Perská diskuse o empirismu, neexistenci a principu sporu

Íránský profesor filosofie Pirooz Fatoorchi mě kontaktoval ohledně západních diskusí o „nepostižitelnosti neexistence“ (inconceivability of nonexistence). Článek, na kterém pracuje, se týká diskuse dvou středověkých perských teologů, Raziho (Fakhr al-Din al-Razi; 1149-1209, EN) and Tusiho (Nasir al-Din al-Tusi; 1201-1274, EN). Je podivuhodné na jak vysoké úrovni se pěstovala filozofie v íránském středověku. Zde je citát z Fatoorchiho dopisu, kde popisuje argumentu z „nepostižitelnosti neexistence“:

"Razi zmiňuje třetí skupinu myslitelů podle nichž nám smysly poskytují jistotu a spolehlivý zdroj vědění, zatímco intelekt sám o sobě nikoli. V argumentu, který můžeme nazvat „z nepostižitelnosti neexistence“, tito myslitelé argumentují proti evidentnosti samo-sebou-evidentních (self-evident) propozic ... jako např. principu sporu, na který jsou ostatní samo-sebou-evidentní propozice redukovatelné. Argument zní takto: podle principu sporu nic nemůže být (pravdivě) zároveň tvrzeno a popíráno; anebo podle jiné verze nic nemůže zároveň existovat a neexistovat. Náš souhlas s tímto principem spočívá na našem pojmu neexistence. S tímto pojmem je ale spojena obtíž: Vše, co dokážeme (myšlenkově) postihnout, musí být rozlišeno od jiných věcí. Vše, co je rozlišitelné od jiných věcí, je individuováno. Vše, co je individuováno tak subsistuje (trvá). Tedy vše, co dokážeme postihnout, subsistuje. Neexistence, tj. nic, ale subsistovat nemůže – tudíž ani nemůže být (myšlenkově) postižena. Pokud ale nemůže být postižena, nemůže být postižen a myšlenkově přijat ani princip sporu. A pokud ani tento princip není samo-sebou-evidentní a přijatelný, pak jak můžeme spoléhat na svůj intelekt?"