Descartes proti reálným akcidentům 1

V článku "Největší kámen úrazu: Descartovo popření reálných kvalit" (1995, EN) se Stephen Menn zabývá Descartovou diskusí s Arnauldem ve čtvrté řadě námitek k Meditacím. Menn nejprve upozorňuje na to, že když Descartes říká, že teplota není reálnou kvalitou ohně, neznamená to, že by oheň nebyl reálně teplý. Podobně totiž Descartes popírá, že by tvar (figura) byla reálnou kvalitou těles, aniž by popíral, že tělesa jsou reálně tvarovaná.

Descartes zde používá standardní scholastickou terminologii (což sám zmiňuje v dopise Mersennovi, AT III, 648-49), podle níž kvality a jiné akcidenty jsou buď reálné anebo modální. Zatímco scholastikové (jako Suárez DM d39s2n17) považují teplotu za reálnou kvalitu (entitas nebo res), tvar považují za kvalitu modální (modus). Descartův program předpokládá scholastickou terminologii, ale jde dále: nejen tvar, ale i pohyb je modus, a tím pádem i pohyby vzduchu jako je teplo či zvuk jsou mody. Menn píše:

Descartes tedy netvrdí, že tvar a pohyb jsou příklady reálných kvalit, aby hájil stanovisko, že smyslové kvality jsou méně reálné; právě naopak, bere si tvar jako příklad kvality, která není reálná, aby hájil stanovisko, že pohyb a smyslové kvality nejsou nijak reálnější (jak se domnívají scholastikové) než tvar. (Menn, The Greatest Stumbling Block, s. 184)
Kvalita tedy může něčemu reálně náležet, aniž by byla věcí (res) nebo-li reálnou kvalitou. Může být totiž modem anebo pomyslným jsoucnem se základem ve věci (ens rationis cum fundamento in re). Jinak řečeno, existují tři roviny reality:

1. reálná věc (res - věc - v latině etymologicky spřízněna s realis)
2. modus
3. ens rationis cum fundamento in re

(Poslední rovina obsahuje pouze negace, privace a relace, žádné kvality; pod ní se "nachází" už jen rovina ničeho.)

Podle jakého kriteria lze rozlišit mezi mody a res? Zatímco modus není ani nadpřirozenou boží silou oddělitelný od svého subjektu, res ano a to i v případě, že se tak z přirozeného hlediska neděje. Pokud je tedy kvalita reálnou res pak je možné, aby Bůh zachoval danou kvalitu nezávisle na substanci (jiné res), ve které za normálních okolností inheruje, a naopak. Pokud je modem, pak to možné není.

Descartovo pojetí idejí

V Descartově kauzálním argumentu (viz minulý záznam) - stejně tak jako v celé jeho filosofii - hraje velkou roli pojem ideje. Descartes užívá toto slovo jinak, než bylo v jeho době zvykem - ideje nejsou pro Descarta samotnou Boží essencí nakolik je napodobitelná stvořenými věcmi, ale různými objekty naší mysli. Podle standardního čtení je Descartes representacionalistou, což znamená, že prvotně poznáváme jn naše ideje a teprve druhotně možná i věci representované idejemi. Podle nestandardního čtení je Descartes přímým realistou, což známená, že alespoň v některých případech přímo poznáváme věci mimo naši mysl.

Zdá se, že u Descarta lze najít textovou podporu jak pro representacionalismus tak pro přímý realismus. Obě pozice jsou ale neslučitelné a je tedy záhadou, jak mohl Descartes tuto neslučitelnou přehlédnout. David Clemenson (který strávil nějaký čas i zde v Česku, v Praze a dokonce i v Hartmanicích!) přišel s tezí, že Descartes zastává oslabený representacionalismus a oslabený přímý realismus zároveň a že tuto pozici převzal Descartes od jezuitů jako je Fonseca, Toletus, Coimberští.

Podle oslabeného přímého realismu může být objekt v mé mysli zároveň i objektem mimo moji mysl. Mezi x-v-mé mysli a x-v-realitě je numerická identita navzdory reálné odlišnosti (protože x-v-mé mysli může existovat i pokud x-v-realitě zanikne a naopak; podle silného přímého realismu je nutné, že je-li x-v-mé mysli, je to jen díky x-v-realitě). (s. 3)

Podle oslabeného representacionalismu je cokoliv, co poznáváme, numericky identické s (nějakým) objektem-v-mysli, kdežto podle silného representacionalismu to musí být i reálně identické. Tyto definice závisí na rozdílu mezi numerickou a reálnou identitou: slunce-v-mysli je numericky identické se sluncem-na-obloze, třebaže obojí je reálně odlišné. (s. 4). Clemenson chce jinými slovy říci, že oslabený representacionalismus umožňuje přímé poznání věcí numericky identických a reálně odlišných (tj. jak slunce-v-mysli tak slunce-na-obloze), kdežto silný nikoliv: přímo poznáváme jen a pouze slunce-v-naší mysli.

