Scotus o transcendentálním dobru

V souvislosti se snahou o pochopení hodnot mě napadlo, že vzhledem k tomu, že hodnotné je to, co je pro mně důležité, jedná se o něco, co souvisí se středověkou naukou o transcendentálním dobru. Wolter k této nauce píše (viz také Scotus o transcendentáliích 24-04-2010 a násl.):

"Transcendentální dobro jakožto konvertibilní atribut bytí representuje reálnou dokonalost, formálně odlišnou od pravdy a jednoty, stejně tak jako od dokonalosti signifikované kvidditativním pojmem bytí. Je nicméně neoddělitelně spojeno s těmito dokonalostmi reálnou identitou v rámci jednoty fyzické přirozenosti." (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 119)

Tak to bychom měli skotistický žargon na úvod a nyní:

Univoční charakter transcendentálií vedou zde Scota k rozlišení, podobně jako v případě atributu pravdivý, mezi dobrem v přísném smyslu slova jakožto koextenzivním s bytím a všemi analogickými významy termínu. Každé akcidentální, vnější nebo morální dobro je tedy vyloučeno z této formy či typu transcendentálního dobra (goodness). To samozřejmě nebrání tomu, aby tyto formy dobra, nakolik vlastní reálnou a pozitivní jsoucnost (entity) neměly příslušné transcendentální dobro (goodness) či bonitas naturalis, jak ji nazývá Scotus [... praeter illam est triplex bonitas moralis; Oxon 2d7q1n11].

Když je takto transcendentální dobro jako univoční vlastnost bytí odloučeno od všeho, co k němu bylo přilepeno, ztratí mnoho ze svého významu, obzvláště ve srovnání se svým původním platónským významem. Není tedy překvapivé, že u Scota nenalezneme nic více než jen letmé zmínky tohoto atributu. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 120) 

Následuje výklad platónského pojetí dobra, které do Scota nebylo zcela explicitně formulováno, třebaže jej předpokládali myslitelé jako Albert či Tomáš. Podstata spočívá v tom, že:

Ontologické dobro není primárně žádoucnost jsoucna ani schopnost zdokonalit něco mimo sebe. Spíše je to aktualizace ideálu v samotném jsoucnu. (Ontologic goodness is not primarily the appetability of a being or its ability to perfect something beyond itself. It is rather the actualization of an ideal within being itself.) 

Pojem cíle čili  τέλοϛ je v platónském pojmu dobra fundamentálním. Nejenom racionální, ale i iracionální jsoucna mají tuto tendenci směřovat k cíli. Proto je pro scholastiky tak důležitý appetitus naturalis. Přirozenost (natura) jsoucen (tak jako řecká φύσις) je principem aktivity, usilování, činnosti. Přirozenost má v sobě potencialitu stát se tím, o co usiluje. ... Odtud známé dictum, které nalezneme u Filipa Kancléře ... že bonum et ens convertuntur. Základní význam zde není bonum alteri ale jednoduše bonum sibi. Pouze díky primárnímu dobru [v sobě] jsou věci žádoucí pro druhé. (The Transcendentals and Their Function, 1946, s. 121)

K Tomášově pojetí dobra jako transcendentálie má článek Jan A. Aertsen. Obávám se ovšem, že z pedagogických důvodů potřebuji o hodnotách trochu "konkrétnější nauku".

Gaia: Nový pohled na Zemi 1

Lovelock ve své knize z r. 1979 (česky 1993 Prešov: Abies) popisuje svoji hypotézu takto:

Cesty do vesmíru dokázaly víc než jen představit Zemi v nové perspektivě. Vyslaly nazpět také informace o zemské atmosféře a povrchu, které poskytly nový vhled do vzájemné interakce mezi živými a anorganickými částmi planety. Z toho vznikla hypotéza či model, podle něhož živá hmota, vzduch, oceány a povrch Země tvoří složitý systém, který má schopnost udržovat naši planetu jako vhodné místo pro život (Předmluva, s. 10)

Často jsem použil slova Gaia jako zkratky pro samotnou hypotézu, spočívající v tom, že biosféra je samoregulující entita se schopností udržovat naši planetu při zdraví tím, že kontroluje chemické a fyzikální prostředí. (Předmluva, s. 10)

Od té doby jsme definovali Gaiu jako složitou entitu zahrnující biosféru, atmosféru, oceány a pevninu Země, jako celek tvořící zpětnovazební nebo kybernetický systém, který vyhledává optimální fyzikální a chemické prostředí pro život na této planetě. Udržování relativně konstantních podmínek aktivní kontrolou můžeme bez problému popsat výrazem "homeostáze". (Kap. 1 Úvod, s. 25)

Hypotéza Gaia: Tato hypotéza tvrdí, že fyzikální a chemický stav povrchu Země, atmosféry a oceánů byl a dosud je přítomností života samého aktivně udržován na vyhovující a příznivé úrovni. To je v rozporu s běžným názorem, který tvrdil, že život se přizpůsobil planetárním podmínkám" (Definicie a vysvětlení použitých termínů, s.170)

Lovelock používá evidentních teleologických popisů. Jeho stanovsko lze shrnout takto: společenstva živých organismů si upravují (tj. designují) na Zemi podmínky ke svému životu (je to jejich cíl).

Lovelock se ovšem svým ontologickým závazkům vehementně brání: "... v knize [jsou] věty, které při čtení vypadají, jako by byly infikovány dvojí plísní - antropomorfismem a teleologií." (s. 12)

Filosofická antropologie 6: teleologie

Poznámka k teleologii:
V diskusích mezi mechanicisty a vitalisty hraje velkou roli otázka eliminovatelnosti teleologie (účelnosti) a příbuzných normativních pojmů.

Př. srdce pracuje, aby pumpovalo krev; dobrá funkce srdce spočívá v pumpování srdce.

Nejen v psychologii, ale i v biologii je teleologie všudypřítomná. Mechanicisté teleologii berou jako „užitečnou fikci“. Někteří vitalisté brání teleologii jako proprium života.

Pro Aristotela je ovšem účelová příčina vždy – i u neživých věcí – nerozlučitelně sjata s příčinou účinnou: změna spočívá v přechodu z nějakého stavu k nějakému stavu, přičemž výsledný stav je účel k němuž účinek od počátku změny směřuje.