Psychoterapie a milost (Scott Peck) 3

Podle Pecka je klíčem k milosti (a tedy i k Bohu) nevědomí. Peck se v této otázce zamotává do podivných úvah:

"Stále jsme však nevysvětlili, jak je možné, že nevědomí zná všechno, co jsme se ještě nestačili naučit. Opět se jedná o otázku tak základní, že na ni nelze odpovědět vědecky [ve smyslu angl. science]. I v tomto případě můžeme odpovědět pouze hypotézou. A ani tentokrát nevím o žádné, která by mi připadala uspokojivější než idea Boha, který je s námi v blízkém spojení - tak blízkém, že je naší součástí. ... Chci tím říci, že styčná plocha mezi člověkem a Bohem je alespoň zčásti identická se styčnou plochou mezi naším vědomím a nevědomím. Jednoduše řečeno, naše nevědomí je Bůh. ... Jak je to možné? Pokud čtenáře děsí představa, že naše nevědomí je Bůh, měl by si připomenout, že na ní není nic kacířského, protože je v podtatě stejná jako křesťanská idea Svatého Ducha, který sídlí v nás všech." (s. 245)

Peck zde nerozlišuje "být přítomný v" a "být součástí něčeho". Křesťané uznávají všudypřítomnost Boha, ale nikoli to, že by Bůh byl naší součástí a už vůbec ne jakousi nevědomou součástí. Navíc je nejasné, co vlastně ono nevědomí je - nevědomý mentální proces? Individuální či kolektivní? K této otázce se Peck ještě v krátkosti vrací:

"Jung nikdy nedospěl až ke tvrzení, že Bůh existuje v našem nevědomí, ačkoli jeho myšlenky zjevně tímto směrem míří. Zato učinil něco jiného: rozdělil nevědomí na povrchnější, individuální část, "osobní nevědomí" a na hlubší "kolektivní nevědomí", které je společné celému lidstvu. Já to vidím tak, že kolektivní nevědomí je Bůh, vědomí je člověk jako jednotlivec a osobní nevědomí je styčná plocha mezi nimi." (s. 246)

Peck inklinuje k panteismu (Bůh a realita jsou identické, viz SEP), třebaže čistý panteismus to není: Bůh jako nevědomí a individuální člověk jako vědomí zůstávají rozlišeni:

"Řekl jsem již, že konečným cílem duchovního růstu je to, aby mezi Bohem a jedincem nebylo rozdílu. Protože naše nevědomí je už od samého počástku totožné s Bohem, můžeme dále definovat cíl duchovního růstu následovně: jde o to, aby k božství dospělo i vědomé "já", aby se jedinec stal docela a bezezbytku Bohem. Znamená to snad, že by vědomí mělo splynout s nevědomím a úplně se v něm rozpustit? Stěží. Jde o něco úplně jiného: o to, aby se jedinec stal Bohem a zachoval si přitom vědomí." (s. 248)

Tyto metafyzické spekulace o povaze Boha patří v Peckově knize k těm nejpochybnějším. Abych však skončil svůj seriál něčím "souhlasu-hodnějším", uvedu jednu anekdotu z Peckovy praxe:

"Vzpomínám na jednu mladou ženu, která se u mne rok léčila s úpornou depresí a začínala pomalu chápat psychopatologii svých příbuzných. Jednoho dne přišla úplně nadšená tím, jak snadno, klidně a moudře zvládla jednu rodinnou situaci. "Opravdu jsem z toho měla dobrý pocit," řekla. "Tak bych se chtěla cítit častěji." Řekl jsem jí, že by mohla - její dobrý pocit pramení z toho, že ve svém jednání s rodinou vystupovala poprvé z pozice vnitřní síly ... Vysvětlil jsem jí, že když bude tak poučeně a uvědoměle přistupovat k jiným situacím, vyjde z nich také tak dobře ... Podívala se na mne s rodící se hrůzou v očích. "Ale to bych musela pořád přemýšlet!" řekla. Souhlasil jsem, že tuto sílu si může vytvořit a udržet jedině tehdy, když bude hodně přemýšlet ... To ji rozzuřilo. "Hergot, to si mám pořád nad něčím lámat hlavu?" zaječela na mne. "Nepřišla jsem sem proto, abyste mi život ještě komplikoval. Chci se prostě uklidnit a mít se fajn. Vy chcete, abych byla nějaký nadčlověk nebo co!" Krátce nato bohužel tato nadaná žena terapii opustila, ačkoli ještě zdaleka nebyla vyléčena. Vyděsilo ji, jaké nároky by na ni kladlo duševní zdraví." (s. 266)

