysvětlení kauzality mezi duší a tělem; duši lze navíc stěží poopsat jinak něž negativně – ne-prostorová, ne-veřejná, ne-mechanicky-v-pohybu, atd. Co duše tedy je, zůstává záhadou.
2. Podobně jako je svět deterministický, je i duše řízena deterministickými zákony. Zásluha, zodpovědnost, volba, atd. jsou tedy pojmy, které nelze na duši aplikovat.
   

Ryle chce naopak ukázat, že klást mentální a fyzikální procesy vedle sebe je kategorickou chybou. Je to podobně absurdní jako spojování jiných věci různého logického typu pomocí spojky a, např. v této vtipné větě: “Přijela domů v záplavě slz a limuzíně.” Mysl a Hmota nejsou věci, které lze klást vedle sebe či proti sobě. Samozřejmě v nějakém smyslu lze mluvit o těle či hmotě a v nějakém smyslu o duši a mysli, ale nikoli ve stejném smylu. Podobně nelze říci, že “se zvedá příliv, akcie, nálada a průměrný věk.”
______________
Dnes jsme měli koncert skupiny Swing Cheek - k filosofii hudby ale už nic dodat nestíhám. Prioritou je příprava na úterní přednášku z Filosofické antropologie.