Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-i-iii

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování

(i) Spíše aditivnost než podřazování
Orální kultura dává přednost slučovacím (aditivním) vztahům před vztahy podřazovacími. Není totiž třeba tyto specifičtější vztahy vyjadřovat složitou syntaxí vzhledem k pragmatickému kontextu promluvy. Dobře je vidět rozdíl mezi textem zachovávajícím orálním charakter a textem chirografické a typografické kultury na různých překladech bible. Např. Kralická bible z r. 1613 je blízká hebrejskému originálu a vyrůstá z kultury memorizace bible: 

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. A byl večer a bylo jitro, den první."

Jiné bible, výrazně např. New American Bible z r. 1970, používají řadu spojek pro orální dílo netypických, 

"In the beginning, when God created the heavens and the earth, the earth was a formless wasteland, and darkness covered the abyss, while a mighty wind swept over the waters. Then God said, "Let there be light," and there was light. God saw how good the light was. God then separated the light from the darkness. God called the light "day," and the darkness he called "night." Thus evening came, and morning followed--the first day." 

(Teď už mi je jasné, proč se mi verše z některých verzí bible memorizovaly hůř než z jiných)

(ii) Spíše kumulativnost než analýza

"...Prvky orálně založeného myšlení a vyjadřování často nejsou [jen] prostými nedílnými celky, ale spíše shluky celků - např. analogických či antitetických výrazů, slovních spojení a vět nebo epitet. Především ve formální promluvě použije člověk žijící v orální kultuře raději výraz "statečný voják" než prostě "voják"; spíš než "princezna" řekne "krásná princezna"; spíš než "dub" řekne "statný dub". Orální vyjadřování tak s sebou nese břímě epitet a jiných formálně předepsaných prvků, které vyspělá gramotnost považuje za těžkopádné, nudné a nadbytečné ... V orálních kulturách se tradiční výrazy nesmí rozebírat na jednotlivé součástky. Celé generace totiž vynaložily značné úsilí, aby je složily dohromady, a kromě samotné mysli neexistuje místo, kde by je bylo možné uchovat. ... To, co platí pro epiteta, platí i pro jiné formule. Jakmile vykrystalizuje nějaké formální vyjádření, je lepší ho uchovat v nedotčené formě. Bez systému psaného jazyka je rozbíjení myšlení - tedy analýza - velmi riskantním postupem. Lévi-Strauss tuto skutečnost dobře shrnul slovy: "Primitivní (což znamená orální) myšlení totalizuje" (s- 49-51)

(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
"Myšlení vyžaduje určitou kontinuitu. Psaní ustavuje v textu jakousi "linii" kontinuity mimo oblast lidské mysli. Pokud ztratím pozornost a v mysli se mi poplete nebo zastře kontext, z něhož vychází materiál, který právě čtu, můžu tento kontext znovu získat tak, že se v textu vrátím zpět a opět si ho selektivně pročtu. Tyto "přemety vzad" mohou být zcela příležitostné, mohou se používat, mohou se používat čistě ad hoc. Mysl může soustředit veškerou svou energii na pohyb kupředu, protože to, k čemu se svým předmětem vrací, leží zcela v klidu někde mimo ni a vždycky je část k dispozici na popsané stránce. V orálním diskurzu nastává odlišná situace. Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese. Mysl se tedy kupředu pohybuje pomaleji a nesmí příliš odvést svou pozornost od toho, čím se již zabývala. Redundantnost, opakování toho, co bylo právě řečeno, udržuje mluvčího i posluchače ve správné stopě.

