Ralph McInerny - R.I.P.

Zemřel významný katolický filosof Ralph McInterny (24.2.1929–29.1.2010). Nejen učenec, ale i nesmírně plodný spisovatel. Thomas S. Hibbs napsal pro First Things nekrolog. Z jeho "spekulativnějších" knih vyniká Aquinas and Analogy (1990), kde kritizuje pojetí analogie u renezančního scholastika kardinála Kajetána (1469-1534).

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba (závěr)

Doposud jsme si všímali „introvertní“ stránky osoby (sebe-vědomí a sebe-určení) - bytí ale nespočívá jen v BYTÍ-V-SOBĚ ale i v BYTÍ-K-JINÉMU. Nyní se tedy obrátíme k „extrovertní“ stránce osoby, k jejímu vztahovému aspektu. Clarke píše:

Lidské vědomí totiž nezačíná plnou a jasnou sebepřítomností ... Spíše začíná v jistém druhu temna, jakoby ve stínovém divadle, ve stavu potence k vědění všeho, ale s aktuálním věděním ničeho. Aktualizovat sebe sama, učinit se zřetelně aktuálně přítomným sobě samému, znamená nejprve otevřít sebe sama světu těch druhých, být probouzen jejich činností a svou aktivní odpovědí ... podobně jako musí být pohádková Šípková Růženka probuzena polibkem prince. (Osoba a bytí, s. 71)

Vezměme jako doklad narození dítěte. Dítě přichází na svět „jako žebrák“, který nic nemá (všechno je u něho jen potencialitou). Matka, otec, příbuzní, přátelé, škola, příroda, atd. vychází vstříc dítěti. Díky tomu se může stávat „boháčem“ (jen díky této péči se aktualizuje). Nutně tedy všichni nejprve přijímáme a jen později můžeme začít aktivně a svobodně dávat.

Pouze skrze zprostředkování jinými jsoucny se můžeme navrátit plně sami sobě: s lidmi, kteří se ke mně vztahují jako k „Ty“ v interpersonálním společenském rámci „Já-Ty-My“, který ustavuje lidské společenství.

Clarke dále ve své knize ještě rozebírá sebe-transcendenci (přesah člověka k Bohu) a krátce i otázku zla, tyto otázky ale již ponechám stranou.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Své obecné "analýzy" bytí Clarke dále aplikuje na osobu, která je nejvyšším projevem bytí (slovy Tomáše Akvinského: id quod est perfectissimum in tota natura).

Být osobou znamená překračovat omezení pouhého materiálnímu způsobu bytí:

• v řádu poznání se to projevuje nejplněji jako vědomí sebe sama,
• v řádu činnosti jako schopnost sebeurčení.

V oblasti poznání máme za úkol poznat sami sebe (viz delfské γνῶθι σεαυτόν; mimochodem: je zajímavé, že etymologie čínského slova 公案 gōng-àn, tj. česky kóan, vede možná až k sanskrtskému koham, což znamená Kdo jsem?)

V oblasti činnosti jde o naplněný život či v nějakém smyslu slova o "sebe-realizaci" (samozřejmě v jiném smyslu než je dnes běžné v pop-psychologii, viz série Člověk a jeho hodnoty). Ve své svobodě se totiž rozhodujeme nejen o svých konkrétních skutcích, ale také sami o sobě, o svém personálním charakteru, krátce řečeno o tom, „kdo“ jsme. Svými skutky, zvláště těmi opakovanými (habituálními), tedy postupně vytváříme trvalý autoportrét (podobně jako to dělají umělci). Tento autoportrét implicitně prohlašuje: „Takový jsem já“.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Z výše (tedy de facto z níže) nastíněného pojetí bytí (jakožto aktivního a vztažného) vyvozuje Clarke tři důsledky:

• schopnost přijímat, receptivita, jakožto doplňující pól sebesdílení, není jen nedostatkem či nedokonalostí (jak se tradičně mělo za to);
  
• vztahy, které jsoucna navazují, tvoří jakousi univerzální komunitu, spolu-bytí;
  
• všechna jsoucna, podle svých možností, chtějí růst a růst umožňovat, tj. –zdá se - směřují k jakémusi nejvyššímu Dobru, tzn. dochází u nich k sebe-transcendenci.
  

Slovy Tomáše Akvinského:

„Celé univerzum se proto stává nezměrným skrytým usilím po dosažení Boha“ (s. 31; srv. SCG III,16-21)

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Clarke pokračuje ve svých úvahách nad bytím a jeho dynamikou: Jestliže jsou jsoucna přirozeně aktivní, pak nevyhnutelně mezi nimi vzniká síť vztahů. Jsoucno je tedy nejen „introvertní“ (mající bytí-v-sobě), ale zároveň i „extrovertní“ (mající bytí-vůči-druhým). Vztahovost předpokládá substancialitu a ta nachází svůj plný projev ve vztahovosti. Tato dyadická komplementarita musí být zachována. V minulosti se podle Clarka zanedbávala vztahovost ve prospěch substanciality, dnes někteří personalisté zapomínají na substancialitu v přepjatém zdůrazňování vztahovosti.

