Germain Grisez - pokračování

V dalších kapitolách (viz 16.12 a 18.12.2010 a ) aplikuje Grisez svou etickou teorii na nejrůznější oblasti. Uvedu zde jen několik (pro mne) zajímavých myšlenek:

Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní

• týká se osmého pravidla, které lze "zachránit" pouze uznáním principu dvojího účinku ; tento princip předpokládá existenci dvojího typu činů: (a) dobrý následek činu je vyvolán špatným, (b) dobré i špané následky činu jsou neoddělitelné, ale jeden není příčinou druhého (k současným diskusím viz 29.12.2009)
• jednání je třeba hodnotit jak podle (vnitřních) úmyslů, tak podle vnějšího projevu, tj. je třeba si klást obě otázky: „Co dělám?“ a „Proč tak jednám?“; mít tzv. dobrý úmysl, např. udělat někomu radost, nestačí k omluvě činu jako je krádež šperku
• aplikace principu dvojího účinku na různé otázky: válka, sebeobrana, smrt dítěte při záchraně matky, trest smrti, umělé prodlužování života, atd.

Kapitola 14: Povinnosti: zodpovědnost ve společenství

• společenská morálka (povinnosti a práva; smluvní a společenské povinnosti; konflikt povinností)

Kapitola 15: Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás

• rozvoj svobody-osoby navzdory překážkám prostředí a dědičnosti (trochu připomíná téma identity v soc. psychologii, viz 5.8.2010)
• úloha morálních ideálů
• svědomí jakožto schopnost posoudit moralitu daného činu
• v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá psychologie Abrahama Maslowa (1908–1970) Toward a Psychology of Being  z r. 1968 (s. 149-85) a Erika Eriksona Insight and Responsibility z r. 1964 (s. 83-134), viz 4.8.2010; myslím, že Grisezův přístup souzní i s přístupem Scott M. Pecka (s jeho ideou duchovního růstu, viz 18.8.2009)

Kapitola 16: Formace budoucnosti

• poznámky k teorii vzdělání a výchovy dětí (zásadní je svoboda sebe-určení a celistvý rozvoj osoby)
• v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá pedagogický systém Marie Montessori (1870–1952) a odkazuje na knihu E. M. Standinga Montessori: Her Life and Thought, 1962.

Kapitola 17: Pokrok v perspektivě

• otázku pokroku lidstva (v jakém smyslu ano a v jakém ne) a nebezpečí všeléků-panaceas, které ex definitione zneuznávají fundamentální lidskou svobodu

Kapitola 18: Revoluce a reforma

• za jakých podmínek je reforma či revoluce morálně dobrá 

Kapitola 19: Role náboženství

• Pomáhá náboženství moralitě či nikoli? Za prvé je třeba zdůraznit různost náboženství, přičemž ani v rámci monoteismu není záruka, že povede vyznavače k morálnímu životu. I kdybychom ale uznali blahodárný vliv některého náboženství (např. křesťanství) na morální život, bylo by hrubým zkreslením jak křsťanství tak etiky redukovat křsťanství na prostředek k morálnímuo životu.
• Grisez uznává námitku, že některé interpretace křesťanství svádějí k vyhýbání se odpovědnosti ve světě či negativnímu postoji ke světu (např. Augustinova, pro něhož je tento život pouhým prostředkem jak se dostat do nebe); Grisez zdůrazňuje to, že Tomáš (v jeho pojetí) vede k plnějšímu životu už zde a nyní; více viz jeho "Man, The Natural End of" v New Catholic Encyclopedia.
• zlo není námitkou proti teismu, ale je řešitelné pouze v rámci kontextu v němž vzniklo, tj. v rámci teismu
• křesťanské náboženství dává naději tváří v tvář zlu

K poslední kapitole (dá-li Bůh) zítra.

2, neděle velikonoční (C)

Sk 5,12-16

ŽALM 118

Zj 1: ... „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“

Jan 20,19-31 ... Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
-------------------
Hluboce mně zasáhlo dnešní letecké neštěstí u Katyně. Zemřela řada obdivuhodných osobností, R.I.P. Neuvěřitelná symbolická souhra náhod. Pravděpodobnostní doklad nadpřirozených sil?

Zbořit hradby mlčení

Od pátku 27.11. do neděle 29.11. se koná v synagoze v Hartmanicích seminář Zbořit hradby mlčení. Jedná se o čtvrté setkání v rámci série pořádané Pavlem a Irenou Neústupnými v rámci sdružení "Go East Mission" - více viz zde. Část účastníků zde byla již v srpnu v rámci vzpomínky na pochod smrti.

Zúčastnil jsem se jen zčásti. Mj. působivého svědectví německého rodáka z Brna Hugo Fritsche (s autorským čtením jeho knihy Zůstal jsem sám) a besedy a dokumentárního filmu Zdeňka a Jaroslavy Krejsových.

Exupéryho Citadela - Částek

Třebaže je hartmanická synagoga na konci světa (bráno z hlediska vnitro-českého; evropsky vzato je to kousek do Prahy, Plzně, Českých Budějovic, Řezna, Pasova a pěkné spoje jsou i do Mnichova a Vídně) a třebaže místní obyvatelé nejeví o kulturu téměř žádný zájem, z nějakého mysteriózního důvodu sem přesto přicházejí velmi zajímaví lidé. Dnes tu vystoupil Miroslav Častek a jeho "divadlo jednoho herce". Částek zpracoval obtížnou filosoficko-literární knihu Antoina de Saint-Exupéryho Citadela.

