Runggaldier: Deskriptivní směry 2

Identifikace
Svůj projekt deskriptivní metafyziky počíná Strawson úvahou nad lingvistickým fenoménem intentifikace jednotliviny (Individuals, ch. 1.1. a 1.2) Jaké jsou podmínky toho, že když mluvčí o něčem mluví, posluchač mu rozumí? Základním lingvistickým prostředkem, který slouží k identifikaci, jsou ukazovací výrazy – lze je použít v případech, kdy jak mluvčí tak posluchač aktuálně vnímá danou jednotlivinu. Dalšími prostředky jsou jména a popisy (deskripce) – lze je použít i v případech, kdy jednotlivinu nevnímáme. Nicméně veškeré tyto případy jsou odvozené od základních ukazovacích indentifikací a ty se vposledku opírají o systém časo-prostorových relací. Mezi jednotlivinami jsou pak některé základní (identifikovatelné přímo v časo-prostoru) a jiné odvozené (identifikovatelné nepřímo, např. události).

Maharal a baroko

U Maharala lze nalézt spíše renezanční než barokní charakteristiky:

1. důraz kladl na rané rabínské spisy spíše než na pozdější středověké komentáře (ad fontes);
2. byl odpůrce kodexů jako je Šulchan aruch (שולחן ערוך, „Prostřený stůl“), dával přednost autentické četbě Talmudu.

Další historiografický postřeh ohledně baroka: Podle judaistů (např. Pavel Sládek, Malá encyklopedie rabínského judaismu) lze Sefardy a Aškenáze charakterizovat odlišnou "mentalitou". Sefardé mají smysl pro systematičnost a ne náhodou to tedy byli oni, kdo začali tvořit halachické kodexy. Aškenázové naopak dávají přednost diskusím a k podobným kodexům se zprvu stavěli rezervovaně až odmítavě. Zdá se mi, že systematičnost charakteristická pro Sefardy byla výrazem i ne-židovské španělské kultury, která dala zrod dílům jako jsou Disputationes metaphysicae (1597) a později celé řadě Cursus philosophici a theologici. Tato systematičnost byla podle mého názoru obzvlášť výraznou charakteristikou barokní scholastiky, čímž se tato epocha odlišovala od renezance - přes veškerou kontinuitu, která zde jinak byla.

Židé byli ze Španělska a Portugalska vyhnáni, tyto země se staly anti-judaistické až anti-semitské, ale jakýsi reziduální společný "étos" zůstával. A nejen étos: František Suárez, Terezie z Avily a celá řada dalších významných křesťanských osobností měla židovský původ.

Rabi Löw: Mýtus a realita

Zítra budu mít přednášku Rabi Löw: Mýtus a realita. Budu čerpat především z knihy Cesta životem (Praha 2009), kterou jsem před časem doporučoval. Je to po všech stránkách vynikající kniha, nejen graficky, ale především co do obsahu. Hned první studie Alexandra Putíka a Daniela Polakoviče, Jehuda Leva ben Becalel řečený Maharal (ss. 29-83), je převratná. Autoři přesvědčivě dokazují naprostou nespolehlivost hlavního Maharalova životopisce Meir Perelse (1666-1739): zdánlivě devótní text je důmyslnou pomluvou, který byl ovšem - paradoxně - nepochopen a proto chápán následujícími generacemi pozitivně.

V přednášce snad také stihnu alespoň zhruba načrtnout základní rysy Maharalova myšlení a dále Maharalovo spojení s golemovskou legendou - mj. díky pěkným studiím Byrona L. Sherwina, Paradox a ironie: Myšlení Jehudy Löwa (ss. 84-122) a Golem a jeho předkové (ss. 273-291). Zaujaly mne dále i vynikající studie Pavla Sládka Pražští židovští učenci zlatého věku (ss. 160-197), a Ivo Purše Rudolf II. a kabala (ss. 198-221), k této tematice se ale již zřejmě nedostanu.

(Uvedený seznam výborných studií obsažených v knize není samozřejmě úplný - dále jsou v knize příspěvky k bibliografii, kulturnímu vlivu, atd.)

Runggaldier: Deskriptivní směry 1

Jako poslední, třetí, směr analytické ontologie identifikují Runggaldier a Kanzian deskriptivní směr Petera Strawsona (1919–2006), autora několika významných knih jako např.

Introduction to Logical Theory (1952).
Individuals: An Essay in Descriptive Metaphysics (1959)
Subject and Predicate in Logic and Grammar (1974)
Analysis and Metaphysics: An Introduction to Philosophy (1992)

Zde je třeba říci, že je trochu zvláštní, označovat jako "směr" myšlenkovou práci jednoho člověka. Navíc, proč byl takto vybrán Peter Strawson a ne např. David Armstrong, David Lewis, Saul Kripke či Peter van Inwagen, abychom jmenovali alespoň několik výrazných metafyziků 20. (a 21. století)? Nicméně, nechme tuto námitku stranou a podívejme se na aspekty Strawsonova myšlení, na které se sami Runggaldier/Kanzian zaměřili.

Deskriptivní vs. revisionistická metafyzika
Slavné Strawsonovo rozlišení jeho vlastními slovy:

Metafyzika byla často revizionistická a méně často deskriptivní. Deskriptivní metafyzika se spokojí s popisem aktuální struktury našeho myšlení o světě, revizionistická metafyzika se stará o to, aby vytvořila lepší strukturu. ... Žádný skutečný metafyzik asi nebyl, co do intence či výsledku, zcela jedním či druhým. Můžeme ale zhruba určit: Descartes, Leibniz, Berkeley jsou revizionisté, Aristotelés a Kant deskriptivisté. (Individuals, s. 9)

Filosofická antropologie 4: Duše jako forma těla

Existuje jen několik základních koncepcí člověka:

MONISMUS:
Materialistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku materiální reality.
Idealistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku „ideální“ (immateriální) reality.