Nadbytečnost  charakterizuje orální myšlení, a tudíž je v hlubším smyslu pro myšlení a řeč přirozenější než střídmější linearita. Střídmé lineární či analytické myšlení a řeč jsou umělými výtvory, jejichž struktura je dána technologií psaní.  ... psaní rukou je fyzicky velmi pomalý proces - obvykle je desetkrát pomalejší než mluvená řeč. Existence psaní vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat své vlastní běžnější postupy, pro které je typická právě redundantnost." (s. 51)
...
K redundantnosti rovněž vede situace řečníka, který musí neustále pokračovat v projevu a zároveň pátrat v mysli, co má říci dál. Odmlky mohou být v proslovu účinné, nicméně váhání ho vždycky oslabuje. Když člověk hledá nějakou další myšlenku, je lepší něco pokud možno obratně zopakovat než se úplně odmlčet. V orálních kulturách se daří plynulosti, přemrštěnosti a výmluvnosti. Rétoři těmto vlastnostem říkali copia ... V nejstarších psaných textech, tedy textech středověkých a ještě renezančních, se to přímo hemží "zesilovacími" prostředky, které jsou podle moderních norem nadbytečné a jen obtěžují. Copia zůstává v západní kultuře velmi důležitým prvkem, dokud si tato kultura udržuje rozsáhlou orální vrstvu - tedy přibližně do období romantismu a možná ještě déle." (S. 52)


(Zde bych poněkud relativizoval Ongovo tvrzení: mnohomluvnost vs. stručnost bude výsledkem dalších kulturních vlivů; např. u Islanďanů je udivující jejich stručnost a zamlklost; myslím, že ani Číňané nejsou příliš mnohomluvní; Anglo-Američané pěstují krátkost a výstižnost alespoň v akademické oblasti; Hispánci jsou velmi mnohomluvní ve všech oblastech a časech).

Ježíš v Nazaretě

Vlasta V. rozpoutal zajímavou diskusi nad mou "vnitrosvětskou" interpretací Ježíšova dramatického odmítnutí v Nazaretě, svého času maličké a zapadlé obci, dnes pětašedesátitisícového města, kde Ježíš strávil většinu svého pozemského života (viz 30.1.2010). V diskusi Vlasta vložil pasáže z komentáře Matthew Henryho (1622-1714), významného presbyteriánského biblisty (zatím netknutého rodící se biblickou kritikou). Inspirován jeho příkladem jsem po prvé v životě nahlédl do biblických komentářů mých oblíbených barokních autorů, jmenovitě Francisca de Toledo SJ (1532-1596), nejen významného filosofa a systematického teologa, ale právě i biblisty. K naší pasáži L 4, 30 ("on však prošel jejich středem a bral se dál.") píše toto:

"Quo modo Christus per medium illorum abiisse dictus sit investigant multi, quidam existimant invisibilem illis se reddidisse. Quidam alii eorum voluntates Christum mutasse ut eorum dimitterent liberum, in qua sententia sunt Ambrossius et Beda. Quidam alii Christum virtute sua eorum tenuisse manus ne illum apprehendere possent aut detinere. Hoc certum est, divina sua virtute eorum evasisse manus quo autem modo id factum sit ambiguum est cum modis multis fieri posset; puto tamen id factum sicut qui inter nos e media turba egreditur et a manibus aliorum se eripit robore aut virtute sua, hoc tamen discrimine quod apud nos est quaedam vis et violentia manifestas at in Christo prae virtutis et potentiae suae magnitudine nulla vis apparebat sed sicut nos per medium incendimus aerem nec vis apparet quia ratione virtutis motivae fere nihil resistentiae habet aer, ita Christus illorum manus evadens per medium eorundem transgressus est et abiit."