Citadela nemá ucelený děj a zatím nevím, co si o této knize mám myslet, kromě toho, že je psána nádherným, místy fantaskním, stylem a že často přináší překvapivý (někdo by řekl "paradoxní") pohled na věc. Připomíná mi v těchto dvou rysech Zhuang zi-ho (莊子), i když Exupéry vychází z teismu. Vezměme např. úvodní motto:

"Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho."

Nebo:

"Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč. V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ"

Zda vředové onemocnění je zlem je Exupérym relativizováno. Podobně relativizuje zlo i Zhuang zi, když popisuje nemocného člověka, který právě pro svou nemoc byl zachráněn před službou ve válce ...

Divím se, že (pokud vím) nebyl Exupéry vtažen do filosofie tak jako někteří jiní spisovatelé.

P.S. Částek ve svém pořadu uvedl celou řadu jiných Exupéryho myšlenek než ty, které jsem zde uvedl, ale zatím je nemám vyhledány v textu Citadely. Třeba se k tomu časem dostanu.

Peklo

Od Miloslava Pletánka jsem dostal emailem následující odkaz - 20. listopadu 1998, asi kolem třetí hodiny ráno, byl americký pastor Bill Wiese přenesen na exkurzi do pekla:



Co si o tomto rozhovoru myslet? Rozhovor je silně ideologicky podbarvený. Cílem tohoto televizního pořadu není kritické zhodnocení Wiesovy zkušenosti, ale vyvolání strachu jako motivace k přijetí křesťanské víry. Wiese navíc nemluví čistě o svých zkušenostech, ale interpretuje je ve světle svého (zvláštního) přesvědčení. Tvrdí, že ví (i když nemůže říci jak), že se peklo "nachází 3700 mil pod zemských povrchem, blízko zemského jádra." (Pro zajímavost: podle jiných názorů je k zemskému povrchu blíže, zde je údajný záznam pekelného křiku z hloubky 14.4 km.)

Tato absurdní svědectví, jdoucí proti všemu co víme o geologii naší Země, vyvolávají dojem, že peklo je blábol anti-vědeckých fundamentalistů. To by ovšem byl ukvapený závěr. Nevíme sice, co Wiese přesně prožil, nicméně něco zajímavého možná opravdu prožil. A navíc, bez ohledu na pochybná svědectví jako je Wiesovo, peklo je důležitým pojmem a součástí křesťanství (a celé řady dalších náboženství). Tradiční křesťanský pojem pekla lze charakterizovat následujícími tezemi (viz SEP):

(1) Trest: účel pekla je potrestat za pozemský život ty, kteří si to zasluhují.
(2) Neuniknutelnost: je nemožné dostat se z pekla v případě, že se do něj člověk dostane.
(3) Anti-univerzalismus: někteří lidé skončí v pekle (či modalizovaně: mohou skončit v pekle).
(4) Věčnost: peklo je místo nekončící vědomé existence.

Pro teisty je ústřední problém s peklem podobný problému se zlem: jak sloučit přesvědčení o dobrotě a všemohoucnosti Boží s existencí (klasického) pekla? Jednoduchá cesta - zbavit se pekla - je např. z hlediska katolické věrouky nepřijatelný. Otázka tedy zůstává: peklo je reálné, Bůh je dobrý a všemohoucí; jak je to možné?

Pochod k životu

Německé evangelické společenství z městečka Selbitz (DE) dnes dorazilo do Hartmanic po stopách pochodu smrti, který tudy procházel 28. dubna 1945 do Volar. Dvanáct žen zde zemřelo vyčerpáním a byly pohřbeny na místním židovském hřbitově. Na těchto pochodech je asi nejstrašnější, že se jednalo o zcela nesmyslné zlo, které nesloužilo žádnému cíli (válka byla prohraná, proč neodejít a nechat tu hrstku lidí, kteří přežili, na pokoji?). Existence zla je palčivá především pro teisty. Zdá se, jak J. L. Mackie poukázal v r. 1955 ve svém slavném eseji "Zlo a všemohoucnost" (EN), že nelze sloučit tři trvzení klasického teismu: Bůh je všemohoucí, Bůh je dobrý, a zlo existuje. Klasický teismus je tedy nařknut z nejtežšího možného zločinu proti rozumu: z toho, že je logicky sporný.

Teistická odpověď je vedena různými způsoby, většinou po linii svobodné vůle: Bůh stvořil člověka svobodného a tudíž Bůh není zodpovědný za zlo, které člověk člověku páchá. Křesťanská verze teismu navíc může poukázat na fakt, že Ježís Kristus trpěl zlo s námi, pro nás a místo nás. Ve svém jádru jsou tyto odpovědi jednoduché a přesvědčivé, na hlubší úrovni jsou ale tyto odpovědi kontroverzní a diskuse se větví jak labyrint (viz SEP).

Z existenciálního hlediska je zajímavé, že na stejné zlo reagují lidé velmi odlišným způsobem. Např. židovka Eva Erbenová, která se ztratila z pochodu smrti a byla poté zachráněna katolickou rodinou v Postřekově na Domažlicku, víru ztratila ("víra nás definitivně opustila, když jsme přišli do Osvětimi"). Naopak rabín Sinaj Adler, který vypil kalich hořkosti až (téměř) do dna, píše na závěr své knihy V údolí smrti:

Dlouhá byl ona cesta z údolí smrti, Auschwitzu, až k jejímu konci v zemi života. ... Příběh, který je obsažen v této knize, popisuje jedno z nejhroznějších období naší historie, a proto je každý z nás povinen jej znát ... a nikdy jej nezapomenout. To v nás posílí naši víru ve Stvořitele světa, jenž celý svět řídí, a proto musíme předat své vzpomínky též dalším generacím. Aby naši potomci věděli, že Pán je Bůh na nebi nahoře i dole na zemi a že není jiného (1992/2004: 161).