Jan Křtitel Vaňhal: Sonata choralis G dur
František Benda: Sonata choralis G dur
Johann Sebastian Bach: Chorální preludia
Charles Maria Widor: Sacred suite, op. 34
Gioacchini Rossini: Messe Solennelle
Hudební hodnocení nechám na povolanějších (sám se zmohu maximálně na epiteta "úchvatné" a "překrásné"). Pokračujme raději v úvahách nad filozofií hudby. Mé předchozí zápisy o filozofii hudby byly inspirovány hudbou zpívanou. Píseň (ať už folková, rocková, rapová, atd.) je skutečně v současnosti nejrozšířenější hudební formou, se kterou je obeznámen téměř každý člověk, jakéhokoli povolání, vzdělání a kultury. Filozofie hudby se ale primárně zabývá hudbou intrumentální ("čistou" či "absolutní"). Proč? Protože je lépe postupovat od případu jednoduchého k případu složenému: zpívaná hudba působí na člověka pomocí textu a pomocí čisté hudby, primárním úkolem je tedy porozumnět těmto složkám a pak se teprve zabývat jejich složeninou. Existuje ale i hlubší důvod, proč se filozofové hudby zabývají převážně hudbou čistou. Je totiž překvapivé, že čistá hudba vyvolává emotivní odezvu, jakoby něco sdělovala. Že zpívaná hudba působí a něco sdílí, na tom není nic divného, to může být dáno zpívaným textem, jak je ale možné, že emoce vzbuzuje i hudba čistá? A jak je možné, že i čistá hudba "něco říká", i když, zdá se, nemá žádný objekt, téma, o němž by "hovořila"?
Žádné komentáře:
Okomentovat