DUALISMUS:
Člověk je essenciálně pouhá immateriální duše, která se akcidentálně pojí k tělu.

Aristotelés a návazně Tomáš se pokouší o "třetí cestu": duše (jakožto "oživující aspekt", anima) je formou těla. Tělo je tělem jen, pokud je oživené duší.

U Tomášova tvrzení, že duše je formou těla, ale vzniká problém, Kennym formulovaný takto:

Ztotožnění duše s formou má vážné filosofické nesnáze. ... Ztotožníme-li lidskou duši s aristotelskou substanciální formou, je samozřejmé, že lidské tělo ztotožníme s aristotelskou první látkou. Ale tělo a duše vůbec nejsou stejná dvojice jako látka a forma. To zdůrazňuje i sám Tomáš ... Člověk není něco, co má tělo. Člověk je tělo, tělo zvláštního druhu. Mrtvé tělo člověka už není lidské tělo ... ale jak se rozkládá, tvoří spíše směs mnoha těles. Lidské tělo, stejně jako jiné materiální předměty, je složeno z látky a formy. A lidská duše je formou lidského těla, ne formou látky lidského těla. (Tomáš o duchu, s. 27)

Klima není nadšen Kennyho formulacemi, ale uznává, že je zde opravdový problém: Tomáš opravdu říká jak (a) člověk je lidským tělem, tj. tělem racionálním, senzitivním a živým, tak (b) člověk se skládá z duše a těla. Zdá se, že je zde spor. Klima se ho pokouší řešit (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho filosofie ducha

Anthony Kenny si úkoly filosofie ducha (philosophy of mind) - tj. úkoly filosofické antropologie - plánuje takto:

Někteří lidé si představují ducha jako jakési vnitřní prostředí, jako protipól vnějšího fyzického světa. Vynasnažím se dokázat, že takováto představa ducha není správná: hranice mezi psychickým (mentálním) a materiálním se nekryje s hranicí mezi vnitřním a vnějším. Máme-li prozkoumat geografii ducha, musíme vyznačit různé psychické schopnosti, jako je rozum a vůle; musíme prostudovat vztahy mezi smysly a rozumem; rozdíl mezi vnějšími a vnitřnímy smysly; dva druhy představivosti, obrazotvornost reprodukující a tvůrčí. Rozum lze nejlépe charakterizovat jako schopnost operovat se znaky a vůli jako schopnost sledovat rozumové cíle. Máme-li osvětlit, co se myslí "duchem" (mind), musím také prozkoumat vztah mezi duchem, mozkem a tělem. Musíme vyznačit hranice mezi našimi různými poznávacími schopnostmi a uvést činnost těchto schopností do vztahu s jejich projevy v našem chování a s jejich nositeli v naší fyzické struktuře." (Kenny, Tomáš o lidském duchu, přel. K. Šprunk, S. Sousedík, Krystal OP, 1997)

Kennyho kniha Tomáš o lidském duchu (EN) výborně uvádí do problematiky, ovšem někdy nechápe Tomáše dostatečně hluboce, viz recenze Gyuly Klimy (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho "aristotelisace" Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina 2

Jak tedy podle Wittgensteina (v Kennyho čtení) spolu souvisí mentální a tělesné projevy?

“Fyzické vyjádření mentálního procesu je kritérium tohoto procesu: jinými slovy, částí pojmu mentálního procesu určitého druhu je to, že potřebuje mít charakteristický projev. Abychom rozumněli samotným významům slov jako je “bolest” či “žal” musíme vědět, že bolest a žal jsou charakteristicky spojeny s určitými tělesnými projevy.” (Kenny 1989: 4)

Rozdíl mezi kritériem a symptomem je tento: červánky mohou být symptomem zítřejšího dobrého počasí, ale nepřítomnost mraků, záře slunce, atd. jsou kriteriem dobrého počasí.

U Wittgensteina tedy neprobíhá hranice mentálního království jako u Descartesa mezi introspektivním, soukromým zážitkém a věřejným vnějším měřitelným světem, ale mezi schopnostmi vykonávat určité rozumové symbolické činnosti (jazyk) a sledovat určité rozumové cíle na straně jedné a mezi schopnostmi nižšími (reakce na vjemy – senzitivita, vegetativní činnost) na straně druhé. V tomto ohledu se Wittgensteinovo pojetí blíží předkarteziánskému pojetí aristotelskému.

Descartesa: vědomí = sebe-vědomí (důsledek: schopnost jazyka)
Wittgenstein: vědomí-se-schopností jazyka = sebevědomí (pouze díky jazyku rozlišíme prosté cítění bolesti od soudu „Já cítím bolest“).
__________
Včera a dnes proběhly přednášky z Filosofie (denních i dálkových studentů) ve Sv. Janu p. Skalou. Dnes odpoledne ještě proběhla velmi pěkná beseda s dr. Radwanskim z KAAD v Emauzích. V synagoze proběhla přednáška o Vassule Ryden (na ní jsem nebyl přítomen). Objektivní hodnocení jejích údajných "zpráv od Boha" lze najít zde (EN).