Jasnost jakožto kvalita (filosofického) myšlení

Podle A. J. Ayera (1910–1989) je úkolem filosofie vyjasňovat. Podle mé zkušenosti ovšem snad nikdo, kdo  se s filosofií setkal jen krátce např. během svého středoškolského vzdělávání, si neodnáší zkušenost vyjasňování, ale spíše přesvědčení, že se jedná o velmi temnou a nejasnou disciplínu. Jak si vysvětlit tento dramatický rozpor mezi tím, co filosofie dělá (podle zkušenosti mnoha běžných lidí) a tím co údajně má dělat? Jak to, že jejím úkolem je vyjasňovat a přitom (zdá se) především zatemňuje?

Příčin tohoto rozporu je celá řada. Některé z nich vězí v samotných filosofech: někteří jasností pohrdají, např. proto aby zakryli chudobu svého myšlení, jiní prostě nejsou schopni to, co říkají, říci jasně, jiní nemají ani elementární pedagogické povědomí a neumí se svými posluchači či čtenáři komunikovat na odpovídající úrovni, atd.

Ne vždy ale vězí chyba ve filosofech, často vězí problém v samotných posluchačích: ani sebejasnnější myšlenku nejsou schopni zachytit ti, jejichž myšlení je těkavé a nesoustředěné, či ti, kteří nejsou zvyklí zabývat se něčím obecnějším a abstraktnějším než bezprostředně danou smyslovou skutečností. Ne nadarmo stálo prý nad Platónovou filosofickou Akademií „Člověk negeometrický nechť nevstupuje.“ Ten, kdo není schopen zachytit jas matematického myšlení nemůže očekávat, že zachytí jas jiného typu myšlení.

Konečně je třeba hledat příčinu rozporu mezi tím, co filosofie dělá a tím, co má dělat v samotné podstatě filosofování: filosofie má odvahu zpochybňovat „běžný selský rozum“, filosofie má odborný jazyk, filosofie se zabývá obtížnými otázkami, ...

Co přesně kýžená jasnost myšlení znamená, je sama o sobě obtížná otázka, kterou lze vyjasňovat jen postupně. Důležité na základní intuitivní rovině je ovšem již to, že jasnost je pro nás hodnotou, kterou chceme ve svém myšlení kultivovat a rozvíjet.

Logika argumentu (indukce)

U induktivních argumentů vyplývá závěr pouze s určitou pravděpodobností – argument je buď silný/úspěšný anebo slabý/neúspěšný. Třebaže je induktivní uvažování nědílnou součástí běžného života a hraje velkou roli např. v právu, filosofové a matematici mu věnují pozornost až v posledních staletích (na rozdíl od uvažování deduktivního, které bylo důkladně prozkoumáno již ve starověku). Jedním z důvodů zanedbání induktivního uvažování byla skutečnost, že klasická západní filosofická tradice předpokládala fundacionismus, tj. jejím cílem bylo nalezení systému propozic, které by byly nevývratně dokázané pomocí deduktivních argumentů z naprosto jistých premis.

Fundacionismus tedy stojí na dvojím: na nevývratné jistotě základních premis a na deduktivní formě argumentace z těchto premis. Deduktivní forma argumentace sama o sobě nic o epistemickém statusu premis a závěru neříká. Pokud jsou totiž u deduktivního argumentu premisy poznávány jen s pravděpodobností, pak deduktivní argument učiní závěr opět pouze pravděpodobný. Naopak induktivní argument může vést k poměrně jistému závěru, pokud jsou s jistotou poznávány jeho premisy.

Existují různé typy induktivní uvažování a různé názory na to, jak je logicky pojmout. Kdybych se měl teď zabývat induktivní logikou (jakože v nejbližší době nebudu), chtěl bych si v první fázi ujasnit tyto její témata:

- argumenty z podobnosti
- argumenty výčtem (induktivní v užším smyslu slova)
- argumenty k nejlepšímu vysvětlení (arguments to the best explanation)
- statistika, teorie pravděpodobnosti, bayesiánství

1. neděle adventní (A)

Iz 2,1-5 ... Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo.
 
Ž 122: Zaradoval jsem se, když mi řekli: – „Do domu Hospodinova půjdeme!“

Řím 13,11-14: ... Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. ...

Mt 24,37-44: (Ježíšův druhý příchod)

----------
K mému překvapení k posledním věcem (eschatologii) jsem toho v analytické filosofii náboženství příliš nenašel. (Kromě článku Peter van Inwagena Human Destiny, 2005 - se zajímavým argumentem "Soudného dne", podle něhož je 95% pravděpodobnost, že lidstvo vymře do 10 000 let)

Logika argumentu (dedukce)

Aristoteles ve svých Prvních analytikách definuje “sylogismus” takto: “řeč [tj. myšlení vyjádřené řečí] v níž, je-li něco dáno, nutně něco jiného, různého od toho, co je dáno, vyplývá pravě tím, že dané jest.” 

• tato definice se vztahuje nejen syllogismy v užším smyslu slova (jakožto argumenty určité formy) ale na deduktivní argumenty jako takové
• důležitá v této definici je zmínka o hypotetické nutnosti: pokud je něco dáno, pak nutně je něco taktéž dáno; jinými slovy, u platného deduktivního argumentu, jsou-li premisy pravdivé, pak je nutně pravdivý i závěr

Logika argumentu

Argument (úsudek) je systém propozic (soudů, tvrzení, výroků, ... zkrátka nositelů pravdy/nepravdy) o dvou částech, kde jedna propozice slouží jako závěr a zbylé propozice jako premisy.

