Sk 5: Velekněz začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.
Platón, Obrana Sókrata: "... potom jsem šel již po řadě dále; pozoroval jsem sice s lítostí a bázní, že si dělám nepřátele, přece se však zdálo nutným nade všechno stavěti věc boha ..."
ŽALM 30
Zj 5,11-14
Jan 21,1-19
----------
Neděle 18.4.2010:
S rodinou jsme si udělali výlet do Národní přírodní památky Pastviště u Finů (naneštěstí ještě téměř nic nekvete); na mši sv. jsme zašli do románsko-gotického kostelíka v Albrechticích u Sušice. Odpoledne mělo v Hartmanicích představení divadlo Feigele - o královně Ester. Tento příběh se váže ke svátku Purim. Na tento svátek jsem před dvěma lety začal pracovat v synagoze.
sobota 17. dubna 2010
pátek 16. dubna 2010
Museum českého krasu v Berouně
Dnes jsem si konečně nalezl čas navštívit Muzeum českého krasu v Berouně. Museum bylo založeno v dobách národního obrození, r. 1892. Nově přibyl otevřený Geopark Barrandien (od r. 2003).
Barrandien je oblast táhnoucí se asi 100 km od sv. přes Prahu k jv. s vyvrásněnými nepřeměněnými starohorními a prvohorními horninami, z období před asi 1mld až 370 mil. lety. Rozměry geologického času jsou fascinující. ...
Z geoparku si člověk dokonce smí odnést oblíbený kámen. Vzal jsem si krásnou černou graptolitovou břidlici s drobnou bílou křemennou žílou. Pochází z období siluru (440-417 mil. let), z lomu Kosov u Jarova. Je pro mne jakožto hylemorfistu tento kámen jedním či vícero invidiui? Mám dojem, že je to do jisté míry arbitární či lépe řečeno relativní vůči sortálu a "granularitě": na mezoskopické rovině je to jeden kámen, na mikroskopické řada molekul. Je nutné u kamenů postulovat jedinost substanciální formy? Zdá se mi, že ne. Tomáš Akvinský odmítl pluralitu forem v člověku a živých organismech; nevím jaké stanovisko zastával pro minerály.
Barrandien je oblast táhnoucí se asi 100 km od sv. přes Prahu k jv. s vyvrásněnými nepřeměněnými starohorními a prvohorními horninami, z období před asi 1mld až 370 mil. lety. Rozměry geologického času jsou fascinující. ...
Z geoparku si člověk dokonce smí odnést oblíbený kámen. Vzal jsem si krásnou černou graptolitovou břidlici s drobnou bílou křemennou žílou. Pochází z období siluru (440-417 mil. let), z lomu Kosov u Jarova. Je pro mne jakožto hylemorfistu tento kámen jedním či vícero invidiui? Mám dojem, že je to do jisté míry arbitární či lépe řečeno relativní vůči sortálu a "granularitě": na mezoskopické rovině je to jeden kámen, na mikroskopické řada molekul. Je nutné u kamenů postulovat jedinost substanciální formy? Zdá se mi, že ne. Tomáš Akvinský odmítl pluralitu forem v člověku a živých organismech; nevím jaké stanovisko zastával pro minerály.
čtvrtek 15. dubna 2010
Konference o Bernardu Bolzanovi
V Praze dnes začala konference Philosophy and Mathematics in the Work of Bernard Bolzano. Bernard Bolzano se narodil v Praze v r. 1781, zde také zemřel v 1848. Otec byl původem Ital, jeho mateřským jazykem ale byla němčina. Bolzano studoval na piaristickém gymnáziu, od mládí projevoval zájem o nejen o matematiku, ale i o filosofii. Nakonec se rozhodl (přes nechuť rodiny) ke studiu teologie a ke kněžství, vysvěcen byl v r. 1805. Podle článku Edgara Morschera (v SEP) byl Bolzano patrně největším logikem mezi Leibnizem a Fregem.
Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.
Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").
Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.
Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.
Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")
Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:
Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.
Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").
Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.
Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.
Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")
Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:
- A. C. Crombie (1969): The History of Science from Augustine to Galileo.
- William A. Wallace (1984) Galileo and His Sources: The Heritage of the Collegio Romano
- Paolo Mancosu (1996) Philosophy of Mathematics ... in the Seventeenth Century
- Paul Shore (2002) The Eagle and the Cross: Jesuits in Late Baroque Prague
- Edward Grant (2007) A History of the Natural Philosophy
středa 14. dubna 2010
Česká středoškolská "scholastika" na počátku 21. století
Filosofie se jako předmět učila na středních školách v Česku naposledy před druhou světovou válkou. Dnes se učí v rámci Základů společenských věd. Jak je dnešní výuka koncipována?
Nahlédl jsem do učebnice Základy společenských věd (pro učitele učitelů - studenty pedagogických fakult, pro učitele středních škol a jejich žáky) (Jirásková Věra, Koťa Jaroslav, Pelcová Naďa, Pešková Jaroslava, Prokeš Vít, Purkrábek Miroslav, Rýdlová Hana, Semrádová Ilona, Schlegelová Jaroslava (2004) Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-66-1, 851 stran.)
Základní rozvrh sleduje ideu Jiřího Fialy, že humanitní vzdělání je vlastně péče:
Díl I: Péče o duši (O osobní identitu)
Člověk a svět (Jaroslava Schlegelová)
Základy psychologie (Jaroslav Koťa)
Díl II: Péče o obec (O polis)
Stát a národ (Věra Jirásková)
Občan a demokracie (Miroslav Purkrábek)
Základy makroekonomie (Vít Prokeš)
Díl III: Péče o jazyk a komunikaci
Péče o jazyk a komunikaci (komunikace v diferentním světě) (Ilona Semrádová)
Díl IV: Vztah ke světu jako celku
Filosofie (Jaroslava Pešková)
Etika (Jaroslava Schlegelová)
Pozvání do estetiky (Hana Rýdlová)
Kniha je z pedagogického hlediska inspirující (především metodika ke kapitole Stát a národ) a čtivá. Filosofické části knihy jsou heideggerovsky orientované [*] a historizující. Líbí se mi řada použitých nápadů jak podnítit studenty ke kladení filosofických otázek. Přes velký přínos této učebnice bych ale viděl následující dva nedostatky:
[*] Obraty jako "to, co jsme nazvali "humanities", musí učit nebo odkrývat lidé ... kteří zároveň rozumí problémům odkrývajícího," s. 14)
Nahlédl jsem do učebnice Základy společenských věd (pro učitele učitelů - studenty pedagogických fakult, pro učitele středních škol a jejich žáky) (Jirásková Věra, Koťa Jaroslav, Pelcová Naďa, Pešková Jaroslava, Prokeš Vít, Purkrábek Miroslav, Rýdlová Hana, Semrádová Ilona, Schlegelová Jaroslava (2004) Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-66-1, 851 stran.)
Základní rozvrh sleduje ideu Jiřího Fialy, že humanitní vzdělání je vlastně péče:
- péče o duši (nejen v psychologii),
- péče o obec (nejen v sociologii a právu),
- péče o jazyk (nejen v linguistice),
- péče o transcendenci (nejen v náboženství).