Descartovo pojetí, že numericky jeden a týž objekt může být zároveň v realitě i v mysli (kde má objektivní bytí) nazývá Clemenson "dual-presence theory". Tuto teorii zastávali výše zmínění jezuité.

Odbočka: Jezuité totiž převzali od františkánů následující tři anti-Tomášovské teze:

1. je možné přímo a bezprostředně poznávat singulární objekty (nikoli jen univerzální);
2. je možné přímo a bezprostředně poznávat neexistující objekty;
3. objektivní a intencionální bytí je vnitřní vůči svému objektu (nikoli nutně vnější).

Z 2 vyplývá silný přímý realismus, tj. poznávám-li (přímo) nějaké x-v-mé-mysli, pak je to jen a pouze díky x-v-realitě.

Clemensova vynikající kniha Descartes' Theory of Ideas je zčásti přístupná na amazonu; užitečná je recenze Dana Kaufmana v Notre Dame Review.

Filosofická antropologie 2 - jak to bylo

Stihl jsem tedy podle očekávání pouze "super-stručné" dějiny, nástin klasického realismu nikoli. Studenti mají potíže s pozorností - mají přednášky od 7 ráno a ta moje přijde nařadu až v 10.30.

Super-stručné dějiny filosofické antropologie

Dálný Východ:
- zklamání a snaha o osvobození se z reality tohoto světa (Indie);
- harmonie Cesty (道) (Čína)

Starověké Řecko:
- rozum je schopen nalézt cestu k životnímu naplnění (εὐδαιμονία): Sókratés, Platón, Aristotelés, stoikové, epikurejci, atd.
- dualismus vs. hylemorfismus

Starověký Řím:
- persona est sui iuris et alteri incommunicabilis

Starověké židovství:
- člověk stvořen k obrazu Božímu, ovšem dokází k jeho pádu, příslib spásy

Starověké křesťanství (patristika):
- nesmrtelnost duše, vzkříšení těla
- svoboda a milost

Středověká a post-středověká scholastika:
- platonismus se svým dualismem ustupuje Aristotelskému hylemorfismu; nominalistická výzva

Novověká filosofie (Descartes a další racionalisté):
- obnova dualismu; tělo jako mechanismus; později eliminace duše

Současnost:
- kontinentální filosofie: bohatství fenomenologických deskripcí zabalených do blábolů
- analytická filosofie: rigorózní a zoufalá snaha o naturalistickou redukci

Trvalé inspirační zdroje: hebrejská idea stvořenosti, řecká idea rozumu, římské právo, a asijské metody soustřeďování a harmonie.

Filosofická antropologie 2

Zítra mám opět přednášky z filosofické antropologie. V druhé hodině chci velmi stručně shrnout dějiny filosofické antropologie - tak stručně, že stihnu mluvit i o Číně a analytické filosofii. Navíc ovšem, a to asi nestihnu, bych rád podal první předběžný obrys klasického realismu (pedagogicky inspirovaný Edwardem Feserem EN).

Témata:

A. Od Tháléta k Sókratovi

1. Téma: jednota reality (Thálés a spol. vs. Pythagoras)
2. Téma: změna a trvání (Hérakleitos vs Parmenidés)
3. Téma: od kosmu k člověku (sofisté vs. Sókratés)

B. Platónova teorie forem - první velká syntéza

C. Realismus, konceptualismus, nominalismus - proč něco jako realismus by každý slušný člověk měl zastávat

D. Aristotelova metafyzika - složitost, která se vyplatí i dnes

1. Aktualita a potencialita
2. Hylemorfismus
3. Čtyři druhy příčin

Descartův kauzální argument pro Boha

Pomyslná jsoucna jsou podle Suáreze to, co je "čistě objektivně v intelektu". Ve třetí Meditaci používá Descartes pojem objektivní reality v jednom ze svých dvou hlavních argumentů ve prospěch existence Boží. Argument lze shrnout takto (AT VII, 41):

P1: V mé mysli jsou ideje různých věcí.
P2: Jedna z těchto idejí je o Bohu.
P3: Příčina této ideje (příp. objektivní reality, tj. toho, o čem je) nemůže být moje mysl.
Z: Bůh existuje (jakožto příčina mé ideje).