Argumenty jsou buď deduktivní anebo induktivní. Pokud je deduktivní úsudek platný, pak závěr vyplývá z premis nutně (jinak je neplatný). Pokud je induktivní úsudek silný/úspěšný, pak závěr vyplývá z premis s větší pravděpodobností (oprávněností; legitimitou) než kontradikce závěru (jinak je argument slabý/neúspěšný).

Někdy se uvádí, že pokud jsou u deduktivního argumentu pravdivé premisy, jedná se o argument dokonalý (sound). Podat „dokonalý“ argument ale samo o sobě ještě nic neznamená, pokud adresát argumentu nepoznává pravdivost premis a vztah vyplývání závěru z těchto premis. Dobrý (průkazný, přesvědčivý, cogent)argument je tedy pro adresáta ten, kde (a) premisy jsou pravdivé, (b) premisy jsou poznávány jako pravdivé, (c) závěr vyplývá z premis, (d) závěr je poznáván jako vyplývající z premis.(Uvedený výčet je z pedagogických důvodů redundantní: (b) vyplývá z (a) a (c) vyplývá z (d)).

K tomu, aby se jednalo o zajímavý a informativní argument je dále třeba, aby propozice závěru nevyplývala z premis triviálně, např. tím, že je zároveň i propozicí mezi premisami.

Metafyzika na německých barokních gymnáziích 2

Musolff (profesor pedagogiky ve vestfálském Bielefeldu) ze svých výzkumů vyvozuje mj. následující:

1. Metafyzika byla v druhé třetině 17. století společným jazykem napříč konfesemi. 

"es existierte im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts offenbar noch eine Sprache, die von allen Lehrern der untersuchten Kurse trotz konfessioneller Unterschiede gemeinsam gesprochen und verstanden wurde: die Sprache der Metaphysik." s. 172

2. Cílem výuky metafyziky bylo poskytnout takové pochopení světa, které by žákům osvětlilo správné sebeporozumnění. 

"das allgemeine Lernziel des Metaphysik-Unterrichts an den drei Gymnasien war, eine solche Verbindung zwischen dem Weltverständnis der Schüler und ihrem Selbstverständnis zu erzeugen, die ihre "wahre" Selbsidentität enthüllen würde." s. 173

3. Metoda výuky byla racionální a nepodléhala konfesijní zaujatosti.

"Was an den untersuchten Disputationen besticht, ist ihr wissenschaftlicher Stil des Denkens. ... Diese Disputationen zeigen die Offenheit dieses Unterrichts für rationale Kritik gemäß den Forderungen begrifflicher Klarheit und Bedeutungskonsistenz. Wenn die Argumente von Authoren anderer Konfessionen behandelt wurden, ging man davon aus, daß der andere gerade wie man selbst, die Wahrheit suchte." s. 173

4. Metafyzika poskytovala v 17. stol. organickou jednotu vzdělání o světě a o člověku (kterou dnes postrádáme).

Metafyzika na německých barokních gymnáziích 1

Ve sborníku Anfänge und Grundlegungen moderner Pädagogik im 16. und 17. Jahrhundert. (Musolff, Hans-Ulrich a Göing Anja-Silvia, eds. Köln: Böhlau Verlag, 2003) se nachází zajímavý článek od Hans-Ulricha Musolffa "Wiederkehr der Metaphysik und moderne Bildungstheorie: Zur Interpretation der Schulphilosophie in Curricula des 17. Jahrhunderts." (s. 139-188)

Musolff prozkoumal historické prameny německé gymnaziální výuky v období baroka (především tří vestfálských gymnázií: Arnoldina ve Steinfurtu, jezuitského Paulina v Münsteru a lutherského Archigymnasia v Soestu) a došel k závěru, že na rozdíl od běžné představy o novověkém konci hrála metafyzika v 17. století velkou společenskou roli. Z pedagogických metod se hojně používaly disputace, které při závěrečných zkouškách vyšly často i tiskem jakožto Theses.

Pár zajímavých údajů z článku:

• lutherské Gymnázium ve Stuttgartu vyučovalo v l. 1687-1724 v septimě 2h týdně metafyzice; nejednalo se přitom jen o přípravu na studium teologie, protože pouze 27,1 procent absolventů pokračovalo v teologii (např. 21,8 pokračovalo studiem práv)
• jezuitské Paulinum v Münsteru sledovalo tříletý Cursus philosophicus členěný na Logiku, Fyziku a Metafyziku; ani zde se nepočítalo s tím, že by se většina absolventů gymnázia stala teology
• k metafyzice se v knihovně Paulina v Münsteru nacházelo toto: (1) Disputatione metaphysicae od F. Suareze, vyd. Mainz 1614. (2) Komentář k Metafyzice od Ch. Javelli (z. 1538), vyd. Lugduni 1559. (3) od r. 1626 byl k dispozici i Komentář k Metafyzice Paula Sonciny (z. 1494), vyd. Köln 1622, (4) Komentáře k Metafyzice od P. da Fonsecy, vyd. Lugduni 1591 (I), Lugduni 1590 (II), Köln 1604 (III).
• na gymnáziu ve Steinfurtu se od r. 1656 (pod vedením Gottfrieda Spinaeuse) konaly disputace proti Descartovým Meditacím (později i v Münsteru)
• publikování metafyzických/fyzických disputací převažovalo nad etickými/politickými (např. ve Steinfurtu v 50tých letech: 5 ku 4; v 60tých 15 ku 4)