Zápis do ZŠ

Vojtíšek (můj syn) jde dnes na zápis do místní ZŠ Hartmanice. Každá základní škola ČR má zpracovaný školní vzdělávací plán na základě celostátního Rámcového vzdělávacího plánu. Zajímavé čtení pro filozofy. Např. pojem kompetence je vlastně tradiční aristotelský habitus.

Bonus ZŠ Hartmanice je, že mezi nepovinnými předměty je i římskokatolické náboženství. (Stranou ovšem ponechám stanovené cíle a náročnost tohoto předmětu ve srovnání s jinými předměty).

(Až teď jsem si všiml, že i místní MŠ Hartmanice má své stránky).

3. neděle postní (C)

Ex 3: Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“
1 Kor 10: Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.
Lk 13: když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.

Definice kvalitativního výzkumu

Z učebnice J. Hendela jsem vybral některé názory na definici kvalitativního výzkumu:

1.“kvalitativní výzkum je proces hledání porozumnění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a prování zkoumání v přirozených podmínkách.” (Creswell v Hendel, s. 50)

2."kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který neuplatňuje statistické či jiné kvantifikační metody"

3. nelze definovat.

Kritika: ad 1: v definici jsou přimíšeny akcidentální charakteristiky (např. ne ke každému typu výzkumu jsou k dispozici texty) a jedná se spíše o nástin výsledné teorie než základní definice; ad 2: negativní definici je třeba uplatnit pouze “v případě nouze”; ad 3: příliš ukvapený postoj (hledání definice či rodiny analogicky spřízněných definic je zásadní pro naše porozumnění);

Můj pokus o definici:
Kvalitativní výzkum je výzkum v humanitních a sociálních disciplínách, který předpokládá ontologickou (či alespoň metodologickou) neredukovatelnost intencionálních (mentálních, společenských) fenoménů na fenomény neintencionální a k průzkumu těchto intencionálních fenoménů bere v úvahu perspektivu “první osoby” (empatie).

Vznik kvalitativních výzkumných metod

Do sedmnáctého století byla kvantita (číslo, rozměr) jedna z vícera kategoriálních aspektů světa (vedle kvality, vztahu, činnosti, trpnosti, místa, času, atd.). V sedmnáctém století dochází k systematickému modelování pomocí kvantifikace (např. intensity kvalit, místa, času, atd.) a to nejprve v oblasti neživé přírody (Descartes, Galilei, Newton). Díky kvantifikaci došlo k dramatickému nárůstu přesnosti našeho myšlení o materiálním světě a k objevu celé řady netušených souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími vlastnostmi jsoucen. Úspěchy přírodních věd vedly ke snaze uplatnit kvantifikační metody i na člověka a společnost. Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku (viz např. Humeův projekt vědy o mysli, která byla inspirovaná Newtonovou mechanikou).

Reakce na “diktaturu” kvantitativních metod v rámci humanitních a sociálních disciplín přišla především ze strany etnografie (Bronisław Malinowski, 1884–1942) a sociologie (Chicagská škola). Později se kvalitativní výzkum začal v širokém měřítku uplatňovat i jinde (pedagogika, psychologie, pečovatelství, atd.)

Někteří představitelé či odchovanci některých filozofický směrů dvacátého století se angažovali v boji za legitimitu kvalitativních metod. Z těchto filozofických směrů si uveďme: fenomenologii (Edmund Husserl, Martin Heidegger), hermeneutiku (Friedrich Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Hans-Georg Gadamer), pragmatismus (Wiliam James, John Dewey, Charles Sanders Peirce), a frankfurtskou školu (Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Theodor W. Adorno). Všechny tyto směry vychází z velké části z nekriticky přijímaných předpokladů, argumentů, a metod novověké filozofie (Descartes, Locke, Kant) a většina sociálních vědců nachází svůj filozofický domov v některém z těchto směrů.

Z hlediska tradiční platónsko-aristotelské tradice, která tvořila základ evropského myšlení až do baroka je spor mezi kvantitativními a kvalitativními metodami “pseudoproblémem”. Realita má své kvantitativní charakteristiky a má své kvalitativní (či přesněji: ne-kvantitativní) charakteristiky. Z toho, že lze kvantitativně modelovat kvalitativní charakteristiky nevyplývá, že je lze ontologicky eliminovat či dokonce prohlásit za vědecky nepoznatelné.