Na první pohled bizardní argument, ovšem diskuse s Caterem v prvních námitkách poukazuje na to, že ne tak docela. (Současná analýza: EN)

Boží blud zabloudil do Německa

Včera jsem opět tlumočil pro Šumavskou renezanci, tentokrát při setkání s ředitelem NP Bavorský les Karl Friderich Sinnerem (DE). Podnětem k filosofování pro mne tentokrát nebylo umění, ale kniha Richarda Dawkinse Boží blud. I v Německu slaví Dawkins úspěchy:



Nejvíce frustrující na Dawkinsovi není stanovisko, které zastává (náboženství ve všech formách je duševní choroba), ale způsob, kterým je zastává, tj. ignoruje drtivou většinu kvalitních pokusů o prokázání racionality teismu. V angličtině již vzniklo několik "proti-Dawkinsovských vakcín"(např. od Edwarda Fesera či - méně povedená - od Alistera McGrathe, EN recenze). Pro svého známého jsem ale hledal nějakou kvalitní recenzi v němčině. Našel jsem ji od Godeharda Brüntrupa SJ (DE).

Nakonec ještě jeden "argument z analogie" v angličtině:

Sv. Anselm - ontologický důkaz

Letos slavíme 900 let od úmrtí Anselma z Canterbury (či "z Aosty"), významného křesťanského filosofa. Nad jeho ontologickým důlazem boží existence si filosofové a logikové dodnes lámou hlavu. Je zajímavé, že Benedikt XVI., který hovořil o sv. Anselmovi na generální audienci 23. září 2009), ontologický důkaz ovšem vůbec nezmínil. Krásným způsobem ale shrnul život sv. Anselma a poté se věnoval tomu, jak sv. Anselm pojímal svou teologii - jako spojení logiky a mystiky:

Prosím tě, Bože, chci tě poznat a milovat, abych se z tebe radoval. A pokud toho v tomto životě nejsem schopen v plné míře, kéž každý den alespoň trochu pokročím, abych nakonec dosáhl plnosti.“ (Proslogion, cap.14). Tato modlitba umožňuje chápat mystickou duši tohoto velkého světce středověku, zakladatele scholastické teologie, jemuž křesťanská tradice dala titul „Vznešený Učitel“, protože pěstoval intenzivní touhu prohloubit božská tajemství, avšak při plném vědomí toho, že hledání Boha se na této zemi nikdy nekončí. Jasnost a logická důkladnost jeho myšlení měly vždy za cíl „pozvednout mysl ke kontemplaci Boha“ (Ivi, Proemium). Prohlašuje zřetelně, že kdo chce pěstovat teologii, nemůže stavět jenom na svojí inteligenci, ale musí zároveň kultivovat hlubokou zkušenost víry.

Činnost teologa se podle sv. Anselma rozvíjí ve třech stadiích: víra, nezasloužený dar Boha, který je třeba pokorně přijmout; zkušenost, která spočívá ve vtělení Božího slova do vlastní každodenní existence; a potom pravé poznání, které není nikdy plodem sterilního rozumování, nýbrž kontemplativní intuice. Pro zdravé teologické bádání a pro každého, kdo chce prohloubit pravdy víry, zůstávají v této souvislosti i dnes stále prospěšná jeho proslulá slova: „Nesnažím se, Pane, proniknout tvoji hloubku, protože s ní nemohu ani zdaleka měřit svůj intelekt, ale toužím porozumět, alespoň do jisté míry tvé pravdě, kterou moje srdce věří a miluje. Nesnažím se totiž porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl“ (Ivi, 1).

Zde je slovenský televizní program o Anselmovi a jeho ontologickém důkazu. Hovoří P. Luboš Rojka (Řím, web, blog), Petr Dvořák (Praha, web) a Rastislav Němec (Trnava). Velmi pěkné (až na závěrečné slovo o procesuální teologii).

Ač rozsahem je dílo sv. Anselma nevelké (na rozdíl od díla sv. Augustina, sv. Tomáše, bl. Duns Scota, či Suáreze) patří zřejmě mezi stěžejní křesťanské filosofy. (Proto mne mrzí, že jsme na něho s Vlastou zapomněli v závěrečném výčtu hlavních křesťanských filosofických vzorů v článku pro Salve).