Díl I: Péče o duši (O osobní identitu)
Člověk a svět (Jaroslava Schlegelová)
Základy psychologie (Jaroslav Koťa)
Díl II: Péče o obec (O polis)
Stát a národ (Věra Jirásková)
Občan a demokracie (Miroslav Purkrábek)
Základy makroekonomie (Vít Prokeš)
Díl III: Péče o jazyk a komunikaci
Péče o jazyk a komunikaci (komunikace v diferentním světě) (Ilona Semrádová)
Díl IV: Vztah ke světu jako celku
Filosofie (Jaroslava Pešková)
Etika (Jaroslava Schlegelová)
Pozvání do estetiky (Hana Rýdlová)
Kniha je z pedagogického hlediska inspirující (především metodika ke kapitole Stát a národ) a čtivá. Filosofické části knihy jsou heideggerovsky orientované [*] a historizující. Líbí se mi řada použitých nápadů jak podnítit studenty ke kladení filosofických otázek. Přes velký přínos této učebnice bych ale viděl následující dva nedostatky:
- Nejzažším cílem je vyvolat kladení otázek, případně podávat zajímavé deskripce a u toho zůstat. Umět se ptát a chápat možná řešení je ale ve filosofii jen prvním krokem: Po úvodní snaze o porozumnění je třeba rozvíjet i schopnost zaujímat dobře zdůvodněná stanoviska a racionálně o nich diskutovat (Abych ale byl upřímný: tak daleko jsem se zatím se svými studenty nedostal ani na vysoké škole - což beru jako svůj pedagogický deficit).
- Poslední část IV (péče o transcendenci) se zabývá jen a pouze úvahami nad člověkem a jeho vztahem k celku světa. O Bohu či jiném pojetí Absolutna ani slovo!
[*] Obraty jako "to, co jsme nazvali "humanities", musí učit nebo odkrývat lidé ... kteří zároveň rozumí problémům odkrývajícího," s. 14)
úterý 13. dubna 2010
Hlas na tento den
V poslední době jsem si více všímám zpěvu ptáků ... kromě těchto přírodních zvuků a ticha mě jakýkoli jiný muzak ubíjí. Zjistil jsem, že nejsem asi jediný s touto zálibou, v Británii dokonce vznikla radio stanice zaměřená na zvuk ptáků:
Stanici si lze poslechnout zde. Samozřejmě je lépe si poslechnout zpěv přímo na živo, což lze naštěstí i ve městech.
Český rozhlas má ovšem ještě něco daleko lepšího: program Hlas na tento den, který systematicky uvádí hlasy našich ptáků (autor nahrávek: ing. Pavel Pelz). Z hudebního hlediska jsou mými momentálními favority: kos černý, sýkora koňadra, budníček menší.
Fascinaci ptačím zpěvem samozřejmě projevili i hudební skladatelé, nejen v úsměvném žánru rapu od Lukáše Hurníka (ČRo), ale i od geniálního Oliviera Messiaeneho v jeho Oiseaux exotiques (Exotické ptactvo). Robert Fallon má na svých stránkách krátké porovnání pěti Messiaenových ptáků s jejich reálnými ornitologickými záznamy (nejhezčí je kardinál).
Nahrávky ing. Pelze jsou výsledkem čtyřicetilet práce a sledují i nejrůznější komunikační situace: např. vábení, varování, hlasy uvědomovací či potravní.
Stanici si lze poslechnout zde. Samozřejmě je lépe si poslechnout zpěv přímo na živo, což lze naštěstí i ve městech.
Český rozhlas má ovšem ještě něco daleko lepšího: program Hlas na tento den, který systematicky uvádí hlasy našich ptáků (autor nahrávek: ing. Pavel Pelz). Z hudebního hlediska jsou mými momentálními favority: kos černý, sýkora koňadra, budníček menší.
Fascinaci ptačím zpěvem samozřejmě projevili i hudební skladatelé, nejen v úsměvném žánru rapu od Lukáše Hurníka (ČRo), ale i od geniálního Oliviera Messiaeneho v jeho Oiseaux exotiques (Exotické ptactvo). Robert Fallon má na svých stránkách krátké porovnání pěti Messiaenových ptáků s jejich reálnými ornitologickými záznamy (nejhezčí je kardinál).