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 2

Nejlepším vysvětlením lásky a milosti je podle Pecka Bůh:

"Chceme vysvětlit zázraky milosti a evoluce, a proto si vytváříme hypotézu o Bohu, který si přeje, abychom rostli - o Bohu, který nás miluje. Mnohým z nás se zdá příliš prostá a snadná, dětská a naivní jako nějaká bajka. Co jiného nám však zbýva? ... nezbývá nám nic jiného než tato podivně dětská představa milujícího Boha, anebo teoretické vakuum." (s. 236)

Cílem našeho duchovního růstu i veškeré evoluce je pak "zbožštění" (zde lze spatřovat podobnost s idejemi Teilharda de Chardin):

"Jestliže prohlásíme, že naši schopnost milovat, naši snahu růst a vyvíjet se, nám nějak "vdechl" Bůh, pak se musíme zeptat, proč to učinil. ... Bůh chce, abychom se stali jím samotným. Rosteme směrem k božsví. Cílem evoluce je Bůh. Je to On, který je zdrojem evoluční síly; k Němu směřujeme. To máme na mysli, když říkáme, že On je alfou i omegou, začátkem i koncem." (s. 235)

Brzdou růstu (entropií, dědičným hříchem) je lenost:

"Tato kniha je nejen o duchovním růstu, ale samozřejmě i o druhé straně mince: o tom, co růstu brání. Když pronikneme až na kořen věci, zjistíme, že jedinou takovou překážkou je lenost. Pokud ji přemůžeme, překonáme i všechny ostatní překážky. Jestliže ne, neuspějeme ani na těch dalších." (s.236)

"Idea prvotního hříchu mi řadu let připadala nesmyslná, ba přímo zavrženíhodná. ... Postupně jsem si však začal uvědomovat všudypřítomnost lenosti. Zjistil jsem, že mým úhlavním nepřítelem v boji za duchovní růst mých pacientů je vždy jejich lenost. ... V této chvíli příběh o hadovi a jablku náhle začal dávat smysl. Klíč k jeho pochopení je v tom, co v něm chybí. Bible říká, že Bůh měl ve zvyku se procházet po rajské zahradě a že komunikační kanály mezi ním a člověkem byly otevřené. Jestliže tomu tak bylo, proč tedy Adam a Eva ...neřekli Bohu přímo: "Bože nerozumíme tomu, proč nechceš, abychom jedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla. ... Mohl bys být tak hodný a vysvětlit nám to?" Oni to ovšem neudělali. Místo toho šli rovnou na věc a porušili Boží zákon, aniž vůbec chápali jeho smysl. ... Proč to tak dopadlo? Proč nepřišel žádný krok mezi pokušení a činem? Pravě tento chybějící krok je podstatou hříchu. Tímto chybějícím krokem je diskuse. Adam a Eva mohli vyvolat diskusi mezi hadem a Bohem, ale neudělali to, takže Boha a jeho názor na věc pominuli. ... Lidé v debatě o tom, co je správné, velmi často zapomenou vyslechnout kromě hada i Boha. Neradí se s Bohem ... je to proto, že jsou líní. Tyto vnitřní diskuse představují práci. ... Prvotní hřích tedy existuje; je to naše lenost." (s. 238)

Lenost pak má mnoho forem, nejen tu běžnou a dobře patrnou:

"Jednou z hlavních forem, jimiž se lenost projevuje, je strach. ... Často je to jen obavou ze změny statu quo; bojíme se, že bychom mohli ztratit to, co máme, kdybychom se hnuli z místa. ... Jako psychoterapeuti víme, že k nám pacienti sice přicházejí s touhou po té či oné změně, ale ve skutečnosti se změny děsí - děsí se dřiny, kterou představuje. Právě proto valná většina z těch, kteří do psychoterapeutického procesu vstoupí, snad devět z desíti, zanechá terapie dřív, než je dovršena." (s. 239-40)

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 1

Základní idea poslední, čtvrté, části Peckovy knihy je to, že existuje jakási empiricky vykazatelná síla, která nám lidem pomáhá. Peck pro tuto sílu užívá tradičního teistického termínu milost. Podle Pecka je milost vykazatelná takto: není překvapivé, když něco nevyjde (ať už v oblasti fyzického či psychického zdraví) ale spíše to, že většinou věci dopadnou mnohem lépe, než by za normálních okolností měly. To, proč věci dopadají lépe, je právě díky milosti.