Vztah je vždy vztahem od něčeho k něčemu a proto jsou substance nutným základem vztahů. Clarke poukazuje na to, že buddhisté, kteří odvrhují substanci pomocí humeovských argumentů, správně vyvozují z této své teorie závěr, že svět ryzích vztahů „nemá bytí“ a je pouhou prázdnotou (śūnyatā, 空 kòng). Pouze nevztahové, neomezené a neměnné bytí je reálné, ale o tom nelze nic říci. Protože však pro většinu západních personalistů jsou vztahy důležitou ontologickou kategorií, měli by se vrátit k pojmu substance.

Proč panuje mezi mnohými současnými mysliteli taková nedůvěra vůči substanci a tím i vůči komplementaritě substance a vztahu? Tato nedůvěra je podle Clarka dána deformovanými novověkými představami o tom, co substance je:

1. karteziánská substance - izolovaná a nevztažená;
   
2. lockovská substance – statický inertní substrát nesoucí akcidenty;
   
3. oddělitelná substance Humeova, která, kdyby existovala, by musela být empiricky pozorovatelná jakožto oddělená od svých akcidentů (a je proto fikcí).

Aristotelsko-tomistická teorie substance se samozřejmě od těchto novověkých představ liší.

Filosofická antropologie 10: Člověk jako osoba

Clarkova metafyzická antropologie v knize Osoba a bytí postupuje takto:

Část I : Zkoumání aktivní dynamiky bytí.
Výsledkem je poznání neoddělitelnosti bytí-v-sobě a bytí-k-jinému.

Část II. Zkoumání osoby, která je nejvyšším projevem bytí.
Výsledkem jsou charakteristiky osoby jako
- sebe-vlastnictví,
- sebe-sdílení,
- sebe-trancendence.

Clarke - ve shodě s tradicí tzv. existenciálního tomismu - si všímá pasáží, kde Tomáš Akvinský zdůrazňuje dynamický a aktivní ráz bytí:

„Tím, že něco existuje v aktu, je to i činné“ (SCG I,43)

„Přírodní věc má nejen přirozený sklon k získání příslušného dobra, které mu chybí, nebo ke spočinutí v něm, když už ho má, ale také k šíření svého dobra jiným věcem, nakolik je to možné.“(ST Iq19a2)

Tento vnitřní dynamismus jsoucen je jakási „základní štědrostí bytí“ (Maritain): Jsoucna jsou činná buď protože jsou chudá a snaží se z bohatství okolních jsoucen obohatit, anebo protože jsou bohatá a chtějí své bohatství sdílet. „Být“ tedy neznamená jen „být přítomen“ ale „být aktivně přítomen.“

Filosofická antropologie 10: Člověk jako osoba (W. Norris Clarke)

Posledním tématem pro zítřejší výuku je "člověk jako osoba". Neprve budu mluvit krátce o tradičním pojetí osoby jako "individuální substance rozumové přirozenosti" (Boëthius) vs. novověkém pojetí osoby jako "identického vědomí a paměti" (Locke).

Poté bych rád podrobněji vyložil hlavní myšlenky knihy amerického tomisty W. Norrise Clarka SJ, Osoba a bytí (1993/2007), kterou přeložil Tomáš Machula. Musím se přiznat, že Clark je pro mne osobně velmi obohacujícím autorem, jeho filosofické úvahy hovoří jaksi "přímo do mého života". Je to asi tím, že Clark zakládá svou metafyziku na antropologii a používá často vynikající příklady a analogie. Clarkova kniha je také velmi vhodným rozvinutím základních Sókratovsko-platonských filosofických desiderát z Apologie Sókrata (spisek, který se studenty čtu a vykládám v semináři k přednáškám).

P.S. Tomáš Machula má pěkný nekrolog o Clarkovi v Reflexi (PDF), kde mj. shrnuje a hodnotí Clarkův program "tvořivého domýšlení" sv. Tomáše. Kdybych někdy učil metafyziku zvolil bych jako úvodní text Clarkovu The One and The Many (2001).

Yves Simon - Jan od Sv. Tomáše

Yves Simon (1903-1961) je francouzský tomistický filosof, který - podobně jako Etienne Gilson a Jacques Maritain - působil především v USA. Zdá se, že je známý a oceňovaný především pro svou práci v politické filosofii. Osobně jej obdivuji pro jeho překlad Materiální logiky od Jana od Sv. Tomáše (1589-1644) z r. 1955. Tímto překladem, jak Maritain poukazuje v předmluvě k tomuto dílu, poprvé vstoupili velcí scholastičtí komentátoři do současného filosofického prostředí. Od té doby se mnohé změnilo k lepšímu - alespoň co se týče překladů Františka Suáreze do angličtiny - nicméně, překladů je zatím velmi málo a ve srovnání se středověkou či novověkou nescholastickou filosofií je posttředověká scholastická filosofie stále zapomenutou Popelkou. Jak z hlediska historiografie, tak z hlediska věcného přínosu. A bez překladů se stěží může dostat tato filosofická kultura do širšího filosofického povědomí.

Sympatické na Simonovi je také fakt, že to je právě jeho syn, který pečuje o odkaz svého otce. Nedávno vydal velmi pěknou knihu Aquaintance with the Absolute (GOOGLE).