Včera byl odvysílán televizní film scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Zdeňka Zelenky Hodina klavíru. Jedná se o příběh vyléčeného alkoholika Františka Stáry (koncertního mistra a skladatele), který po návratu z protialkoholní léčebny dochází velmi rychle k poznání, že jeho odhodlání "začít znovu" je těžší než si představoval. Jeho žena ho mezitím opustila a je také vyhozen z práce. Další postavou příběhu je bývalý spolupacient z léčebny Eda Mandík, zřízenec z patologie, který Stáru obdivuje a považuje za přítele (třebaže Stára o jeho přátelství nestojí). V nejtěžší chvíli Eda Stárovi zcela nezištně a obětavě pomůže. Hlavní téma tohoto televizního filmu je přátelství.
Po tomto filmu byl odvysílán pořad Herci Jiřího Hubače. (Jeden z jeho zajímavých - "protofilosofických" výroků: "Člověk začne život chápat až když začne myslet na smrt.") Tento pořad mě zaujal především v tom, že jsem si doposud neuvědomoval zásadní význam dramaturgie (scénáristy). Scénárista vlastně napíše knihu (zvláštní knihu, kterou po natočení filmu nikdo nečte). Podle této knihy je pak natočen film. Film jako umělecké dílo má tedy "vrstvu" (jak by řekl Ingarden) nejprve literární, která je potom realizována a konkretizována v obrazech (z nichž zmizí část původního textu scénáře - ten, který popisuje kdo, co, kdy, kde, jak). Z toho vyplývá, že ontologie filmu je závislá na ontologii litrárního díla (třebaže není na ni redukovatelná).
Stanford Encyclopedia of Philosophy obsahuje článek o filosofii filmu (EN), ten se ovšem ontologii filmu nevěnuje - na rozdíl u článku o filosofii hudby (viz Koncert PSBU)
Žádné komentáře:
Okomentovat