Základní dramatická zápletka kursu: "dualistický monismus" (Aristotelés) mezi materialistickým monismem a platónsko-karteziánským dualismem.
Kritika dualismu od Gilberta Rylea:
The Concept of Mind (1949/2002)
Kapitola 1: Descartův Mýtus
The Official Theory
Podle všeobecně rozšířeného pojetí, “oficiální teorie,” má každý člověk (kromě idiotů a mimin) tělo a mysl. Mysl je spojena s tělem, po smrti může existovat a fungovat dál. Tělo je něco veřejného, vnějšího, umístěného v prostoru a čase, podrobeného mechanickým zákonům přírody. Mysl je něco soukromého, vnitřního, mimo prostor, třebaže v čase, nezávislého na mechanických přírodních zákonech. Ve smyslovém vnímání se člověk může mýlit ohledně svého těla a vnějšího světa, nemůže se ale zásadně mýlit ohledně introspekcí nahlíženého vlastního vědomí (může se mýlit nezásadně, např. různým způsobem si věci namlouvat, jak na to upozornil Freud). Člověk poznává jenom svou vlastní mysl a tudíž si nemůže být jist myslí jiných lidí – zda druzí lidé mají mysl lze odhadnout pouze z toho, že vidím nějaké další tělo a předpokládám, že chování tohoto těla je vedeno podobnou myslí, jakou mám já sám.
The Absurdity of the Official Doctrine Toto “the dogma of the Ghost in the Machine” je naprosto nepravdivé a nesmyslné. Jedná se o kategorickou chybu – podobně jakoby chtěl návštevník vidět Oxfordskou univerzitu po tom, co prošel různé budovy. Nelze vidět koleje, muzeum, jídelnu a ještě k tomu univerzitu. Dokud bude návštěvník chápat univerzitu jako jednu z budov, bude mysteriózní a nikdy ji neuvidí. Je třeba mu vysvětlit, jak požívat slovo pojem
univerzita. Zastánci oficiální teorie činí kategorickou chybu: když myšlení, cítění, a chtění nelze popsat v termínech fyziky, chemie, a fyziologie, domnívají se, že je třeba popsat v nějakých podobných, byť specielně duchovních termínech.
The Origin of the Category-mistakeÚspěch Galileovské mechaniky vedl Descartesa jako vědce k přesvědčení, že veškeré věci v prostoru je možné vysvětlit mechanicky. Jako věřící člověk ale (na rozdíl od Hobbese) nemohl přijmout fakt, že lidé jsou jen komplexnější hodinky. Descartes proto přišel s ideou, že duše (mysl) je nějakou ne-prostorovou věcí. V mnoha jiných ohledech funguje podobně jako jiné prostorové věci, je tedy v mnohém podobná, v něčem odlišná. Descartova představa o duši je tedy para-mechanická. Problémem pak samozřejmě je:
- Vysvětlení kauzality mezi duší a tělem; duši lze navíc stěží poopsat jinak něž negativně – ne-prostorová, ne-veřejná, ne-mechanicky-v-pohybu, atd. Co duše tedy je, zůstává záhadou.
- Podobně jako je svět deterministický, je i duše řízena deterministickými zákony. Zásluha, zodpovědnost, volba, atd. jsou tedy pojmy, které nelze na duši aplikovat.
Ryle chce naopak ukázat, že klást mentální a fyzikální procesy vedle sebe je kategorickou chybou. Je to podobně absurdní jako spojování jiných věci různého logického typu pomocí spojky a, např. v této vtipné větě: “Přijela domů v záplavě slz a limuzíně.” Mysl a Hmota nejsou věci, které lze klást vedle sebe či proti sobě. Samozřejmě v nějakém smyslu lze mluvit o těle či hmotě a v nějakém smyslu o duši a mysli, ale nikoli ve stejném smylu. Podobně nelze říci, že “se zvedá příliv, akcie, nálada a průměrný věk.”
______________
Dnes jsme měli koncert skupiny Swing Cheek - k filosofii hudby ale už nic dodat nestíhám. Prioritou je příprava na úterní přednášku z Filosofické antropologie.