Nahrávky ing. Pelze jsou výsledkem čtyřicetilet práce a sledují i nejrůznější komunikační situace: např. vábení, varování, hlasy uvědomovací či potravní.
pondělí 12. dubna 2010
Ekofilosofové: Jeffrey E. Foss
Kanadský (spíše analytický) filosof Jeffrey E. Foss je autorem obsáhlé knihy Beyond Environmentalism: A Philosophy of Nature (GOOGLE; recenze). Podobně jako náš president Václav Klaus tak i Foss hájí tezi, že žádná ekologická katastrofa nehrozí. Nicméně (na rozdíl od Klause) se Foss obšírně věnuje hledání nového a hlubšího (symbiotického) soužití člověka s přírodou, jejíž jsme součástí. V tomto smyslu Fosse řadím k ekofilosofům, třebaže se Foss distancuje on "populárního environmentalismu."
sobota 10. dubna 2010
SEP: Environmentální etika
Pár užitečných citátů z článku Andrew Brennana a Yeuk-Sze Loa na Stanford Encyclopedia of Philosophy o environmentální etice (z časových důvodů zatím nepřeloženo):
Vlastní vs. Instrumentální hodnota
„In the literature on environmental ethics the distinction between instrumental value and intrinsic value (meaning “non-instrumental value”) has been of considerable importance. The former is the value of things as means to further some other ends, whereas the latter is the value of things as ends in themselves regardless of whether they are also useful as means to other ends. For instance, certain fruits have instrumental value for bats who feed on them, since feeding on the fruits is a means to survival for the bats. However, it is not widely agreed that fruits have value as ends in themselves. We can likewise think of a person who teaches others as having instrumental value for those who want to acquire knowledge. Yet, in addition to any such value, it is normally said that a person, as a person, has intrinsic value, i.e., value in his or her own right independently of his or her prospects for serving the ends of others. For another example, a certain wild plant may have instrumental value because it provides the ingredients for some medicine or as an aesthetic object for human observers. But if the plant also has some value in itself independently of its prospects for furthering some other ends such as human health, or the pleasure from aesthetic experience, then the plant also has intrinsic value. Because the intrinsically valuable is that which is good as an end in itself, it is commonly agreed that something's possession of intrinsic value generates a prima facie direct moral duty on the part of moral agents to protect it or at least refrain from damaging it.
Antropocentrismus
Many traditional western ethical perspectives, however, are anthropocentric or human-centered in that either they assign intrinsic value to human beings alone (i.e., what we might call anthropocentric in a strong sense) or they assign a significantly greater amount of intrinsic value to human beings than to any nonhuman things such that the protection or promotion of human interests or well-being at the expense of nonhuman things turns out to be nearly always justified (i.e., what we might call anthropocentric in a weak sense). For example, Aristotle (Politics, Bk. 1, Ch. 8) maintains that “nature has made all things specifically for the sake of man” and that the value of nonhuman things in nature is merely instrumental. Generally, anthropocentric positions find it problematic to articulate what is wrong with the cruel treatment of nonhuman animals, except to the extent that such treatment may lead to bad consequences for human beings. Immanuel Kant (“Duties to Animals and Spirits”, in Lectures on Ethics), for instance, suggests that cruelty towards a dog might encourage a person to develop a character which would be desensitized to cruelty towards humans. From this standpoint, cruelty towards nonhuman animals would be instrumentally, rather than intrinsically, wrong. Likewise, anthropocentrism often recognizes some non-intrinsic wrongness of anthropogenic (i.e. human-caused) environmental devastation. Such destruction might damage the well-being of human beings now and in the future, since our well-being is essentially dependent on a sustainable environment ...
When environmental ethics emerged as a new sub-discipline of philosophy in the early 1970s, it did so by posing a challenge to traditional anthropocentrism. In the first place, it questioned the assumed moral superiority of human beings to members of other species on earth. In the second place, it investigated the possibility of rational arguments for assigning intrinsic value to the natural environment and its nonhuman contents.
It should be noted, however, that some theorists working in the field see no need to develop new, non-anthropocentric theories. Instead, they advocate what may be called enlightened anthropocentrism (or, perhaps more appropriately called, prudential anthropocentrism). Briefly, this is the view that all the moral duties we have towards the environment are derived from our direct duties to its human inhabitants. The practical purpose of environmental ethics, they maintain, is to provide moral grounds for social policies aimed at protecting the earth's environment and remedying environmental degradation. Enlightened anthropocentrism, they argue, is sufficient for that practical purpose, and perhaps even more effective in delivering pragmatic outcomes, in terms of policy-making, than non-anthropocentric theories given the theoretical burden on the latter to provide sound arguments for its more radical view that the nonhuman environment has intrinsic value ...