Milost nepřichází z vědomí a není ani redukovatelná na schopnosti individuálního člověka (např. instinkt). Jde u ní o souhru našeho nitra s vnějším světem - synchronicitu a serendipitu:

Část 4: Milost
"Princip synchronicity nevysvětluje, proč a jak se [něco] stalo. Konstatuje pouze, že se taková nepravděpodobná spojení jevů v čase vyskytují častěji, než by odpovídalo pouhému náhodnému výběru. Neobjasňuje příčinu zázraků. Ukazuje nám však alespoň to, že jsou zřejmě závislé na načasování a úžasně běžné." (s. 223)

"Výtečným příkladem něčeho takového je zážitek Carla Gustava Junga ... Dovolím si jej citovat v celém rozsahu: V tomto případě šlo o mladou ženu, která se přes oboustrannou snahu ukázala být psychologicky nepřístupná. Potíž byla v tom, že vždy věděla všechno nejlíp. ... Když několik mých pokusů ji obměkčit a polidštit její racionalismus selhalo, nezbývalo mi než doufat, že se stane něco nečekaního a iracionálního, co prolomí intelektuální krunýř, do něhož se uzavřela. Nuže, jednoho dne jsem seděl proti ní, obrácen zády k oknu, a poslouchal jsem její řečnické cvičení. Měla tu noc působivý sen, že jí někdo dal drahocenný šperk, zlatého skarabea. Stále mi ještě líčila tento sen, když jsem za sebou uslyšel jemné ťukání na okno. Otočil jsem se a uviděl jsem dosti velkého brouka, kter [asi mi nebudete věřit: právě v tento okamžik přepisu mě přerušilo jemné ťukání mé manželky na okno kanceláře v synagoze - pokud si vzpomínám, ještě takto nikdy před tím nezaťukala; kromě přepisování jsem právě pochybovačně přemítal, zda a na základě jaké evidence by vlastně člověk měl přijmout princip synchronicity] ý se vznášel za oknem a narážel do něj ve zřejmé snaze dostat se do místnosti. Ihned jsem okno otevřel, a když brouk vlétl dovnitř, chytil jsem ho. Byl to zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), brouk z čeledi vrubounovitých, který svou zlato-zelenou barvou připomíná zlatého skarabea více než kterýkoli jiný. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: "Tady je váš skarabeus." Tento zážitek způsobil žádoucí trhlinu v jejím racionalismu a prolomil ledy jejího intelektuálního vzdoru." (s. 224-5)

"Popsané paranormální jevy, které nám přinášejí prospěch, jsou příklady fenoménu známého pod názvem serendipita. Websterův slovník ji definuje jako "dar nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali." Tato definice má několik pozoruhodných rysů. Především označuje serendipitu jako dar, a naznačuje tedy, že ji někteří lidé mají, zatímco jiné ne. Jednou z ústředních myšlenek této části knihy je to, že milost ... je dostupná všem, ale jen někteří toho využijí. Jung svou příležitost zjevně využil, když brouka vpustil dovnitř, chytil a ukázal své pacientce. ... jednou z příčin, proč nedokážeme milosti plně využít je fakt, že si její přítomnost neuvědomujeme" (s. 225)

"Dosud jsem v této části popsal celou škálu jevů, které se shodují v následujících znacích:

1. Jejich smyslem je ochrana, podpora a povzbuzení lidského života a duchovního růstu.
2. Podle současného chápání přírodních zákonů je mechanismus jejich činnosti buď nedokonale známý ... anebo zcela nejasný.
3. Objevují se často a pravidelně; v lidském světě jsou v podstatě všudypřítomné.
4. I když jsou potenciálně ovlivnitelné naším vědomím, jejich původ je mimo naši vůli, mimo procesy uvědomělého rozhodování.

Přestože jsou obvykle chápány jako jevy různé, dospěl jsem na základě jejich společných znaků k názoru, že všechny lze považovat za projevy nebo součásti jedné mocné síly, která vzniká mimo lidské vědomí a povzbuzuje duchovní růst lidí. ... Nemyslím, že můžeme plně pochopit vesmír a své místo v něm - a tedy ani smysl existence lidstva - aniž do svého systému představ zahrneme fenomén milosti." (s. 227-8)

Následuje kapitolka o tom, že nejen duchovní, ale i fyzická evoluce je možná jen díky milosti (což není nekompatibilní se současnou evoluční teorií, kde kromě výběru a dědičnosti hraje zásadní roli náhodná mutace).