Kvalitativni metody/Metodologie vědy

Popis: kurz se věnuje dvěma tematickým okruhům: (I) otázkám charakteru, průběhu, rozsahu, a spolehlivosti lidského poznání (dnes většinou zkoumaných pod hlavičkou epistemologie/teorie poznání, logiky a metodologie vědy); (II) kvalitativním metodám výzkumu, které jsou ve vědách o člověku a společnosti považovány za doplněk, případně protipól, postupů kvantitativních. Důraz bude teoretický, třebaže v seminářích je příležitost i k projektům terénního výzkumu. Orientační mapou v pozadí kurzu je především aristotelsko-scholastická tradice, v dialogu se současnou tradicí analytickou.

Přednášky okruhu I

Terminologie, pozice, historie
Aristotelské pojetí poznání, alternativy, kritiky
LOGIKA: pojem
LOGIKA: soud (propozice)
LOGIKA: úsudek (argument)
Smyslové vnímání
Pojmy vědění, teorie justifikace
Analytické a syntetické
A priori, a posteriori
Jistota (vědění, víra)
Noetika (pravda, jistota, princip, kruh)
Teorie vědy (aristotelské pojetí)
Teorie vědy (moderní empirické pojetí)

(Zde vycházím především z materiálů, které připravil Dr. Lukáš Novák)

Přednášky okruhu II

Kvalitativní vs. kvantitativní výzkum: filozofický problém
Základní přístupy výzkumu
Plán výzkumu
Metody získávání dat
Zobrazování dat
Vyhodnocování dat
Zpráva o výzkumu
Hodnocení kvality výzkumu

(Zpracováno především podle: Hendel, Jan (2005) Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál.)

Kvalitativní metody ve vědě a Aristotelés

Další, již třetí, úspěšně zvládnutý přednáškový den/týden na ČZU. Kromě předmětu Antropologie náboženství, do něhož "vpašovávám" filozofii náboženství, zde učím i předmět Kvalitativní metody ve vědě a terénní výzkum, do něhož "vpašovávám" epistemologii a logiku. (V nové akreditaci se předmět bude již výstižněji nazývat Metodologie vědy). Oba předměty jsou vyučovány pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia. Tvůrce tohoto oboru, etnograf a antropolog, Dr. Petr Kokaisl, zastává stanovisko, že sociální vědy jsou často implicitně či explicitně určovány různými dogmatickými a relativistickými filosofickými proudy a ideologiemi, což lze napravit právě jen filosofií solidní a kritickou (ve smyslu Jiřího Fuchse nikoli Kanta). Tímto svým přesvědčením vytvořil Dr. Kokaisl velkou příležitost a výzvu pro dnešní Aristoteliky (scholastiky): Jsem přesvědčen, že tak jako se Aristotelés zabýval poznáváním v celé své komplexitě, je jedním z úkolů dnešních Aristoteliků rozvíjet nejen vlastní "obecné filosofické jádro", ale i "aplikovanou filosofii" v nejrůznějších doménách věd partikulárních. Jen tak se může filosofii opět dostat jejího pravého místa - matky, královny a služebnice všech věd.

Studia Neoaristotelica VI (2)

Vyšlo nové číslo. Některá z témat:

• Suarezovo pojetí forem a jejich poznání (Eric Åkerlund)
• Buridanova propoziční sémantika (Miroslav Hanke)
• Obrana barokní scholastiky (můj příspěvek)
• Pavel ze Soncina (Efrém Jindráček)
• Aristotelské pojetí možného (David Peroutka)
  

Dále mi v čísle vyšla zpráva z Maharalovy konference (viz 9.9.2009) a Vlastovi Vohánkovi zpráva o konferenci o formálních metodách v epistemologii. (Mimojiné)

Při vydání minulého čísla (viz 4.9.2009) jsem vyjadřoval úmysl k tématům se vyjádřit, ovšem nedostal jsem se k tomu. Tak to raději dnes ani podobný úmysl vyjadřovat nebudu.