Vlastní vs. Instrumentální hodnota
„In the literature on environmental ethics the distinction between instrumental value and intrinsic value (meaning “non-instrumental value”) has been of considerable importance. The former is the value of things as means to further some other ends, whereas the latter is the value of things as ends in themselves regardless of whether they are also useful as means to other ends. For instance, certain fruits have instrumental value for bats who feed on them, since feeding on the fruits is a means to survival for the bats. However, it is not widely agreed that fruits have value as ends in themselves. We can likewise think of a person who teaches others as having instrumental value for those who want to acquire knowledge. Yet, in addition to any such value, it is normally said that a person, as a person, has intrinsic value, i.e., value in his or her own right independently of his or her prospects for serving the ends of others. For another example, a certain wild plant may have instrumental value because it provides the ingredients for some medicine or as an aesthetic object for human observers. But if the plant also has some value in itself independently of its prospects for furthering some other ends such as human health, or the pleasure from aesthetic experience, then the plant also has intrinsic value. Because the intrinsically valuable is that which is good as an end in itself, it is commonly agreed that something's possession of intrinsic value generates a prima facie direct moral duty on the part of moral agents to protect it or at least refrain from damaging it.
Antropocentrismus
Many traditional western ethical perspectives, however, are anthropocentric or human-centered in that either they assign intrinsic value to human beings alone (i.e., what we might call anthropocentric in a strong sense) or they assign a significantly greater amount of intrinsic value to human beings than to any nonhuman things such that the protection or promotion of human interests or well-being at the expense of nonhuman things turns out to be nearly always justified (i.e., what we might call anthropocentric in a weak sense). For example, Aristotle (Politics, Bk. 1, Ch. 8) maintains that “nature has made all things specifically for the sake of man” and that the value of nonhuman things in nature is merely instrumental. Generally, anthropocentric positions find it problematic to articulate what is wrong with the cruel treatment of nonhuman animals, except to the extent that such treatment may lead to bad consequences for human beings. Immanuel Kant (“Duties to Animals and Spirits”, in Lectures on Ethics), for instance, suggests that cruelty towards a dog might encourage a person to develop a character which would be desensitized to cruelty towards humans. From this standpoint, cruelty towards nonhuman animals would be instrumentally, rather than intrinsically, wrong. Likewise, anthropocentrism often recognizes some non-intrinsic wrongness of anthropogenic (i.e. human-caused) environmental devastation. Such destruction might damage the well-being of human beings now and in the future, since our well-being is essentially dependent on a sustainable environment ...
When environmental ethics emerged as a new sub-discipline of philosophy in the early 1970s, it did so by posing a challenge to traditional anthropocentrism. In the first place, it questioned the assumed moral superiority of human beings to members of other species on earth. In the second place, it investigated the possibility of rational arguments for assigning intrinsic value to the natural environment and its nonhuman contents.
It should be noted, however, that some theorists working in the field see no need to develop new, non-anthropocentric theories. Instead, they advocate what may be called enlightened anthropocentrism (or, perhaps more appropriately called, prudential anthropocentrism). Briefly, this is the view that all the moral duties we have towards the environment are derived from our direct duties to its human inhabitants. The practical purpose of environmental ethics, they maintain, is to provide moral grounds for social policies aimed at protecting the earth's environment and remedying environmental degradation. Enlightened anthropocentrism, they argue, is sufficient for that practical purpose, and perhaps even more effective in delivering pragmatic outcomes, in terms of policy-making, than non-anthropocentric theories given the theoretical burden on the latter to provide sound arguments for its more radical view that the nonhuman environment has intrinsic value ...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)