Mnozí se zabývali tím, jakým způsobem Kristus "prošel jejich středem". Někteří se domnívají, že se učinil neviditelným; jiní, že změnil jejich vůle tak, aby ho propustili na svobodu, což je názor Ambrože a Bedy. Někteří další se pak domnívají, že Kristus svou virtus zadržel jejich ruce, aby ho nemohli chytit a zajmout. Jedno je jisté, totiž že jejich rukám unikl svou božskou virtus; jakým však způsobem to bylo učiněno je nejisté, protože stát se to mohlo mnohými způsoby. Myslím si, že to bylo učiněno podobně jako když se u nás někdo dostane z prostředka davu a vytrhne se z jejich rukou fyzickou (robore) či mravní silou (virtute), ovšem s tím rozdílem, že v našem případě jsou síla (vis) a násilí zjevné, kdežto v případě Krista, díky mravní síle (virtute) a velikosti jeho moci (potestas), není tato síla (vis) zjevná. Podobně tak jako my procházíme středem vzduchu aniž by bylo zjevné jakékoli [naše] úsilí (vis) protože díky pohybové síle (virtus motiva) neklade vzduch téměř žádný odpor, tak i Kristus se vyhnul se jejich rukám, prošel jejich středem, a odešel.

Zdá se tedy, že Toledo zaznamenává (tak jako M. Henry) tradiční čtení pasáže jakožto zázračného úniku ("je jisté ... že jejich rukám unikl svou božskou virtus"). Zajímavé ovšem je, že se tu může jednat o jakýsi "vnitřní zázrak", tj. o Ježíšovo působení na vůle Nazareťanů. Další zajímavostí je pro men Toledův pojem virtus, což jakoby nebyla jen ctnost (habitus či kvalita mysli ke konání dobrých činů), ale i jakási navedek působící síla (v pův. etymologii od vir - muž, mužná síla). Podobnou konotaci, jakožto vnitřní síla působící i ven, má i pro Dao De Jing fundamentální pojem 德, který se poprvé vyskytuje v 10. kapitole. Tradičně je tento termín překládán jako ctnost, Dr. Fellner jej ovšem překládá jako přirozená autorita.

Abych se ale vrátil k Lukášově pasáži. Vzhledem k tomu, že uznávám princip držet se tradičních interpretací pokud nejsou dobré důvody k revizi, kloním se teď pod tíhou diskusí s Vlastou a Toledem k tomu, že Ježíšův únik Nazareťanům nebyl zcela jednoduchý a "přirozený". Kromě toho, že tradice trvá na působení "Ježíšovy božské virtus" jde i o to, že příhoda je zjevně dramatická a tato dramatičnost by byla mou původní "vnitrosvětskou" interpretací oslabena. Evidentně se tam stalo něco velmi zvláštního.

Dnes se již Nazareťané k Ježíšovi hlásí.
Zde jsou arabští katolíčci při katechezi nedaleko pravoslavné kaple Sv. Gabriela. Foto z 21. dubna 2009.

3. neděle v mezidobí (C)

Doposud jsem na tomto blogu nezmiňoval katolickou liturgii (ačkoli se jí alespoň jednou týdně účastním přinejmenším od svého křtu 29.5.1993 v Praze Vršovicích). Ku pomoci své slabé paměti a jako pomoc k systematičtější pozornosti vůči ní, bych si zde ale rád začal vypisoval (pro mě osobně zajímavé) úryvky z biblických čtení na danou neděli (příp. i s nějakou svou poznámkou). Jistě není třeba zdůrazňovat, že tak jako různé jiné oblasti lidského umění a vědění, je i bible a její trasformace v katolické liturgii fascinujícím zdrojem náboženské a filosofické inspirace.

1. čtení: Neh 8,2-10
Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy ... Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne ... Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. Ezdráš jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"

Je zřejmé, že tato bohoslužba byla velmi "charismatická". (Představuji si to nějak takto - i když zde jsou na bohoslužbě jen muži)

Žalm 19: Hospodinův Zákon je dokonalý, občerstvuje duši. Hospodinův příkaz je spolehlivý– nezkušenému dává moudrost. Hospodinovy předpisy jsou správné –působí radost srdci.

1 Kor 12,12-30 (biologická analogie mezi lidským tělem a Církví jakožto "tělem Kristovým")

Lk 1,1-4 (a dále 4,14-21):
Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Theofile, uspořádaně vypíšu, aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.

Lukáš explicitně vyjadřuje svou intenci podat historicko-kritickou zprávu o tom "jak to skutečně bylo". Žádné pohádky a metafory.